Čís. 8325.

Předpis § 6 zákona o splátkových obchodech ze dne 27. dubna 1896, čís. 70 ř. zák. platí bez rozdílu, zda jde o povolení neb výkon exekuce podle exekučního titulu tuzemského či cizozemského.
(Rozh. ze dne 22. září 1928, R I 671/28.)
Soud prvé stolice zamítl návrh dlužníka na zastavení exekuce. Důvody: Povinný navrhl zastavení exekuce, protože jde o splátkový obchod podle zákona ze dne 27. dubna 1896, čís. 70 ř. zák., podle § 6 tohoto zákona byl okresní soud ve Vídni—Neubau nepříslušný a proto, že povolení exekuce odporuje ustanovení §§ 80 a 82 ex. ř. Správné jest, že se vztahuje k projednávanému případu ustanovení § 6 zákona ze dne 27. dubna 1896, čís. 70 ř. zák., protože povinný jako kupitel má své bydliště v obvodu platnosti tohoto zákona a § 37 obč. zák. má platnost jen tehdy, když byl obchod uzavřen v cizině. Ale podle nařízení ze dne 19. března 1919, čís. 145 sb. z a n. neplatí § 80 čís. 1 a 4 ex. ř. o exekučních titulech jmenovaných v § 1 ex. ř. zřízených v Rakousích a mohou rakouské soudy exekuci samy povoliti a dožádati za výkon přímo soud povolaný k výkonu. Rekursní soud exekuci zastavil. Důvody: Očividně jde mezi stranami o splátkový — Čís. 8325 —
obchod. Na splátkový obchod jest použíti zákona ze dne 27. dubna 1896, čís. 70 ř. zák., který v § 6 zní, že sudiště smlouvy pro splátkové obchody neplatí, když kupitel má v tuzemsku své bydliště, a že k nepříslušnosti soudu jest přihlížeti z úřadu až do exekučního prodeje. Prvý soud návrh zamítl, ježto ustanovení § 80 čís. 1 a 4 ex. ř. neplatí pro rozsudky vydané v Rakousku. (Vládní nařízení ze dne 19. března 1919, čís. 145 sb. z. a n.). Rekursní soud spatřuje však v návrhu důvod zastavení svého druhu ve smyslu § 39 čís. 1 ex. ř., neboť exekucí by bylo umožněno obcházení splátkového zákona. Kdyby se rekursní soud postavil na stanovisko prvého soudu, vedlo by to k důsledkům, že cizinec by byl lépe chráněn než tuzemec, nebo cizinec by mohl splátkový obchod v cizozemsku zažalovati, rozsudek vymoci a na základě tohoto rozsudku by se musela v tuzemsku vykonati exekuce, kterou by tuzemec nikdy vésti nemohl. Tento názor se příčí ustanovení § 33 obč. zák. a proto jest stanovisko stěžovatele správné a bylo stížnosti vyhověti. (Glaser-Unger, rozhodnutí čís. 2910).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolací rekurs má pravdu v tom, že tu § 39 čís. 1 ex. ř. pro nedostatek jeho předpokladů nelze použíti. Avšak nejde tu ani, jak míní dovolací rekurs, o použití § 79 a násl. ex. ř. a nař. ze dne 19. března 1919, čís. 145 sb. z. a n. Jde tu jen o použití předpisu § 6 zákona ze dne 27. dubna 1896, čís. 70 ř. zák. o splátkových obchodech. Ten zůstal i exekučním řádem i oním nařízením nedotčen. Ukládá soudům, by k příslušnosti jím upravené hleděly z úřední povinnosti až do výkonu exekučního prodeje, a platí bez výhrady, nechť jde o povolení nebo výkon exekuce podle zdejších exekučních titulů neb exekuce podle exekučních titulů cizích, u nichž jinak jest šetřiti při povolení neb výkonu exekuce předpisů § 79 a násl. ex. ř. a zmíněného již nařízení. Nemá proto dobrovolné podrobení se žalovaného, jenž má bydliště v obvodu platnosti splátkového zákona, pod smluvený soud podle § 6 spl. zák. před zdejšími soudy závazné moci, nebyla-li nepříslušnost smluveného soudu odstraněna tím, že se žalovaný, ač soudcem poučen, dal do projednávání. Že povinný tak učinil, netvrdí ani vymáhající věřitel. Každý jiný způsob odstranění nepříslušnosti smluveného soudu zákon podle svého znění vylučuje (srov. slova »jen tím«), neodstraňuje ji tudíž ani ujednání, jímž se žalovaný podrobil cizímu — tu rakouskému — právu. Příčí se proto výkon exekuce, jež byla povolena podle exekučního titulu vydaného soudem podle § 6 splátk. zák. nepříslušným, předpisu tohoto zákona a právem jej tudíž rekursní soud odepřel.

Citace:

č. 8325. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 237-238.