Čís. 8341.

Dědická dohoda, jíž byl rozdělen společný zděděný majetek podle § 841 obč. zák. a zákona ze dne 7. srpna 1908, čís. 68 z. zák. pro Čechy, není smírem ve smyslu § 1380 obč. zák. a platí o ní všeobecné předpisy jak o zkrácení nad polovici pravé ceny, tak o omylu.
(Rozh. ze dne 29. září 1928, Rv I 70/28.)
Žalobu o neplatnost dědické dohody oba nižší soudy zamítly.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu k dalšímu jednání a rozhodnutí. V otázce, o niž tu jde, uvedl v
důvodech:
Základním právním omylem nižších soudů jest, že posuzují dědickou dohodu, již žalobce chce míti prohlášenu za neplatnou, podle právních pravidel o smíru obsažených v §§ 1380 a násl. obč. zák. Smír jest smlouvou o sporných neb aspoň pochybných nárocích, podstata jeho spočívá v tom, že se strany vzájemně zavazují něco plniti, co plniti dosud odpíraly, a vzdávají se zároveň nároků, jež si dosud osobovaly. Dědická dohoda ze dne 5. června 1924 není smírem. Nebyla jí urovnána sporná — Čís. 8341 —
neb pochybná práva vzájemnými ústupky, nýbrž byl jí rozdělen společný, dědictvím nabytý majetek podle § 841 obč. zák. a zákona čís. 68/1908. Jest pravidelnou smlouvou úplatnou, proto platí o ní všeobecné předpisy jak o zkrácení nad polovici pravé ceny, tak o omylu, nikoliv §§ 1385 a 1386 obč. zák.

Citace:

č. 8341. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 262-263.