Čís. 8392.

I promlčenou pohledávku lze postoupiti.
Nárok příkazce proti zasílateli na vydání odškodného, jež zasílatel obdržel od pojišťovny, promlčuje se ve třiceti letech. Zasílatel jest jen tehdy oprávněn zadržeti odškodné a použíti ho k zaplacení vlastních útrat, oznámil-li a vyúčtoval-li útraty příkazci.
(Rozh. ze dne 19. října 1928, Rv I 222/28.)
Žalobce koupil od firmy B. zboží, jehož dopravu provedla žalovaná zasílatelská firma. Žalovaná firma pojistila na příkazcův účel zboží proti poškození za dopravy a, když bylo zboží poškozeno, byla jí vyplacena — Čís. 8392 —
pojišťovnou náhrada. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se na žalované vyplacení pojistného peníze žalobce, jemuž byl zažalovaný nárok postoupen firmou B. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Námitka nedostatku aktivního oprávnění, opřená o tvrzení, že žalující firma nebyla komitentem žalované strany, nýbrž firma G. B., stala se bezpředmětnou, jakmile žalující firma předložila písemný postup ze dne 17. ledna 1927, jímž jí firma G. B. postoupila veškeré nároky proti žalované firmě z obchodu, jenž jest předmětem sporu. Názor, že postup jest právně neúčinným, poněvadž dne 17. ledna 1927 zažalované nároky již zanikly promlčením, jest právně mylný. Práva nezanikají pouhým uplynutím promlčecí lhůty, promlčení potřebuje k své účinnosti uplatnění (§ 1501 obč. zák.) a nelze požadovati vrácení, byla-li omylem zaplacena pohledávka již promlčená (§ 1432 obč. zák.). Promlčená pohledávka nepřestává býti pohledávkou, tedy zcizitelným právem podle § 1393 obč. zák. a způsobilým předmětem postupu. Promlčení má tu jen ten význam, že může býti s úspěchem namítáno také proti nabývateli pohledávky (§§ 1394 a 1396 obč. zák.). Avšak námitka promlčení není vůbec opodstatněna. Pokud žalovaná firma by přímo jako zasílatel ručila za poškození zboží, pominul arci nárok na náhradu jednoročním promlčením podle čl. 386 obch. zák. Ale právě s tímto nárokem byla žalující strana zamítnuta již prvním soudem, a to právoplatně. Nárok, jenž jí byl nižšími soudy přiznán, jest jiný. Žalovaná firma pojistila zboží, jehož přepravu obstarala, na účet příkazcův proti poškození za přepravy, obdržela od pojišťovny náhradu za vzniklou škodu a jest povinna vydati vyplacené jí odškodné příkazci. Nárok na vydání odškodného není ani nárokem na náhradu škody ani nárokem z pojišťovací smlouvy, jež by promlčovaly za tři léta, nýbrž obyčejným nárokem zmocnitele proti zmocněnci, by mu vydal co pro něj obdržel (§ 1009 obč. zák., čl. 361 a 387 obch. zák.), a podléhá promlčení pravidelnému, třicetiletému. Názor hájený dovoláním, že i tento nárok promlčuje ve třech letech a že promlčecí lhůta počala dodáním zboží dne 12. prosince 1923, ač odškodné bylo vyplaceno teprve 19. července 1924, nemá v zákoně opory. Neobstojí ani poslední námitka, kterou se v dovolání odůvodňuje návrh na zamítnutí žaloby, že žalovaná firma byla oprávněna sraziti si z odškodného, jež obdržela od pojišťovny, své útraty a výlohy. Dovolatelka zaměňuje právo na náhradu výloh a útrat (čl. 381 a 371 obch. zák.), jež jí arci nemůže býti upřeno, s právem učiniti se sama zaplacenou bez vědomí a svolení příkazce z peněz pro něho přijatých. Toto právo nemůže jí býti přiznáno. Z povinnosti zasílatele podati příkazci ihned po provedení příkazu zprávu, složiti mu účet a vydati mu, co mu náleží (čl. 387, 361 obch. zák.), dále z ustanovení čl. 315 obch. zák., že kdo uplatňuje zadržovací právo, jest povinen o tom dlužníka bez prodlení uvědomiti, plyne, že by žalované firmě mohlo jenom tehdy býti přiznáno právo za- — Čís. 8392 —
držeti odškodné a použíti ho ku zaplacení vlastních útrat, kdyby byla tyto útraty žalující firmě oznámila a vyúčtovala. Poněvadž sama ani netvrdí, že tak byla učinila před sporem, a neučinila tak ani ve sporu, nelze žalující straně z důvodu výloh žalované strany odepříti nárok na vydání pojišťovnou vyplaceného odškodného. Nelze k útratám žalované strany přihlížeti ani jako ke vzájemné pohledávce, způsobilé k započtení, neboť námitka započtení nebyla vznesena.

Citace:

č. 8392. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 339-341.