Čís. 8421.

Při výživném z důvodu úrazu podle § 1325 obč. zák. přicházejí v úvahu výdělkové poměry poškozeného a to především v čase úrazu a lze-li podle normálního běhu věcí v budoucnosti očekávati jich zlepšení, i tyto věrojatné výdělkové poměry budoucí. Měřítkem pro tento výdělek jest obyčejný běh věcí, jehož číselnou výši určiti jest věcí volného uvážení soudcova. Neměl-li poškozený v čase úrazu ještě žádného povolání, ba vůbec ještě nevykonal jeho volbu, přichází v úvahu povolání, z kterých by si byl poškozený podle obyčejného běhu věcí mohl voliti.
(Rozh. ze dne 2. listopadu 1928, R I 768/28.)
Žalobkyně domáhala se na žalované společnosti náhrady škody z důvodu, že jako desetileté děvče dne 4. července 1917 sáhla pravou rukou po stéble slámy, zavinující se na ozubené kolo řezačky strany žalované, že jí při tom byly rozmačkány na pravé ruce čtyři prsty, které jí byly tehdy amputovány, že jí zbyl jen palec a třetina kosti záprstní a že má pravou ruku sesláblou. Podala proti žalované tři žaloby, roku 1919, roku 1922 a roku 1927 žalobu, o niž tu jde. Ve druhé žalobě uvedla, že následkem poranění nemůže vykonávati obvyklé ženské ruční práce v domácnosti a v hospodářství, a že žije u svých rodičů, zemědělských dělníků na venkově, kde možnost jiného výdělku kromě v hospodářství není a že jest takto zbavena jakékoliv možnosti výdělku. Tehdy byla žalobkyně již 14 let stará. Pak vypočítávala, co by mohla vydělati jako dělnice při hospodářství, a došla k výpočtu 430 Kč měsíčně. Zároveň vypočítala, co by vydělala, kdyby byla vyučena krejčovství. Byl jí tehdy přiznán na základě posudku znalců hospodářství měsíční důchod 210 Kč s tím odůvodněním, že žalobkyně žije u rodičů, zemědělských dělníků na venkově, a, že by se byla po dovršení 14. roku svého věku věnovala témuž zaměstnání jako rodiče, totiž výdělečné činnosti v hospodářství. V žalobě, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně na žalované placení měsíčního důchodu 620 Kč a odůvodňovala žalobní nárok tím, že, kdyby nebyla zmrzačena, mohla se vyučiti šití a po vyučení a po době dělnické státi se samostatnou krejčovou a že v kraji města Ch., kde u otce žije, vydělala by si jako samostatná krejčová nejméně 900 Kč měsíčně a že následkem zmenšené 70% schopnosti výdělečné trpí škodu nejméně 620 Kč měsíčně, již jest jí žalovaná strana povinna hraditi. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvé stolice, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil odvolacímu soudu, by nepřihlížeje k důvodu, z něhož rozsudek prvého soudce zrušil, znovu rozhodl. — Čís. 8421 —
Důvody:
Má-li prvý soud za to, že žalobkyně, nebýti úrazu, o jehož soukromoprávní následky jde, byla by bývala dámskou krejčířkou a že se jí tedy důchod musí vyměřiti podle výdělku, jaký by měla při tomto povolání, a míní-li druhý soud, že žalobkyně podle povolání svých rodičů byla by bývala, nebýti úrazu, dělnicí pravděpodobně prý při zemědělství, a že má proto jen nárok, by se jí důchod vyměřil podle výdělku, jenž by jí kynul jako zemědělské dělnici, jsou to jen pouhé dohady, jež nemohou býti základem rozhodnutí, protože spravedlivý rozsudek nemůže spočívati na tak sypkých základech, jakými jsou pouhé domněnky nezaložené na reelních předpokladech. Žalobkyně, narozená v roce 1907, utrpěla úraz v roce 1917, tedy v 10 letech, kdy byla ještě školou povinna a kdy nemohlo o volbě jejího budoucího zaměstnání nebo povolání býti ještě řeči, a, i když v žalobě ze dne 3. února 1922, tedy ve stáří asi 15 let udávala, že jako zemědělská dělnice vydělala by tolik a tolik, a že, kdyby nebyla zmrzačena »mohla by se vyučit šití« a jako švadlena vydělala by tolik a tolik, neodůvodňuje to ještě ani z daleka míněni prvého soudce, že tím dala najevo, že si toto povolání, švadlenství, zvoliti chtěla, ač by ani to nebylo rozhodné, kdyby nyní, pět let po úrazu, kdy se jednalo o výši jejího důchodu, opravdu byla bývala toho mínění, že, nebýti úrazu, byla by se švadlenství věnovala, neboť jako všude, tak i zde, každá skutečnost hypothetická t. j. nenastalá a jen na nesplněné podmínce závislá jest naprosto nespolehlivá, a právem proto odvolací soud závěr ten zavrhl, nenalézaje pro něj ve skutečnostech ve sporu najevo vyšlých náležitého podkladu, což ovšem vyjádřil tak, že spočívá na skutkových předpokladech, jež jsou v rozporu se spisy, tedy jakoby šlo o důvod rozporu se spisy podle čís. 3 § 503 c. ř. s., kdežto jde o nesprávný logický závěr a tudíž nesprávné posouzení po stránce právní podle čís. 4 cit. §. Avšak stejně vratkým je i závěr odvolacího soudu, že žalobkyně podle povolání svých rodičů a sestry byla by se věnovala práci dělnické, nejpravděpodobněji zemědělské, vždyť je zjevem docela všedním, že děti si volí zaměstnání jiné, než měli rodiče, a známo, že dobří rodiče vždy se snaží, by dětem opatřili zaměstnání nebo povolání výnosnější, než měli sami, takže se lze nezřídka setkati i se zjevem, že děti rodičů ze třídy dělnické přecházejí v třídu povolání řemeslných, obchodních neb pracovníků duševních. Věc musí tedy vyřešena býti na základech jiných. Při výživě ze zákona rozhodují o její výši vždy důchodové, pravidelně tedy výdělkové poměry osoby výživou povinné, při výživě z důvodu úrazu podle § 1325 obč. zák. naopak zase výdělkové poměry poškozeného a sice přijdou v úvahu předem jeho výdělkové poměry v době úrazu a, pakli podle normálního běhu věcí bylo lze v budoucnosti očekávati jich zlepšení, i tyto věrojatné výdělkové poměry budoucí (arg. § 1325 obč. zák., podle něhož poškozenému hraditi jest, co mu na výdělku úrazem »ušlo«, a, pakli se stal k výdělku zcela nebo z části nezpůsobilým, i to, co mu na výdělku »příště ujde«), tak na př. stal-li se úraz úředníkovi nebo pomocníkovi, jenž podle pravidelného — Čís. 8421 —
běhu věcí byl by se stal samostatným živnostníkem, musí při nastalé nezpůsobilosti výdělečné přihlíženo býti i k zmařené naději na samostatnou živnost a na výdělek z ní obecně plynoucí. Jest tedy rozdíl mezi výdělkem skutečným, jejž poškozený v čase úrazu již měl, a výdělkem hypothetickým, jehož by byl, kdyby nebylo úrazu, příště dosáhl. Jakkoli však, jak řečeno, měřítkem pro výdělek hypothetický jest obyčejný, normální běh věcí, takže nelze v počet bráti ani výdělek výjimečně skvělý ani výjimečně skromný, nýbrž jistý střed, průměr, výdělek, jehož dociluje valná většina osob, věnovavších se právě tomu zaměstnání neb povolání, jež i poškozený provozoval, nelze ani tuto střední míru určiti apodikticky, nýbrž jest tu vždy jisté volné pole a číselné určení této míry jest vždy věcí volného uvážení soudcova. To však platí právě v míře ještě zvýšené v případě, kde poškozený v čase úrazu zaměstnání ještě neměl, ba vůbec ani volbu jeho ještě nevykonal, jak tomu je v případě sporném, kde poškozená byla v čase úrazu ještě ve věku dětském, školou povinném. Tu má soudcovské uvážení pole ještě širší, protože pro střed, který hledá, nepřichází v úvahu jen určité jediné povolání, které si poškozený v případě prvém již byl zvolil a jemu se věnoval, nýbrž celá řada povolání, z nichž by byl poškozený, až by doba byla nastala, podle obyčejného běhu věcí voliti mohl: tak mohla žalobkyně v souzeném případě, nebýt úrazu, býti ovšem třeba zemědělskou dělnicí, jak odvolací soud se žalovanou stranou míní, nebo švadlenou, jak zase první soud se žalující stranou míní, avšak mohla býti také dělnicí tovární nebo pomocnicí v domácnosti nebo, předpokládajíc, že by měla k tomu potřebnou míru schopností k naukám literním a že by její rodiče byli s to nutně k tomu vyžadovaný nejskromnější náklad na její vzdělání věnovati, třeba učitelkou a pod. Ovšem, ana žalobkyně sama na stupnici možných pro ni povolání přestala na švadlenství, nepřicházejí stupně vyšší naprosto už v úvahu, ale není tím také řečeno, že se jí důchod musí vyměřiti podle tohoto stupně, tedy podle průměrných příjmů švadlen, nýbrž musí se vzíti v úvahu i všecka povolání méně výnosná, jimž se dívky jejího stavu obyčejně věnují a z nichž jednomu, neznámo kterému, by se byla i žalobkyně podle obyčejného běhu věcí byla věnovala. Ovšem nějaké matematické propočítávání není možné a proto přijdou všecka příslušná povolání v úvahu a nikoli do výpočtu, a pokládá nejvyšší soud za zbytečnost zdražující spor, by se o tom vedly důkazy znalecké, když jest to zřejmě věcí obecných životních zkušeností, které má každý soudce a jež stačí úplně k posouzení větší, menší obyčejné výnosnosti jednoho každého z povolání zde v úvahu přicházejících a tudíž i k arbitrérnímu určení střední míry ze souhrnu všech vyplývající, k čemuž doložiti jest, že už ve sporu Cg II 33/22, jehož obsah učiněn v protokole ze dne 27. února 1928 součástkou procesní látky v projednávaném sporu, ztráta výdělečné schopnosti žalobkyniny oceněna znalci lékaři na 70% a i to náleží uvážení soudcovskému, na kolik zbývajících 30% výdělečné schopnosti bude moci žalobkyně využíti, zejména může každý soudce na základě obecných zkušeností životních posouditi, je-li žalobkyně se svým zmrzačením pravé ruky způsobilá k dozoru na děti nebo k pastvě — Čís. 8421 —
dobytka a ve které míře, jak to odvolací soud ve svém rozsudku nadhazuje. Ostatně i důkaz znalci o průměrném výdělku dělnice hospodářské, jejž soud ten pohřešuje, byl v týchž spisech už proveden, což soud ten přehlédl. Jest tedy věc ve všech směrech dostatečně vyšetřena a proto zralá k rozhodnutí, pročež bylo tak uznati, jak se stalo.

Citace:

č. 8421. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 389-392.