Čís. 8411.

Nemocenské pojištění (zákon ze dne 9. října 1924, čís. 221 sb. z. a n.).
Zaměstnanec nemá proti zaměstnavateli nárok na náhradu škody z důvodu, že zaměstnavatel nevyhověl řádně ohlašovací povinnosti podle § 19 pokud se týče § 18 (1) a) zák.
(Rozh. ze dne 26. října 1928, Rv I 162/28.)
Žalobce domáhal se na svém zaměstnavateli náhrady škody, ježto ho žalovaný přihlásil k nemocenskému pojištění jen denní mzdou 20 Kč, neohlásiv pojišťovně doplatek na mzdu denních 4 Kč 88 h. Žaloba byla — Čís. 8411 —
zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolání, opřené o dovolací důvod čís. 4 § 503 c. ř. s. není oprávněno. Podle dopisu okresní nemocenské pojišťovny ze dne 22. července 1927 byl u ní žalobce žalovanou přihlášen od 15. června do 17. července 1926 s denním výdělkem 20 Kč a není o tom sporu, že dne posléz uvedeného byl již hlášen nemocným. Dovolatel původně tvrdil, že byl u žalované zaměstnán s platem 25 Kč za směnu, v dovolacím spisu pak na základě zjištění nižších soudů, že měl denní mzdu 20 Kč a že za služební dobu od 15. června do 17. července 1926 dostal doplatek 136 Kč 72 h, vypočítává, že měl za směnu 24 Kč 88 h a nikoli jen 20 Kč. Podle jeho názoru byla základem jeho nároku na nemocenské denní mzda 24 Kč 88 h. Dále není sporu, že žalovaná pojišťovně neohlásila, že žalobce k denní mzdě 20 Kč obdržel na konci pracovního shora uvedeného období doplatek 136 Kč 72 h. Žalobce se domáhá zažalované pohledávky 3166 Kč 60 h jako náhrady škody vzešlé mu tím, že za základ pro výměru nemocenského byla vzata přihlášená denní mzda 20 Kč bez ohledu na onen doplatek, z něhož připadají podle výpočtu žalobcova na den 4 Kč 88 h, a spatřuje zavinění žalované v tom, že neohlásila ve smyslu § 19 zákona ze dne 9. října 1924, čís. 221 sb. z. a n. onen doplatek pojišťovně. Podle názoru dovolacího soudu není třeba zabývati se otázkou, zda žalobce z důvodu jím uplatňovaného utrpěl škodu, poněvadž k rozhodnutí sporu stačí výsledek úvahy, zda zaměstnanec jest vůbec oprávněn domáhati se na zaměstnavateli náhrady škody z té příčiny, že tento nevyhověl povinnosti stanovené v § 19 pokud se týče v § 18 (1) písm. a) zákona čís. 221/24 sb. z. a n. Výsledek ten může býti jen záporný. Škodlivé následky, nastávající z toho, že zaměstnavatel neohlásil včas okolnosti uvedené v § 18 (1) písm. a) zákona nebo jejich změny (§ 19), jsou stanoveny v § 20, v němž zákon ukládá zaměstnavateli povinnosti k náhradě jen proti pojišťovně. Předpis § 260 stanoví pak také trestní sankci proti zaměstnavateli, jenž nevyhoví včas bez náležité omluvy povinnosti ohlašovací nařízené zákonem nebo neučiní tak správně. Tím však jsou ony škodlivé následky vyčerpány a nelze zaměstnavateli ukládati pro porušení předpisů ohlašovacích povinnosti další. Všeobecných zásad o náhradě škody nelze použíti tam, kde zákonodárce na porušení zákonných předpisů stanoví zvláštní sankci, jakž se stalo v §§ 20 a 260 zákona čís. 221/24 sb. z. a n., neboť sankce taková jest ustanovením výjimečným, jež nesmí býti rozšiřováno. Byl-li žalobce zařazen do nižší třídy mzdové než té, která odpovídala jeho skutečnému výdělku, a bylo-li mu důsledkem toho vyplaceno menší nemocenské než na jaké by byl měl při správném zařazení nárok, bylo jeho věcí, by podle § 196 zákona uplatňoval včas své nároky proti pojišťovně u jejího soudu rozhodčího. Proti žalované mu nárok na náhradu škody z důvodu porušení předpisů ohlašovacích nepřísluší.

Citace:

č. 8411. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 373-374.