Čís. 8370.

Jest vyhraženo vlastnímu úsudku zaměstnavatele, zda jest v tom kterém případě opodstatněn důležitý zájem vyžadující, by byl zrušen služební poměr oficianta (oficiantky) výpovědí podle § 43 vládního nařízení ze dne 7. července 1926, čís. 113 sb. z. a n. a není zaměstnavatel (stát) povinen oznámiti zaměstnanci důvod výpovědi, aniž jej na soudě prokazovati.
(Rozh. ze dne 12. října 1928, Rv I 1246/28.)
Žalobkyně byla kancelářskou oficiantkou a, provdavši se, oznámila svůj sňatek presidiu soudu. Dostavši tříměsíční výpověď ze služby bez udání důvodů, domáhala se na československém státu, že výpověď jest neplatnou, se zrušuje, že služební poměr žalobkyně dále trvá a že jest žalovaný povinen platili jí služné. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Jak i z odvolání plyne, jde tu o služební poměr soukromoprávní, který jest posuzovati podle vládního nařízení ze dne 7. července 1926, čís. 113 sb. z. a n. A tu stanoví § 43 (1) tohoto nařízení, že jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec — Čís. 8370 —
může služební poměr kdykoliv vypověděti, aniž uvede důvody, a § 43 (3) tohoto nařízení, že u oficiantů má výpověď zaměstnavatelova omezena býti na případy, ve kterých podle jeho názoru důležitý zájem služební vyžaduje, by služební poměr byl zrušen. Z toho plyne, že služební poměr kancelářských sil pomocných i kancelářských oficiantů, pokud tito jsou v poměru soukromoprávním, může býti výpovědí zrušen bez udání důvodů. A o takový poměr tu jde. Plyne z toho dále, že zaměstnavateli jest na vůli ponecháno, by posoudil, zda takový důležitý zájem tu jest čili nic. To plyne jasně ze slov: »podle jeho názoru«. Seznal-li zaměstnavatel, že takový důležitý zájem služební tu jest, není povinen sdělovati jej zaměstnanci a vysvětlovati, proč byla dána výpověď, ano posouzení tohoto důležitého zájmu přísluší jen zaměstnavateli. Proto také ani soud nemá právo zkoumati, zda takový důležitý zájem tu jest, z něhož lze dáti výpověď, poněvadž názor takový jest nepřezkoumatelný, jak prvý soud ve svém rozsudku správně praví.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Bylo-li ustanovením § 43 vládního nařízení ze dne 7. července 1926, čís. 113 sb. z. a n. přiznáno zaměstnavateli i zaměstnanci stejné právo, by zrušili služební poměr výpovědí (§ 42 b) vlád. nař.), bez uvedení důvodů, nemůže žalovaný stát býti nucen, by důvod výpovědi žalobkyni nebo soudu oznámil a nelze takovou povinnost dovoditi ani z ustanovení třetího odstavce § 43 vlád. nař., poněvadž jest vlastnímu úsudku zaměstnavatele vyhraženo, zda jest opodstatněn důležitý zájem, vyžadující, aby byl služební poměr výpovědí zrušen (srv. slova »podle jeho názoru«). Jest tedy rozhodnutí o této otázce vyhraženo zaměstnavateli ve vlastní jeho působnosti a jeho úsudek nepodléhá soudnímu přezkumu, jak již správně dovodily oba nižší soudy. Pokud dovolání jest zbudováno na skutkovém předpokladu, že žalobkyni byla dána výpověď z důvodu, že se provdala, není provedeno po zákonu, poněvadž tato okolnost nižšími soudy zjištěna nebyla, ježto žalovaný stát ve sporu v prvé stolici tento důvod výpovědi nepřiznal, odvolav se na ustanovení § 43 (1) vládního nařízení čís. 113/1926 sb. z. a n., podle něhož není povinen udati důvod výpovědi, a také ve výpovědi žalobkyni tento důvod zrušení služebního poměru nebyl uveden. Nemá tedy žalobkyně pro uplatněný nárok ani skutkového podkladu a dovolání není také po právní stránce opodstatněno.

Citace:

č. 8370. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 309-310.