Čís. 8456.

Náhrada škody podle § 1328 obč. zák.
Trestným činem ve smyslu § 1328 obč. zák. jest i přestupek podle § 20 čís. 2 zák. o potírání pohlavních nemocí ze dne 11. července 1922, čís. 241 sb. z. a n.
Sváděním ve smyslu § 20 čís. 2 zákona o potírání pohlavních nemocí jest rozuměti jakoukoliv činnost, kterou se k tomu, by se činně nebo trpně propůjčila k smilnému činu, přivádí osoba, která sama neprojevila ani výslovně ani mlčky ochotu k páchání nebo snášení smilného činu.
I u dívky šestnáctileté jest počítati s možností sňatku.
(Rozh. ze dne 10. listopadu 1928, Rv I 281/28.) Žalobkyně domáhala se na žalovaném náhrady škody 10 000 Kč, ježto s ní souložil v době, kdy jí ještě nebylo 16 let. Žalobkyně ze styků se žalovaným otěhotněla. Procesní soud prvé stolice přiznal žalobkyni 5 000 Kč. Odvolací soud k odvolání obou stran napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Žalovaný spatřuje uplatňované odvolací důvody v tom, že soud prvé stolice má za to, že tu jest skutková povaha přestupku podle § 20 čís. 2 zákona ze dne 11. července 1922, čís. 241 sb. z. a n., ač prý tu není »svedení« žalobkyně, jež jest předpokladem skutkové povahy tohoto přestupku. Výtka ta není odůvodněna. Podle § 20 čís. 2 cit. zákona dopouští se přestupku trestného soudem, kdo svádí ke smilstvu osobu nedosáhnuvší šestnácti let. Pojem svádění nelze však vykládati tak, jak činí odvolání, neboť u takovéto mladistvé osoby nelze předpokládati vyvinutí takové odporující vůle, jež by působením svůdce musila býti teprve překonána. Pojmem »svádí« rozumí se, jak tomu svědčí nadpis § 20 »Vyzývání ke smilstvu«, pouhé vybízení, vyzývání k souloži. Z výpovědi žalovaného vyplývá, že dne 11. ledna 1925 na žalobkyni, jež byla tehdy 14,5 roku stará, když proti němu u stolu seděla, ústa jako k puse našpulil, že žalobkyni, když si mu na kolena sedla a pohlavně byl vzrušen, jakož i dne 17. ledna 1925 k souloži vybídl. Soud odvolací sdílí proto právní názor soudu prvé stolice, že je tu skutková povaha přestupku dle § 20 čís. 2 cit. zákona a že žalovaný trestným jednáním podle § 1328 obč. zák. přiměl žalobkyni k dopuštění mimomanželské soulože. Obě odvolání napadají rozsudek soudu prvé stolice co do výše přisouzené náhrady podle § 1328 obč. zák., jak ji upravil soud procesní. Rovněž neprávem. Podle § 1328 obč. zák. má ten, kdo trestným činem přiměje osobu ženskou k mimomanželské souloži, nahraditi jí utrpěnou škodu a ušlý zisk. K náhradě ve smyslu tohoto zákonného předpisu patří i odškodnění za zmenšenou vyhlídku na lepší zaopatření, jehož způsobem nejpřirozenějším jest u ženy sňatek. Především jest uvésti, že názoru žalovaného, že nejsou stiženy vyhlídky žalobkyně na sňatek, ježto se žalovaný o dítě stará, nelze vzhledem k životním poměrům а k panujícím poměrům přisvědčiti. Rovněž nelze přisvědčiti jeho názoru, že žalobkyni v sociální sféře, ve které žije a v níž může možnost sňatku očekávati, nedostatek bezúhonnosti a mateřství není překážkou pro provdání se a že její vyhlídka na sňatek není zmenšena. Soud odvolací, uváživ, že žalobkyně jest silnou, statnou dívkou, že je jedinou dcerou továrního mistra, že zachovalé dívky z kruhů dělnických, k nimž patří i žalobkyně, z pravidla i bez věna se provdávají, pokládá za přiměřenou náhradu přisouzenou soudem prvé stolice ve výši 5 000 Kč za zmenšení vyhlídky žalobkyně na lepší zaopatření sňatkem.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání ani té ani oné strany.
Důvody:
Žalovaný především míní, že přestupek podle § 20 čís. 2 zákona o potírání pohlavních nemocí ze dne 11. července 1922, čís. 241 sb. z. a n. nemůže býti podkladem pro nárok podle § 1328 obč. zák. v doslovu III. dílčí novely, ježto zákonodárce, vydávaje předpisy této dílčí novely, nemohl předvídati, že bude kdysi stanoven přestupek podobného rázu. Dovolateli nelze přisvědčiti. V § 1328 obč. zák. mluví se všeobecně o trestném činu, jímž někdo přiměl ženu, by mu dovolila nemanželskou soulož. Zřejmo jest, že občanský zákoník přenechává úplně trestnímu zákonodárci, by stanovil, co jest trestným jednáním, a jen stanoví, že onen trestný čin, má-li býti podkladem nároku podle § 1328 obč. zák., musí býti takového druhu, že jím pachatel přiměje ženu k tomu, by mu dovolila nemanželskou soulož. Takového druhu jest přestupek podle § 20 čís. 2 cit. zákona. Jde o to, zda se žalovaný tohoto přestupku dopustil. Jak mimo jiné v rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 1928 Zm I 669/27 čís. 3042 sb. n. s. dovoženo, jest sváděním ve smyslu § 20 č. 2 zákona o potírání pohlavních nemocí rozuměti jakoukoliv činnost, kterou se k tomu, aby se činně nebo trpně propůjčila k smilnému činu, přivádí osoba, která sama neprojevila ochoty k páchání nebo ke snášení smilného činu ani výslovně ani mlčky, na příklad povšechným způsobem života nebo svým chováním. S hlediska § 20 čís. 2 cit. zákona nevyžaduje se tedy překonávání odporu, stačí po případě i pouhé využívání nedostatku odporu podmíněného nedostatkem porozumění významu a možným následkům soulože nebo jinakého smilstva na straně sváděné osoby; stačí i pouhý podnět pachatelův k smilnému činu, pakliže jen sváděná osoba nemá již předem vůli oddati se smilnému jednání. Soudy nižších stolic správně uznaly, že se žalovaný dopustil svedení v tomto smyslu. Žalovaný byl u rodičů žalobkyně na bytě a na stravě od roku 1921 a tam zdomácněl. Dovolatel poukazuje na to, že již před 11. lednem 1925 došlo k laškování а k líbání mezi ním a žalobkyní. V tom nelze však za daných okolností ještě spatřovati jednání, kterým žalobkyně mlčky vyzývala nebo podněcovala žalovaného k smilným činům a z kterého by se dalo usuzovati, že již předem měla vůli oddati se smilnému jednání. Proto nelze také shledávati vadnost řízení a rozpor se spisy v tom, že soudy nižších stolic podrobně nezjišťovaly ony žalovaným tvrzené příhody. Naopak přijde tu především v úvahu značný rozdíl věkový (30 let u žalovaného a 14,5 roku u žalobkyně), a dále okolnost, že žalovaný měl podle svého tvrzení dne 11. a dne 17. ledna 1925 v zásobě preservativ, kdežto z druhé strany tu bylo děvče sotva škole odrostlé. Dále žalovaný sám doznává, že se dne 11. ledna 1925 při laškování se žalobkyní ocitl v pohlavním podráždění a ji vyzval k souloži. Toto vyzvání za řečených okolností naplňuje skutkovou podstatu přestupku podle § 20 čís. 2 cit. zákona a to tak, jak se vyhraněna v doslovu zákona samého a ne snad jen v marginální rubrice mluvící o vyzývání ke smilstvu, kterážto marginální rubrika jest souhrnným označením pro více druhů přestupků proti předpisům zákona o potírání pohlavních nemocí. Za tohoto stavu věci nelze přisvědčiti žalovanému, že nešlo o nic více, než že žalobkyně, která se pak prý sama svlékala a položila na pohovku, prostě přisvědčila k jeho otázce, zda chce souložiti. Naopak nezávažným jest, že žalobkyně za daných poměrů zejména při svém mladistvém věku neuvažovala o významu a o možných následcích soulože a nevzmohla se proti svůdci, který byl u nich již zdomácněl, k tomu, by mu kladla odpor, nýbrž že podle tvrzení žalovaného se hned podvolila. K spáchání zmíněného přestupku není třeba, jak žalovaný míní, by svádění bylo totožné s psychickým přemožením osoby druhého pohlaví nebo-li s použitím psychického násilí. Neprávem dovolává se žalovaný rozhodnutí ze dne 29. listopadu 1926 Zm II 243/26 (Čís. 2566 sb. n. s.). V tomto rozhodnutí se uvádí, že nejde o svádění, měla-li sváděná osoba již od počátku vůli směřující k tomu, by se činně nebo trpně chovala tak, jak svůdce od ní žádá. Nic takového nebylo soudy nižších stolic v tomto případě zjištěno, naopak soudy nižších stolic dospěly k závěru, že působení žalovaného na žalobkyni to bylo, jež v souvislosti se všemi okolnostmi, na něž již bylo poukázáno, přivedlo žalobkyni k tomu, že mu dovolila nemanželskou soulož. Pokud žalovaný snaží se vylíčiti věc jinak, než jak jest soudy nižších stolic po skutkové stránce zjištěna, brojí jen způsobem v dovolacím řízení nepřípustným proti tomu, jak v nižších stolicích byly hodnoceny výsledky provedených důkazů. Přisvědčiti jest tedy soudům nižších stolic, že se žalovaný dopustil trestného činu v § 1328 obč. zák. zmíněného. K dovolání obou stran co do výše náhrady: V tomto směru stačí strany odkázati na správné důvody rozsudků nižších stolic.
K dovolání žalovaného se podotýká, že i u dívky v 16 letech jest počítati s možností sňatku, při nejmenším s navázáním známosti, která, může vésti k sňatku, což, jak již dovozeno v rozhodnutí čís. 6102 sb. n. s., stačí k uplatňování nároku podle § 1328 obč. zák.

Citace:

Č. 8456. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 445-448.