Čís. 8409.

Není-li jinak stanoveno ani zákonem ani smlouvou o rozsudím, jest rozhodčí soud oprávněn rozhodnouti nejen ve věci, nýbrž i v otázce útrat.
(Rozh. ze dne 25. října 1928, Rv II 581/28.)
Žaloba o zrušení rozhodčího výroku byla oběma nižšími soudy zamítnuta, odvolacím soudem z těchto důvodů: Odvolání není opodstatněno. Odvolatelka opírá odvolací návrh na zrušení rozhodčího výroku jen o to, že rozhodčí soud, odsoudiv odvolatelku i k náhradě útrat právního zastoupení jakož i k náhradě útrat zapisovatelky a útrat zjednání zasedací síně, překročil meze svého úkolu (tedy § 595 čís. 5 c. ř. s.), protože prý smlouva o rozhodčím nemá ustanovení o nákladech sporu a nemluví se tam ani o nároku na náhradu škody. Ani civilního řádu soudního, ani advokátního tarifu nelze prý se dovolávati, takže rozhodčí výrok je bezúčinný. Nárok na náhradu nákladů a nárok na náhradu škody z nesplnění smlouvy jest příslušenstvím nároku hlavního (viz na př. § 54 druhý odstavec j. n.). Byl-li rozhodčí soud povolán k tomu, by rozhodoval o nároku hlavním, nelze tvrditi, že překročil meze svého oprávnění, rozhodnuv i o jeho příslušenství, o nákladech rozepře, nebyl-li tento vedlejší nárok buď výslovně smlouvou o rozhodčím vyloučen anebo pro příslušný rozhodčí soud výslovně zákonem zakázán, což však nebylo ani tvrzeno. Není-li však zde důvodu čís. 5 § 595 c. ř. s., nemůže soud odvolací po věcné stránce správnost výroku přezkoumávati. Nicméně jest podotknouti, že nelze souhlasiti s názorem od- — Čís. 8409 —
volatelky, že útraty zapisovatelky a pořízení sálu nelze podřaditi pod pojem útrat sporu, kdyžtě jsou náklady tyto zcela obdobny na př. nákladům přibrání zvláštních stenografů, balení, poštovného a pod., o kterýchž nemůže býti pochybnosti, že za určitých okolností k úspěšnému vedení sporu mohou býti nutné a mohou tedy jako náklady sporu býti přisouzeny. Že tyto útraty v rozhodčím sporu nebyly prý řádně účtovány, je pro řízení odvolací nepřípustnou novotou, nehledíc ani k tomu, že by se to i jinak vymykalo věcnému přezkumu soudu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatel sice navrhl, by změnou napadeného rozsudku bylo vyhověno žalobě v plném rozsahu, by tudíž prohlášen byl za neúčinný i nález rozhodčího soudu, v dovolání však napadá jen rozsudek rozhodčího soudu, jakž učinil již v odvolání, takže výtka nesprávného právního posouzení týče se napadeného rozsudku jen potud, pokud byl jím potvrzen rozsudek zamítající žalobu o neúčinnost výroku. Nebylo proto vůbec uvažováno o další žalobní prosbě, jakž učinil již odvolací soud vzhledem k odvolání omezenému na vytčenou část rozsudku. Co do právního posouzení věci souhlasí dovolací soud s důvody napadeného rozsudku a není oprávněn důvod § 503 čís. 4 c. ř. s. V podstatě postačí poukaz na právní názor nižších soudů, pro který mluví i skutečnosti patrné ze spisů, že sám nynější žalobce navrhl jako žalovaný v řízení před rozhodčím soudem: »kostenpflichtige Abweisung der Klage«, dále že neodporoval v tomto sporu nálezu rozhodčího soudu, pokud jest v důvodech jeho uvedeno, že zapisovatel byl přibrán a místnost byla najata za souhlasu stran. Podle smlouvy ze dne 3. května 1926 povolán byl rozhodčí soud k rozhodnutí všech sporů ze smlouvy. Rozhodl-li tudíž nejen o vlastním předmětu sporu, nýbrž i o výdaji, jenž byl způsoben zvítězivší straně domáháním se sporného nároku před rozhodčím soudem tím, že si vzala právního zástupce, že byl k projednání sporu za souhlasu stran přibrán zapisovatel a byla najata místnost, není oprávněn názor, že soud překročil svůj úkol podle § 595 čís. 5 c. ř. s., a nelze vyložiti smlouvu v ten rozum, že strany vyloučily z rozhodnutí tyto další nároky spjaté s nárokem hlavním (§ 912 obč. zák.).

Citace:

č. 8409. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 367-368.