Čís. 8561.Osmihodinná pracovní doba (zákon ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n.). — Čís. 8561 —1611Prodlužoval-li zaměstnavatel svémocně pracovní dobu, ručí zaměstnanci za škodu, jež mu z toho vzešla. Přijímal-li zaměstnanec mzdu za pracovní dobu, vyměřenou podle hodin převyšujících úhrnem osm hodin denně, jest míti za to, že odměna za práci přes čas byla paušalována.(Rozh. ze dne 15. prosince 1928, R I 847/28.)Žalobu obuvnického pomocníka na jeho mistra o zaplacení odměny za práci přes čas procesní soud prvé stolice zamítl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl.Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil odvolacímu soudu, by, nehledě k důvodům, z nichž zrušil rozsudek prvého soudu, znovu rozhodl o odvolání.Důvody:Podle § 1 zákona ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n. je pravidlem, že v podnicích tam naznačených nesmí skutečná doba pracovní trvati déle než osm hodin denně, nebo 48 hodin týdně. Z tohoto pravidla stanoví zákon v §§ 6 a 7 výjimky v tom směru, že za podmínek tam uvedených připouští sice prodloužení doby pracovní, zároveň však nařizuje, že za všechny práce, pokud přesahují pravidelnou dobu pracovní, musí se platiti zvláště. Další výjimky stanoví zákon v § 12, kde dovoluje prodloužení normální doby pracovní bez zvláštní úplaty. V souzeném případě nejde o žádný z výjimečných případů §§ 6, 7 a 12 a nastupuje tudíž pravidlo § 1. Podle toho nebyl žalovaný oprávněn, by svémocně prodlužoval osmihodinnou dobu pracovní, a, učiniv tak, mohl by býti za to volán k zodpovědnosti podle § 13 zákona čís. 91/18 sb. z. a n. a ručil by podle ustanovení občanského práva i za škodu, která by tím jeho zaměstnancům byla způsobena. Není tedy na místě poukazovati na výjimečné předpisy § 6 (3) a § 7 (4) zákona čís. 91/18 sb. z. a n., jichž nelze v souzeném případě použíti, bylo však na žalobci, by ve sporu uvedl a prokázal, že mu nedovoleným činem žalovaného byla způsobena škoda. Ta by tu byla, kdyby se žalobci za práce mimo osmihodinnou dobu pracovní nebylo dostalo úplaty. V tomto směru budiž poukázáno na skutková zjištění prvého soudu, podle nichž žalobci již před jeho nastoupením do práce u žalovaného bylo známo, že se tam pracuje od 7 hodin ráno do 7 hodin večer s polední přestávkou jedné hodiny, a žalobce sám mluví o tom, že bylo pracováno přes čas, totiž před sedmou hodinou ranní po případě po sedmé hodině večerní, začež dostával 3 Kč za hodinu a s tím se spokojil. Podle dalších zjištění prvého soudu byly platy žalobci jako mzda poskytované přiměřené. Žalobci byla při výplatě výše mzdy na lístku oznamována a žalobce si nikdy u žalovaného na pracovní dobu nestěžoval. Přijímal mzdu za jedenáctihodinnou dobu pracovní jemu vyplácenou bez námitek (§ 863 obč. zák.). Je tudíž úsudek prvého soudu, že byla odměna za jedenáctihodinnou — Cis. 8562 až 8563 —1612práci týdenní mzdou 130 Kč paušalována, správný. K tomu budiž doloženo, že, pokud zákon nestanoví výjimky (jako na příklad v § 21 zákona o úpravě pracovních a mzdových poměrů domácké práce ze dne 12. prosince 1919, čís. 29 sb. z. a n. na rok 1920), jest stranám ponecháno na vůli, by se dohodly o výši mzdy a o způsobu, jak se má platiti. Nelze tedy ze zákona dovoditi, že by paušalování mzdy za práci přes čas bylo nicotné, zvláště když ani zákon čís. 91/18 sb. z. a n. paušalování nezakazuje. Žalobce domáhá se jen odměny za práci vykonanou v jedenáctihodinné době pracovní, pokud přesahovala normální dobu pracovní podle § 1 zákona čís. 91/18 sb. z. a n., tedy za tři hodiny denně, a poněvadž, jak dolíčeno, byla odměna za tuto »práci přes čas« zahrnuta v ujednané týdenní mzdě a není sporu o tom, že tato mzda byla žalobci řádně vyplácena, nemůže žalobce důvodně tvrditi, že překročením normální doby pracovní o tři hodiny denně byl hmotně poškozen. Dostaloť se mu v týdenní mzdě odměny za jedenáctihodinnou dobu pracovní, tedy i za práci přes čas, v této zvýšené době vykonanou. Názor odvolacího soudu, že žalobní nárok je důvodem po právu, nemá, přihlíží-li se ke skutečnostem prvým soudem zjištěným, v zákoně opory.