Čís. 8498.

Byla-li smlouva o stavbě (silnice) uzavřena v osmém měsíci světové války, bylo na podnikateli, by se ve smlouvě zabezpečil proti hrozící mu ztrátě pro případ dalšího trvání války a zhoršení stavebních poměrů.
Ustanovení § 1447 obč. zák. nelze se dovolávati, nenastala-li pro povinnou osobu nutnost obětovati na splnění smlouvy mimořádně vysoké kapitály a nenabyla-li tím druhá strana nepřiměřeného obohacení. Pokud nelze pokládati plnění za nedostižné tím, že se zvýšil náklad na stavbu (silnice).
Přispěl-li podnikatel svou liknavostí k tomu, že se dohotovení převzaté stavby (silnice) protáhlo a že ho následkem toho stihly škodlivé následky dalšího trvání války, jest práv náhradou škody objednateli, jenž byl podle smlouvy oprávněn dáti provésti na podnikatelův účet práce nevykonané podnikatelem včas.
Uplatnění námitky podle § 934 obč. zák. předpokládá, že zkrácený smlouvu splnil.
(Rozh. ze dne 24. listopadu 1928, Rv I 1911/27.)
Žalující zastupitelský okres v Čechách domáhal se na žalovaném staviteli náhrady škody. Procesní soud prvé stolice neuznal žalobní nárok důvodem po právu, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud uznal žalobní nárok důvodem po právu.
Důvody:
Žaloba zakládá se na smlouvě o dílo, jíž žalující strana dne 30. března 1915 zadala žalovanému stavbu silnice v délce 5355 m za úplatu 60 802 Kč podle stavebních podmínek, podle nichž žalovaný byl povinen započíti se stavbou do tří dnů, přesně ji prováděti a to tak, by veškeré práce byly dohotoveny koncem roku 1916. Podle § 5 staveb. podmínek bylo mezi stranami smluveno, že, kdyby se po dobu stavby mzdy za práce nebo dovozy nebo ceny stavebního materiálu změnily, nemá změna taková vlivu na smlouvu stavební. Dále mel žalobce právo práce nevykonané včas kýmkoliv a za jakékoliv ceny dáti provésti na útraty podnikatelovy a, kdyby podnikatel přes dvojí písemné upozornění smlouvu v některém směru přesně nesplnil, prohlásiti smlouvu za zrušenou a domáhati se na žalovaném náhrady škody. Nesporné jest, že žalovaný stavbu silnice do konce roku 1916 nedohotovil, nýbrž že žádal koncem září 1916, kdy měl dohotovenou trať v délce 2280 m, ke smluvní úplatě příplatek 120% a, že když žalující strana nabízela mu příplatek 45%, nabídku tu nepřijal, zažádal o kolaudaci provedené části silnice a, když žalobce této žádosti nevyhověl, stavbu zastavil, na dvojí písemné vyzvání žalobcovo ve stavbě nepokračoval a dopisem ze dne 30. října 1916 žalobci oznámil, že ve stavbě pokračovati nemůže, poněvadž se mu její provedení stalo nemožným pro nemožnost plnění smlouvy následkem zhoršení stavebních poměrů. Žalobce domáhá se na žalovaném náhrady škody z důvodu nesplnění smlouvy podle § 1295 obč. zák. a jest řešiti otázku, zda žalovanému lze přičísti zavinění na nesplnění smlouvy. Oba nižší soudy rozřešily tuto otázku ve smyslu záporném, dospěvše k úsudku, že smluvní závazek žalovaného pominul jednak proto, že splnění smlouvy za smluvených podmínek znamenalo by pro něho zkrácení přes polovici přislíbené mu odměny (§ 934 obč. zák.), jednak z důvodu, že se splnění smlouvy stalo proň následkem neočekávaného průtahu války, zejména vstupem Italie a Rumunska do ní v roce 1915 a tím nastalým postupným zdražováním pracovních mezd, požadavků povozníků a cen stavebních materialií nedostižným, jednak však i proto, že splnění smlouvy nedostatkem pracovních sil a povozů následkem stálých odvodů mužstva a koní stalo se mu fysicky nemožným. Soud dovolací nesdílí tento právní názor. Při posouzení věcí jest míti na zřeteli, že smlouva uzavřena byla za války po uplynutí osmého válečného měsíce. Zda tehdy bylo počítati s brzkým ukončením války a se zlepšením hospodářských poměrů tehdy již dosti stísněných, jest uvážiti soudu, který při svém úsudku, poněvadž nejde o posouzení okolností na základě odborných znalostí, není vázán znaleckým posudkem, a dovolací soud jest názoru, že tehdy brzké ukončení války nebylo lze očekávati. Stály tehdy téměř již všechny velmoci evropské proti sobě v boji, zásoby branného mužstva nebyly u žádného z bojujících států ještě vyčerpány a žádný ze států těch nebyl hospodářsky vysílen; bojovalo se na více bojištích a nebylo očekávati, že dojde v brzku na té neb oné straně k rozhodující porážce, která by učinila válce náhlý konec. Že do války ještě vstoupí i jiné státy, ovšem předvídati se nemohlo, než nepadá to na váhu, když i bez toho nebylo počítati s brzkým koncem války. Že se v případě dalšího válčení hospodářské poměry zhorší, že zejména budou míti v zápětí úbytek pracujících sil a koní následkem dalších odvodů, zvýšení mezd dělníků, cen povozů a zdražení cen veškerého materiálu, jest samozřejmé. Za těchto nejistých hospodářských poměrů záleželo na žalovaném, by se již ve smlouvě zabezpečil proti hrozící mu ztrátě pro případ dalšího trvání války a zhoršení stavebních poměrů. Než žalovaný nešetřil této opatrnosti a obezřetnosti, kterou u každého obchodníka a podnikatele jest předpokládati. Vstoupil, jak nesporno, do smlouvy po firmě B., která po krátké době závazků ze smlouvy za týchž podmínek uzavřené se zhostila, ba slevil z rozvržené úplaty ještě 10%, přistoupil na podmínku, že případné zdražení mezd, povozů a materialií nebude míti vliv na podmínky smluvní a vyhradil dokonce žalobci právo, by, nedokoná-li on (žalovaný) převzatou práci včas, dohotoviti si dal stavbu kýmkoliv a za kterékoliv ceny na jeho útraty. Z toho plyne, že žalovaný vzal veškeré smluvní risiko na sebe a že se přímo vzdal námitky odporovati platnosti smlouvy z důvodu zkrácení přes polovici obecné ceny. Nehledíc k tomu, není tu ani zákonných předpokladů pro uplatnění řečené námitky. Podle § 934 obč. zák. může při právních jednáních oboustranně závazných poškozená strana žádati zrušení a navrácení do předešlého stavu, nedostalo-li se ji od druhé strany na obecné ceně ani polovice toho, co jí ona dala. Žalovaný netvrdí ani, že se mu za onu část práce, kterou pro žalobce vykonal, nedostalo ani polovice toho, co na ni vynaložil. Pokud však smlouvu nesplnil, nemůže uplatniti námitku podle § 934 obč. zák., poněvadž tato námitka předpokládá podle přesného doslovu zákona, že poškozený splnil smlouvu. Než ani dalšího předpokladu, možnost navrácení do předešlého stavu, tu není, neboť to, co žalovaný měl žalobci podle smlouvy dáti, byla práce a její výsledek, silnice, která se stala neoddělitelnou částí veřejného statku, žalovanému nemohla býti vrácena. Pokud se týče hospodářské nemožnosti, nedostižnosti splnění smlouvy pro žalovaného, není tato námitka odůvodněna. Odvolací soud zjistil, že se náklady silniční stavby zvýšily od převzetí práce žalovaným, od konce března 1915, až do konce roku 1916, kdy práce měla býti dohotovena, o 100%, a že by žalovaný, i kdyby byl přijal žalobcem koncem září 1916 mu nabízený příplatek 45%, byl musil následkem změny poměrů dopláceti ze svého 55% nad přislíbenou mu odměnu. Odvolací soud pokládá tuto ztrátu, která by byla žalovanému vzešla, za tak značnou, že by se příčilo právnímu cítění, by ji žalovaný nesl a by se žalujícímu okresu dostalo zisku v téže výši na úkor žalovaného. Proti nesporné skutečnosti, že žalovaný vzal na sebe výslovně veškeré risiko smlouvy, hájí odvolací soud své stanovisko úvahou, že i převzetí risika nutno bráti s jistou mírou, kterou překročiti brání poctivost a důvěra obvyklá v obchodních stycích, a dospívá k úsudku, že se splnění smlouvy nestalo sice naprosto nemožným, ale že přece jest nemožným proto, že za smluvenou cenu jest dodání nemožným bez porušení zásad rozumného hospodaření, tudíž nemožnost a nedostižnost po rozumu § 1447 obč. zák. Dovolací soud nemůže se přidati k tomuto názoru. Zásadou jest zachovati smlouvu platně uzavřenou v platnosti, pokud jest její splnění fysicky možné, i když hospodářský výsledek plnění pro tu neb onu smluvní stranu následkem dodatečné změny poměrů jest spojen s neočekávanou ztrátou. Zproštění se závazku pro nedostižnost ve smyslu § 1447 obč. zák. předpokládá, že se plnění stane pro zavázaného hospodářsky nemožným náhodou, any nastaly neočekávané a nepředvídané poměry tou měrou, že by splnění smlouvy ukládalo povinnému takovou oběť, které na něm nelze rozumným způsobem požadovati. Zákon však nechrání smluvníka, který vzal na se smluvní závazek, z něhož mu hned z prvu hrozilo nebezpečí hmotné ztráty, který si byl nutně vědom značného smluvního risika a který pak ještě vlastním zaviněním k tomu přispěl, že se nebezpečí ztráty zvětšilo a ztráta mu vzniklá se zvýšila. Řečeného ustanovení zákonného nelze se dovolávati, nenastala-li pro osobu povinnou nutnost, obětovati na splnění smlouvy mimořádně vysoké kapitály a nedostane-li se tím druhé straně nepřiměřeného obohacení. Právě z těchto důvodů nemůže se žalovaný dovolávati ustanovení § 1447 obč. zák. Vzhledem na shora vytčenou povahu smlouvy, o niž zde jde, nelze pokládati 55% zvýšení nákladu stavby a tudíž ztrátu žalovaného za tak značnou, by splnění smlouvy s touto ztrátou považováno bylo za nedostižné. Žalovaný prováděl, jak nesporno, v kritické době ještě jiné stavby, není zjištěno, že při nich docílil zisku, je vlastníkem dvou domů, třebaže zadlužených, a neprokázal vůbec, že by ztráta v přibližné výši 35 000 Kč byla způsobilá přivoditi jeho hospodářskou zkázu neb že by mohla vyšinouti jeho hospodářské poměry z rovnováhy. Nelze také za to míti, že by se žalobce ze ztráty, kterou žalovaný by byl utrpěl, obohatil, neboť šlo o stavbu silnice, z níž pro žalobce zisk vůbec nemohl plynouti, to tím méně, když státní subvence, které se mu dostalo, daleko nedosahovala odměnu, kterou byl podle smlouvy povinen zaplatiti žalovanému za dohotovenou stavbu. Jak ze znaleckých posudků plyne, stupňovaly se náklady stavby silnice podle zákona přímky, takže i zjištěné zvýšení o 100% nastalo teprve až koncem roku 1916. Bylo tudíž nezbytno, by stavba byla provedena podnikatelem co nejrychleji. Že si žalovaný této žádoucí opatrnosti byl vědom, plyne ze zjištěné skutečnosti, že se hned po uzavření smlouvy vyjádřil, že musí práce co nejrychleji provésti, by na nich mohl něco získati. Žalovaný se však podle toho nezachoval, ač měl tak tím spíše učiniti, an smlouvou převzal na sebe veškeré nebezpečí zdražení stavby. Soud prvé stolice zjistil, že žalovaný hned z počátku se stavbou pokračoval pomalu, že zaměstnával málo dělníků a povozů, ač tehdy jich mohl dostati ještě dosti, že platil dělníkům a povozníkům menší mzdy, než byly ve smlouvě rozvrženy a tím přispěl k tomu, že se dělníci a povozníci u něho v práci neudrželi. Dále bylo zjištěno, že žalovaný dovezl v roce 1915 na silnici jen 120 m3 štěrku, takže na rok 1916 zbylo k odvezení 2000 m3, že dohotovil v roce 1915 jen 800 m silnice, že měl v první době na stavbě nezapracovaného absolventa průmyslové školy a že nevyužitkoval jarního sucha v roce 1915, které trvalo do června, pro odvážení materiálu. Nesporné jest, že až do října 1916, kdy stavbu zastavil, dohotovil jen trať v délce 2280 m, tudíž ani polovici celé práce. Z toho jest opodstatněným závěr, že žalovaný sám svou liknavostí přispěl k tomu, že se dohotovení práce protáhlo a že ho následkem tím více stihly škodlivé důsledky dalšího trvání války. Nutno v tomto ohledu poukázati i k posudku znalce, na němž oba nižší soudy své zjištění zakládají, že celá práce mohla býti hotova za 12 pracovních měsíců a že se zdá, že žalovaný, když se poměry zhoršily, nespěchal, maje dosti dlouhý termín stavební, očekávaje zlepšení poměrů v roce 1916. Znalec se vyslovil, že silnice určená k provádění, leží v terainu rovinném a že bez zvláštních pracovních obtíží a bez velkých zemních prací i pohybu hmot mohla býti snadno postavena v dvouletém období. Poněvadž žalovaný zdražení stavby spoluzavinil, nemá místa námitka nedostižnosti plnění smlouvy. Oba nižší soudy přijaly na základě posudku znalce za prokázáno, že se splnění smluvního závazku stalo pro žalovaného i fysicky nemožným nastalým nedostatkem pracovních sil a povozů. Dovolatel tomuto zjištění vytýká vadnost pro nejasnost a neurčitost posudku znalce, jenž sám přiznal, že, byv v kritické době v poli, z vlastní zkušenosti poměry, jaké byly tehdy, neznal, že se proto nemůže vyjádřiti o tom, zda bylo nemožností, by si žalovaný opatřil větší počet dělníků a povozů, že z úředních dokladů nezjistil, kolik lidí a koní bylo odvedeno za provádění stavby a že, pokud se týče příčiny, proč silnice nebyla dohotovena a nebylo to možné v dané lhůtě, má za to, že nemožnost splnění smlouvy byla způsobena vyčerpáním zásoby lidí a potahů následkem války. Než nesejde na tomto skutkovém zjištění, neboť, jak z nesporného děje plyne, požadoval žalovaný několikráte příplatky ke smluvené odměně, naposledy dne 29. září 1916 ve výši 120%, kdežto žalobce nabízel mu příplatek jen 45%, a důsledkem toho prohlásil žalovaný, jak v žalobní odpovědi sám přednáší, že ve stavbě pokračovati nemůže, pokud nenastanou poměry, za jakých stavbu převzal. Dne 5. října 1916 žádal za kolaudaci dohotovené tratě a, když mu nebylo vyhověno, zastavil práci a přes dvojí upomínaní v ní nepokračoval. Žalovaný tudíž ještě koncem září 1916 činil plnění smlouvy závislým na povolení příplatku 120% a tím dal zřejmě najevo, že by mu za tento příplatek splnění smlouvy bylo možné. Z toho plyne, že žalovaný sám nepokládal splnění smlouvy za fysicky nemožné, nýbrž že nesplnil smlouvy jen proto, poněvadž za ujednanou odměnu s přiznaným 45% příplatkem nechtěl plniti. Že žalovaný, byv žalobcem vyzván, by ve stavbě pokračoval, dopisem ze dne 30. října 1916 nepokračování v práci ospravedlňoval tím, že zavládnuvší poměry při provádění stavby jsou takového rázu, že provedení stavby stává se mu pro nemožnost plnění smlouvy nemožným a že při tom poukazuje na odvody, na odchody za vojenskou povinností a povstalý tím nedostatek povozů а k vypuknutí nové války po uzavření smlouvy, které opětně měly vliv na stížení práce, nemá významu, an byl hotov stavbu dohotoviti, přizná-li se mu příplatek 120%. Neprávem uplatňuje tudíž žalovaný pominutí svého závazku z důvodu fysické nemožnosti plnění (§ 1447 obč. zák.). Za prokázané platnosti a závaznosti smlouvy pro žalovaného podroben jest žalovaný i její sankci, že žalobce má právo práce nevykonané včas kdykoliv a za jakékoliv ceny dáti provésti na útraty žalovaného a domáhati se na žalovaném náhrady škody tím mu vzniklé. Předpoklady této smluvní podmínky jsou nesporně splněny a jest tudíž žalobní nárok co do důvodu po právu.

Citace:

Č. 8498. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 519-524.