Václav Chaloupecký, Staré Slovensko. Bratislava 1923. Str. 424 + XX. Spisy filosofické fakulty university Komenského v Bratislavě. Již přípravné studie Chaloupeckého pro přítomné dílo vzbudily pozornost. Neboť, ač nabyli jsme Slovenska jako nové země dávno ztracené, nebyl tu nikdo dosud, kdo by pojednal o historii této země jako takové. Dílo Chaloupeckého jest prvým, které přijalo na sebe tento úkol. A přejalo ho v úplnosti. Hlavním cílem díla Chaloupeckého jest ukázati a ukázati zvláštní individualitu Slovenska a to geografickou i historickou. O tom pak sporu býti nemůže, že tento cíl Chaloupeckým byl v jeho díle dosažen. Celých osm prvých kapitol jest věnováno tomuto předmětu v plastickém líčení, zvláště topografických poměrů země. Autor velmi podrobně tu líčí hranice Slovenska, jež patrny zůstávají i po připojení Slovenska k Uhrám. I potom byla tu hraniční dělba mezi Maďarskem a Slovenskem, byla tu ona pohraniční zařízení hraniční, která byla mezi jinými zeměmi samostatnými. Chaloupecký zvláště v kapitole 5. a 6., mluví o starých zařízeních na obranu země a obranách a stezkách zemských použiv podobného zpracování pro jiné části Uherska, čerpá z bohatého materiálu topografického a liči hranice Slovenska, jež vyznačuje také na přiložených malbách. Sedmá kapitola díla Chaloupeckého sleduje hranice Slovenska v poměru k ostřihomské diecesi a osmá pak líčí vznikání novohradů a rozrušování dosavadních přirozených hranic.
Kapitola 9. až 13. jest věnována organisaci správy a otázce národnostní. Chaloupecký probírá nejprve otázku hornictví na Slovensku, pak studuje původ stolic a tu jest opět zajímavá studie souvislosti sídel starých božích soudů s pozdější organisaci správní. V kap. 11. probírá organisaci církevní a ve 12. organisaci správní. Zvláště v kapitole poslední nemohl již Chaloupecký přinésti mnoho nového, neboť otázky správy území uherského probádány jsou již dosavadními badateli velmi důkladně. Ale i tu snaží se autor o samostatné řešení různých otázek. V kapitole o národnostních otázkách opět rozvinul studium otázek nových, jest mínění, že Slováci zaujali svá sídla přišedše přes Moravu.
Ku konci knihy jest pojednání o pramenech historických, které samo o sobě jest důležitou studií. K němu připojen jest podrobný seznam listin uherských, Slovenska se týkajících, ze staršího středověku. I tento seznam bude vítán při dalším studiu dějin Slovenska, protože Chaloupecký sestavil tu rozptýlené listiny spolu s uvedením, kde listina byla editována a kde o ni byla napsána kritika.
K tekstu dodán jest ještě rejstřík, neobyčejně obsáhlý a podrobný, obsahující historický místopis Slovenska až do 13. stol. a také historický vokabulář z téže doby. I k tomuto rejstříku budou se vraceti další badatelé. Chaloupecký má nespornou zásluhu, že byl prvým badatelem, který věnoval se vylíčení dějin Slovenska, země, která náležela k českému státu, právě z tohoto hlediska. Východiskem práce jest století 13, století mohutných změn, které právě přinášely sebou zánik oněch specifických znaku samostatného vývoje Slovenska oproti Maďarsku. Autor opíraje se o toto století vniká do doby starší. Zdá se nám, že právě proto, že Chaloupecký omezil se až do 13 stol. vznikl úkol nový, ukázati totiž zda a jak i ve stoletích pozdějších objevuje se samostatná individualita Slovenska, zvláště v dějinách sociálních a právních.
Dílo vzbudilo pozornost. To dokazuje i obsáhlá kritika díla napsaná prof. Kadlecem do Prúdů roč. 9. č. 1. a 2. Prof. Kadlec nejlépe byl povolán, aby; ocenil dílo Chalupeckého. Hodnotí je velmi příznivě. Vytýká však autorovi některé vady. Jsou dvojího celkem druhu: jedny vznikly podle mínění Kadlecova z chybného filologického výkladu topických názvů a druhé vznikly zvláště v části, pojednávající o správě Slovenska tím, že autor nepovšiml si výsledků dosavadního badání. Nelze popříti, že filologie hraje v nejstarších dějinách velkou úlohu. Kdo odvážil se k výkladům na jejím podkladě, musí býti velmi dobře připraven. Může pak dojiti k dalekosáhlým výsledkům. Větší význam mají výtky Kadlecovy, pokud jde o vady druhého druhu. Nikdo zajisté nepochybuje o významu studia přímo pramenného. Ale nelze se na uč omeziti tam, kde o řešení úkolu jest obsáhlá již literatura. Která daný předmět probírá z několika hledisek. Je pak velmi pochopitelno, že autor, který tak činí, dopouští se i vad, kterých by se mohl jinak vyvarovati. Recense Kadlecova pak sama přináší některé nové poznatky vzniklé na základě studia topických názvů, zvláště zajímavé pojednání o hradech černých a bílých.
Chaloupecký odpověděl na kritiku Kadlecovu replikou v Prúdech roč. 9. č. 4. Není spokojen s jeho kritikou. Nesouhlasí zvláště s míněním, že Slovensko bylo na poč. 13. stol. hojně osídleno. Brání svůj výklad, že comes curialis služný dvorský, dále obhajuje svůj výraz pristalec. Máji svého mínění o usídlení Slovanů bulharských a slibuje zvláštní pojednání o tomto předmětu. Konečně probírá jména některých míst a obhajuje svůj filologický výklad. Zmiňuje se také o metodě při svém badání. Upozorňuje, že pracuje nejprve na základě pramenů a pak teprve obrací se k literatuře.
Na tuto kritiku kritiky odpověděl Kadlec v 5. čís. Prúdů. Zdůrazňuje badání přímo pramenné, ale klade důraz i na prostudování literatury, která zpracovává danou otázku. Obhajuje tím vlastní svou metodu badání. Probírá opětně některé filologické výklady Chaloupeckého a kritisuje je. Ukazuje, že některé neobstojí. Znovu potírá mínění Chaloupeckého o výkladu názvu comes curialis. Ukončuje také svou polemiku.
Kniha Chaloupeckého i kritika a polemika Kadlecova poskytly vděčnou látku k novému badání. Dávají v mnohých otázkách přímo podněty. Jsou tudíž velmi cenné nejen svým obsahem, nýbrž právě těmito podněty. .
Rauscher.