§ 25. Smlouva trhová.

Starší než smlouva trhová jest směna, při níž se vyměňuje věc za věc. Vlivem německého práva nazývala se všeobecně ve střední Evropě freimark (frýmark) na př. v právu českém a polském.
Ze směny se vyvíjí smlouva trhová, když peníze se staly měřítkem hodnoty věcí. Smlouva trhová dlouho se děje jen za hotové. Uskutečňuje se formální smlouvou, v níž se za peníze převádí věc jistým obřadným způsobem. Později je pravidlem, že má předcházeti plnění jedné ze stran a trhová smlouva se mění ve smlouvu reální. Teprve vlivem recepce římského práva se stává konsensuálním kontraktem.
Podle staršího práva měl prodatel povinnost, plynoucí z trhové smlouvy, brániti kupce, když třetí osoba ho poháněla před soud a žádala na něm prodanou věc. Poháněný kupec mohl žádati, aby prodatel ho hájil. Prodatel musel sám vstoupiti do sporu s třetí osobou a vésti jej až do vítězného konce. Nevstoupil-li do sporu, po případě podlehl-li, pak musel platiti kupci náhradu škody. Prodatel ručil za vady právní, jež se na věci objevily.
Toto ručení přímo ze smlouvy trhové se uplatnilo i v novějších kodifikacích, neboť i v nich byla vyslovena zásada, že prodatel má kupci věc převésti do vlastnictví, po případě do držby (občanský zákoník rakouský do »volné držby«) a kupec může uplatňovati svůj nárok vůči prodatelovi i když nedošlo ke sporu, jen když jest jisto, že třetí osobě určité právo k prodané věci náleží.
V českém právu toto ručení prodatelovo se nazývalo správou (disbrigatio, Gewährleistung). Vyskýtalo se nejen při prodeji, nýbrž při všech převodech nemovitého majetku neb renty. Správce musel dáti nabyvateli náhradu, která záležela buď v jiné nemovitosti nebo v její ceně, jež se zvyšovala po případě o třetinu. Správa trvala po rok a den, po případě byla dědičná a věčná.
Při faktických vadách bylo ručení prodatelovo upraveno zvláštním způsobem. Při prodeji se žádalo, aby věc měla ty vlastnosti, které byly smluveny mezi stranami a aby byla bez podstatných vad. Ale prohlédl-li kupec věc a přijal-li ji, pak nemohl již uplatňovati vad, které se objevily později. Jen zamlčel-li pro datel vady úmyslně nebo šlo-li o vady, které postihovaly právě podstatnou vlastnost věci, která byla výslovně smluvena, pak musel plniti náhradu prodatel. Kupec také vracel věc a mohl žádati, aby mu byla cena vrácena. V případě lstného zamlčení některé ze zmíněných vad měl kromě toho nárok na náhradu škody.
Tyto zásady se po recepci zachovaly a uplatnily se i v novějších zákonících. Zvláště při prodejích věcí určitého druhu (dobytka) zůstalo i moderní právo při některých zásadách, které ještě více zpřísnily předpisy práva římského.
Při otázce nebezpečí zániku nebo zhoršení věci stálo starší právo ve střední Evropě na stanovisku, že toto nebezpečí přechází na kupce nabytím držby věci. Při movitostech přecházelo nebezpečí na kupce tělesnou držbou, při nemovitostech investiturou. Zásada tato, že nebezpečí prodané věci stíhá prodatele věci až do odevzdání věci, byla zachována i po recepci římského práva a byla přijata do některých moderních kodifikací.

Citace:

RAUSCHER, Rudolf. § 25. Smlouva trhová. Přehled dějin soukromého práva ve střední Evropě. Nástin přednášek. Bratislava: Nákladem vlastním, 1934, s. 108-109.