Čís. 5404.

V případech poslední věty odst. 1 § 40 tisk. zákona dlužno za úkony přerušující promlčení považovati veškeré úkony vyšetřovací a vyhledávací, sloužící k tomu, aby bylo v řízení zahájeném proti obviněnému řádně pokračováno, tedy obeslání obviněného a svědků, jejich výslechy, i opatřování spisů, urgování spisů jiným soudům zapůjčených a pod.
Aby úkony těmi bylo přerušeno promlčení, vyhledává se vždy, by směřovaly k pokračování v zahájeném řízení, o něž právě jde. Zaslání spisů jinému soudu k jiné trestní věci nelze považovati za úkon pokračovací v tomto smyslu. Nejde o jednotné hlavní přelíčení ve smyslu § 273 tr. ř., bylo-li líčení odročeno na neurčito, na delší dobu (po soudních prázdninách), za účelem provedení nových průvodů.
(Rozh. ze dne 21. října 1935, Zm I 652/35.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost soukromého žalobce do rozsudku krajského soudu v Táboře ze dne 30. dubna 1935, jímž byl obžalovaný podle § 259, č. 2 tr. ř. zproštěn obžaloby pro přečin podle § 2, 3, 4 zák. o ochraně cti (č. 108/1933 Sb. z. a n.).
Z důvodů:
Rozhodným v této věci je, nastalo-li podle § 40 zák. o tisku promlčení zažalovaných trestných činů či nikoliv. Stížnost tu vytýká s hlediska zmatku podle § 281, č. 9 b) tr. ř. jednak, že žádost okresního soudu v Táboře o zaslání spisů ze dne 19. října 1934, která došla krajskému soudu v Táboře 25. října 1934 a byla vyřízena dne 10. ledna 1935, byla soudním úkonem promlčení přerušujícím, jednak, že líčení odročené tvoří s přelíčením novým, později nařízeným, jeden jediný celek, že odročení líčení je pouze technickým opatřením a že proto není třeba, když bylo přelíčení odročeno, činiti návrh na pokračování v řízení. Než stížnost je neodůvodněná. Podle jasného znění § 40 tisk. zák. dlužno v případech poslední věty odstavce 1. § 40 tisk. zák. za úkony promlčení přerušující považovati veškeré úkony vyšetřovací a vyhledávací, sloužící k tomu, aby v řízení zahájeném proti obviněnému bylo řádně pokračováno, tedy úkony záležející v obeslání obviněného neb svědků, jich výsleších, avšak i v opatřování spisů, urgování spisů jiným soudům zapůjčených a pod. Podmínkou těchto úkonů, má-li jimi býti promlčení přerušeno, je však vždy a jediné, by směřovaly k pokračování v zahájeném řízení, o něž právě jde. Zaslání spisů těchto jinému soudu k jiné trestní věci nelze přirozeně považovati za úkon. pokračovací v trestní věci proti obviněnému vedené. Za úkon takový však bylo by považovati žádost za vrácení takto zapůjčených trestních spisů neb urgování jich vrácení.
Nelze proto považovati za úkon promlčení přerušující žádost okresního soudu v Táboře o zaslání spisů ze dne 19. října 1934, která došla krajskému soudu v Táboře 25. října 1934 a byla vyřízena dne 10. ledna 1935, neboť úkon ten nesměřoval k pokračování v řízení zahájeném pro tiskovou urážku proti obviněnému a neměl za účel pokračování v této trestní věci. Dlužno proto vzíti za počátek lhůty promlčecí den 23. srpna 1934, kdy byly krajským soudem trestním v Praze vráceny spisy souzené trestní věci se týkající krajskému soudu v Táboře, neboť zaslání spisů těch do Prahy mělo za účel, by zástupce soukromého žalobce mohl do spisů nahlédnouti, tedy úkon směřující k pokračování v konkrétním trestním řízení — tiskovém. Podle § 273 tr. ř. lze líčení přerušené považovati za jednotný celek s pokračováním v líčení pouze tehdy, když lze ihned opatřiti nové průvody, neb kde jde o krátké přerušení líčení k nutnému zotavení osob při něm účastněných, tedy pouze tehdy, kdy běží o krátké přerušení. Takový celek však tu dán není, když bylo líčení odročeno, jako v tomto případě dne 12. června 1934 na neurčito, na delší dobu až po soudních prázdninách a za účelem provedení nových průvodů, kde by přirozeně při novém hlavním přelíčení za účelem osvěžení paměti soudců bylo třeba výsledky dosavadního řízení rekapitulovati. Odročením přelíčení dne 12. června 1934 nastalo údobí nové. V této době pak byly provedeny úkony směřující k provedení důkazů v této trestní věci pouze dne 18. června, — Po 23. srpnu 1934 byl první úkon směřující k pokračování v trestním řízení k žádosti soukromého žalobce ze dne 21. března 1934 předsevzat teprve 23. března 1935 tím, že byly krajským soudem v Táboře vyžádány zpět spisy této trestní věci se týkající od okresního soudu v Táboře. Nebylo tudíž v trestním řízení pokračováno po dobu delší než 6 měsíců a nastalo tudíž promlčení podle § 40 tisk. zák.

Citace:

Čís. 5404. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1936, svazek/ročník 17, s. 417-419.