Čís. 5243.

Beztrestnost pachatele při zpronevěře věci nezastupitelné (species), měl-li v době svémoci, jakož i po celou dobu závadného zásahu plnou jistotu, že bude moci svěřený statek včas in specie vrátiti — měl-li k okamžité volné disposici částku postačující k uvolnění cizích losů do zástavy daných — a měl-li také již v době činu vážný úmysl tak učiniti.
(Rozh. ze dne 11. března 1935, Zm I 1198/34.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 12. října 1934, jímž byl obžalovaný B. V. podle § 259, čís. 2 tr. ř. zproštěn obžaloby pro zločin zpronevěry podle §§ 181, 182 tr. z., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a uznal ve věci samé takto právem: Obžalovaný B. V...... jest vinen, že si dne 19. března 1924 v P. přivlastnil 100 kusů celých státních stavebních losů serie čís...... v ceně 53 000 Kč, které mu byly svěřeny jako odborovému radovi ministerstva veřejných prací z příčiny tohoto jeho veřejného úřadu, tudíž věci svěřené v hodnotě vyšší než 500 Kč i 10 000 Kč, čímž spáchal zločin zpronevěry podle §§ 181 a 182 tr. zák. Za to se odsuzuje podle § 182 tr. zák...... atd.
Z důvodů:
Obžalovaný B. V. byl rozsudkem bývalého zemského trestního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 1924, resp. rozsudkem nejvyššího jako zrušovacího soudu v Brně ze dne 10. června 1925 uznán vinným zločinem zpronevěry v úřadě podle §§ 181, 182 tr. zák. a odsouzen do těžkého žaláře na 7 měsíců zostřeného a doplněného dvěma posty měsíčně, a to podmíněně se zkušební dobou 3 let. Usnesením krajského soudu trestního v Praze ze dne 24. června 1930 bylo uznáno, že se odsouzený ve zkušební době osvědčil, takže se má podle § 1, odst. 2 zák. čís. 562/1919 Sb. z. a n. za to, že nebyl odsouzen. K žádosti obžalovaného byla usnesením krajského soudu trestního v Praze ze dne 21. února 1934 povolena obnova trestního řízení ve prospěch obžalovaného a byl uvedený odsuzující rozsudek zrušen. Rozsudkem krajského soudu trestního v Praze ze dne 12. října 1934 byl pak obžalovaný B. V. podle § 259, čís. 2 tr. ř. osvobozen od nové obžaloby, podané na něho státním zastupitelstvím v Praze pro zločin zpronevěry podle §§ 181, 182 tr. zák., spáchaný tím, že dne 19. března 1924 na S. za sebou zadržel a přivlastnil si 100 kusů celých státních stavebních losů serie čís...... v ceně 53 000 Kč, které mu byly svěřeny jako odborovému radovi ministerstva veřejných prací z příčiny toho jeho veřejného úřadu, tudíž věci svěřené v hodnotě vyšší než 500 Kč i 10 000 Kč.
Do tohoto osvobozujícího rozsudku ohlásilo a provedlo v předepsané lhůtě státní zastupitelství zmateční stížnost a uplatňuje důvody zmatečnosti podle čís. 5, 9a) § 281 tr. ř. Nalézací soud vzal za zjištěno, že obžalovaný, jemuž byly následkem jeho úřední funkce jakožto předsedy akce pro rozprodej losů u ministerstva veřejných prací svěřeny stavební losy, a to zejména 100 kusů celých stavebních losů serie čís......, uložil je osobně u »Všeobecné družstevní banky« v Praze na jméno A. M. jako podklad pro svůj nekrytý dluh. Na základě tohoto zjištění nabyl nalézací soud přesvědčení, že obžalovaný tímto složením losů v bance pro jiný účel, než ke kterému byly úředně stanoveny — a to za účelem jejich vydávání subskribentům —, osvojil si k losům právo, které přísluší toliko vlastníku, takže čin obžalovaného byl úkonem svémocným a vědomě protiprávním. V tomto zjištěném skutkovém ději neshledal nalézací soud skutkovou podstatu zločinu úřední zpronevěry, jelikož má za to, že obžalovaný mohl bezpečně počítati s tím, že bude moci kdykoliv svěřené losy odevzdati jejich určenému účelu a že bude moci tak učiniti pomocí prostředků (t, j. peněz a jiných majetkových hodnot) pohotově mu jsoucích.
Tento právní názor označuje zmateční stížnost veřejného žalobce s hlediska zmatku podle čís. 9a) § 281 tr. ř. právem za mylný. Zrušovací soud opětně již vyslovil, že ke zpronevěře přivlastněním si stačí, jestli pachatel svěřenou věcí, byť i přechodně, naložil způsobem, příčícím se danému příkazu a když si pachatel byl vědom materiální protiprávnosti svého jednání. Subjektivní vina pak není vyloučena, měl-li pachatel pouhou naději nebo možnost škodu nahraditi. Leč přes to může býti pachatelovo vědomí o protiprávnosti jednání rušeno a vyváženo, má-li pachatel již v době svémoci rovnocennou a stejnorodou úhradu po ruce, takže je kdykoliv s to, aby dostál svému závazku vůči osobě oprávněné ke svěřené věci a má-li také již v době činu úmysl tak učiniti. Ovšem nestačí, že stav jmění — na př. reality — umožňuje, pokud se týče zajišťuje takovou úhradu vůbec.
Tyto zásady byly ovšem vysloveny jen co do věcí zastupitelných, kde se neklade váha na species, nýbrž jen na genus, a proto nelze je aplikovat beze všeho na souzený případ, kde šlo o věci nezastupitelné, totiž o losy podle serie a čísla přesně označené, za něž rovnocenná a stejnorodá náhrada neexistuje. Losy poskytují naději na výhru, na niž má nárok právě onen držitel nebo majitel losu, označeného serií a číslem a při slosování taženého, a nelze proto peníze a jiný majetek, které měl obžalovaný podle rozsudku v rozhodné době k disposici, pokládati za rovnocennou a stejnorodou náhradu.
V literatuře (viz zejména Altmann I., strana 501) je ovšem zastáván názor další, že i v takovýchto případech svěření věcí nezastupitelných bylo by lze vyloučiti v § 181 tr. zák. předpokládaný úmysl, věc si přivlastniti, kdyby bylo prokázáno, že pachatel již v době svémoci podle okolností případu měl plnou jistotu, že svěřený statek — věc nezastupitelnou — bude moci kdykoliv a včas individuálně zase vrátiti. Leč, i když se vychází z tohoto pro obžalovaného nejpříznivějšího předpokladu o beztrestnosti zpronevěry při naprosté jistotě včasného vrácení svěřené věci in specie, nebylo by lze rozhodnouti v tomto případě v jeho prospěch buďto zamítnutím zmateční stížnosti aneb alespoň jen zrušením věcí k novému prozkoumání a rozhodnutí.
Podle zásad právě vytýčených bylo by třeba důkazu, že obžalovaný měl v době svémoci, jakož i nadále vždy po celou dobu závadného zásahu k okamžité volné disposici částku postačující k uvolnění jednoho sta losů, složených jím na jméno A. M. jako podklad na jeho nekrytý účet. Obžalovaný se v tomto směru, totiž co se týče možnosti okamžité disposice částkou postačující k uvolnění zastavených losů, dovolává předně hodnot uložených na spekulačním kontu »N.«, jež bylo podle tvrzení obžalovaného kryto cennými papíry v kursovní hodnotě 117 200 Kč, avšak bylo zatíženo pohledávkou banky 82 155 Kč, takže účet v den zatčení měl hodnotu 35 045 Kč. Leč nesejde na tom, zda hotovosti, pokud se týče cenné papíry — i cizozemské — na tomto kontě uložené měly v tom kterém okamžiku hodnotu takovou, že by postoupením jich bance mohl obžalovaný uvolniti oněch sto stavebních losů, vždyť nelze tu pominouti, že šlo přece o konto spekulační a že při takovéto povaze bankovního konta obžalovaný nikdy nemohl počítati s úplnou jistotou s tím, že hodnoty na tomto kontě uložené postačí po celý v úvahu přicházející čas a v každém okamžiku k uvolnění losů na kontě »M.« — ano šlo o hodnoty podléhající kolísání, po případě, že v kursu tak klesnou, že již nepostačí ke zmíněnému účelu. Pokud pak jde o konto »M.«, třeba připomenouti, že podle písemných bankovních podmínek, obžalovanému známých, banka byla zásadně oprávněna, nedojde-li beze zvláštního vyzvání ihned dostatečné krytí od přikazatele při kontě nekrytém, krycí hodnoty beze soudního zakročení a bez jakékoliv předběžné výstrahy prodati. Že by tato podmínka závazným písemným prohlášením banky v tomto případě byla zrušena, obžalovaný sám netvrdí a netvrdí to ani ředitel K. Pouhé poukazy na odchylnou obvyklou praksi v takovýchto případech bankou zachovávanou a na sliby ředitelovy nevylučují nebezpečí v tomto případě hrozící, že by cenné papíry — v tomto případě svěřené losy — mohly býti prodány ihned způsobem v písemných podmínkách banky uvedeným. Z úvah právě uvedených vysvítá ve dvojím směru závadnost jednání obžalovaného s hlediska § 181 tr. z.; nemělť plné jistoty ani o tom, zda bude vůbec moci s losy kdykoliv volně disponovati, ani o postačitelnosti prostředků k takové disposici a vydával takto majitele v nebezpečí ztráty svěřených losů.
Leč kromě toho nelze pominouti ještě další pro poškození věci důležitou okolnost: Jak již v úvodu tohoto nálezu naznačeno, mohl by se státi obžalovaný beztrestným, měl-li po celou dobu závadného zásahu plnou jistotu, že bude moci svěřený statek včas in specie vrátiti; avšak přichází k tomu jako další a samozřejmý předpoklad po stránce subjektivní, že také měl vážný úmysl tak učiniti, a to již v době činu. V případě, o nějž jde, nechal však obžalovaný, jak vysvítá z rozsudku, a což sám nepopírá, losy v zástavě banky skoro 7 měsíců až do svého zatčení, kdy byly dobrovolně bankou vráceny, tedy i po dobu srpnového tahu přes to, že si musil býti vědom, že obzvláště v případě výhry některého losu mohly by nastati závažné komplikace v příčině výplaty výhry v neprospěch státu. Neměl tedy obžalovaný ani dosti dobré vůle a vážně ani nezamýšlel zaměniti losy u banky za jiné krycí hodnoty. Za tohoto stavu věci bylo odůvodněné zmateční stížnosti státního zastupitelství již s hlediska důvodu zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tř. ř. vyhověti a nebylo dále překážky, aby nejvyšší soud jako soud zrušovací ihned nerozhodl podle § 288, odst. 2, čís. 3 tr. ř. ve věci samé.

Citace:

Čís. 5243. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1936, svazek/ročník 17, s. 131-134.