Čís. 5239.

Předpisu § 363, čís. 4 tr. ř. nelze užíti na případy, kde byl rozsudek okresního soudu, rozhodnuvšího o zločinu, k odvolání té neb oné strany odvolacím soudem potvrzen, aniž státní zástupce učinil návrh podle § 475, odst. 2 tr. ř.
Bylo-li odvolací řízení, u kterého si státní zástupce vyhradil právo, stíhati obžalovanou pro zločin, odročeno ku provedení nových důkazů, směřujících částečně právě k objasnění otázky, zda je opodstatněna skutková podstata zločinu či přestupku, byl státní zástupce tím, že obžalovaná pak upustila od odvolání, sice připraven o právo k návrhu podle § 475, odst. 2 tr. ř., nemohl však býti připraven o právo k návrhu podle § 363, čís. 4 tr. ř.
(Rozh. ze dne 5. března 1935, Zm I 318/34.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 1. března 1934, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem krádeže dílem dokonané, dílem nedokonané, podle §§ 8, 171, 176 II a) tr. z.
Z důvodů:
Obžalovaná byla pro tytéž činy, jež jsou předmětem napadeného rozsudku, rozsudkem okresního soudu trestního v Praze ze dne 16. srpna 1933 uznána vinnou přestupkem krádeže dílem dokonané, dílem nedokonané, podle §§ 8, 460 tr. z. Poněvadž z rozhodovacích důvodů tohoto rozsudku vysvítá, že soud vycházel z předpokladu, že věci, jež obžalovaná odcizila, pokud se týče odciziti se pokusila, mají cenu 500 Kč přesahující a soudu bylo z trestního listu též známo, že obžalovaná byla již opětně pro krádež potrestána, rozhodl jmenovaný okresní soud, uživ nesprávně zákona, o činu, který je podle §§ 8, 174, 176 II a) tr. z. zločinem, jako by mu bylo příslušelo o něm rozsuzovati.
Proti uvedenému rozsudku podala obžalovaná odvolání z výroku o vině, trestu a nepodmíněném odsouzení. Při odvolacím líčení, konaném dne 23. října 1933, bylo usneseno doplnění řízení novými důkazy a státní zástupce si vyhradil právo stíhati obžalovanou pro zločin krádeže podle §§ 171, 176 II a) tr. z., žádaje, aby spisy po doplnění řízení byly dány státnímu zastupitelství k případnému návrhu. Leč 13. listopadu 1933 upustila obžalovaná od svého odvolání, načež byl trest hned vykonán.
Dne 18. prosince 1933 navrhlo státní zastupitelství zavedení přípravného vyhledávání proti obžalované pro zločin podle §§ 8, 171, 176 II c) tr. z. a dne 19. prosince 1933, tedy v době, kdy ještě neuplynulo od uvedeného rozsudku okresního soudu více než šest měsíců (§ 363, čís. 4 tr. ř.), zahájil vyšetřující soudce krajského soudu trestního v Praze řízení ve zmíněném směru.
Rozsudku, jímž byla obžalovaná v tomto řízení pro činy, které byly předmětem uvedeného rozsudku okresního soudu trestního v Praze, uznána vinnou zločinem krádeže dílem dokonané, dílem nedokonané, podle §§ 8, 171, 176 II a) tr. z., vytýká zmateční stížnost s hlediska zmatku § 281, čís. 9 b) tr. ř. (nesprávně i čís. 9 c) a 10) porušení zásady ne bis in idem, vycházejíc z názoru, že předpisu § 363, čís. 4 tr. ř., jímž napadený rozsudek odůvodňuje stihatelnost souzených činů, nelze prý v souzeném případě použíti proto, že rozsudek okresního soudu byl napaden odvoláním obžalované, takže státní zástupce mohl podřadění činů, o něž jde, pod ustanovení §§ 8, 171, 176 II a) tr. z. docíliti jen cestou § 475, odst. 2 tr. ř., že však státní zástupce opominul učiniti návrh ve smyslu tohoto ustanovení a že mu proto již nepřísluší návrh podle § 363, čís. 4 tr. ř., zvláště když tu nebylo návrhu státního zastupitelství na obnovu trestního řízení.
Zmateční stížnost je na scestí. Je dvojí cesta, jakou lze rozsudek okresního soudu, rozhodnuvší o zločinu, odstraniti. Zákon upravuje dva případy: jeden v § 475, odst. 2 tr. ř., kde se takový rozsudek nestal ještě pravoplatným, druhý v § 363, čís. 4 tr. ř., kde se předpokládá, že takový vadný rozsudek okresního soudu vešel v pravomoc. Nelze pochybovati, že obě ustanovení sledují účel, čelit nedostatečnému zastoupení státního zastupitelství u okresních soudů tím, že zabezpečují státnímu zastupitelství právo, aby tam, kde zpozoruje, že okresní soud rozhodl o činu, pro nějž by byl příslušným sborový soud prvé stolice, navrhlo dodatečně zavedení pravidelného řízení. Rozsudek okresního soudu, postižený označenou vadou, nabývá tedy v poměru ke státnímu zastupitelství moci práva teprve tím, že státní zástupce opominul učiniti návrhy ve smyslu citovaných míst zákona (rozh. čís. 1187 sb. víd. n. s.). Poněvadž však § 363, č. 4 tr. ř. mluví výslovně jen o rozsudku okresního soudu a také naznačená tendence předpisu nasvědčuje tomu, že předpis tento čelí jen proti chybám okresního soudu, nikoli však v takových případech, kde byly tyto chyby již potvrzeny odvolacím soudem za spolupůsobnosti státního zastupitelství, je nasnadě, že předpisu § 363, čís. 4 tr. ř. nelze užíti na případy, kde byl pochybený rozsudek okresního soudu k odvolání té či oné strany odvolacím soudem potvrzen, aniž státní zástupce před tím učinil návrh podle § 475, odst. 2 tr. ř. Odchylný názor by vedl k tomu, že by sborový soud prvé stolice přezkoumával rozsudky téhož soudu, byť i jiného senátu, což by zřejmě odporovalo zákonu. Takovému důsledku zabraňuje právě ustanovení § 475, odst. 2 tr. ř., podle něhož v případech, kde byl rozsudek okresního soudu, stižený zmíněnou vadou, podroben judikatuře sborového soudu prvé stolice jakožto odvolacího soudu, je zabezpečena státnímu zastupitelství možnost dosáhnouti uvedeného cíle právě předpisem § 475, odst. 2 tr. ř. (Storch, Řízení trestní II. str: 577, pozn. 6, Mayer Kom. III. str. 711, Rulf-Gleispach, Der österreichische Strafprozess str. 326, Löffler: Die unheilbare Nichtigkeit str. 40, 41, Löffler: Poznámky k rozh. čís. 714 v časopise »Zeitschrift für Strafrecht«).
I v souzeném případě dostala se sice věc před odvolací soud a je pravda, že státní zástupce neučinil návrh ve smyslu § 475, odst. 2 tr. ř., třebaže k tomu měl procesní možnost. Bylo-li však odvolací líčení odročeno ku provedení nových důkazů, směřujících aspoň částečně právě k objasnění otázky, zda cena věcí, o něž šlo, přesahuje 500 Kč čili nic a zda je tedy opodstatněna skutková podstata zločinu či přestupku krádeže, mohl státní zástupce předpokládati, že mu bude ještě dána příležitost k uvedenému návrhu. Uvedenou výhradou a žádostí za zaslání spisů po provedeném doplnění k případnému návrhu naznačil státní zástupce dokonce, že hodlá tento návrh učiniti, bude-li výsledkem nových důkazů ospravedlněn. Tím, že obžalovaná poté upustila od odvolání, byl sice státní zástupce připraven o právo k návrhu podle § 475, odst. 2 tr. ř., nemohl však býti též připraven o právo k návrhu podle § 363, čís. 4 tr. ř., zvláště když i po upuštění obžalované od jejího odvolání zůstaly nedotčeny předpoklady § 363, čís. 4 tr. ř., najmě předpoklad již uvedený, že musí jíti o pouhý rozsudek okresního soudu, nikoliv o rozhodnutí sborového soudu prvé stolice, jakožto soudu odvolacího. Podle toho, co předesláno, je zmateční stížnost na omylu, pokud má za to, že již okolnost, že obžalovaná podala odvolání, pokud se týče okolnost, že státní zástupce nenavrhl dříve, než odvolání bylo vzato zpět, zrušení rozsudku podle § 475, odst. 2 tr. ř., vylučuje postup podle § 363, čís. 4 tr. ř. Vytýkajíc, že tu nebylo návrhu státního zastupitelství na obnovu trestního řízení, přehlíží zmateční stížnost, že ustanovení § 363 tr. ř. právě dovoluje za předpokladů tam vytčených zahájiti trestní řízení nebo v něm pokračovati nezávisle na podmínkách a formálnostech obnovy.

Citace:

Čís. 5239. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1936, svazek/ročník 17, s. 123-126.