Čís. 5264.

Pod pojem skutečností, opatření a předmětů, jež mají podle § 6, čís. 2, odst. 1 zák. na ochr. rep. zůstati utajeny pro obranu republiky, spadají i skutečnosti, opatření a předměty rázu politického, je-li vzhledem k jejich povaze třeba, by zůstaly utajeny pro obranu republiky.
Osobu, jež sleduje v zájmu státu nebo jeho obrany v cizině činnost československých státních příslušníků tam se zdržujících a upozorňuje zdejší úřady na to, že určitý československý státní příslušník zaujímá v cizině nepřátelské stanovisko proti československému státu, je, mělo-li její oznámení o zmíněné činnosti československých státních příslušníků pravdivý podklad, pokládati za předmět, jenž má zůstati utajen pro obranu republiky.
(Rozh. ze dne 1. dubna 1935, Zm I 70/35.)
Městskému úřadu v M. byl zaslán z Německa, z D., dopis podepsaný jménem S. K., v němž pisatel upozorňoval, že československá státní příslušnice A. F–ová za svého pobytu v D. je činná v německé národně socialistické straně dělnické a že štve proti Československé republice. Obžalovaný J. R. si učinil poznámky o obsahu tohoto dopisu, obkreslil s obálky poštovní razítko a odevzdal oba tyto dokumenty obžalovanému V. T. za tím účelem, aby je v Německu předal »povolaným osobám«. Obžalovaný V. T. pak pověřil provedením tohoto úkolu, totiž zjištěním, zda v D. bydlí pisatel dopisu S. K., obžalovaného G. T., důvěrníka a spolupracovníka říšsko-německé zpravodajské služby, řízené v D. majorem H. Obžaloba vinila všechny tři obžalované, pokud šlo o tento případ, ze zločinu vojenské zrady podle § 6, čís. 2, odst. 3 zák. na ochr. rep. Nalézací soud uznal obžalované vinnými jen přečinem podle § 17, čís. 1 cit. zák.
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl zmateční stížnosti státního zastupitelství, zrušil rozsudek soudu prvé stolice v celém rozsahu a pokud šlo o obžalobu pro případ výše naznačený, vrátil věc nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Z důvodů:
Pokud jde o případ K–ho, zjišťuje rozsudek v rozhodovacích důvodech, jakým způsobem obžalovaní B. a T. zvěděli o obsahu dopisu, o nějž tu jde, jakož i o tom, že dopis byl podepsán jménem S. K. a dán na poštu v D., zjišťuje dále, jak tito obžalovaní v této věci postupovali, zjišťuje zejména, že vědouce, že obžalovaný T. je spolupracovníkem říšsko-německé vojenské zpravodajské služby proti Československu, poskytli mu získané jimi informace týkající se obsahu onoho dopisu, podpisu na dopisu se vyskytujícího a místa, kde dopis byl dán na poštu, a zjišťuje, že obžalovaný T. tyto informace přijal, zjišťuje tedy skutečnosti ospravedlňující závěr obžaloby, že všichni tři obžalovaní se spolčili za tím účelem, aby vyzradili zmíněné informace přímo nebo nepřímo cizí moci, a to Německu, shledává však v tomto jednání obžalovaných nikoli zločin podle § 6, čís. 2, odst. 3 zák. na ochranu republiky, jejž obžaloba v něm spatřovala, nýbrž přečin podle § 17, čís. 1, odst. 2 zák. na ochranu republiky, spáchaný prý obžalovanými tím, že znajíce účel tajné organisace spolupracovníků říšskoněmecké vojenské zpravodajské služby proti Československu u »Wehrkreiskommando« v D., založené majorem H., jejímž účelem jest podvraceti samostatnost, ústavní jednotnost nebo demokraticko-republikánskou formu státu, k této organisaci přistoupili, s ní se stýkali a ji v jejích podvratných snahách podporovali. Skutkovou podstatu zločinu podle § 6, čís. 2 zák. na ochranu republiky vylučuje tu rozsudek s tímto odůvodněním: »Zločin vojenské zrady podle § 6, čís. 2 zák. na ochranu republiky tu není, protože podle přesvědčení soudu vyzrazení osoby, která napsala na městský (policejní) úřad v M., že A. F. štve v Německu proti Čsl. republice národně-socialisticky, nelze považovati za skutečnost (správně za vyzrazení skutečnosti), jež má zůstati utajena pro obranu republiky; neboť skutečnost ta není vojenského rázu, nemá nijakého vztahu ku branné zdatnosti republiky za války. Nelze tu také mluviti o vyzrazení nějakého tajemství vojenského, nějaké vojensko-politické skutečnosti, nýbrž o skutečnosti jenom politické, nehledě ani k obsahu dopisu a anonymitě pisatelově. Nesdílí proto soud stanovisko vojenských znalců, že by bylo nějakým prozrazením vojenského tajemství, které jedině lze vážně podřaditi pod pojem vojenské zrady, když se obžalovaní snažili vyzraditi Německu, že nějaká osoba K. udala na městský úřad v M., že A. F-ová štve v Německu proti Čsl. republice, zvláště když ničeho konkrétního o tomto štvaní neudává.«
Důvody, z nichž nalézací soud dospěl k závěru, že osobu K–iho nelze pokládati za předmět, jenž má zůstati utajen pro obranu republiky, neobstojí. Skutečnostmi, opatřeními a předměty, jež mají podle § 6, čís. 2, odst. 1 zák. na ochranu republiky zůstati utajeny pro obranu republiky, je rozuměti všechny skutečnosti, opatření a předměty, jež mají vztah k vojenské obraně republiky a dotýkají se její branné zdatnosti tak, že vyjevením jich cizí moci může býti tato zdatnost seslabena. Zmíněné pojmy nelze tudíž omezovati jen na skutečnosti, opatření a předměty rázu vojenského v užším, technickém slova smyslu a na skutečnosti, opatření a předměty rázu vojensko-politického (srov. rozh. čís. 3156 sb. n. s.). I skutečnosti, opatření a předměty rázu politického spadají pod pojem zde v úvahu přicházející, je-li vzhledem k jejich povaze třeba, aby zůstaly utajeny pro obranu republiky. Osobu, jež sleduje v zájmu státu neb jeho obrany v cizině činnost čsl. státních příslušníků tam se zdržujících a upozorňuje zdejší úřady na to, že určitý čsl. státní příslušník zaujímá v cizině nepřátelské stanovisko vůči čsl. státu, jest, je-li tu dán další předpoklad, o němž se stane později zmínka, pokládati za předmět, jenž má zůstati utajen pro obranu republiky. Vyzradí-li se taková osoba cizímu státu, může tím býti způsobeno, že tento jí pokračování v činnosti uvedeného rázu znemožní. Tím může však býti Československé republice znemožněno odhaliti včas osoby, které zaujímají vůči ní v cizině nepřátelské stanovisko, a chrániti se před jejich činností a takto zároveň způsobeno i seslabení branné zdatnosti republiky v případě války. Na tom, že oznámení, o něž tu jde, nebylo podepsáno pravým jménem oznamovatele, nýbrž vymyšleným jménem S. K., — to má rozsudek zřejmě na mysli, zmiňuje-li se o anonymitě pisatelově —, nezáleží; čsl. úřad, jemuž bylo takové oznámení zasláno, nemůže předem věděti, že jde o oznámení pseudonymní a nemohl by je ostatně, i kdyby věděl, že oznamovatel užil pseudonymu, již předem považovati za bezdůvodné a cizí stát může přirozeně i takového oznamovatele vypátrati a proti němu zakročiti. Dále nezáleží též na tom, že ono štvaní A. F-ové, o němž se oznámení zmiňuje, není v oznámení blíže konkretisováno; neboť stát má přirozeně zájem na tom, aby odhalil osoby, jež v cizině proti němu »štvou«, a chránil se před jejich další činností tohoto rázu.
Ač názor rozsudku, že ve zjištěné činnosti obžalovaných, týkající se oznámení K-iho, nelze spatřovati skutkové podstaty zločinu podle § 6, čís. 2, zák. na ochr. rep., nýbrž že jest tuto činnost obžalovaných podřaditi pod ustanovení § 17, čís. 1, odst. 2 téhož zákona, spočívá podle toho, co uvedeno, na nesprávném výkladu pojmu skutečností, opatření a předmětů, jež mají podle § 6 čís. 2, odst. 1 zák. na ochranu republiky zůstati utajeny pro obranu republiky, a ač rozsudek trpí v důsledku toho v tomto směru zmatkem podle § 281, čís. 10 tr. ř. stížností mu vytýkaným, nemůže nejvyšší soud jako soud zrušovací v tomto směru ve věci samé rozhodnouti již proto, že rozsudek nezjišťuje, mělo-li oznámení, o něž tu jde, skutečně pravdivý podklad či nikoliv. Jen kdyby bylo rozsudkem zjištěno, že zmíněné oznámení bylo důvodné, bylo by oznamovatele pokládati za osobu v zájmu Čsl. republiky, zejména i v zájmu její branné zdatnosti činnou, tedy za osobu, jež má býti utajena pro obranu republiky.
Za tohoto stavu věci bylo zmateční stížnosti státního zastupitelství i v tomto bodu vyhověti, aniž bylo třeba zabývati se dalšími jejími vývody, napadený rozsudek v celém rozsahu zrušiti a věc, pokud jde o obžalobu, že všichni obžalovaní se dopustili zločinu podle § 6, čís. 2, odst. 3 zák. na ochranu republiky skutky týkajícími se oznámení K-iho, vrátiti k novému projednání a rozhodnutí soudu první stolice.

Citace:

Čís. 5264. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1936, svazek/ročník 17, s. 169-171.