Čís. 272 dis.

Příčí se cti a vážnosti stavu: dal-li advokát informaci k novinářskému článku, snižujícímu činnost jiného advokáta a vyzvedajícímu pochvalně činnost jeho vlastní; dal-li v denním listě uveřejniti inserát, v němž nápadně označoval rozsah své kanceláře (»Třetího koncipienta přijme...«).
(Rozh. ze dne 23. prosince 1935, Ds I 61/35.) Nejvyšší soud jako kárný soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie zamítl odvolání obviněného advokáta z nálezu disciplinární rady advokátní komory v Praze ze dne 24. června 1935, jímž byl uznán vinným kárným přečinem poškození cti a vážnosti stavu a odsouzen za to k peněžité pokutě 1.000 Kč.
Důvody:
Odvolání je bezdůvodné.
K bodu 1. nálezu. Disciplinární rada vzala provinění, jímž byl odvolatel uznán vinným, za prokázáno na základě doznání, učiněného odvolatelem ve vyjádření ze dne 21. prosince 1932. Tam udal odvolatel výslovně, že sice závadný článek nepsal, že však k němu udělil informaci osobě redakci časopisu »P. L.« velmi blízké a že této osobě sdělil důvěrně též podrobné znění dopisu (rozuměj Dr. H.), o němž je v článku řeč.
Kárný soud odvolací neshledává důvodu, aby se odchýlil od uvedeného skutkového zjištění napadeného nálezu, opírajícího se o vlastní doznání odvolatelovo, to tím méně, když odvolatel i ve svém odvolání děj kárnou radou za prokázaný vzatý v podstatě připouští a jen se snaží dolíčiti, že prý neměl ani tušení, že by mohlo dojiti k nějakému zneužití jeho sdělení. Než vzhledem k původnímu nepochybnému doznání odvolatelovu, že dal informaci ke článku, tedy k uveřejnění sdělení jím (odvolatelem) učiněných, nelze nynějšímu odchylnému tvrzení odvolatelovu věřiti a učiniti je podkladem rozhodnutí. Tvrdí-li odvolatel, že, když byl ve věci onou redakci »P. L.« blízkou osobou interpelován, vždy se mluvilo o soudci dotyčnou trestní věc projednávajícím a že najednou bylo v uveřejněném článku útočeno proti advokátu, nelze k tomuto teprve v odvolání uplatněnému přednesu přihlížeti, zvláště když i on má proti sobě původní doznání odvolatelovo a když odvolatel ostatně i ve svém odvolání připouští, že byla řeč též o Dr. H.
Že by jednání odvolatelovo tak, jak je zjištěno, nezakládalo po právní stránce skutkovou podstatu kárného přečinu poškození cti a vážnosti stavu, odvolatel vůbec nedoličuje a důvodně ani dolíčiti nemůže, uváží-li se, že advokát při veškerém svém jednání a za všech okolností má dbáti cti a vážnosti stavu a má své počínání zaříditi tak, by nevzniklo ani zdání, že není bezvadným (r. č. 37 dis.), že odvolatel však, dav informaci k pozastavenému článku, snižujícímu činnost jiného advokáta a vyzvedajícímu pochvalně činnost odvolatelovu, a dokonce předav celý svůj spis, jak v odvolání doznává, svému důvěrníku od »P. L.« k disposici, prohřešil se citelně proti zásadě čestnosti a slušnosti stavu, jemuž náleží. Odvolatele nemůže ospravedlniti, že dal informaci důvěrnou, poněvadž k účelům uveřejnění právní věci jemu svěřené neměl dávati osobě nezúčastněné vůbec žádnou informaci. Naznačuje-li dále odvolatel, že k dání informace byl donucen okolnostmi, nelze v tomto zcela povšechném a konkrétně nedolíčeném poukazu shledati uplatnění nějakého kárnou zodpovědnost vylučujícího nebo rušícího důvodu omluvného. Napadený nález není proto stižen vadami jemu vytýkanými a má odvolatel tím méně důvod ke stížnosti, kdyžtě přiznaným předáním svých spisů osobě nezúčastněné porušil zároveň i povinnost mlčenlivosti, uloženou mu § 9, odst. 2 adv. ř. a vztahující se ke všemu, co souvisí s vedením věci advokátu svěřené (r. č. 103, 148 a j. dis.).
K bodu 2. nálezu. Ani v tomto bodě nelze dáti odvolání za pravdu. I kdyby bylo správné tvrzení odvolatelovo, že závadný inserát nezadal k uveřejnění v takové formě, jak byl vytištěn, čili že, jak teprve v odvolání uvádí, redaktor sám od sebe a aniž odvolatel měl na to vliv otiskl slovo »Třetího« proloženým písmem, nemohlo by to odvolatele zbaviti zodpovědnosti. Neboť hledal-li koncipienta, nebylo tu pražádného důvodu, aby oznamoval veřejnosti, že hledá koncipienta třetího, vždyť účelem inserátu mělo býti pouze, aby se kandidát advokacie vůbec u něho přihlásil. Bylo-li v inserátu zdůrazňováno, že se hledá třetí koncipient, bylo to způsobilé vyvolati ve čtenářstvu dojem a představu o velkém rozsahu advokátní kanceláře odvolatelovy a je nasnadě a oprávněný závěr, že odvolatel sledoval při tak upraveném inserátu účel, onen dojem u obecenstva skutečně vzbuditi. Právem shledala proto kárná rada v tomto jednání odvolatelově nepřípustnou reklamu při provozování advokacie a v důsledku toho poškození cti a vážnosti stavu advokátského, zejména když je nálezem zjištěno a odvolatelem nevyvráceno, že v rozhodné době hledal ve skutečnosti pouze druhého a nikoli třetího koncipienta. To odnímá půdu další námitce odvolatelově, že použitím slova »třetího« chtěl uchazeče pouze upozorniti na jeho budoucí postavení v kanceláři odvolatelově. Uplatňuje-li odvolatel, že oním inserátem chtěl také nepřímo vyvrátiti pomluvy, které tehdy o jeho kanceláři ve veřejnosti kolovaly, jako by jeho kancelář upadala a neměla dosti práce, je to tvrzení jednak nové a jednak nezpůsobilé, postaviti jednání odvolatelovo do příznivějšího světla. Neboť k obraně proti zmíněným pomluvám měl použíti prostředku nezávadného a nikoli takového, jímž byla zasažena čest a vážnost, jichž je advokátu vždy a přísně dbáti, a za nějž musí proto kárně odpovídati.

Citace:

č. 272 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1936, svazek/ročník 17, s. 600-602.