Čís. 5413.

Právo vzdáti se podle § 152, odst. 1, čís. 1 tr. ř. svědectví přísluší osobám tam uvedeným jen, jsou-li vyslýchány za svědky, nikoli však i tehdy, jsou-li spoluobžalovány, a to ani tenkráte, bylo-li by možno předmět výslechu fakticky děliti.
(Rozh. ze dne 30. října 1935, Zm I 986/35.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Chrudim ze dne 23. května 1935, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem spoluviny na vyhnání plodu vlastního podle §§ 5, 144 tr. z., zločinem veřejného násilí vydíráním podle § 98 b) tr. z. a přestupky podle §§ 411 a 431 tr. z.
Z důvodů:
S hlediska zmatků č. 3, 4 a 5 (správně jen č. 3) § 281 tr. ř. vytýká stížnost, že H. N-ová, která se za trestního řízení provdala za stěžovatele, byla při hlavním přelíčení jako spoluobžalovaná vyslechnuta nejen o činu jí za vinu kladeném, nýbrž též o skutkových okolnostech, týkajících se jen provinění jejího nynějšího manžela, ač v tomto směru byla vlastně svědkyní a jako manželka stěžovatelova byla podle § 152, odst. 1, č. 1 tr. ř. zproštěna povinnosti vydati svědectví. Stížnost dovozuje, že podle § 152, odst. 3 tr. ř. měla býti H. N-ová o tomto právu poučena, že, když se tak nestalo a ona se výslovně nezřekla práva vzdáti se svědectví, její výpověď byla v dotčených směrech neplatná a že na- lézací soud nesměl přihlédnouti ani k obsahu protokolu o výslechu H. N-ové v předběžném řízení, pokud vypovídala tehdy proti stěžovateli. Výtky jsou neodůvodněny.
Právo podle § 152, odst. 1, č. 1 tr. ř. vzdáti se svědectví přísluší osobám tam uvedeným jen, jsou-li vyslýchány jako svědci, nikoli však i tehdy, jsou-li spoluobžalovány, a to ani tenkráte, kdyby se předmět výslechu dal fakticky děliti. Domáhajíc se toho, by v takovém případě spoluobžalovaný, pokud vypovídá o trestném skutku, z něhož je viněna osoba jsoucí k němu v poměru § 152, odst. 1, č. 1 tr. ř., byl pokládán za svědka, neuvědomuje si stížnost zásadní rozdíl mezi procesuálním postavením svědka a obžalovaného, jenž nepřipouští, aby táž osoba při tomtéž hlavním přelíčení byla vyslýchána jednak jako obžalovaný, jednak jako svědek. Nesmí-li podle toho v přelíčení proti více obžalovaným pro různé trestné skutky žádný z obžalovaných býti vyslýchán jako svědek, a to ani v příčině skutku, pro nějž stíhá obžaloba jen jeho spoluobžalovaného, je zřejmo, že je vyloučeno dovolávali se v té příčině dobrodiní § 152 tr. ř., jež platí jen pro výslech svědků (srov. Lohsing, Oesterr. Strafprozessrecht, 1920, str. 330, a rozh. býv. nejv. soudu víd. č. 79, 1862 úř. sb.). Přečtení konstitutu obžalované H. N-ové bylo odůvodněno předpisem § 252, odst. 1, č. 2 tr. ř., poněvadž se tato spoluobžalovaná při hlavním přelíčení v podstatných bodech uchýlila od své dřívější výpovědi. Ve věci Tk 270/34 byla sice H. N-ová slyšena jako svědkyně, ale tato její svědecká výpověď nebyla při hlavním přelíčení přečtena a napadený rozsudek jí nepoužil.

Citace:

Čís. 5413. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1936, svazek/ročník 17, s. 431-432.