Čís. 5422.

Peníze, které pachatel inkasoval pro třetí osobu, avšak neodvedl, nýbrž si je ponechal, lze pokládati za věd pachateli »svěřené« pouze tenkráte, odevzdali-li je jejich držitelé — netřeba, aby to byli právě vlastníci — ve skutečnou moc pachatelovu podle dohody neb aspoň v předpokladu, že pachatel s nimi naloží podle jejich příkazu.
Přešly-li však ony věci od jich držitelů do skutečné moci pachatelovy jen z omylu vyvolaného lstivým jednáním pachatelovým, nebyly mu »svěřeny« po rozumu § 183 tr. zák., nýbrž byly jím »vylákány« a jest uvažovati, zda nejde o podvod.
(Rozh. ze dne 12. listopadu 1935, Zm I 722/35.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. března 1935, kterým byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 183 tr. zák., rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu zrušil a vrátil věc nalézacímu soudu, aby o ní znova jednal a rozhodl.
Z důvodů:
Opodstatněna je výtka zmatečnosti podle čís. 9 a) § 281 tr. ř., ve které stěžovatel dovozuje nesprávnost napadeného rozsudku proto, že nešlo o věci svěřené. Stěžovatel sice žádá pro trestnost svého jednání, aby mu věci byly bývaly svěřeny A. Č-em, jinak však popírá správnost výroku, že šlo o věci svěřené. Nalézací soud se spokojil se zjištěním, že stěžovatel u 18 odběratelů A. Č-a inkasoval celkem 4541 Kč 70 h a že u Anny Č. vybral za 25 pracích prášků různé potraviny v ceně 37 KČ 50 h a že vzal od ní dalších 25 prášků nazpět, prodal je jinde a peníze si ponechal. Tímto zjištěním nebylo však již zároveň také po právní stránce vyjádřeno, že všechny právě uvedené věci byly stěžovateli svěřeny, neboť z tohoto zjištění bylo pouze jasno, že veškeré právě uvedené věci se dostaly do skutečné moci stěžovatelovy. Nalézacímu soudu však náleželo ještě, aby se také obíral způsobem, kterým k tomu došlo, že se tyto věci dostaly do moci stěžovatelovy. Za věci svěřené bylo by je pokládati pouze tenkráte, kdyby je byli jejich držitelé — netřeba, aby to byli právě jejich vlastníci — odevzdali ve skutečnou moc stěžovatelovu podle dohody neb aspoň v předpokladu, že s nimi naloží podle jejich příkazu. Jestliže by však činnost stěžovatelova, která směřovala podle jeho úmyslu k docílení trestného výsledku — aby se věci dostaly v jeho skutečnou moc — záležela v jednání lstivém a jestliže by držitelé věci mu je byli odevzdali jen následkem omylu u nich vyvo- laného, takže by jen tento omyl byl pohnutkou jejich rozhodnutí, aby se věci dostaly do skutečné moci stěžovatelovy, nešlo by o věci svěřené, nýbrž o věci vylákané a nalézacímu soudu by bylo uvažovati, zda stěžovatel jednal v úmyslu, aby někomu způsobil škodu. Je tedy stěžovateli přisvědčiti, že nalézací soud doposud nerozřešil otázku, zda jde o věci svěřené čili nic, ač tak měl učiniti zvláště v každém jednotlivém případě, ve kterém se věci dostaly ve skutečnou stěžovatelovu moc a zejména vzhledem k tomu, že již v napadeném rozsudku bylo zjištěno, že stěžovatel nebyl vůbec k inkasu oprávněn.

Citace:

Čís. 5422. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1936, svazek/ročník 17, s. 445-446.