Čís. 276 dis.I porušení povinností, jež má advokát ke stavovským úřadům, je porušením povinností jeho povolání; spadají sem nesprávné údaje ve výkazu o praksi advokátova koncipienta.(Rozh. ze dne 23. prosince 1935, Ds II 16/35.)Nejvyšší soud jako kárný soud ve věcech advokátů a kandidátů advokacie zamítl odvolání ojíněného advokáta z nálezu kárné rady moravské advokátní komory v Brně ze dne 3. dubna 1935, kterým byl odvolatel uznán vinným kárným přečinem porušení povinnosti povolání.Z důvodů:Kárný statut nemá přesně stanovených skutkových podstat kárných přečinů, nýbrž jen všeobecné ustanovení §§ 2, 3 tohoto statutu, podle kterých je proti advokátu nebo kandidátu advokacie zahájiti kárné řízení, jestliže porušil povinnost svého povolání neb se zachoval tak, že je to na újmu cti neb vážnosti stavu advokátního. Nevadí tedy stíhání odvolatelovu, že porušení povinnosti uložené mu ustanovením § 30, odst. 2 adv. ř. a učinění nesprávných údajů ve výkazu o praksi Dr. V. V. podle § 28, písm. b) adv. ř. není výslovně prohlášeno za všeobecně trestný čin neb aspoň za kárný přečin. Je proto jen zkoumati, zda se odvolatel dopustil nějakého porušení povinnosti povolání jednáním vyznačeným ve výroku napadeného nálezu. Odvolatel brojí proti tomuto výroku především proto, že jednání tato nejsou vůbec porušením povinnosti povolání, neboť prý advokát porušuje povinnost svého povolání jen tenkráte, jestliže jedná závadně v poměru ke straně jím zastoupené. Avšak advokátní řád a kárný statut mají ustanovení nejen o povinnostech advokátových oproti stranám jím zastoupeným, nýbrž i o povinnostech jeho oproti stavovským úřadům, jejichž porušení je rovněž porušením povinnosti advokátova povolání, jak to plyne zejména z ustanovení §§ 23, 28, 30 adv. ř. a z §§ 8, 10, 24 kárného statutu. Není tedy pochybnosti, že odvolatel porušil povinnost povolání, nesplniv povinnost uloženou mu ustanovením § 30, odst. 2 adv. ř. a učiniv nesprávné údaje v potvrzení o skutečné praksi Dr. V. V. (§ 28, písm. b) adv. ř.), ježto výbor advokátní komory je stavovským úřadem a odvolatel měl oproti tomuto stavovskému úřadu plniti řádně veškeré své povinnosti. Odvolatele nelze omluviti tím, že se necítil povinen, aby oznámil přerušení prakse koncipienta Dr. V. V., ježto prý služební poměr nebyl přerušen. Jak je zřejmo z ustanovení § 30, odst. 2 adv. ř., rozlišuje se přesně oznámení o vystoupení kandidáta advokacie z prakse od oznámení o nějaké překážce v praksi, která trvá déle než měsíc. I kdyby tedy za choroby Dr. V. V. byl trval služební poměr oproti odvolateli, měl přes to povinnost oznámiti výboru advokátní komory, že u něho nastala překážka v praksi trvající déle než jeden měsíc. Hledíc k jasnému ustanovení § 30, odst. 2 adv. ř., nemůže býti tedy o nějakém omylu u odvolatele řeči. Potvrzuje praksi kandidáta advokacie Dr. V. V., měl odvolatel učiniti v tomto potvrzení jen správné údaje, neboť jen takovýmto způsobem může býti zaručen bezpečný výkon dozorčího práva výboru advokátní komory, aby do seznamu advokátů byly zapsány jen osoby, které mají již předepsaný praktický výcvik. Kdyby bylo dovoleno advokátu jako zaměstnavateli kandidáta advokacie činiti v potvrzení o vykonané u něho praksi jakékoliv údaje, za jejichž správnost by nebyl zodpověděn, byl by účel dozorčího práva výboru advokátní komory podle § 28 adv. ř. naprosto zmařen. Odvolatel nemůže se omlouvati ani tím, že nesprávné údaje pokládal za ospravedlněny svou zkušeností, že se kandidátům advokacie započítává do předepsané prakse někdy i doba, po kterou advokátní praksi skutečně nekonali. Odvolatel sám nemohl přece o tom rozhodovati, zda doba, po kterou byl jeho syn Dr. V. V. nemocen, patří do jeho zákonné prakse čili nic, a nemohl proto potvrzovati, že Dr. V. V. konal praksi i v té době, kdy byl nemocen. Není tedy ani mylný výrok, že odvolatel i nesprávnými údaji ve výkazu o praksi svého syna Dr. V. V. porušil povinnost povolání a dopustil se tak kárného přečinu. Bylo proto odvolání z výroku o vině zamítnouti jako neopodstatněné.