Čís. 249 dis.

Advokát je oprávněn a podle § 9 adv. ř. i povinen přimlouvati se u vyrovnacích věřitelů za přijetí vyrovnací kvóty jeho mandantem nabízené. Nabídl-li se vedle toho, že by souhlas věřitele s přijetím vyrovnacího návrhu a určité vyrovnací kvóty tlumočil při vyrovnacím roku, nelze v tom spatřovati porušení § 10 adv. ř.
Zlehčení cti a vážnosti advokátního stavu, přenesl-li advokát plnou moc na laika.
(Rozh. ze dne 29. května 1935, Ds I 41/34.)
Nejvyšší soud jako kárný soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie zamítl po ústním neveřejném líčení odvolání návladního advokátní komory v Praze z nálezu disciplinární rady pro advokáty a kandidáty advokacie v Praze ze dne 16. dubna 1934, jímž byl obviněný advokát zproštěn obvinění z kárného přečinu porušení povinností povolání a zlehčení cti a vážnosti stavu advokátního.
Důvody:
Odvolání návladního komory napadá osvobozující nález rady a domáhá se toho, aby obviněný byl uznán vinným kárným přečinem poru šení povinností povolání a zlehčení cti a vážnosti stavu, jež spatřuje obžaloba ve dvou případech: 1. v tom, že se obviněný jako právní zástupce vyrovnacího dlužníka ucházel o zastoupení věřitelů, a 2. v tom, že obdržev pak dvě plné moci, ustanovil svým substitutem laika.
Pokud jde o první případ, opírá se odvolání o rozhodnutí čís. 110, 116 a 131 dis. Sb. n. s., v nichž nejvyšší soud vyslovil, že advokát, zastupující v soudním řízení vyrovnacím dlužníka, nesmí se, nechce-li se dopustiti kárného činu podvojného zastupování podle § 10 adv. ř., ucházeti o zastoupení vyrovnacích věřitelů, pokud se nedohodli o přijetí vyrovnacího návrhu. Nejvyšší soud trvá na zásadním stanovisku, které zaujal v uvedených rozhodnutích, shledal však, že v souzeném případě nedopadá posléz uvedený předpoklad, za kterého se zmíněné jednání stává kárným přečinem: »pokud se vyrovnací věřitelé nedohodli o přijetí vyrovnacího návrhu«.
Podle oběžníku ze dne 18. července 1931, který rozeslal obviněný vyrovnacím věřitelům, ucházel se obviněný o zastoupení věřitelů takto: »Dovoluji si Vás proto žádati, abyste po uvážení věci kvótu, mandantem mým nabízenou, laskavě přijal a k vůli urychlení celého řízení přiloženou plnou moc vyrovnací laskavě podepsal a buď p. J. T-ému nebo přímo mně zaslal. Zastoupení Vaše při vyrovnacím roku bych obstaral, aniž by Vám tím vznikly jakékoliv útraty.« Obviněný byl oprávněn a podle § 9 adv. ř. i povinen přimlouvati se u vyrovnacích věřitelů za přijetí vyrovnací kvóty jeho mandantem nabízené. Jestliže se vedle toho nabídl, že by souhlas věřitele s přijetím vyrovnacího návrhu a určité vyrovnací kvóty tlumočil při vyrovnacím roku, nelze v tom spatřovati porušení § 10 adv. ř., neboť nabídka obviněného zněla na uvedené tlumočení souhlasu věřitele až pro případ, že by věřitel s nabízenou kvótou souhlasil, tedy až pro dobu, kdy se vyrovnací věřitel s dlužníkem dohodl o přijetí vyrovnacího návrhu. Tím ovšem v souzeném případě odpadá ratio uvedených rozhodnutí nejvyššího soudu a kárná rada právem zprostila obviněného kárného provinění v tomto směru, zejména když korporace, jejímž náhledem se obviněný mohl říditi, totiž valná hromada advokátní komory v Čechách, usnesením ze dne 20. března 1932, uveřejněným v Ústředním věstníků této komory, čís. 3/4 z roku 1932, vyslovila zásadu, že není námitek proti tomu, nabídne-li advokát, zastupující ve vyrovnacím řízení vyrovnacího dlužníka, jeho věřiteli bezplatné provedení hlasovacího práva pro případ, že věřitel s nabídnutou vyrovnací kvótou souhlasí, a vyžádá-li si od něho k tomu účelu speciální plnou moc, znějící pouze na výkon tohoto hlasovacího práva.
Pokud pak jde o druhý případ kárného poklesku obviněného, že totiž ustanovil svým substitutem laika, trvá nejvyšší soud při zásadě častěji již vyslovené, že přenesení plné moci advokátem na laika zakládá kárný přečin zlehčení cti a vážnosti stavu advokátního. Než v souzeném případě zprostila kárná rada obviněného z toho důvodu, že vzala za prokázáno, že substituování laika se stalo z nouze. Tento skutkový předpoklad kárného nálezu odvolání však nenapadá, nýbrž pouze po právní stránce namítá, že stav nouze nemůže obviněného v daném případě omluviti, neboť prý se v tomto stavu ocitl vlastní vinou, přijav plné moci věřitelů. Než, jak již bylo dovoděno, obviněný byl oprávněn plné moci věřitelů vyrovnacího dlužníka přijati, takže uvedený předpoklad právních vývodů odpadá. Bylo proto odvolání v obou směrech zamítnuto.

Citace:

č. 249 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1936, svazek/ročník 17, s. 562-564.