Čís. 5369.

Podvod spáchaný vylákáním podpory v nezaměstnanosti.
(Rozh. ze dne 18. září 1935, Zm I 241/35.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Liberci ze dne 12. října 1934, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §§ 197, 200 tr. z., napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině, jakož i ve výroku o trestu a ve výrocích s tím souvisících, a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znova projednal a rozsoudil.
Důvody:
Zmateční stížnosti nelze upříti oprávnění, pokud s hlediska zmatku čís. 9 [zřejmě 9 a)] § 281 tr. ř. uplatňuje, že obžalovaný podle platného zákonného ustanovení o podporách v nezaměstnanosti měl nárok na tuto podporu, takže nejde již po stránce objektivní o podvod. Zmateční stížnost dovozuje sice nárok obžalovaného na podporu v nezaměstnanosti ze zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 322 Sb. z. a n., který přestal: platiti a byl nahrazen zákonem ze dne 19. července 1921, čís. 267 Sb. z. a n., který počal platiti dne 1. dubna 1925 (vyhláška ministra sociální péče v dohodě s ministrem financí ze dne 23. prosince 1924, čís. 4 Sb. z. a n. z r. 1925), ale zřejmě se dovolává platného zákonného Ustanovení k dolíčení toho, že obžalovaný měl na podporu v nezaměstnanosti nárok. Soud nalézací dovodil svůj názor, že obžalovaný neměl nárok na podporu v nezaměstnanosti z ustanovení § 2, čís. 6 zák. ze dne 22. února (správně 12. srpna) 1921, čís. 322 Sb. z. a n., podle kterého nemá nároku na podporu ten, kdo má příjem, zabezpečující jeho nezbytnou výživu po dobu nezaměstnanosti. Poněvadž ale zákon čís. 322/1921 Sb. z. a n. přestal platiti dnem 1. dubna 1925 a nový zákon čís. 267/1921 Sb. z. a n. nemá obdobného ustanovení, jest uvedený právní názor soudu nalézacího nesprávný a mylný a rozsudek proto zmatečný.
Bylo proto zmateční stížnosti podle § 5 zák. čís. 3/1878 ř. z. vyhověti, rozsudek zrušiti a věc vrátiti soudu prvé stolice k novému projednání a rozhodnutí. Zrušovací soud nemohl rozhodnouti ve věci samé, protože skutková zjištění napadeného rozsudku neposkytují k tomu dostatečného podkladu (§ 288, odst. 2, čís. 3 tr. ř.). Zákon čís. 267/1921 Sb. z. a n. upravuje totiž pouze právní poměr státního příspěvku k podpoře v nezaměstnanosti, stanoví, že nárok na tento státní příspěvek mají pouze členové odborových organisací zaměstnanců a přenechává stanovám a pravidlům těchto organisací řešení otázky, kdo má na podporu v nezaměstnanosti nárok (§§ 2, 4, čís. 3). V § 5 stanoví pak zákon pouze, kdo nemá nároku na státní příspěvek k podpoře v nezaměstnanosti, který je pouze příplatkem k podpoře v nezaměstnanosti, vyplacené odborovou organisací (§ 3, odst. 1) a uvádí, že předně nemá nároku na státní příspěvek ten, kdo podle stanov odborové organisace nemá nároku na podporu v nezaměstnanosti vyplácenou touto organisací. V ostatních bodech stanoví pak další případy, kdy nezaměstnaný nemá nároku na státní příspěvek. Těmito všemi okolnostmi se soud vůbec nezabýval.
Bude proto na nalézacím soudě, aby vzhledem ke zjištěnému výdělku obžalovaného u firmy G. na podkladě příslušných stanov a pravidel organisace Svazu sklářských a keramických dělníků se sídlem v Praze II. zjistil, pokud se týče posoudil, zda obžalovaný měl nárok na podporu v nezaměstnanosti od této organisace a v jaké výši. Podle výsledku tohoto zjištění bude pak soudu v kladném případě dále zjistiti, zda obžalovaný měl také nárok na státní příspěvek k podpoře v nezaměstnanosti. zejména vzhledem k ustanovení § 5, čís. 2 zák. čís. 267/1921 Sb. z. a n. (doba členství v odborové organisaci) a zda snad tohoto nároku později nepozbyl z důvodů v § 6 zák. čís. 267/1921 Sb. z. a n. uvedených, přihlédaje k prováděcímu nařízení čís. 186/1924 Sb. z. a n. a k pozdějším změnám tohoto zákona (vládní nařízení z 23. prosince 1924, čís. 3 Sb. z. a n. z r. 1925, zákon z 5. června 1930, čís. 74 Sb. z. a n., vládní nařízení z 29. července 1933, čís. 161, 162 Sb. z. a n.).

Citace:

čís. 5369. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1936, svazek/ročník 17, s. 353-355.