Čís. 5369.Podvod spáchaný vylákáním podpory v nezaměstnanosti.(Rozh. ze dne 18. září 1935, Zm I 241/35.)Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Liberci ze dne 12. října 1934, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §§ 197, 200 tr. z., napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině, jakož i ve výroku o trestu a ve výrocích s tím souvisících, a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znova projednal a rozsoudil.Důvody:Zmateční stížnosti nelze upříti oprávnění, pokud s hlediska zmatku čís. 9 [zřejmě 9 a)] § 281 tr. ř. uplatňuje, že obžalovaný podle platného zákonného ustanovení o podporách v nezaměstnanosti měl nárok na tuto podporu, takže nejde již po stránce objektivní o podvod. Zmateční stížnost dovozuje sice nárok obžalovaného na podporu v nezaměstnanosti ze zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 322 Sb. z. a n., který přestal: platiti a byl nahrazen zákonem ze dne 19. července 1921, čís. 267 Sb. z. a n., který počal platiti dne 1. dubna 1925 (vyhláška ministra sociální péče v dohodě s ministrem financí ze dne 23. prosince 1924, čís. 4 Sb. z. a n. z r. 1925), ale zřejmě se dovolává platného zákonného Ustanovení k dolíčení toho, že obžalovaný měl na podporu v nezaměstnanosti nárok. Soud nalézací dovodil svůj názor, že obžalovaný neměl nárok na podporu v nezaměstnanosti z ustanovení § 2, čís. 6 zák. ze dne 22. února (správně 12. srpna) 1921, čís. 322 Sb. z. a n., podle kterého nemá nároku na podporu ten, kdo má příjem, zabezpečující jeho nezbytnou výživu po dobu nezaměstnanosti. Poněvadž ale zákon čís. 322/1921 Sb. z. a n. přestal platiti dnem 1. dubna 1925 a nový zákon čís. 267/1921 Sb. z. a n. nemá obdobného ustanovení, jest uvedený právní názor soudu nalézacího nesprávný a mylný a rozsudek proto zmatečný.Bylo proto zmateční stížnosti podle § 5 zák. čís. 3/1878 ř. z. vyhověti, rozsudek zrušiti a věc vrátiti soudu prvé stolice k novému projednání a rozhodnutí. Zrušovací soud nemohl rozhodnouti ve věci samé, protože skutková zjištění napadeného rozsudku neposkytují k tomu dostatečného podkladu (§ 288, odst. 2, čís. 3 tr. ř.). Zákon čís. 267/1921 Sb. z. a n. upravuje totiž pouze právní poměr státního příspěvku k podpoře v nezaměstnanosti, stanoví, že nárok na tento státní příspěvek mají pouze členové odborových organisací zaměstnanců a přenechává stanovám a pravidlům těchto organisací řešení otázky, kdo má na podporu v nezaměstnanosti nárok (§§ 2, 4, čís. 3). V § 5 stanoví pak zákon pouze, kdo nemá nároku na státní příspěvek k podpoře v nezaměstnanosti, který je pouze příplatkem k podpoře v nezaměstnanosti, vyplacené odborovou organisací (§ 3, odst. 1) a uvádí, že předně nemá nároku na státní příspěvek ten, kdo podle stanov odborové organisace nemá nároku na podporu v nezaměstnanosti vyplácenou touto organisací. V ostatních bodech stanoví pak další případy, kdy nezaměstnaný nemá nároku na státní příspěvek. Těmito všemi okolnostmi se soud vůbec nezabýval.Bude proto na nalézacím soudě, aby vzhledem ke zjištěnému výdělku obžalovaného u firmy G. na podkladě příslušných stanov a pravidel organisace Svazu sklářských a keramických dělníků se sídlem v Praze II. zjistil, pokud se týče posoudil, zda obžalovaný měl nárok na podporu v nezaměstnanosti od této organisace a v jaké výši. Podle výsledku tohoto zjištění bude pak soudu v kladném případě dále zjistiti, zda obžalovaný měl také nárok na státní příspěvek k podpoře v nezaměstnanosti. zejména vzhledem k ustanovení § 5, čís. 2 zák. čís. 267/1921 Sb. z. a n. (doba členství v odborové organisaci) a zda snad tohoto nároku později nepozbyl z důvodů v § 6 zák. čís. 267/1921 Sb. z. a n. uvedených, přihlédaje k prováděcímu nařízení čís. 186/1924 Sb. z. a n. a k pozdějším změnám tohoto zákona (vládní nařízení z 23. prosince 1924, čís. 3 Sb. z. a n. z r. 1925, zákon z 5. června 1930, čís. 74 Sb. z. a n., vládní nařízení z 29. července 1933, čís. 161, 162 Sb. z. a n.).