Čís. 5415.

Jde o dokonaný podvod a nikoli o pouhé beztrestné jednání přípravné, padělal-li městský úředník v úmyslu, aby československému eráru způsobil škodu na majetku, mzdové listiny, předkládané ministerstvu sociální péče za účelem výplaty státního příspěvku na nouzové práce, tím způsobem, že do nich zapisoval větší počet dělníků a více pracovních dnů, než odpovídalo skutečnosti; nezáleží na tom, že předložením takto padělaných výkazů starostovi byla činnost vinníkova vyčerpána a že výkazy ty předkládal ministerstvu sociální péče jiný činitel obce.
Povaha takovýchto mzdových se zřetelem na § 4, odst. 2 vlád. nař. ze dne 20. června 1930, čís. 79 Sb. z. a n., a čl. IV, odst. 2 zák. čís. 74/1930 Sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 31. října 1935, Zm II 333/35.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost obžalovaných J. A. a K. V. do rozsudku krajského soudu ve Znojmě ze dne 29. dubna 1935, jímž byli uznání vinnými: J. A. zločinem podvodu podle §§ 197, 200, 203 tr. zák., K. V. zločinem, spoluviny na podvodu podle §§ 5, 197, 200, 203 tr. z.
Z důvodů:
I. Zmateční stížnost obžalovaného J. A. V rozsudku se uvádí, že a proč nalézací soud dospěl ku přesvědčení, že se stěžovatel (J. A.) dopustil paděláním mzdových listin lstivého jednání a předstírání; že tím chtěl uvésti a také uvedl ministerstvo sociální péče v omyl (že tedy měl úmysl ministerstvo klamati); že se mu to podařilo, poněvadž ministerstvo poukázalo obci větší státní příspěvek na nouzové práce, než jí podle zákona patřilo; a že bylo úmyslem stěžovatelovým, aby takto poškodil československý erár na jeho majetku.
Padělal-li stěžovatel v tomto úmyslu mzdové listiny tak, že do nich zapisoval větší počet dělníků a více pracovních dnů, dopustil se již dokonaného podvodu, takže o beztrestném přípravném jednání nelze vůbec mluviti; nezáleží na tom, že neklamal starostu a, že snad předložením takto padělaných výkazů starostovi byla činnost stěžovatelova vyčerpána (že ministerstvu výkazy ty předkládal jiný činitel obce). Rozhodným je, že stěžovatel vědomě spolupůsobil při činnosti vykazující v celku zákonné znaky dokonaného podvodu. Jsou proto výtky s hlediska č. 9 § 281 tr. ř. bezdůvodné.
II. Zmateční stížnost obžalovaného K. V. Poněvadž k pojmu nastrojení ve smyslu § 5 tr. zák. není třeba, aby návodce zlý skutek, k jehož spáchání směřuje jeho vůle a jeho působení na pachatele, určoval do všech podrobností (Sb. n. s. č. 3448), nezáleží na tom a je okolností nerozhodnou, k jaké se zmatek č. 5 § 281 tr. ř. nevztahuje, že snad stěžovatel A-ovi neříkal, jakým způsobem (v jaké formě) má mzdové seznamy sestavovati (že ho přímo nenaváděl, aby v nich uváděl osoby neexistující); stačí, že podle zjištění rozsudku A-ovi řekl, aby to dělal tak, jak to dělají jinde, čemuž A. podle přesvědčení nalézacího soudu nemohl rozuměti jinak, než že se mzdové listiny falšují jednak zvýšením počtu dělníků, jednak zvýšením počtu pracovních hodin, aby byl větší příspěvek, a což také jinak nechápal stěžovatel sám.
Zmateční stížnost má neprávem za to, že v tom není nic trestného, nepravdivého a lstivého, kdyžtě prý bylo seznamu nezaměstnaných potřebí k odůvodnění žádosti o nouzové práce. Přehlíží, že nešlo o nesprávný údaj počtu dělnictva, které by mohlo býti při nouzových pracích umístěno, a kterýžto počet bylo podle § 5, odst. 2, čís. 4 vl. nař. ze dne 20. června 1930, čís. 79 Sb. z. a n., jímž se upravuje produktivní péče o nezaměstnané, uvésti již v žádosti o státní příspěvek, nýbrž že šlo o mzdové seznamy, na jichž základě se vypočítávala výše státního příspěvku podle § 4, odst. 2 cit. vl. nař. čís. 79/1930 a čl. IV, odst. 2 zákona čís. 74/1930 Sb. z. a n. tak, že na mzdu osob z řad nezaměstnaných k nouzové práci přikázaných nebo přivzatých stát přispíval obci částkou nejvýše 10 Kč denně.
Z těchto zákonných ustanovení vychází výnos ministerstva sociální péče ze dne 22. října 1930, citovaný v trestním oznámení a v korespondenci ve spisech založené (v přípise ministerstva ze 17. ledna 1931), jímž nejprve povolen podle čl. IV zák. čís. 74/1930 městu státní příspěvek ve výši 8 Kč denně na mzdu nejvýše pro 45 osob z nezaměstnaných na práce přikázaných do nejvyšší částky 20000 Kč, jakož i další výnosy, jimiž byl příspěvek prodlužován (zvyšován).
Poněvadž se tedy stát zavázal ku příspěvku denních 8 Kč za každou osobu na nouzových pracích zaměstnanou, musel příspěvek ten býti příslušným orgánem ministerstva sociální péče postupně poukazován. Částky jako záloha předem poukázané byly dodatečně zúčtovány. Podkladem pro to i ono a dále pro prodlužování a zvyšování státního příspěvku vzhledem k většímu rozsahu prací (většímu počtu zaměstnaných dělníků) byly právě mzdové seznamy, které obec byla povinna podle poučení k výnosu připojeného ministerstvu předkládati s přesným udáním druhu, a místa nouzové práce. V poučení tom je výslovně upozorněno, že mzdové listiny budou sloužiti jako doklady k náhradě, resp. k vyúčtování státního příspěvku na nouzovou práci povoleného. Dovozuje-li zmateční stížnost s hlediska čís. 9 a) § 281 tr. ř., že ministerstvo sociální péče nemohlo býti uvedeno v omyl ani falešnými listinami a že stát nemohl utrpěti škodu, ze svémocného předpokladu, že příspěvek ministerstva sociální péče na nouzové práce byl stanoven, vyměřen a vyplácen nikoli podle výplatních listin, nýbrž podle předložených projektů a rozpočtů jednotlivých prací, ještě před tím, než se začalo pracovati; že výplatní listiny byly pro ministerstvo dokladem, nikoli však pro udělení příspěvku na nouzové práce, nýbrž pouze, jak se s vyplacenými penězi naložilo, je v rozporu s oněmi zákonnými ustanoveními a s obsahem dotčených výnosů min. sociální péče. Ostatně se obžalovaný v tom směru ani nehájil.
Poněvadž skutková podstata podvodu nevyžaduje, aby se pachatel činem obohatil nebo měl úmysl se obohatiti (Sb. n. s. č. 2373), nezáleží na tom, že stěžovatel ani A. neměli z peněz nic, ani žádná jiná osoba ze správy města. Jsou proto výtky zmateční stížnosti s hlediska č. 9 § 281 tr. ř. bezdůvodné.

Citace:

Čís. 5415. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1936, svazek/ročník 17, s. 433-435.