Čís. 247 dis.

Nárok státu na stíhání kárných poklesků jeho zaměstnanců nezaniká přestupem zaměstnance z jednoho odvětví státní správy do jiného oboru státní služby, nýbrž teprve zrušením služebního poměru (§ 131 služ. pragm.). — čís. 247 dis. —535
Služební poklesky státního zástupce mohou býti předmětem řízení podle zákona čís. 46/1868 ř. z., upravujícího kárné řízení se soudcovskými úředníky, i když provinivší se státní zástupce je v době řízení již soudcovským úředníkem ve smyslu § 1 cit. zák.
Příslušnost kárné instance ve příčině poklesků spáchaných v době, kdy obviněný byl státním zástupcem, řídí se služebním zaměstnáním a postavením soudcovského úředníka v době zahájení kárného řízení.
Pravomoc kárného soudu se v těchto případech vztahuje jen na služební přečiny, jichž se soudcovský úředník dopustil v dřívějším státním poměru služebním, nikoli na pouhé nepřístojnosti.
Při výměře trestu podle soudcovského kárného zákona (čís. 46/1868 ř. z.) je v takovémto případě dbáti toho, aby nebylo s obviněným nakládáno přísněji, než kdyby byl souzen kárnou komisí podle předpisů služební pragmatiky.
Pokud nejde o porušení povinností, uložených soudci (bývalému státnímu zástupci) úřadem a služební přísahou, poskytoval-li v ojedinělých případech z pouhé ochoty a společenské slušnosti právní porady.
Je kárným přečinem, svěřil-li obviněný částku, kterou mu strana bez jeho vědomí a souhlasu podstrčila, třetí osobě, spoléhaje, že ona peníze podle jeho příkazu straně vrátí, aniž se přesvědčil, zda se tak skutečně stalo.
(Rozh. ze dne 13. května 1935, Ds II 15/34.)
Nejvyšší soud jako kárný odvolací soud v kárných věcech soudců po ústním neveřejném líčení o odvolání vrchního prokurátora jakož i obviněného soudce co do viny a trestu z kárného nálezu vrchního soudu v Brně ze dne 4. června 1934, pokud jím byl obviněný uznán vinným služební nepořádností podle § 2 zák. ze dne 21. května 1868, čís. 46 ř. z. a §§ 46, 47 patentu ze dne 3. května 1853, čís. 81 ř. z. — uznal takto právem: Odvolání obviněného se z části vyhovuje, kárný nález se zrušuje v bodu 1. v tom smyslu, že se obviněný zprošťuje obvinění, že osobám cizím udílel porady ve věcech civilních i trestních, které byly v běhu u krajského soudu v U., po případě u okresního soudu ve V. Odvolání vrchního státního zastupitelství, pokud směřuje proti bodu 1 kárného nálezu, odkazuje se na toto rozhodnutí. Pokud pak jde o bod 3. kárného nálezu, vyhovuje se odvolání vrchního státního zastupitelství a uznává se právem, že se obviněný dopustil kárného přečinu, pokud v roce 1929 částku 200 Kč, kterou mu bez jeho vědomí a souhlasu F. Z. vstrčil do kapsy jako náhradu nákladů spojených s cestou do Brna za účelem intervence u nejvyššího soudu v civilním sporu proti F. Z., nevrátil přímo F. Z., nýbrž odevzdal ji třetí osobě, spoléhaje na to, že tato peníze vrátí. Odvolání obviněného z výroku o vině, pokud jde o tento bod, jakož i z výroku o trestu odkazuje se na toto rozhodnutí.
Z důvodů:
Podle osobních výkazů byl obviněný jmenován dne 24, července 1919 náměstkem státního zástupce, dne 25. srpna 1921 státním zástupcem a 5. prosince 1929 soudním radou. Službu u státního zastupitelství konal až do 18. ledna 1930, kdy jako soudní rada nastoupil službu u krajského soudu. Z těch skutků, kterými ho kárný nález uznal vinným, shledav v nich služební nepořádnost podle § 2 zákona ze dne 21. května 1868, č. 46 ř. z., spadají některé časově do doby jeho služební funkce státního zástupce a bude proto třeba vysloviti se o tom, zda služební poklesky státního zástupce mohou být i předmětem řízení podle zák. čís. 46/1868 ř. z., upravujícího kárné řízení se soudcovskými úředníky, i když provinivší se dříve státní zástupce v době řízení je již soudcovským úředníkem ve smyslu § 1 cit. zák. Odvolání obviněného na tuto zásadní otázku případu nepoukazuje a z důvodu uvedeného služebního poměru nedokazuje právní pochybení výroku. Nejvyšší soud jako kárný soud odvolací musí však již z moci úřední případ též v tomto uvedeném směru vyřešiti.
Nejvyšší soud shledal, že nemůže zaujati stanovisko, že případné služební provinění, obviněného z doby, kdy byl státním zástupcem a nebyl tudíž ještě soudcovským úředníkem ve smyslu § 1 zák. čís. 46/1868 ř. z., nelze vůbec kárně stíhati podle tohoto zákona, tím méně že lze obviněného pro ně uznati vinným porušením povinností soudcovských, — a že nemůže proto zrušiti onu část kárného nálezu, jíž obviněný byl odsouzen pro kárné poklesky spadající do doby jeho úřadování u státního zastupitelství.
Disciplinární zákon úřednický i soudcovský mají stejnou podstatu a účel: postihnouti trestem zaměstnance státní (soudcovské i nesoudcovské) za porušení povinností jim uložených, jež jsou svojí podstatou stejné ve státní službě soudcovské i mimosoudcovské, a jichž porušení v obojím případě je způsobilé poškoditi tytéž statky, které mají disciplinární zákony stejně hájiti (viz k tomu § 45, odst. 1 soudní instrukce).
Pro správné řešení otázky, o niž tu jde, je v prvé řadě třeba si uvědomiti, kdy nastane a kdy zaniká právo státu na stíhání kárných poklesků státními zaměstnanci spáchaných.
Státní služební poměr počíná se dnem doručení dekretu o ustanovení. Tímto přijetím do státní služby a nastoupením této služby vzniká pro úředníka povinnost, zachovávati se podle předpisů platných pro státní zaměstnance všeobecně a pro obor státní správy, v němž je činným, obzvláště a nastává tímto okamžikem nárok a právo státu kárati zaměstnance, který poruší své stavovské a úřední povinnosti, podle příslušných kárných předpisů.
Tento nárok státu na stíhání kárných poklesků jeho zaměstnanců nemůže zaniknouti přestupem z jednoho odvětví státní správy do jiného oboru státní služby; vždyť vždy je důvodem kárného stíhání porušení povinností náležejících zaměstnanci vůči jeho zaměstnavateli — státu — a je s tohoto hlediska pro stíhání kárných poklesků lhostejno, zda zaměstnanec dlí v tom či onom odvětví státní správy: změnou státního služebního poměru nemění se nic na podmětu, kárným pokleskem dotčeném. Teprve zrušením tohoto služebního poměru zaniká právo státu na kárné stíhání a jest i tu stát oprávněn odepříti zaměstnancem jednostranně ohlášený výstup, jestliže zaměstnanec je v kárném vyšetřování. V tomto směru sluší poukázati na předpisy § 84 služební pragmatiky, platné podle čl. 1. zák. z 25. ledna 1914, č. 15 ř. z. i pro soudcovské úředníky. Podle těchto všeobecně platných zásad je tedy jisto, že také úředník státního zastupitelství odpovídá státu za kárné poklesky, spáchané v tomto služebním poměru státním, a to i tehda, když přestoupil z tohoto poměru do jiného odvětví státní služby, tedy i do státní služby soudcovské.
Jde nyní o další otázku, kterou kárnou instancí má býti souzen úředník, jenž přestoupil ze služby státního zastupitelství do sboru soudcovských úředníků, za poklesky v oné službě spáchané. Třeba tu uvažovati, zda přichází v úvahu jako příslušná kárná instance kárná komise zřízená podle § 19 n. m. spr. z 2. února 1914, č. 5 m. v. pro nesoudcovské úředníky u vrchních státních zastupitelstev, či kárný senát vrchního soudu, resp. nejvyššího soudu, zřízený pro soudcovské úředníky podle § 8 zákona z 21. května 1868, č. 46 ř. z.
S ohledem na poměr služební nadřízenosti a podřízenosti, ovládající celý systém úřednické hierarchie ve státní službě, sluší tu vycházeti ze zásady — vyslovené ostatně i v § 103 služ. pragm. — že příslušnost se řídí úředníkovým služebním zaměstnáním a postavením v době zahájení kárného řízení, takže by byl příslušným i v případě, o něž jde, v příčině poklesků spáchaných v době, kdy obviněný byl státním zástupcem, kárný senát vrchního soudu, uvedený v § 8 b) zák. č. 46/1868. Nehledíc k této všeobecně platné zásadě, byla by ostatně v tomto speciálním případě příslušnost kárné komise vrchního státního zastupitelství (§ 19 cit. m. n.) nemožná již s ohledem na zvláštní postavení, jak je soudcům zaručeno ústavní listinou, podle níž (§ 99) soudcové proti své vůli mohou býti přeloženi, sesazeni nebo do výslužby dáni jen na základě pravoplatného kárného nálezu. Speciální zákonné předpisy v tomto ohledu jakož i v příčině suspendování soudců z úřadu jsou obsaženy v zákoně ze dne 21. května 1868, č. 46 ř. z., podle jehož § 7 kárný trest může soudcovským úředníkům býti uložen jen »nálezem příslušného kárného soudu (kárného senátu)«, jímž právě a jedině jest v § 8 téhož zákona stanovený kárný soud.
Ovšem ani služební pragmatika ani kárný zákon soudcovský neobsahují zvláštního ustanovení v příčině kárné příslušnosti o úřednících přestouplých do soudní služby z jiného odvětví státní služby. Leč z této mezery nelze přece vyvozovati důsledek, že by takovýto úředník (soudce) pro poklesky, spáchané za doby dřívějšího svého zaměstnání v jiném odvětví státní správy nemohl býti stíhán. Neboť, jak již v úvodu zdůrazněno, nezaniká a nezanikl nárok státu na kárné stíhání tohoto jeho zaměstnance přestupem do jiného státního poměru služebního, vždyť stát i nadále je jeho službodárcem, třebaže úředník přestoupil do státní služby soudcovské a příčilo by se již všeobecnému a přirozenému citu právnímu, že by stíhání a kárání disciplinárních poklesků prostým přestupem z jiného odvětví státní služby do služby soudcovské mohlo býti zmařeno. Takovýto postup by odporoval i § 131 služ. pragmatiky, platnému i pro soudce, podle něhož je kárné řízení zastaviti jen v případě výstupu ze státní služby, tedy nikoli při přestupu do jiného odvětví této služby.
Souzení dotyčných poklesků kárným soudem stanoveným v § 8 zák. č. 46/1868 nebrání ani znění § 2 tohoto zákona, vždyť se jím všeobecně vytyčují jen skutkové podstaty kárných nepřístojností a kárných přečinů. aniž znění tohoto § vylučuje příslušnost kárných soudů v § 8 uvedených co do skutků soudcem dříve v jiném státním zaměstnání spáchaných.
Správnost tohoto názoru podporuje konečně výnos ministerstva spravedlnosti z 13. března 1857, č. 5304, řízený na presidia vrchních soudů a vrchní státní zastupitelství, podle něhož v příčině kárných přečinů zaměstnancem spáchaných v jiném oboru státní správy přísluší kárná moc jen nadřízené vrchnosti onoho odboru, v němž úředník neb sluha je skutečně zaměstnán. Vycházeje z této zásady jako ze samozřejmosti, zákonodárce zřejmě nepokládal za potřebné tuto otázku zvláště řešiti v zákoně č. 46/1868, a to tím méně, kdyžtě státní zástupcové rovněž jako i soudcové náležejí k jednomu a témuž oboru státní správy, totiž k resortu ministerstva spravedlnosti. Byl tedy kárný senát vrchního soudu příslušný jednati i o kárných poklescích obviněného z doby jeho činnosti u státního zastupitelství.
Pokud pak jde o řízení samé, sluší pravomoc kárného soudu ve dvojím směru omeziti: Již onen výnos ministerstva spravedlnosti z 13. března 1857 mluví o kárných přečinech; i ustanovení § 103 služební pragmatiky z roku 1914, upravující příslušnost v případě přestupu do jiného státního poměru služebního, jedná pouze o služebních přečinech, jichž se úředník dopustil v dřívějším státním poměru služebním, a nevztahuje se na pouhé nepřístojnosti, zřejmě též proto, že je má stíhati především představený úředníka, případně soudce (§ 91 služební pragmatiky, § 4 soudcovského disciplinárního zákona). Tuto zásadu sluší zachovávati i v případě přestupu do soudcovské služby, vždyť obviněný zajisté nemá býti na tom hůře, než kdyby byl přestoupil ze služby státního zastupitelství do jiného státního poměru služebního nežli právě soudcovského. Nelze ho proto stíhati před kárným senátem vrchního soudu a potrestati i pro pouhé nepořádnosti, spáchané za služby u státního zastupitelství.
Rovněž nelze pominouti, že tresty kárné, stanovené v § 6 soudcovského kárného zákona č. 46/1868, z části jsou mnohem přísnější než tresty stanovené v § 93 služ. pragm. Podle zásady čl. 9. uvozovacího patentu k tr. z. platné i pro řízení kárné, sluší dbáti toho, aby při výměře trestu nebylo s obviněným nakládáno přísněji, než kdyby byl souzen kárnou komisí podle předpisů služební pragmatiky. Sluší proto výrok o trestu přiměřeně přizpůsobiti předpisům § 93 služ. pragm. (viz podobnou zásadu vyslovenou i v rozhodnutí č. 10 dis. Sb. n. s.).
Je-li takto otázka příslušnosti se všemi důsledky rozřešena, lze nyní přikročiti k rozboru jednotlivých poklesků obviněnému za vinu daných. Podle bodu 1. napadeného kárného nálezu udělil obviněný v roce 1927 (v době své funkce státního zástupce) poradu F. M-ovi a v roce 1930 (jako soudce) poradu J. O-ovi. Činnost v případě F. M. omezuje se na to, že obviněný M-ovi, jejž přivedl k němu jeho bratr, poradil, aby se dále nesoudil a věc (civilní spor) vyrovnal. Pokud jde o případ stavší se o 3—4 roky později, spočíval při zřeteli na svědertví J. O-a domněle závadný hovor obviněného s O-em pouze v tom, že J. O., dostavivší se k němu v průvodu jeho bratra a tímto patrně uvedený, sdělil mu, jakou trestní věc má s M. J-ovou a že má strach před potrestáním, načež ho obviněný utěšil, že strach míti nemá, že to není nic hrozného a že kdyby J-ová před soudem odpřisáhla, že byla pannou a pak opak byl dokázán, že by ji (O.) mohl stíhati pro zločin křivé přísahy. Věří-li zde kárný soud prvé stolice obviněnému, že ani v tomto, ani v jiných případech nepřijal žádného daru za poradu a že šlo o pouhou ochotu, a nedospěl-li ani jinde k závěru o jeho vědomí, či aspoň o podezření, že bratr těží z této jeho ochoty vyslechnouti osoby cizí a dává si od nich platiti, pak zejména při zřeteli ke skutečnosti, že soudce, po případě i státní zástupce již svým povoláním je určen a zvyklý tomu, aby v mezích své služby udílel právní porady, ani v těchto zcela ojedinělých skutcích, jevících více méně ráz společenské slušnosti s ohledem na bratra, jenž ho se svými známými v kanceláři navštívil, nelze shledávati nic, čím by byl obviněný porušil svoje povinnosti úřadem i služební přísahou jemu uložené a není možno též souditi, že rozhovory shora uvedenými snížil nějak vážnost stavu. Je proto v tomto bodě vyhověti odvolání obviněného z výroku o vině a zprostiti ho obvinění a netřeba tu proto otázku příslušnosti dále rozebírati.
Pokud jde o factum F. Z. (bod 3. kárného nálezu), byly spisy ve sporu K. contra Z. v důsledku Z-ova dovolání ze dne 9. září 1929 předloženy dne 2. října 1929 nejvyššímu soudu, a došlo na honě na podzim 1929 — jak vysvítá z určitého údaje F. Z., jenž není nikterak vyvrácen pouhým dohadem obviněného, že se tak mohlo státi snad teprve v roce 1930 — k oné rozmluvě mezi obviněným a F. Z., při níž Z. žádal obviněného, aby jel do Brna intervenovat a za tím účelem mu vstrčil do kapsy 200 Kč. Je tedy nepochybno, že označení doby provinění »1929 nebo 1930« bylo do enuciátu kárného nálezu prostě přejato z odkazovacího usnesení volícího zde jen neurčité časové označení, ač z obsahu důvodů nálezu je nepochybno, že provinění obviněného, které kárný nález shledal v tom, že navrácením částky 200 Kč pověřil svého bratra a neodeslal ji jiným spolehlivějším způsobem a nepřesvědčil se, zda bratr ony peníze vrátil, stalo se na podzim r. 1929, tedy v době, kdy obviněný ještě nebyl soudcovským úředníkem. Ono pouhé nepřesvědčení se, zda peníze byly vráceny, nemůže vzhledem k celkové souvislosti a povaze případu býti posuzováno jako delikt trvalý, zasahující i dobu, kdy obviněný, přestav býti státním zástupcem, stal se úředníkem soudcovským ve smyslu zákona čís. 46/1868 ř. z. Kárný soud kvalifikoval tento skutek jako služební nepořádnost, leč tu nelze upříti oprávnění odvolání vrchního státního zastupitelství, pokud poukazuje ke způsobilosti tohoto činu přivoditi újmu na soudcovské — správně »stavovské« pověsti. Obviněný sám připouští ve svém odvolání, že »se zlobil na Z. a nařídil bratrovi, aby peníze ihned zítra vrátil Z-ovi«, že se však bratr vytáčel, že to asi Z. nebude chtít přijati a že by mu je v tomto případě odpočítal z dluhu, který Ž. u něho má«. Z toho vysvítá, že bratr, jenž přichází s takovými nápady a návrhy, vůbec není vhodnou a spolehlivou osobou, které lze svěřiti vyřízení tak choulostivé a pro dobrou pověst státního zástupce tak důležité věci. Jde skutečně o netečnost rázu zcela mimořádného, když se obviněný za těchto okolností netázal ihned bratra jakož i Z. na to, zda peníze byly tomuto řádně a bez odkladu vrá ceny, a pokud Z-ovi nevytýkal naprostou nepřístojnost jeho jednání, a zavinil-li takto obviněný touto svou hrubou nedbalostí sám, že se o něm šířily pověsti, že byl Z-ou k vůli intervenci u nejvyššího soudu podplacen. Že tímto jednáním obviněného ohroženy byly státní zájmy značnou měrou, je nade vši pochybnost jasné a sluší proto již v tomto činu samém spatřiti služební přečin. Bylo proto vyhověti odvolání vrchního státního zastupitelství a uznati na kárný přečin, jak bylo uvedeno.

Citace:

č. 247 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1936, svazek/ročník 17, s. 554-560.