Čís. 274 dis.

Porušení povinností povolání, obnovil-li advokát prohraný spor na uměle konstruovaném novém žalobním důvodu, jsa si vědom beznadějnosti svého postupu.
Zásada, že čest a vážnost advokátního stavu je porušena, vejde-li advokát — nedbaje vůbec jemu známého právního zástupce odpůrce svého klienta — v přímý styk s odpůrcem, platí i v případech, kde zástupčí poměr byl již ukončen.
(Rozh. ze dne 23. prosince 1935, Ds II 4/35.)
Nejvyšší soud jako kárný soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie nevyhověl odvolání obviněného advokáta z nálezu disciplinární rady slezské advokátní komory v Opavě ze dne 27. října 1934, jímž byl odvolatel uznán vinným disciplinárním přečinem porušení povinnosti povolání a poškození cti a vážnosti stavu.
Důvody:
V napadeném nálezu není sice výslovně uvedeno, v čem je spatřováno porušení povinností a v čem poškození cti a vážnosti stavu. Než opominutí toto nečiní správnost nálezu pochybnou, poněvadž podle zjištěného stavu věci provinil se obviněný ve směru obojím.
Jde o porušení povinností povolání, jestliže se advokát prohřešil proti povinnostem uloženým mu zákonem, najmě advokátním řádem nebo disciplinárním statutem, nebo porušil-li povinnosti plynoucí mu přímo z výkonu advokátní prakse. Náleží zvláště k povinnostem advokáta, aby zájmy stran, které se k němu ve svých právních věcech uchýlily, zastával správně, poctivě a svědomitě a aby nepodnikl nic, co by se tomuto požadavku příčilo nebo co by vybočovalo z mezí zákona. Má proto advokát při zastupování nároků svého klienta voliti jen cestou zákonem pro ono uplatňování nároků předepsanou, poněvadž jinak ohrožuje zájmy strany a poškozuje ji majetkově způsobováním zbytečných výloh. Dlužno souhlasiti s disciplinární radou v tom, že obviněný jako znalec práva a jako právní poradce musil věděti, že pravoplatně rozsouzenou rozepři o rušení držby lze obnoviti jen cestou zákonem výslovně upravenou a že není přípustno obcházeti onu cestu způsobem za vinu mu kladeným, totiž umělým zkonstruováním žalobního důvodů. Svým postupem poškodil obviněný za jistě zájmy svého klienta M. S., zvláště když sám ve svém vyjádření ze dne 23. března 1933 a i při ústním jednání přiznává, že zahájený spor považoval již předem za bezúspěšný a beznadějný a že odmítal spor zahájiti s poukazem na pravoplatné již rozhodnutí, vyšlé ve sporu o rušenou držbu. Okolnost, že podlehl neustálému naléhání klientovu, nemůže obviněného ospravedlniti. Měl prostě použíti práva v § 10 advokátního řádu mu přiznaného, totiž odepříti převzetí zastupování ve sporu, jak to později učinil po vynesení rozsudku v I. stolici tím, že klientu svému plnou moc vypověděl. Na věci nemění nic, že M. S. necítí se snad jednáním obviněného poškozeným a že si do něho nestěžoval, ani že o žalobě podané obviněným soud jednal a že odvolání ve věci provedl pak jiný advokát; neboť to nevyvrací skutečnost, že obviněný porušil povinnosti jemu ve smyslu shora naznačeném uložené.
Obviněný neporušil však jen zájmy svého klienta (č. 64 dis. Sb. n. s.), nýbrž ohrozil i zájmy manželů D. (č. 93 dis. Sb. n. s.) tím, že s nimi za zády tehdejšího jejich právního zástupce jednal a přiměl je k prohlášení, jímž byli vydáni nebezpečí nového rozhodování o nárocích, o kterých bylo již pravoplatně rozhodnuto.
Marně se pokouší odvolatel podlomiti výrok nálezu, že »konstruoval uměle nový žalobní důvod«. Je nesporno, že obviněný jménem M. S. žaloval manžely D. na zaplacení 5928 Kč 30 h, kterážto částka představovala soudní útraty, které byly manželům D. proti M. S. přisouzeny v pravoplatně skončeném sporu o rušenou držbu. Ze spisů vychází dále, že v novém sporu měly býti skutečnosti, o nichž bylo jednáno již v pravoplatně skončeném sporu o rušenou držbu, znova předmětem dokazování a rozhodování, takže je správný náhled disciplinární rady, že spor nově zahájený souvisel přímo s provedeným již pravoplatně sporem o rušenou držbu a že pro onen nový spor chyběl jakýkoli žalobní důvod a byl proto uměle zkonstruován jediné na základě prohlášení, jež v kanceláři obviněného manželé D. učinili, arci jen zcela podmínečně a nezávazně. Šlo tedy jak v novém sporu, tak i ve sporu dřívějším o stejnou věc a nezáleží na tom, jak obviněný onen nový spor označuje, zda jako spor o náhradu škody, poněvadž záleží jen na podstatě věci.
Kárný soud odvolací vyslovil již v nálezu č. 128 dis. Sb. n. s., že čest a vážnost advokátního stavu je porušena jednáním advokáta, který — nedbaje vůbec jemu známého právního zástupce odpůrce svého klienta — vejde v přímý styk s odpůrcem v zahájené právní věci. Odvolatel je na omylu, má-li za to, že citovaný nález stojí na stanovisku, že jenom v případě, dokud právní věc je v běhu a odpůrce je zastoupen advokátem, nesmí právní zástupce vstoupiti v přímé jednání s odpůrcem samým. Takovéto omezení není z citovaného nálezu patrno a není také oprávněného důvodu omezovati zásadu v onom nálezu vytčenou jen na případ odvolatelem zdůrazňovaný. Neboť důvod zákazu obejití právního zástupce tkví hlavně v ochraně práv strany, poněvadž strana práv neznalá, může utrpěti újmu na právech, je-li její právní zástupce z jednání vyloučen. Tato úvaha má stejnou platnost nejen v případech, jaký má na zřeteli nález č. 128 dis. Sb. n. s., nýbrž i v případech, kde zástupčí poměr byl již ukončen. Nesejde proto na tom, že zástupčí poměr mezi manžely D. a Dr. W. byl již ukončen, třeba již před delší dobou, nýbrž rozhodno je, že Dr. W. manžely D. v rozepři o rušenou držbu zastupoval, byl do celé věci zasvěcen a mohl proto zájmy jejich nejlépe hájiti. Vešel-li proto obviněný — pominuv tohoto jemu známého právního zástupce — přímo ve styk s manžely D., nezkušenými a prostými vesničany, porušil čest a vážnost stavu advokátského a byl proto právem uznán vinným. Že by bylo šlo v nové rozepři o věc docela jinou, než jaká byla předmětem sporu dřívějšího, bylo vyvráceno již nahoře a míjí se proto i tato námitka svým cílem.

Citace:

č. 274 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1936, svazek/ročník 17, s. 604-606.