Čís. 5460.

Aktivní legitimace spolku k soukromé žalobě pro urážku na cti projevy, týkajícími se členstva, pokud se týče členů.
Aktivní legitimace člena spolku k soukromé žalobě, cítí-li se na své cti dotčen proto, že je napadán spolek, jehož je členem.
(Rozh. ze dne 12. prosince 1935, Zm I 572/35.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnosti soukromých žalobců (turnéřských spolků), dále K. D., a J. U. do rozsudku krajského soudu trestního v Praze jako soudu kmetského ze dne 15. března 1935, jímž byl obžalovaný podle § 259, č. 2 tr. ř. zproštěn obžaloby pro přečin pomluvy podle § 2 zákona o ochraně cti č. 108/1933, po případě podle § 4 zákona čís. 124/1924, — ve znění vyhlášky č. 145/1933 Sb. z. a n.
Z důvodů:
Neobstojí výtky zmateční stížnosti, jimiž je s hlediska zmatku podle § 281, č. 9 lit. a), příp. c) tr. ř. napadán výrok soudu, že žádný ze soukromých žalobců není oprávněn k soukromé žalobě.
Soukromou žalobu podali jednak turnéřské spolky v obžalobě uvedené, jednak dvě osoby fysické, totiž K. D. a J. U. V důvodech obžaloby jsou kromě nadpisu článku »Duchcovští Němci jsou odhodláni opět k násilnostem« uvedena místa článku, jimiž jmenovitě cítí se soukromí žalobci dotčeni na své cti, totiž od slov »Při úředním vyšetřování srážek s turnery« až »boykotu všem českým obchodníkům a živnostníkům«. Obhajobou byl namítnut nedostatek aktivní legitimace soukromých žalobců a třeba se zabývati především otázkou aktivní legitimace žalujících turnéřských spolků. Podle ustálené judikatury je při zkoumání otázky, zda uveřejněný článek směřoval proti cti soukromého žalobce, směrodatné stanovisko průměrného nestranného čtenáře, totiž zda si průměrný čtenář časopisu podle obsahu článku mohl uvědomiti a zda bylo mu poznatelno, koho se urážlivá zpráva dotýká (r. č. 3207, 3828, 3977, 4654 a jiná Sb. n. s.).
S tohoto správného hlediska uvažoval o obsahu článku i kmetský soud, jak jasně plyne z důvodů rozsudkových. Kmetský soud přihlédl k nadpisu a obsahu celého článku, rozebral a zhodnotil závadná místa článku, jimiž se soukromí žalobci cítili dotčeni na své cti, a dospěl k závěru, že se ve článku mluví o turnéřích a Němcích všeobecně, že o soukromých žalobcích, totiž o turnéřských spolcích v žalobě uvedených není tam vůbec zmínky a že průměrný čtenář nemůže obsahu článku rozuměti tak, že by činy článkem vytýkané mohl vztahovati na žalující turnéřské spolky jako takové. V důsledku toho pak nepřiznal žalujícím spolkům turnéřským aktivní legitimaci k žalobě. Stěžovatelé se ani nepokoušejí dovoditi, kterými místy článku v souvislosti s jeho nadpisem a celým jeho obsahem by průměrný čtenář mohl postřehnouti alespoň náznaky, že závadný obsah směřuje proti turnéřským spolkům v žalobě uvedeným jako takovým. Stěžovatelé k odůvodnění aktivní legitimace jak soukromých žalobců jednotlivců, tak i žalujících turnéřských spolků odvolávají se na právnické dobrozdání, které přejímají do zmateční stížnosti. Než tu sami tvrdí, že bylo vypracováno na podkladě několika novinářských článků, mezi nimiž je také článek, který je předmětem této obžaloby. Zmateční stížnost má tu patrně na zřeteli články časopisů, kterými soukromí žalobci nabídli důkaz v písemném podání o tom, že těmito články byla veřejnost informována, proti komu články směřují, a že z nich vychází najevo, že jimi byla napadena určitá organisace turnéřská a její organisační složky a členstvo vůbec. Než tento důkaz nebyl připuštěn. (Výtka neúplnosti řízení v tomto směru vznesená neměla úspěchu.) Proto vychází tu zmateční stížnost z předpokladů, které při hlavním přelíčení na jevo nevyšly, zejména když ani článek, o nějž jde, neobsahuje žádné zmínky o jiných novinářských článcích, obsahujících útoky proti turnéřským spolkům, účastněným na duchcovském sjezdu. Proto zůstává pro posouzení této otázky směrodatný toliko obsah inkriminovaného článku a případně obsah zprávy četnictva ze dne 9. února 1933, kterou byl jediné důkaz připuštěn. Článek se však skutečně nezmiňuje o spolcích ani nejvzdálenějším způsobem; mluví jen o »turnéřích« a »Němcích« vůbec; nenaznačuje ani, že by turnéři, kteří se provokativně chovali, byli členy některého turnéřského spolku, natož některého ze žalujících spolků; neobsahuje prostě nic, co by mohlo poukazovati k tomu, že by měly býti napadány třeba jen nepřímo turnéřské spolky.
O urážku spolků mohlo by snad jíti, kdyby v článku byla obsažena narážka, že k provokacím turnéři došlo snad z podnětu spolků sjezd uspořádavších, po případě, že spolky nepečovaly postačitelně o kázeň svých členů při této příležitosti, ač tak mohly učiniti, že snad dodatečně schválily, neb jinak se ztotožňovaly s provokativním jednáním, leč nic takového se ve článku netvrdí.
Stížnost namítá v této souvislosti, že, jsou-li obviňováni členové spolku — turnéři — jako takoví z nečestných jednání, která spáchali jako členové spolku při spolkovém podniku, poukazuje toto obvinění »jednomyslně« i na spolky, jichž členové jsou uráženi, a uráží-li tedy někdo jednotlivé osoby jako členy spolku vzhledem k jejich činnosti při spolkové slavnosti, uráží tím nepřímo též spolek sám. Dlužno sice připustiti, že vážnost kolektiva — jako může býti poškozena nečestnými činy jeho členů — může trpěti i tím, že jeho členové jsou obviněni z takových činů. Avšak to ještě nestačí k tomu, by útok na čest členů kolektiva byl beze — 502
všeho prohlášen za útok na kolektivum samo. Vždyť může vážnost hromadné osoby utrpěti již tím, že i jen jediný její člen je obviněn z činu zavržení hodného, takže by se došlo touto cestou důsledně k závěru, že každý útok na čest člena určitého kolektiva lze stíhati jako urážku celku, tedy k závěru, jehož neudržitelnost netřeba zvláště odůvodňovati. Je zřejmo, že tu musejí býti zvláštní okolnosti, poukazující na to, že útok na jednotlivce je objektivně a subjektivně útokem na celek nebo naopak (srov. rozh. č. 3880, 3092 Sb. n. s.). K tak extensivnímu výkladu, jak jej má na mysli stížnost, neposkytuje zákon č. 108/1933 Sb. z. a n. opory; zákon tento chrání jen toho, k jehož cti má urážlivý projev znatelný věcný vztah.
Pokud zmateční stížnost dále uplatňuje, že četnická relace výslovně zjišťuje, že se zúčastnili župní turnéřské slavnosti, o niž jde, a obzvláště slavnostního průvodu výlučně členové žalujících spolků, stačí uvésti, že v četnické zprávě se praví, že průvodu (při župním sjezdu turnéřů v Duchcově) zúčastnily se výhradně jenom turnéřské spolky, a to většinou ve stejnokrojích, ostatní pak v šatě občanském, neuvádí se však nikde, které turnéřské spolky se slavnosti zúčastnily, tím méně pak, že průvodu se zúčastnili výlučně členové žalujících spolků. Za tohoto stavu věci nebyly by žalující spolky k soukromé žalobě oprávněny ani v tom případě, když by jinak v urážce jednotlivých členů spolku bylo lze spatřovati též útok na čest spolku samého.
Kmetský soud zabýval se i otázkou, zda žalujícím spolkům, representujícím určitý počet turnéřů — svých členů —, přísluší ochrana cti i jejich členů. Nepřiznal však žalujícím spolkům legitimaci k žalobě ani v tom směru, poněvadž právo hájiti čest je nerozlučně spojeno s osobou na cti uraženého a nemůže býti přeneseno na osobu jinou, kromě výjimek stanovených v §§ 15 a 16 zák. č. 108/1933 Sb. z. a n., odvolávaje se při tom též na ustanovení § 41, č. 1 téhož zákona. Tento právní názor, který též plně odpovídá zákonu, stěžovatelé vůbec nenapadají.
Zbývá ještě vyřešili otázku, zda jsou oprávněny k soukromé žalobě dvě osoby fysické v žalobě uvedené, totiž K. D. a J. U. Tito uvedli k odůvodnění své aktivní legitimace v protokole o hlavním přelíčení, že K. D. je předsedou severozápadní župy turnéřů (Nordwestböhmischer Turngau) a J. U. funkcionářem téže župy, že však nežalují jako funkcionáři severozápadočeské turnéřské župy, nýbrž jako turnéři, zúčastnivší se župního sjezdu v Duchcově. Při hlavním přelíčení později pak udali, že vznášejí soukromou žalobu jako členové a funkcionáři turnéřských spolků ad personam. Konečně uvedli, že žalují jednak jako funkcionáři svých spolků a kromě toho ad personam jako turnéři.
Kmetský soud vzhledem k tomuto konečnému prohlášení těchto dvou soukromých žalobců zkoumal jejich oprávnění k žalobě s obou těchto hledisek. V prvním směru vyřkl kmetský soud, že, nepřiznal-li aktivní legitimaci žalujícím spolkům, nemohl ji přiznati ani jednotlivcům, žalujícím jménem kteréhokoliv (spolku) z nich. Kmetský soud, výslovně připouštěje, že žalující spolky jsou způsobilým subjektem k podání soukromé žaloby ve smyslu § 5, odst. 1, č. 3 zák. č. 108/1933 Sb. z. a n. (srovnej též rozh. č. 2603, 2951, 3105 Sb. n. s.), vyjadřuje tím toliko, že tito soukromí žalobcové, nevykonávajíce v tomto případě vlastní právo žalobní (§ 15, odst. 1 cit. zák.), nýbrž toliko jménem (v zastoupení) uraženého spolku (§16, odst. 2 cit. zák.), mohli by toto právo vykonávati, arci za předpokladu, že jsou po zákonu oprávněni spolek zastupovati — toliko tehdy, kdyby bylo spolku přiznáno právo žalobní. Tím je zároveň vyřízena, jevíc se zřejmě bezpodstatnou, výtka, že rozsudek v tomto bodě sám sobě odporuje (§ 281, č. 5 tr. ř.).
Pokud pak tito dva soukromí žalobci podali žalobu ad personam, tedy vykonávajíce vlastní právo žalobní jako turnéři, kmetský soud jim právem nepřiznal aktivní legitimaci.
Není napadeno zjištění soudu, že se v inkriminovaném článku o osobách těchto dvou soukromých žalobců vůbec nemluví. Stěžovatelé ani se nepokoušejí dovoditi, že by v obsahu článku byly aspoň nějaké náznaky, které by mohly nasvědčovati tomu, že urážlivý útok směřuje též proti osobám těchto dvou soukromých žalobců. Proto dlužno přisvědčiti závěru kmetského soudu, že by průměrný čtenář výtkám, uvedeným v inkriminovaném článku, nemohl rozuměti tak, že jsou činěny individuálně soukromým žalobcům K. D. a J. U. Pokud se ve zmateční stížnosti poukazuje na to, že tito dva soukromí žalobci nebyli jen turnéry, nýbrž kromě toho též ještě funkcionáři spolku »Nordwestböhmischer Turngau«, který slavnost uspořádal, a že jim jak takovým přináležela zvláštní povinnost vystříhati se nejen jakékoliv morální podpory trestných činů při slavnosti, nýbrž že byli přímo povinni takové protizákonné jednání zameziti, stačí uvésti, že tyto okolnosti při hlavním přelíčení na jevo nevyšly (hledíc k neúspěšné výtce neúplnosti řízení), tím méně pak mají nějakou oporu v obsahu článku.
Zbývá tedy jen zkoumati, zda, hledíc k obsahu článku a v něm uvedenému souboru osob — turnéřů, měla urážlivá zpráva jistý znatelný věcný vztah k osobě zmíněných dvou soukromých žalobců.
Zmateční stížnost tu uplatňuje, že inkriminovaný článek neútočí proti turnéřům (souboru osob) všeobecně, nýbrž pouze proti oněm, kteří byli zúčastněni na slavnosti v Duchcově, a že, přihlíží-li se k místům článku »Pochodeň, vržená z řad turnerů...« a dále »při nedělním průvodu turnerů...«, je tento soubor osob ještě více zúžen, takže útoky v těchto místech obsažené směřují jen proti turnéřům, zúčastněným na průvodě, tedy proti lidem, kteří jsou tím jednoznačně označeni, že v určitou dobu byli na určitém místě, takže tím je nepochybně dán onen určitý, znatelný věcný vztah mezi urážkou a jednotlivými uraženými, který se vyžaduje v r. č. 3105 Sb. n. s. Leč i když se přisvědčí zmateční stížnosti, že tento soubor osob byl v článku zúžen na turnéře zúčastnivší se průvodu, přes to okruh těchto osob při zjištěném jich počtu 1400 je ještě takového rozsahu, že v něm osobnost jednotlivce ustupuje naprosto do pozadí (rozh. č. 3661, 3709 Sb. n. s.), takže tito dva soukromí žalobci, hledíc k obsahu článku, nemuseli se obávati, že budou třetími osobami, totiž průměrnými čtenáři článku, pokládáni za ony osoby z průvodu turnéřů, které se dopustily činů článkem vytýkaných.
Vzhledem k vývodům stížnosti, dovolávajícím se v tomto směru četných rozhodnutí nejvyššího soudu i nejvyššího soudního dvoru ve Vídni, budiž tu souvisle poukázáno k tomu, jak se rozvinula judikatura v otázce aktivní legitimace jednotlivce k soukromé obžalobě, cítí-li se jednotlivec ve své cti dotčen proto, že je napadáno nějaké kolektivum, jehož je členem, a kterými zásadami se tu judikatura řídí. Doporučuje se to tím spíše, ježto poukazy zmateční stížnosti na judikaturu nejvyššího soudu v tomto případě vzhledem na zjištěný stav věci nedopadají.
V rozhodnutí bývalého nejvyššího soudního dvoru ve Vídni, čís. 610, je ovšem vysloveno, že při urážce, směřující proti veškerým úředníkům, přísluší každému členu této (úřednické) třídy právo žalobní. Leč nehledě k tomu, že hlavním úkolem tohoto rozhodnutí bylo řešiti otázku, zda urážka všech úředníků je urážkou »vrchnosti« — úřadu — což nejvyšší soudní dvůr odmítl, dovolává se zmateční stížnost i dalších rozhodnutí nejvyššího soudního dvoru vídeňského, jichž skutkový podklad je ovšem již zcela jiný. Tak poukazuje na plenární rozhodnutí čís. 1853, k němuž sluší připomenouti, že šlo o urážku členů »městské rady«, tedy o okruh početně značně zúžený. Rovněž tak se má věc v rozhodnutí vídeňského nejvyššího soudního dvoru čís. 3660, kde šlo o urážku blíže neoznačených členů »městské rady«, »Stadtverordnetenkollegium« a »správní rady městských vodáren« a kde bylo vysloveno, že křivé obviňování nejmenovaného, avšak za člena určité korporace nebo úřadu označeného jednotlivce (individua), opravňuje veškeré členy této korporace nebo úřadu k soukromé obžalobě. Že tuto ochranu cti nelze rozšířiti na okruh příliš rozsáhlý, vysvítá pak z rozhodnutí nejvyššího soudu vídeňského, uveřejněného pod čís. 744 Löfflerovy sbírky, kde bylo vysloveno, že urážka určitého národa neopravňuje jednotlivé příslušníky tohoto národa k žalobě pro urážku na cti.
Důsledně pak zaujímal čsl. nejvyšší soud ve své judikatuře stanovisko, že při urážce směřující proti určitému, jasně ohraničenému kruhu osob, vztahu je-li se urážka na jednu nebo více osob přináležejících k takto ohraničenému kruhu, aniž bylo z obsahu urážky zjevno, která osoba, nebo které osoby tohoto kruhu vlastně jsou míněny, má ovšem právo podati soukromou žalobu každá z osob k onomu kruhu náležejících, jež se musí obávati, že by třetími osobami mohla býti považována za onu, na niž se urážlivá výtka vztahuje (r. č. 2604, 2713 atd. Sb. n. s.).
Leč zásadu tuto nejvyšší soud zároveň i omezil potud, že vyslovil, že široké kolektivní označení nepropůjčuje ještě žalobní právo všem jednotlivcům pod toto kolektivní označení spadajícím; označení musí býti tak zúženo a obmezeno, by bylo z něho zjevno a i pro průměrného čtenáře poznatelno, proti komu směřuje; kolektivní označení musí býti takové, aby připouštělo individualisaci urážených pro širší kruhy čtenářstva na základě obsahu pozastavené zprávy. Tato myšlenka došla výrazu na př. v rozhodnutí nejvyššího soudu č. 3828 Sb. n. s., kdež aktivní legitimace byla odepřena žalobcům spolku »Volná myšlenka československá v Praze« a jejím činovníkům, poněvadž nebyly v pozastaveném plakátu určité osoby poznatelně označeny, — pak v rozhodnutí čís. 2396 Sb. n. s., kde bylo vysloveno, že urážka duchovního stavu v masopustním článku »Die Pfäfferei im Sprichwort und Volkswitz« dává jednotlivému příslušníku kněžského stavu právo obžalobní jen, když napadený článek míří proti určitému buď místně nebo jinak ohraničenému kruhu příslušníků kněžského stavu a náleží-li soukromý žalobce do onoho takto ome zeného kruhu. V dalším rozhodnutí, a to čís. 2713 Sb. n. s. bylo vysloveno, že urážka, vztahující se všeobecně na německé poslance a senátory, vzhledem k tomu, že tu jde o kruh osob věcně přesně vytýčený a číselně dosti omezený, propůjčuje i každému jednotlivému německému poslanci a senátoru (v listopadu 1925 volenému) aktivní legitimaci k soukromé obžalobě.
Nevztahuje-li se projev rázu nahoře naznačeného na okruh poměrně úzký, přesně i početně vytýčený, nemá-li takový projev jistý, znatelný vztah věcný k osobě jednotlivce, ustupuje-li jednotlivec naprosto do pozadí, takže rozumný čtenář projev nepokládal za útok na čest toho kterého jednotlivého příslušníka tohoto okruhu příliš širokého, pak nespatřoval nejvyšší soud v takovém, třebas o sobě urážlivém článku urážku jednotlivce, jako na př. v rozhodnutí čís. 3105 Sb. n. s., kde šlo o urážku československé lidové strany bez nějakého omezení a kde bylo vysloveno, že taková urážka neopravňuje k žalobě jednotlivého, blíže neoznačeného příslušníka této strany, nebo na př. v rozhodnutí čís. 3218 Sb. n. s., kde bylo vysloveno, že tomu tak jest, i byli-li dotčeni »vůdcové socialistických stran a socialističtí redaktoři, kteří se zúčastní řečmi oslav 1. května«; nebo vztahuje-li se urážlivý výrok na »Baťovce« (čís. 3304 Sb. n. s.), nebo na »většinu lékárníků« (čís. 4773 Sb. n. s.), nebo na »funkcionáře komunistické« (č. Zm I 371/34).
Posuzuje-li se věc s hledisek z judikatury nejvyššího soudu vyvozených, je přisvěditi napadenému rozsudku, vyloučil-li aktivní legitimaci soukromých žalobců, pokud podali obžalobu ad personam, neboť při značném počtu asi 1400 účastníků průvodu a slavností skutečně osobnost jednotlivce ustupuje naprosto do pozadí. Zmateční stížnost bylo proto jako neodůvodněnou zamítnouti.

Citace:

č. 5460. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1936, svazek/ročník 17, s. 520-525.