Čís. 277 dis.

Porušení povinností povolání a zlehčení cti a vážnosti stavu, neinformoval-li advokát (kandidát advokacie) náležitě svého klienta a využil-li jeho únavy z vedení sporu k dohodě s ním ve svůj prospěch. Obstarává-li koncipient, ač nemá kvalifikace, jakou zákon žádá, jako společník advokátní kanceláře zcela samostatně a na vlastní účet věci klientu, provozuje advokacii a porušuje tím nejen povinnosti svého povolání, nýbrž zlehčuje také čest a vážnost stavu.
Disciplinárního přečinu v obou směrech se dopouští i advokát, který vědomě svým jménem kryje neoprávněné provozování advokacie koncipientem.
(Rozh. ze dne 23. prosince 1935, Ds II 19/35.)
Nejvyšší soud jako kárný soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie zamítl odvolání obviněných Dr. E. H. a Dr. R. C. z nálezu disciplinární rady advokátní komory v Brně ze dne 13. dubna 1935, jímž byli odvolatelé uznáni vinnými disciplinárním přečinem porušení povinnosti povolání a zlehčení cti a vážnosti stavu.
Z důvodů:
I. Odvolání obviněného Dr. E. H. není předně důvodné, pokud jde o výrok o vině.
Kárná rada uznává pod bodem 1. nálezu obviněného vinným kárným přečinem v obou jeho formách především proto, že klienta J. K., jejž jako koncipient spoluobviněného Dr. R. C. zastupoval v civilním sporu, nedostatečně informoval o tom, že byl již dne 30. října 1931 proti jednomu ze žalovaných vydán rozsudek pro nepodání žalobní odpovědi, podle něhož měl onen žalovaný zaplatiti celou zažalovanou pohledávku 10000 Kč s příslušenstvím, a že využívaje únavy svého klienta ze sporu, uzavřel s ním 1. prosince 1931 ujednání, podle něhož měla celá zmíněná částka s příslušenstvím připadnouti Dr. C., vztažně jemu osobně, při čemž K. měl obdržeti pouze 2000 Kč, naproti tomu Dr. C., resp. obviněný zbytek proti převzetí závazku hraditi útraty Dr. S., který v uvedeném sporu zastupoval druhého žalovaného, a krýti útraty kanceláře Dr. C. a převzíti risiko vymáhání této pohledávky.
Opodstatněnost tohoto odsuzujícího výroku nepodařilo se odvolateli vyvrátiti nebo i jen seslabiti. Máť předpoklad nálezu, že J. K. byl vedením sporu znaven a že obviněný této únavy svého klienta využil, plnou oporu ve výsledcích průvodních a připouští obviněný sám ve svém odvolání, že jeho mandant byl sporem znechucen. Obsahem spisů a najmě výpověďmi svědků, slyšených v trestní věci T 197/34, je plně kryt i předpoklad kárného nálezu, že obviněný klienta K. ve sporu nesprávně informoval a že i v důsledku toho došlo k pozastavenému ujednání ze dne 1. prosince 1931.
Je nepochybné, že již zmíněná provinění sama o sobě — totiž ono nedostatečné informování klienta ve sporu a ono využití jeho únavy k uzavření dohody ve svůj (Dr. H.) prospěch — zakládají kárný přečin. Neboť advokát — a tomuto co do kárné odpovědnosti je podle § 3 kár. statutu na roveň postaven kandidát advokacie — je podle §§ 9 a 10 advokátního řádu povinen jednati přímo, nezáludně, se vší poctivostí a čestností a má býti nejen usilovným zástupcem své strany a jejích zájmů, nýbrž i zá stupcem poctivým. Z oné všeobecné zásady poctivosti a slušnosti zastupování plyne důsledek, že advokát (advokátní koncipient) nesmí používati vůči vlastnímu klientu prostředků, které se nesnášejí se zásadou slušnosti a poctivosti. Proto musí býti i prostředky, které advokát volí k zajištění svých nároků z právního zastupování, slušné, poctivé a přímé (rozh. č. 14, 210 dis.).
S těmito zásadami nelze nijak uvésti v soulad jednání obviněného a usoudila disciplinární rada správně, že dotčená transakce mezi obviněným a jeho klientem je ve styku mezi advokáty a klienty zcela neobvyklá, že postup obviněného dlužno označiti za zcela nepřípustný a že obviněný svým jednáním nejen porušil povinnosti svého povolání najmě tím, že vědomě svého klienta nepoučil, jen aby polapil svůj prospěch, nýbrž poškodil také čest a vážnost stavu, které velmi utrpěly civilním a trestním sporem, které v důsledku závadného postupu obviněného byly vedeny, a v nichž bylo o neobvyklém majetkovém prospěchu, o nějž obviněný usiloval, velmi obšírně a na úkor vážnosti advokátního stavu jednáno.
Advokát (advokátní koncipient), dbalý svých povinností jakož i cti a vážnosti stavu, musí své jednání vždy zaříditi tak, aby nevzniklo ani zdání, že není bezvadný (r. č. 37 dis.). Jednání obviněného se však příčilo dobrým mravům, příčilo se povinnostem advokátu uloženým, aby věc jemu svěřenou obstaral s naprostou správností a svědomitostí, a bylo v nejvyšší míře na újmu cti a vážnosti advokátního stavu.
Za těchto okolností může býti zůstaven stranou rozbor otázky, zda ujednání ze dne 1. prosince 1931 je ve smyslu § 879, č. 2 obč. zák. přímo neplatné, a netřeba se proto příslušnými vývody odvolání obírati, kdyžtě s hlediska kárného je již z úvah shora nastíněných odpuzující výrok plně ospravedlněn.
Pro přičítatelnost jednání obviněného je nerozhodné, že v době, kdy byla ujednána dohoda z 1. prosince 1931, bylo nejasno, zda závazek bude zesílen ručením osob, jichž solvence by byla poněkud spolehlivější, než solvence finančně slabého dlužníka H., poněvadž ujednání dohody za zjištěných okolností bylo veskrze nepřípustné. Je proto také nerozhodné, že obviněný převzal u spořitelny za vyplacenou částku 11000 KČ ručení a že ještě nyní na směnečném obligu vystupuje jako osoba směnečně zavázaná, zvláště když obviněný ono ručení převzal podle všeho jen proto, aby rychle sobě opatřil peníze, a když toto jeho ručení bylo kryto jměním M. H-ové.
Vzhledem k tomu, co vylíčeno, není rozhodné, zda palmární pohledávka Dr. C. proti K. byla snad větší a zda osobní výtěžek obviněného ze závadné transakce byl snad menší než kárný nález předpokládá; neboť vše to není způsobilé, aby napravilo kárnou závadnost jednání obviněného, o němž nález formálně a věcně bezvadně zjišťuje, že mu při celé věci šlo jen o to, aby ve sporu využil svého klienta pro svůj prospěch a pro své sobecké obchody.
Na věci nezměnila by konečně nic skutečnost, že K. ani nyní, kdy celá situace je mu známa, nejevil a nejeví nejmenší ochoty ke zjednání dřívějšího stavu, nehledě ani k tomu, že toto tvrzení odvolatelovo má proti sobě údaje Kličkový, učiněné v trestní věci, kde udal, že kdyby byl býval o věci náležitě poučen, nebyl by podepsal prohlášení, že se spokojuje pouze s 2000 Kč.
Odvolání obviněného Dr. H. není důvodné ani pokud jde o bod 3. nálezu. Spoluobviněný Dr. C. vypověděl při ústním jednání před disciplinární radou, že kancelář po Dr. K. v H. byla koupena za peníze Dr. H., že tohoto považoval nutně za spoluvlastníka kanceláře, že s Dr. H. ujednal smlouvu o dělení zisku kanceláře na 50%, a připustili oba obvinění, že tento společenský poměr trval od r. 1922 do roku 1932, kdy teprve Dr. H. složil advokátní zkoušku.
Z toho vychází, že obviněný Dr. H., ačkoli byl ještě koncipientem bez advokátní zkoušky, byl rovnocenným společníkem kanceláře, že obstarával věci některých klientů, jak tomu nasvědčuje případ shora probraný, zcela samostatně a na vlastní účet a že takto ve skutečnosti provozoval advokacii, ač k tomu neměl kvalifikaci, jakou zákon žádá (§ 1 novely k advokátnímu řádu). Tím porušil nejen povinnosti svého povolání, nýbrž zlehčil také čest a vážnost stavu, jak to dokazuje případ K. a zjištěná skutečnost, že se o onom nepřípustném společenském poměru obecně vědělo. Snaží-li se odvolatel dovoditi, že nelze mluviti o krytí nepřípustného poměru, ale že běží v podstatě jen o individuální způsob honorování koncipienta, má toto tvrzení proti sobě vlastní zodpovídání se obou obviněných, které plně opodstatňuje odsuzující výrok disciplinární rady.
II. Bez úspěchu musilo zůstati i odvolání obviněného Dr. C. Tento obviněný byl uznán vinným proto, že, ač věděl o jednání spoluobviněného Dr. H. (bod 1. disciplinárního nálezu), nezjednal nápravu.
Podle spisů svěřil J. K. svoji právní věc obviněnému jako advokátu. Obviněný byl proto podle § 9 advokátního řádu povinen, zastoupení, které na se vzal, podle zákona vésti a právo své strany proti každému horlivě, věrně a svědomitě hájiti. Advokát je sice oprávněn, pokud to zákon dovoluje, dáti se zastoupiti kandidátem advokacie k tomu kvalifikovaným (§ 6, odst. 2 novely k advok. řádu), je však samozřejmé, že jako zaměstnavatel a představený ručí a odpovídá za činy svého zaměstnance. Je zjištěno a vyplývá z průvodní látky a ze samého zodpovídání obviněného, že Dr. H-a nezmocnil ke sjednání závadné dohody ze dne 1. prosince 1931, že naopak s dohodou tou nebyl srozuměn, že však se dále o celou tuto věc nestaral, jak výslovně uvádí v žalobní odpovědi ze dne 23. srpna 1933. Disciplinární rada dovozuje správně, že takový postup obviněného lze si vysvětliti jen tak, že zaměstnavatel a koncipient vzhledem ke společenskému poměru mezi nimi ujednanému byli si postaveni na roveň, že proto okolnost tato znemožnila Dr. Govi, aby vyvodil důsledky a své výtky (totiž nesouhlas s postupem Dr. H.) doprovodil činem, čili aby zjednal nápravu, jak byl povinen.
Byť i tedy obviněný při ujednání ze dne 1. prosince 1931 přímo nepůsobil, přece i on odpovídá kárně, poněvadž jeho povinností jako advokáta (§ 9, 10, odst. 2 advok. řádu) bylo čeliti rázně a účinně nepřípustnému jednání koncipienta Dr. H. a nikoli nechati mu volnou ruku a o celou věc se nestarati. Za tuto nedbalost a vyplynuvší z ní porušení povinností advokátu zákonem uložených a zlehčení cti a vážnosti stavu musí proto obviněný odpovídati, zvláště když pro kárnou odpovědnost advokáta stačí, že k závadnému jednání nebo opominutí došlo proto, že obviněný neosvědčil onu míru dbalosti a obezřetnosti, jež mu v dotčeném směru náležela, a při jejímž povinném osvědčení by nebylo došlo k závadnému jednání osoby, za jejíž postup jest advokát odpovědným. V důsledku toho nemůže obviněného ospravedlniti, že "snad nevěděl, že Dr. H. nedostatečně klienta K. informoval, a že neměl vědomost o tom, že Dr. H. využil K-ovy únavy, poněvadž již jeho přiznaná nedbalost ho činí kárné zodpovědným.
Odsouzení obviněného pod bodem 3. nálezu je plně ospravedlněno zjištěními učiněnými o spoluobviněném Dr. H., z nichž plyne, že odvolatel byl s tehdejším koncipientem Dr. H. v poměru, který je pro advokáta a koncipienta zakázán, a které opodstatňují závěr, že obviněný vědomě kryl svým jménem neoprávněné provozování advokacie svým koncipientem. V tomto jednání obviněného spatřuje napadený nález objektivní i subjektivní povahu přečinu porušení povinnosti povolání a z příčin shora u Dr. H. uvedených i zlehčení cti a vážnosti stavu. Pro přičítatelnost tohoto přečinu je nerozhodné, že obviněný nezanedbal dozor nad Dr. H. jako svým koncipientem.

Citace:

č. 277 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1936, svazek/ročník 17, s. 608-612.