Kobliny (rokoviny).

V Podkarpatské Rusi a v sousedních částech Slovenska udržely se až do převratu určité věcné dávky a osobní plnění přifařených (přiškolených) osadníků ve prospěch farářů, kněží, pěvců-kantorů a učitelů církevních škol a to jak církve řeckokatolické, tak i jiných církví. Dávky naturální platily se podle výměry hospodářství toho kterého osadníka (kobel či kabel = 1000 čtv. sáhů) z roční sklizně (rokovina) obilí, místy také sena, někde i kapusty (zimního zelí). Na Slovensku dávky ty nazývají se sesypem. Osobní plnění (práce ruční a potahové) vyměřovaly se podle dní (deníky); na východním Slovensku nazývají se povinnými dny, na západním Slovensku robotou. Původ těchto povinností sahá až do doby, kdy fary a školy byly zakládány; tvrdí se, že sahají až do dob krále Štěpána. Za Marie Terezie přidělena byla kněžím a ďákům půda k užívání a přifařencům uložena povinnost ji obdělávati.
Povinnosti byly odstupňovány podle velikosti hospodářství; největší povinnost měli hospodáři nebo-li gazdové, menší chalupníci neboli židláři, nejmenší domkáři. Přesný rozsah povinnosti býval stanoven občasně při kanonických visitacích za účasti světských úřadů; poslední takový soupis pochází z r. 1896.
Právní povaha povinností zde uvedených není dosti jasná; většinou pokládají se však za dávky veřejnoprávní. —
Po převratu projevovalo obyvatelstvo přání, aby tyto zastaralé dávky podobající se robotám z doby vrchnostenské byly zrušeny. K 70. narozeninám presidenta T. G. Masaryka vydal pak administrátor Podkarpatské Rusi, opíraje se o usnesení vlády, vyhlášku ze dne 4. III. 1920, č. 3892, kterou vláda slíbila, že v nej bližší době zruší k-u i povinné dny výkupem. Ve dnech 9. a 10. III. 1920 konala se v té věci v Užhorodě anketa zájemníků a to jak oprávněných tak povinných za vedení vynikajícího znalce věcí vyvažovačích zem. vicepres. Spory z Prahy a za účasti tehdejšího ministra pro sjednocení zákonodárství Dr. Hodži. Navazujíc na tuto anketu předložila pak vláda Národnímu shromáždění osnovu zákona (tisk 2746) o zrušení k-y (rokoviny) a jiných povinností. Osnova schválena byla beze změny výborem právním i rozpočtovým (tisk 2809) i plenem Národního shromáždění dne 14. IV. 1920 (sten. prot. str. 4201). Zákon vyhlášen pod čís. 290/1920 Sb. (Slávik l. c. správně poznamenává, že nadpis zákona je nepřesný, an mluví o k-ě a rokovině, ač — jak uvádí správně § 1, písm. a — jde o totéž.)
Zákon jest — jak uvádí důvodová zpráva — zákonem rámcovým, stanoví totiž v § 1 pouze zásadu, že se povinnosti tam uvedené, pokud se týče církve řeckokatolické zrušují za přispění státu. Uvádějí se tu výslovně: a) k-y neboli rokoviny, b) robotné dny neboli deníky, c) povinnost přivážeti dříví k otopu, d) roční peněžitá dávka v náhradu za povinnosti uvedené pod a—c. Podle zprávy důvodové ponechává se zrušení těchto povinností pro jiné církve po vyšetření poměrů na dobu pozdější.
§ 2 uvádí pak podrobněji, že způsob zrušení a náhradu pro oprávněné určí a příslušné řízení upraví sněm Podkarpatské Rusi. (V důvodové zprávě poukazuje se při tom na § 3, odst. 4, úst. list., neuvádí se však blíže, pokládá-li se věc za otázku vyučovací resp. náboženskou, která by již ex lege spadala do příslušnosti sněmu Podkarpatské Rusi, či odůvodňuje-li se kompetence tohoto sněmu právě tím, že tímto zákonem úprava naň se přenáší.) Pro území Slovenska, kde věc má menší význam, má se podle téhož § 2 úprava provésti vládním nařízením, k čemuž důvodová zpráva dodává, že nařízení bude se shodovati v podstatě s usnesením sněmu Podkarpatské Rusi.
§ 3 zákona stanoví pak, že se ponechává zúčastněným (oprávněným i povinným), aby se dohodli o způsobu, jakosti a míře zatímního vybývání, t. j. dokud nebude proveden výkup podle §§ 1 a 2 zákona. Podrobná ustanovení o tom, jak se dohoda má uzavírati, mají se vydati vládním nařízením. Nedocílí-li se dohody, jsou povinni osadníci platiti náhradu za dosavadní věcné dávky a osobní plnění podle stanovené peněžní hodnoty. —
Ve skutečnosti vyvinuly se poměry poněkud jinak, než zákon předpokládal. Osadníci povinní dávkami a pracemi porozuměvše špatně vyhlášce ze 4. III. 1920 i § 1 zákona domnívali se většinou, že jejich povinnost prostě zanikla, a na Podkarpatské Rusi přestali platiti téměř úplně, na Slovensku pak převážnou většinou. Oprávnění zase rozpakovali se vymáhati exekučně povinnosti podle § 3 dále trvající, poněvadž by to bylo vedlo k znepokojení osadníků, po případě k vystupování z církve. Poněvadž pak u mnohých duchovních byl příjem z těchto povinností jejich hlavním pramenem důchodu, byli tím uvedeni do značné hospodářské tísně; proto vláda opětovně povolila větší částky na výpomoc pro duchovní postižené neplacením k. Z důvodu naznačeného nebylo vhodno přikročiti ku provedení zákona nařízeními podle §§ 2 a 3, poněvadž by to bylo značilo připomenouti osadníkům, že jejich povinnost dosud trvá, resp. že jsou povinni přispěti přiměřeným dilem k výkupu povinností oněch. Konečně nebylo možno svolati dosud sněm Podkarpatské Rusi, jemuž podle § 2 zákona náleželo usnésti se o definitivním výkupu. — Po vydání zákona o kongrue č. 122/1926, resp. prováděcího nařízení k němu č. 124/1928 Sb. (viz § 175 tamže), bude pravděpodobně možno přikročiti k likvidování celé této otázky. Literatura.
Poslanec Dr. Michal Slávik: v „Právném Obzoru“, IX., str. 268; Dr. Kudláček: v Hajnově „Ročence Československé republiky” na r. 1930.
Václav Joachim.

Citace:

Kobliny (rokoviny). Slovník veřejného práva Československého, svazek II. I až O. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 218-220.