Poddědic

(substituce dědická). Dle římského práva mohl pořizovatel pro ten případ, že by nejprve ustanovený dědic nabýti nemohl z jakéhokoli důvodu dědictví, jmenovati za dědice kohosi druhého, potom třetího atd. a tímto způsobem několik dědiců ustanovili (plures gradus heredum facere). To jest případ substituce obecné, která mohla býti v každý testament pojata. Dědic nejprve ustanovený sluje institutus, každý následující substitutus. Substituce jest ustanovení dědice pod výminkou, že prv jmenovaný dědic dědicem se nestane (Si primus heres non erit, secundus heres esto). Jednomu institutovi lze substituovati více osob a obráceně těž několika institutům ustanoviti jediného substituta.
Náš občanský zákonník přijal z větší části ustanovení římského práva a jedná v 10. hlavě o poddědicích. Poddědicem označuje § 604 o. o. z. toho, kdo povolán jest k dědictví pro ten případ, že by ustanovený dědic dědictví nenabyl. Poddědic jest substitutem ustanoveného dědice. Toto ustanovení za dědice jest tedy (dle nadpisu § 604) obecnou substitucí (substitutio vulgaris) na rozdíl od substituce fideikomisární.
A.

Substituce obecná.

I. Případy.
1. Zůstavitel může jednomu dědici ustanoviti jednoho nebo více poddědiců a sice všechny dohromady se stejnými nebo nestejnými díly, takže byl-li povolán poddědic jediný, připadá tomuto celé dědictví, kterého nabýti nemůže dědic hlavní; je-li dědiců více, obdrží každý díl testamentem jemu přikázaný.
2. Zůstavitel může dále poddědici ustanoviti dalšího poddědice a sice pro ten případ, že by tento rovněž dědictví nenabyl, stejným způsobem dalšího třetího atd. Nejbližší povolaný stává se pak dědicem.
3. Dle důvodu, pro který dědic hlavní nemůže nabýti přikázanou pozůstalost, rozeznává § 605 o. o. z. dva případy:
a) dědic hlavní nemůže býti dědicem (casus impotentiae), buďto že před zůstavitelem zemřel, nebo že byl v době nápadu dědického k dědění nezpůsobilý;
b) dědic nechce býti dědicem (voluntatis), zřeknuv se napřed dědictví nebo odmítnuv dědictví jemu napadlé. Pojal-li pak zůstavitel do svého posledního pořízení oba tyto případy, nastává v každém případě substituce; vyjádřil-li však v testamentu svém toliko jeden z případů těchto, jest druhý vyloučen a sice proto, že občanský zákonník ve příčině zřízení posledního prohlášení vychází se zásady, že vůle zůstavitelova pokud možná respektována a splněna býti má.
4. Poddědicové mohou býti povoláni netoliko ku dědictví, nýbrž i k odkazu: v tomto případu nabývá později povolaný odkazovník (legatář) týchž práv a povinností, jako legatář dříve povolaný, který odkazu nenabyl (§ 702 o. o. z.).
II. Právní poměry poddědiců.
1. Poddědic může vzíti dědictví v držbu tehdy, když hlavní dědic nestane se dědicem; prodléval-li by dědic se vysloviti, jest soud dle § 120 patentu ze dne 9. srpna 1854 č. 208 ř. z. povinen projednati pozůstalost’ toliko s těmi, kteří se za dědice přihlásili nedbaje nároků dědiců liknavých. Spornou jest otázka, může-li býti poddědic povolán k dědictví, nevysloví-li se dědic vůbec. Stubenrauch a Unger prohlašují, že substituce i v tomto případu jest po právu účinnou, poněvadž lze předpokládati o dědici, který byv soudem vyzván, se do určité lhůty k dědictví nepřihlásí, že dědictví přijmouti nehodlá.
2. Jestliže zůstavitel poddědici opět dalšího poddědice ustanoví, jest tento substitut poddědicův i substitutem dědice hlavního (Substitutus substituto censetur esse substitutus instituto). 3. Břemena uložená dědici rozšiřují se z pravidla i na substituovaného poddědice, poněvadž poddědic jsa právním nástupcem dědice hlavního má tatáž práva a tytéž povinnosti jako on, leč že by břemena dědici uložená obmezena byla na osobu tohoto, jako ku př. kdyby hlavní dědic, který jest malířem, byl ustanoven pod výminkou, vymaluje-li jistý obraz; v tomto případu nelze patrně žádati tohoto osobního plnění na poddědici, který malířem není (§ 606 o. o. z.).
5. I spoludědicové mohou býti sobě na vzájem ustanoveni za poddědice; neobsahuje-li testament nějakého jiného ustanovení, má se v tomto případu za to, že zůstavitel chtěl podíly vyměřené ustanoveným dědicům (institutům) rozšířiti i na substituci.
6. Je-li však v substituci mimo spoludědiců ještě někdo jiný, tedy jistá třetí osoba povolána, připadá uprázdněný podíl dědický všem stejnou měrou. Při tom se opět předpokládá, že zůstavitel zvláštního opatření neučinil.
III. Pupilární substituce.
Podle římského práva, mohl otec pořizuje o svém vlastním jmění ustanoviti dědice i svým dítkám pro ten případ, že by zemřely ve věku nedospělém, nebo za té podmínky, že by se v čas jeho smrti ještě nalézaly pod jeho mocí otcovskou, netoliko co do jmění zděděného, nýbrž i co do ostatního jich jmění. Občanský zákonník nepřijal toto ustanovení římského práva trvaje na zásadě, že nikdo nesmí pořizovati na případ smrti za jiného, tedy ani rodičové za své dítky; naše právo připouští však, aby rodiče ustanovili fideikomisární substituci ohledně jmění, kteréž zůstavují dítkám svým.
V. Výklad substituce.
V pochybnosti má se za to, že jest tu obecná, nikoli fideikomisární substituce (rozh. ze dne 17. listopadu 1871 č. 7868 sb. 4324, ze dne 8. ledna 1856 č. 12163 sb. 154), poněvadž každá substituce má se vykládati tak, aby co nejméně obmezena byla svoboda dědicova ve příčině nakládání vlastnictvím (§ 614 o. o. z.).
VI. Zánik substituce.
Obecná substituce zaniká, jakmile ustanovený dědic nastoupil dědictví. Byla-li ustanovena za poddědice osoba ještě nenarozená, jest potřebí ku zrušení svazku substitučního přivolení kuratora poddědicova, resp. důkazu, že narození jeho jest nemožným (rozh. ze dne 9. listopadu 1880 č. 12755 sb. 8171.).
B.

Substituce fideikomisární.

I. Pojem.
Zůstavitel může svému dědici uložiti, aby nabyté dědictví při své smrti nebo v jiných určitých případech (ku př. když by se stal řeholníkem nebo když by do určité doby nevešel v manželství) odevzdal druhému jmenovanému dědici; toto nařízení sluje fideikomisární substitucí. Dle vzoru římského práva nazývá se ustanovený dědic vzhledem k pozůstalosti na něho přešlé fiduciářem, ten pak, jemuž pozůstalosť má vydati, fideikomisářem. Fideikomisární substituce jest pravé ustanovení dědice, dle něhož fideikomisář má obdržeti celou nebo část’ pozůstalosti pod podmínkou, že v prvé řadě povolaný dědicem se stane; tím liší se fideikomisární substituce od substituce obecné, jíž povolává se poddědic pro případ, že ustanovený dědic dědictví nenabude (§ 604 o. o. z.). Při fideikomisární substituci platí však zákonná domněnka, že by zůstavitel poddědice (substituta) jmenoval dědicem bezprostředně, kdyby byl fiduciář již dříve odpadl; fideikomisární substituce v sobě tudíž mlčky zahrnuje též obecnou (§ 608 o. o. z.).
Nařízení fideikomisární substituce může se státi výslovně nebo mlčky.
1. Při výslovném nařízení není nezbytně nutno, aby zůstavitel užil slov rozkazujících, nýbrž stačí i forma přání nebo prosby, ač-li jen svou vůli projevil s plnou určitostí (roz. ze dne 9. dubna 1856 sb. 186, ze dne 29. prosince 1852 časop. »Ger. Zeit.« 1853 č. 62).
2. Fideikomisární substitucí lze naříditi též mlčky, jestliže zůstavitelova ustanovení nedopouštějí rozumné pochybnosti o vůli jeho (§ 863 o. o. z.). Obč. zák. uvádí v § 610 toliko jeden případ fideikomisární substituce takto nařízené, totiž když zůstavitel zakázal dědici o pozůstalosti pořizovati, následkem čehož pak pozůstalost’ jeho zákonným dědicům připadnouti musí. Avšak lze si mysliti i jiné případy fideikomisární substituce mlčky nařízené, jež však vždy dlužno posuzovati dle svrchu uvedeného pravidla. Z toho následuje, že zákaz zciziti pozůstalost’ nevylučuje právo o ní pořizovati; rovněž zákaz zadlužiti pozůstalosť nelze za nařízení fideikomisární substituce pokládati (roz. ze dne 23. října 1855 č. 10 300; časop. »Ger. Zeit.« 1856 č. 14). Jelikož vůbec fideikomisární substituce jest možná toliko ohledně pozůstalosti fiduciáři zůstavitelem zanechané (§ 608 o. o. z.) a nikdo za jiného pořizovati nemůže a jemu tedy ohledně vlastního jeho jmění dědice jmenovati, ustanovuje § 609 o. o. z. na rozdíl od římské pupilární substituce (viz odst. A, 3.), že i rodiče svým dětem, i když tyto k pořizování jsou nezpůsobilými, mohou jmenovati dědice nebo poddědice jen ohledně jmění, jež jim sami zanechali. Avšak takové poslední nařízení rodičů, i když se týká toliko uvedeného jmění, jest neplatno ohledně povinného podílu dětí (roz. ze dne 27. ledna 1853 kn. jud. 8), kteréžto omezení ostatně vzhledem ke kategorickému znění § 774 o. o. z. dlužno vztahovati na každé nařízení substituce.
II. Omezení fideikomisární substituce.
1. Řada fideikomisárních dědiců, jsou li zůstavitelovými současníky, jest neomezená, může se tudíž vztahovati na třetího, čtvrtého fideikomisáře a ještě dále (§ 611 o. o. z.). Zůstavitel může v tomto případě jmenovati několika ustanoveným dědicům jednoho poddědice (substituta) nebo naopak jednomu fiduciáři několik poddědiců, rovněž může naříditi vícenásobnou substituci, jen když jsou všichni způsobilí k dědictví a již na živě.
2. Nejsou li to současníci zůstavitelovi, nýbrž poddědici, kteří v době zřízení testamentu ještě nejsou narozeni, může se fideikomisární substituce ohledně peněžitých obnosů a jiných movitých věcí vztahovati až na druhý stupeň; ohledně nemovitostí však jest možný toliko první stupeň. Avšak v obou případech při určování stupně se hledí jen k tomu poddědici, který skutečně dědictví obdržel. Toto omezení zakládá se v důvodech státohospodářských, jelikož nezdá se býti prospěšno, příliš omezovati volnou disposici vlastníka zvláště ohledně věcí nemovitých. Omezení toto má za následek, že při nemovitostech první poddědic teprve po zřízení testamentu narozený, který dědictví skutečně nabyl, při peněžitých obnosech nebo jiných movitých věcech druhý poddědic této kategorie obdrží nezkrácené právo volné disposice nad pozůstalostí jemu připadlou, třebas byl zůstavitel nařídil, že tato ještě na další poddědice má přejíti. (Roz. ze dne 13. dubna 1855 č. 13965, časop. »Ger. Zeit.«, 1855 č. 89).
3. Práva fiduciářova.
Fiduciář není dle § 613 o. o. z. pouhým poživatelem jmění substitucí obtíženého, nýbrž jemu přísluší omezené vlastnické právo s právy a závazky poživatele, jež v případě zmaření substituce beze všeho dalšího se stává neomezeným. Fideikomisární substituce jest totiž podmíněné jmenování substituta dědicem na tom závislé, že dožije se smrti fiduciářovy resp. že nastoupí případ zůstavitelem vytknutý; zemře-li poddědic před fiduciářem nebo nenadejde li vůbec případ vytčený, stává se substitucí omezené vlastnictví dědicovo neomezeným (roz. ze dne 8. června 1880, sb. 8003).
1. Při nabytí pozůstalosti substitučním svazkem stížené má fiduciář postupovati jako v každém jiném případě nabytí dědictví, totiž po vykonaném úmrtním zápisu a prohlášení poslední vůle má se k dědictví přihlásiti (§ 799 o. o. z., § 121 pat. z 9. srpna 1854) a žádati za odevzdání pozůstalosti (§ 819 o. o. z. a §§ 149, 174 pat.). Zdráhá-li se fiduciář dědictví nastoupiti, může poddědic, jelikož to dlužno pokládali za vzdání se dědického nároku, a jelikož fideikomisární substituce, jak bylo svrchu poznamenáno, zároveň v sobě zahrnuje substituci obecnou, podati dědickou přihlášku ve vlastním jméně a musí jemu ve smyslu § 120 pat. pozůstalosť býti odevzdána předpokládajíc, že jeho substituce není vázána výminkou nebo lhůtou, v kterémžto případě nabude dědictví jemu příslušejícího teprve, až výminka se splní nebo ustanovená lhůta uplyne. Vzhledem k omezenému vlastnickému právu fiduciářovu předpisuje § 92 pat., že v případech substituce musí vždy býti zřízen inventář (viz čl. Inventář). Fideikomisární substitut má jako každý jiný dědic podati svoji dědickou přihlášku a může tak učiniti hned při nápadu svého dědického práva; nemusí vyčkati teprve, až případ substituce nastoupí, a nemá tudíž, když tato nastane, místa nové projednání pozůstalosti.
2. Fiduciář nabývá omezeného vlastnictví s právy a povinnostmi poživatele. Má tudíž právo netoliko pozůstalosti jakýmkoli způsobem užívati, nýbrž i všechny její plody si přivlastniti a všechny užitky vybrati; toto právo se tu vztahuje i na přírůstek, poněvadž fiduciář jest netoliko poživatelem, nýbrž skutečným byť i omezeným vlastníkem. Ohledně práva nakládati se substancí pozůstalosti jest fiduciář na roveň postaven poživateli (§§ 509, 512, 513 o. o. z.). Jako dočasný vlastník nemovitosti, na níž vázne čekanství osob třetích, nemůže fiduciář tuto samu, ovšem však právo požívací k ní jemu příslušející břemeny obtížiti (roz. ze dne 6. března 1888»Centralbl.« VI. 272). Dědic fiduciární nemůže sám o substanci statku zděděného rozhodovati, tudíž také ne sám pozůstalost’ zastupovati oproti nárokům pozůstalostních věřitelů (roz. ze dne 4. října 1879 sb. »Gl. U« č. 7319); na substanci statku substitučním svazkem stíženého nemohou věřitelé fiduciářovi vésti exekuci (roz. ze dne 23. dubna 1880 č. 4669, časop. »Not. Zeit.« 1880 č. 38). Zciziti statek takový může fiduciář jen tenkráte, je-li toho nevyhnutelně třeba k zaplacení dluhů zůstavitelových, nebo jestliže to zůstavitel v posledním pořízení dovolil, konečně jestliže dědicové fideikomisární proti tomu ničeho nenamítají. Byl-li substituční statek fiduciářem zcizen nebo zastaven přes to, že tu nebylo žádné z těchto podmínek, přísluší poddědicům žaloba vlastnická proti nabyvateli, avšak teprve když nastoupil případ substituce (roz. ze dne 17. ledna 1855 sb. »Gl. U.« č. 62). K ochraně práv poddědiců předpisuje § 158 pat., že substituční závazek má se zapsati ve veřejných knihách a že, jsou-li předmětem substituce kapitály nebo jiné movité jmění, musí býti pupilárně pojištěny.
3. Nastoupí-li případ substituce, má fiduciář vydati vše, nač substituce se vztahuje, i s přírůstkem. Vyňato jest z restituce, co fiduciář obdržel od zůstavitele jednáním mezi živými nebo co obdržel sice z pozůstalosti, avšak nikoli jako dědic, a konečně povinný podíl, který nepominutelnému dědici musí vždy volný zůstati (§ 774 o. o. z.). Ohledně výloh melioračních platí předpisy § 517 o. o. z.
Práva fiduciářova jsou omezena substitucí jen v té míře, jak zůstavitel ve svém testamentu nařídil; v případě pochybnosti jest vykládati nařízení zůstavitelovo ve smyslu volnému vlastnictví dědicovu příznivějším; je-li pochybno, zda se jedná o obecnou či fideikomisární substituci, má se za to, že jest tu prvější (roz. ze dne 17. listopadu 1871 sb. 4324). Zavázal li zůstavitel fiduciaře toliko k vydání toho, co po jeho smrti ještě zbude, může fiduciář ve smyslu § 614 o. o. z. za živobytí libovolně jměním jemu připadlým nakládati.
IV. Zánik fideikomisární substituce.
1. Dle všeobecných zásad zaniká fideikomisární substituce:
a) není-li tu již žádného z povolaných poddědiců, tedy jestliže fideikomisář, nebo dědicové, jež zůstavitel tímto způsobem povolal, zemřeli před nastoupením případu substitučního, nebo v té době byli k dědictví nezpůsobilými.
Sporna jest otázka, zdali právo k pozůstalosti přechází na dědice fideikomisaře, jenž má pozůstalost’ obdržeti po smrti fiduciářově, když on
zemřel sice po zůstaviteli, ale před fiduciářem. Stubenrauch, Winiwarter
a Reich to popírají. Naproti tomu Unger a Mühlfeld zastávají náhled, že
dědické právo fideikomisářovo v tomto případě na jeho dědice přechází.
Názor první zdá se býti správným, jelikož pro něho mluví jasné znění
§ 615 o. o. z., který jedná o zániku fideikomisární substituce.
b) Fideikomisární substituce dále zaniká, když odpadne případ, pro který byla zřízena;
c) pak když povolaný poddědic se vzdá pozůstalosti (§ 551, 805
o. o. z.), k čemuž dlužno poznamenati, že při substituci osob ještě nenarozených ku zrušení substitučního svazku jest zapotřebí svolení kuratora
poddědiců resp. důkazů, že tito naroditi se nemohou (roz. ze dne 9. listopadu 1881 sb. »Gl. U.« č. 8171, ze dne 12. srpna 1879 sb. »Gl. U.«
č. 8656) ;
d) konečně zaniká fideikomisární substituce úplnou zkázou jmění
substitučním svazkem stíženého (§§ 645 a 1447).
2. Kromě těchto všeobecných způsobů zániku vyskytují se ještě některé zvláštní, o nichž zákon jedná v §§ 616 a 617:
a) Fideikomisární substituce zřízená osobě na duchu choré pozbývá platnosti, jestliže se dokáže, že tato v době zřízení svého posledního pořízení byla při zdravém rozumu, nebo když jí soud následkem
uzdravení povolil volnou správu jmění. Substituce neobživne, i když osoba
ta opět byla dána pod kuratelu a v mezičasí neučinila posledního pořízení. b) Substituce, již zůstavitel zřídil svému dítěti, pokud ještě nemělo žádného potomstva, zaniká, když zanechalo potomky k dědictví způsobilé. Výrazem »dítě« jest rozuměti ve smyslu § 42 o. o. z. také vzdálenější potomky. Dotyční potomci musí se dožiti okamžiku, kdy případ substituce nastane, jelikož zákon užívá výrazu »zanechal« (hinterlassen), při čemž ovšem předpokládá substituci na případ smrti, jež jest nejobyčejnější. Tu vyskytá se otázka, zda ustanovené dítě tím nabývá práva volně nakládati dědictvím jemu zanechaným či zdali je musí zanechati svým dětem, stejně jako jmění substituční? Winiwarter a Füger přisvědčují k názoru poslednějšímu; opačného mínění jest Stubenrauch, který poukazuje na zařadění § 617 o. o. z. v nauku o zániku substituce, jakož i k té okolnosti, že zákon nikde o takovém nároku potomků nemluví.
V. Poplatky.
Fiduciář pokládá se za vlastníka a nikoli za požívatele a musí tudíž příslušné dědické poplatky zapraviti (viz čl. Poplatky dědické); nastoupí-li substituce, nastává nový převod pozůstalosti, z něhož poddědic opět musí dědické poplatky zaplatiti. Ovšem vyměřuje se tu poplatek z převodu dle osobního poměru mezi původním zůstavitelem a dotyčným dědicem substituovaným (výn. min. fin. ze dne 7. května 1855 č. 1032, nál. spr. s. dv. ze dne 5. června a 22. září 1888č. 4142 a 4238). Rozmnožení substitučního jmění plynoucí z výnosu téhož a zakládající se v posledním nařízení zřizovatele substituce pokládá se za přírůstek substituční pozůstalosti a podléhá rovněž jako tato poplatku vyměřenému dle osobního poměru fideikomisárního dědice k nařizovateli substituce (nál. spr. s. dv. ze dne 24. ledna 1891 č. 5700). Poplatky ku zbožným účelům musí poddědic rovněž opětně zaplatiti (roz. ze dne 6. února 1883 »Centralbl.« č. 578).

Citace:

Poddědic. Všeobecný slovník právní. Díl třetí. Padělání peněz - pych vodní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1898, svazek/ročník 3, s. 169-175.