Príslušnosť soudní (civilní).

A. Část všeobecná.
I. Podmínky příslušnosti soudní.
Příslušností (kompetencí) nazývá se oprávnění i povinnost určitého soudu k projednání, pokud se týče, rozhodnutí určité záležitosti právní.
Oprávnění toto předpokládá:
1. aby se jednalo o nějakou záležitost, která dle příslušných předpisů zákonných v obor pravomoci dotčenému druhu soudů přikázané spadá, a
2. aby při konkurenci více soudů téhož druhu byly zde určité poměry faktické (důvod příslušnosti), které onu záležitost právě soudu zmíněnému podřizují t. j. záležitost onu k místnímu obvodu soudu tomuto přidělenému vážou.
Posuzováno-li ono oprávnění soudu ohledně určité záležitosti právní ze stanoviska prvého, mluví se o příslušnosti druhové (objektivní), pozíráme-li na spojení záležitosti oné s určitým soudem z hlediska druhého, mluvíme o příslušnosti místní (subjektivní). Vedle toho mluví se o příslušnosti Příslušnost soudní (civilní).
funkcionelní, jde-li o výkon určité funkce jurisdikční vzhledem k záležitostem dotčenému soudu druhově přikázaným. Při vyhledávání příslušného soudu pro určitou konkrétní záležitost třeba vždycky příslušnost i druhovou i místní vzíti v úvahu a jen ten soud za kompetentní pokládati, jehož příslušnost’ k záležitosti té, jak v ohledu druhovém, tak i místním jest zjištěna. Je-li sice druh soudu, kterému ta která právní záležitost náleží, zjištěn, není-li však lze vyhledati, který určitý soud z tohoto druhu jest povolán, nastává působnost subsidiárních předpisů obsažených v §§ 69 a 100 resp. 28 jur. nor. Dle § 69 j. n. má pro rakouské státní příslušníky, kteří se ve stálém úředním postavení jako úředníci nebo sluhové rakouského státu nebo monarchie rak.-uher. mimo obvod platnosti zákona rakouského zdržují, býti forum jejich, jestli poslední bydliště v Rakousku zjistiti se nedá, ve Vídni a sice v obvodu onoho okresního soudu spatřováno, ve kterém ministerstvo zahraničních záležitostí své sídlo má; § 100 j. n. prohlašuje zemský soud vídeňský za příslušný pro žaloby proti občanu rakouskému na rozvod, rozloučení a neplatnost manželství i pro žaloby z poměru rodinného, ne však čistě majetkové, jestli všeobecné forum ani pro žalovaného ani pro žalobce v Rakousku není založeno. Pro všechny ostatní případy druhu toho skládá § 28 jur. nor. na nejvyšší soud ve Vídni právo, aby pro dotčenou právní záležitost jeden ze soudů objektivně příslušných vybral a jemu záležitost onu k vyřízení přikázal. Ve věcech sporných má v příčině té rozhodnutí nejvyššího soudu býti stranou samou vyvoláno, ve věcech nesporných má nejvyšší soud ex officio výrok onen učiniti, když o záležitosti takové jakýmkoli způsobem nabude vědomosti.
II. Meze příslušnosti soudní.
1. V ohledu časovém. Dle § 29 j. n. má pro posouzení příslušnosti soudní k určité záležitosti právní býti rozhodnou doba, »kdy záležitost ona po právu (t. j. u šetření dotčených předpisů kompetenčních) u toho kterého soudu byla zahájena.« Slova »zahájena« značí provedení každého výkonu, kterým se dotčená záležitost na určitý soud dostává a se soudem tímto trvale spojuje (srvn. §§ 232 c. ř. s. a 54 odst. 1. j. n.).
Úkonem tímto bude ve věcech sporných podání žaloby (srvn. §§ 54 odst. 1. a 192. j. n.), v nesporných oznámení nebo podání soudu učiněné, které jest východištěm další činnosti soudní v záležitosti zmíněné. Změny ať v poměrech faktických po okamžiku tomto nastalé, ať náhodou, ať vůlí stran vyvolané, ať opatřením soudním spůsobené (na př. § 188 c. ř. s. a § 55 j. n. nikoli však změnou žaloby příslušnost procesního soudu vylučující (§ 235 c. ř. s. Srvn. zodp. ot. k § 29 j. n.) nemají z pravidla na příslušnost soudní již založenou již nižádného vlivu.
Z této zásady uznány jen následující výjimky:
1. jestli nastalou změnou vůbec příslušnost řádných soudů byla vyloučena (na př. žalovanému během sporu bylo přiznáno právo exterritoriality, srvn. čl. III. úv. z. k jur. n.);
2. jestli po nastalé změně okolností záležitost ona již vůbec nepatří před soudy zdejší, nýbrž pravomoci cizí podléhá na př. v základě nově uzavřené smlouvy mezinárodní jest projednání movité pozůstalosti cizincovy soudům cizím ponechati (srvn. § 108 j. n. a §§ 23 a 25 cís. pat. z r. 1854 a čl. VIII. č. 3. úv. z. z. k jur. n.); § 29 j. n. posl. věta. Příslušnost soudní (civilní).
3. Vedení poručenství a opatrovnictví přechází z okresního soudu na soud krajský nebo zemský, jestli poručenec nebo opatrovanec nabyl statků deskových nebo statků z obecního svazku vyloučených (§ 110 j. n.).
4. Vyhlášen-li konkurs, má se pokračovati ve sporech proti konkursantu již dříve zahájených o práva obligační v konkursu neuznaná vždycky u soudu konkursního (§§ 119, 131 a 138 konk. ř. a čl. VII. úv. zák. k jur. n.).
5. Poručenství nad dětmi obchodníků vedené dle cís. nař. ze dne 21. prosince 1855 č. 2. ř. z. z r. 1856 obchodními soudy ve Vídni, Terstu a v Praze (čl. VIII. č. 2. úv. zák. k jur. n.) přechází se soudů těchto na soud dle všeobecných zásad příslušný, jakmile sirotci dotčení svým jměním na podniku obchodním přestanou býti súčastněni (čl. VIII. č. 2. úv. z. a cit. cís. nař.).
2. V ohledu místním: Každému jednotlivému soudu jest z území státního přikázán určitý okrsek territoriální obvod jeho působnosti tvořící. Působnost soudů okresních vztahovati se může jen na území jednoho okresu. Obvody soudů sborových prvé instance zaujímají vždycky obvod několika soudů okresních a pokud se týče senátů horních, zhusta i pro několik obvodů sborovým soudům přikázaných působí. Territorium vrchních zemských soudů vztahuje se z pravidla na jednu nebo i více zemí korunních, působnost nejvyššího soudu ve Vídni zahrnuje celou oblast všech království a zemí v říšské radě zastoupených. Srvn. (čl. X. úv. zák k j. n.). V obvodu své působnosti smí každý soud ve všech záležitostech jemu dle předpisů kompetenčních náležejících pravomoc státní mocí jemu svěřenou vykonávati, zejména i opatření a nařízení svá, po případě i mocí donucovací, ve skutek uváděti (§ 32 odst. 1. jur. n.). V této své svrchovanosti territoriální jest soud jen v následujících případech obmezen:
1. Nesmí ani doručení ani jiné soudní úkony v budovách vojenských nebo budovách zeměbranských, jakož i v budovách vojskem nebo zeměbranou obsazených vykonati, leč za asistence osoby vojenské nebo osoby k zemské obraně patřící, která k tomu cíli od velitele, jehož dříve o za myšleném úkonu zpraviti třeba, byla určena (§ 32 odst. 2. j. n., § 92 odst. 2. c. ř. s., § 31 odst. 2. exek ř., § 212 odst. 4, §§ 342, 349 odst. 2 j. ř.).
2. Nesmí vůbec ani doručení ani jiná soudní opatření provésti ohledně osob exterritoriálních nebo osob, jež toliko úřadu dvorního maršálka podléhají (§ 32 odst. 3. j. n. a § 119 c. ř. s.).
3. Nesmí nižádný úkon soudní předsevzíti v dvorních budovách císařských nebo v bytech členů císařského domu nebo v obydlích osob exterritoriálních, třebas i onen úkol čelil proti osobám, jež řádným soudům jsou podřízeny (§ 32 odst. 4. j. n., § 51, odst. 1. exek. ř.).
V obou případech posledních musí se soud obrátiti na úřad dvorního maršálka a může jen prostřednictvím jeho výkonu zmíněných opatření docíliti (cit. § 32 j. n. a §§ 92 a 119 c. ř. s. a § 31 exek. ř.). Však jako smí každý soud, k vzpomenutým výjimkám nehledě, uvnitř hranic svého obvodu z pravidla všecky úkony své vlastní právomoci prováděti, tak zase tvoří se strany druhé hranice tyto mez, kterou soud překročiti nesmí. Nastane-li tudíž během řízení jednomu soudu náležejícího potřeba, provésti nějaký úkon mimo hranice tyto, musí se na soud příslušný obrátiti a jej o přispění požádati. (O tom srvn. níže Pomoc právní.) Jen výjimečně dovoluje Příslušnost soudní (civilní).
jemu zákon, hranice okrsku překročiti a úkon, o nějž se jedná, v obvodu působnosti soudu jiného předsevzíti, jestli jde o jednání na hranici soudního okresu konaná a přes tyto hranice sahající, nebo o úkon, který bez prodlení má býti proveden (provisorní opatření v řízení o rušenou držbu obstávku doručení a p. Srvn. mot. vl. osn. k § 33 a násl. j. n. a zodp. ot. k § 33 j. n.). Však i v těchto výjimečných případech třeba o tom soud, v jehož obvodu onen úkon se stal, nebo státi má, dodatečně zpraviti a nikdy nesmí toto zasažení jednoho soudu v okrsek cizí překročiti hranice státu rakouského (§ 33 jur. n.).
III. Právní pomoc.
V rakouském právu jest podstatně uznána povinnost soudů rakouských podporovati se navzájem i podporovati úřady jiné ve výkonu moci jim státem přikázané. Vzájemné toto podporování právní pomocí uznáno jest, jak 1. mezi soudy domácími na vzájem, tak i 2. mezi soudy rakouskými a soudy nebo úřady cizími i 3. mezi řádnými soudy rakouskými a rakouskými soudy mimořádnými nebo úřady jinými.
Ad 1. Nastane-li v jisté záležitosti právní nutnost úkonů v obor působnosti soudů rakouských spadajících, však mimo obsah nebo obvod pravomoci soudu onou záležitostí se zabývajícího ležících, má soud dotčený (případ § 33 jur. nor. vyjímaje) se obrátiti zvláštní písemnou žádostí o předsevzetí oněch procesuálných jednání nebo o výkon oněch opatření na soud příslušný. Příslušným soudem, na který žádost ona (rekvisice) řízena býti má, jest po zákonu co do druhu soud okresní. Toliko tenkráte, když jedná se o zápisy ve knihy pozemkové u sborového soudu vedené (§ 118 č. 2 jur. n. [srovn. níže § 67.]) nebo o úkon reální, k jehož provedení jest výlučně soud sborový povolán, tedy dle § 117 j. n. posl. věta o úkon, jenž se týká statků deskových, lenních nebo statků z obecního svazku vyloučených, má jíti rekvisice ona na příslušný soud sborový (§ 37 odst. 5 j. n. a §§ 17 a násl. exek. ř.). Místně jest k obstarání úkonů rekvirovaných příslušným onen soud, v jehož pravomoc dle předpisů kompetenčních ten který úkon spadá Soud o právní pomoc dožádaný jest povinen, této žádosti vyhověti, leč že by sám k žádanému jednání byl místně nepříslušným (§ 37 odst. 1. a 3. jur. n.). Před se bera dotčené právní jednání, vykonává soud dožádaný svou vlastní pravomoc, a je tudíž také proti opatřením a rozhodnutím jeho u výkonu rekvisice vydaným stížnost stran na soud druhou instancí pro něho tvořící dle všeobecných pravidel přípustnou. Zdráhá-li se dožádaný soud rekvisici splniti, může soud žádající zakročiti o příslušné opatření u soudu, kterému jest soud dožádaný v pořadí instancí podřízen. (Srvn. princip § 47 jur. n.).
Ad 2. Cizinou rozuměti sluší veškeré země mimo obvod království a zemí na říšské radě zastoupených ležící (čl. X. úv. zák. k j. n. a čl. XXIX. úv. z. k с. ř. s.), tedy zejména i země Uherské, Hercegovinu a Bosnu. Nastane-li soudu rakouskému potřeba, dovolati se právní pomoci soudů zemí cizích, má tak učiniti ve způsobu a formě pro rekvisice toho druhu v příslušných zvláštních předpisech (srovn. § 120 a násl. civ. pr.), smlouvách státních, prohlášeních vládních, nařízeních ministerských stanovené (§ 36 posl. věta j. n. a čl. XXXV. úv. z. k civ. pr.). (Srov. dotčené předpisy v Manzově vydání zákonů sv. VI. díl 1. str. 314 a násl. i Starr: Die Rechtshilfe in Oesterreich gegenüber dem Auslande, Wien 1878.) Dožádán-li jest soud rakouský o právní pomoc soudem cizím, jest dle Příslušnost soudní (civilní).
38 j. n. povinen ji, ač-li zmíněné již zvláštní předpisy tomu neodporují, poskytnouti. (Srvn. i min. nař. z 8. srpna 1885 č. 14324 [Věstn. m. spr. č. 56] a nař. min. ze dne 8. října 1890 č. 189 ř. z.). Z tohoto všeobecného pravidla jsou jen nemnohé, jednak v zásadě mezinárodní reciprocity, jednak ve všeobecných principech soudního řízení založené výjimky. Může totiž dle § 38 jur. nor. právní pomoc cizozemskému soudu býti odepřena tenkráte,
a) jestliže žádaný úkon dle práva rakouského vůbec v obor působnosti soudu nespadá;
b) jestliže rekvirované jednání zdejšími zákony jest buď výslovně zakázáno nebo alespoň zásadám práva rakouského odporuje;
c) jestliže soud žádající sám podobným žádostem soudů rakouských nevyhovuje, t. j. reciprocity nezachovává (§ 38 j. n. č. 1 3);
d) žádáno-li o výkon exekuce v základě cizozemského rozudku nebo výnosu, může soud rakouský exekuci onu provésti teprve tenkráte, když dříve zvláštním řízením (delibačním) upraveným v § 79 a násl. exek. ř. vykonavatelnost rozsudku onoho v Rakousku byla zjištěna.
Jestli v případě ad a) uvedeném jednání žádané vůbec v obor působnosti nějakého rakouského úřadu spadá, může soud dožádaný, místo co by rekvirované jednání vůbec odepřel, rekvisici onu k příslušnému vyřízení kompetentnímu úřadu postoupiti (§ 38 č. 1 j. n.). Přistoupí-li soud rakouský k výkonu jednání soudem cizím dožádaného, má, šetře při tom zákonů a předpisů rakouských všecko provésti a zaříditi, čeho k splnění oné rekvisice třeba. Byl-li o to cizím soudem výslovně požádán, smí i při předsevzetí toho kterého úkonu od domácích předpisů se uchýliti, leč že by onen způsob provedení, jaký cizí soud si míti přeje, rakouskými zákony byl zakázán. Spory vzešlé ve všech otázkách právní pomoci cizími soudy žádané se týkajících, zejména i o tom, zdali vůbec a v jakém spůsobu právní pomoc cizímu soudu má býti poskytnuta, byly k zjednodušení příslušnosti odkázány vůbec vrchním soudům zemským, třebas i dožádány byly soudy okresní. Právo stížnosti vyhrazeno jest cizozemskému soudu nebo jinému k tomu povolanému veřejnému cizozemskému orgánu. Soud vrchní rozhoduje vždy bez předchozího ústního řízení (§ 40 jur. n.). Proti rozhodnutí soudu vrchního, třebas i potvrzovalo výrok instance prvé, může si cizozemský úřad stěžovati k soudu nejvyššímu. Vedle této stížnosti jest ovšem jak žádajícímu úřadu tak i stranám obyčejný pořad práva zachován. Vzejde-li dožádanému soudu pochybnost o tom, zdali země soudu rekvirujícího reciprocity zachovává, má soud o tom vyžádati si rozhodnutí ministerstva práv, jehož výrok jest v příčině této pro soudy závazným.
Ad 3. Jednoho specielního případu právní pomoci mezi soudy a jinými úřady rakouskými vzpomenuto bylo již shora při výkladu § 32 odst. 3 a 4 jur. n., resp. čl. III. odst. 2 úv. zák. k jur. n., dle kterého soudům nařízeno k provedení určitých výkonů pomoci úřadu dvorního maršálka se dovolati. (Srvn. i § 119 c. ř. s. a § 31 odst. 2 ex. ř.) Jiného případu takové právní pomoci dotýká se § 83 zák. z 11. ledna 1897, č. 30 ř. z., jenž soudům nařizuje úřadu patentovému právní pomoc skytati a čl. XIII. úv. zák. k j. n., jenž ukládá řádným soudům, aby soudům živnostenským a soudům smírčím, jakož i rozsudím k rozhodnutí určité rozepře zřízeným právní pomoc na žádost jejich poskytovaly, pokud žádost ta jest v zákoně Příslušnost soudní (civilní).
založena, žádané právní jednání přípustno a soud dožádaný k němu příslušným. (Srvn. k tomu i § 589 civ. pr. čl. XII. а XXII. úv. z. k civ. proc. a zákon ze 27. listopadu 1896, č. 218 ř. z.). Předpisy tyto jsou jen specielním provedením zásady všeobecně platné, dle níž soudové musí o výkon opatření v obor působnosti soudní nespadajících příslušný orgán dožádati, tak jako s druhé strany musí i všem úřadům rak. právní pomoc od nich žádanou poskytovati. Tato právní pomoc mezi řádnými soudy a ostatními státními orgány rak. jest vázána na tytéž podmínky, které pro vzájemné podporování se řádných soudů jsou vytčeny (§ 37 odst. 2 a 3 j. n.). Však pokud jedná se o otázky, zdali a v jakém spůsobě dožádaná právní pomoc má býti poskytnuta, platí analogicky § 40 j. n. a má tudíž kontroversy v tom ohledu vzešlé mezi orgánem žádajícím a soudem dožádaným k zakročení prvnějšího rozhodovati soud vrchní. (Čl. XIII. úv. zák. k j. n.) Pro právní pomoc mezi soudy a ostatními orgány státními zákon zvláštních předpisů nechová. Přijde patrně v ohledu tom k působnosti cit. čl. XIII. úv. zák. k j. n., kterého obdobně užiti sluší.
IV. Přenesení právních záležitostí ze soudu příslušného
na soud jiný.
Případy, kdy právní záležitost přechází se soudu příslušného na soud jiný, jenž in concreto jednati není oprávněn, jsou: 1. Delegace; 2. prorogace; 3. jurisdikční mandát; 4. částečné přenesení poručenstva a opatrovnictví dle § 111 jur. n. a 5. částečné přenesení výkonu exekuce dle § 19 exek. ř. na soud nepříslušný.
Ad 1. Delegace záleží v tom, že k projednání a rozhodnutí určité záležitosti právní povolán jest vyšším soudem na místo soudu příslušného soud jiný. Delegace jest buď: a) nutnou, buď b) vhodnou.
Ad a) Delegace jest nutna tenkráte, jestli soud o sobě příslušný následkem zákonného vyloučení nebo vadnosti svých členů projednávání některé záležitosti ať sporné ať nesporné se vůbec nemůže ujati a odpomoci v cestě administrativní zjednati nelze. V případě takovém má soud onen z povinnosti úřední nemožnost svoji, záležitost zmíněnou projednati, oznámiti soudu pro něho druhou instanci činícímu, jenž jest povinen soud stejného druhu (ovšem jen ze svého obvodu) k provedení a rozhodnutí oné záležitosti právní určiti (§§ 30 a 25 odst. 2 j. n.). Rozhodnutí toto děje se ve formě výroku, proti němuž stranám právo stížnosti přísluší.
Ad b) Není-li delegace jiného soudu pro určitou záležitost právní z důvodu ad a) uvedeného nutnou, nýbrž jeví-li se přenesení oné záležitosti na jiný soud buď v zájmu stran nebo v zájmu výkonu spravedlnosti výhodným, dopouští zákon toliko ve dvou výjimečných případech, aby soud vyšší i bez návrhu stran na místě soudu příslušného soud jiný k projednání resp. i vyřízení dotčené záležitosti ustanovil. Případy tyto jsou upraveny: a) předpisem § 478 odst. 3 civ. pr. a b) ustanovením §§ 21 a 22 exek. ř.
Ad α) Dle předpisu prvnějšího může soud zabývající se odvoláním nebo dovoláním (§ 510 posl. odst. civ. pr.) proti rozsudku podaným, shledá-li, že v prvé instanci nastal zmatek v § 477, č. 1 a 2 civ. pr. vytčený, zruše rozhodnutí instance prvé (resp. i druhé cit. § 510) záležitost onu k novému projednání a rozhodnutí místo na soud procesní prvé instance na jiný soud stejného druhu v obvodu instance odvolací ležící přikázati (§§ 478 odst. 3 a 510 odst. posl. c. s. ř.). Příslušnost soudní (civilní).
Ad β) Dle §§ 21 a 22 exek. řádu může vrchní zemský soud v případech, že
αα) od téhož věřitele proti témuž exekutu současně u více soudů jeho obvodu táž exekuce jest vedena, nebo
ββ) že týž věřitel proti témuž dlužníku exekuce na více realit vede, výkon exekucí těchto soudům navzájem sousedícím a v obvodu téhož vrchního soudu ležícím přísluší a prostředky exekucí těchto jsou buď stejnorodé nebo alespoň takové, že soustředění veškerého výkonu v rukou jedněch dopouštějí, k cíli zjednodušení celého řízení exekučního, výhodnějšího zpeněžení exekučních objektů aneb zmenšení exekučních útrat výkon veškeré ony exekuce buď k návrhu kterékoli strany nebo i bez návrhu stran na oznámení jednoho ze súčastněných soudů exekučních, v případě ad αα) i k oznámení soudu povolujícího jednomu ze soudů těchto svěřiti, tedy soud tento pro výkon exekucí ostatním súčastněným soudům příslušící z důvodu vhodnosti delegovati. Při volbě soudu tohoto má býti rozhodnou okolnost, které ze súčastněných soudů na provedení zmíněné exekuce, zejména vzhledem k ceně a povaze jednotlivých exekučních objektů, i vzhledem k zvláštním požadavkům povolených prostředků exekučních největší podíl má (§ 21 odst. 3 ex. ř.). K těmto výjimečným případům (α a β) nehledě nemá soud z povinnosti úřední z důvodu pouhé vhodnosti řízení k docílení delegace potřebné zavésti, nýbrž ať se jedná o řízení sporné nebo nesporné (konkursní, exekuční a zjišťovací), ponechati stranám, aby samy vzhledem ke skutkovým okolnostem a poměrům za delegaci v zájmu jejich ležící dožádaly (§ 31 j. n.). K rozhodnutí o delegaci stranou žádané jest povolán, pokud má býti delegován jiný soud v témže obvodu vrchního zemského soudu ležící, zemský vrchní soud, leží-li oba súčastnéné soudy v obvodech různých vrchních soudů, soud nejvyšší (§ 31 jur. n.). O formě, v jaké návrh na delegaci učiněn býti má, se zákon nezmiňuje. Zajisté platí tu všeobecné předpisy návrhu resp. podání vůbec. Předpisy ty rozhodovati budou o tom, lze-li návrh onen ústně nebo jen písemně učiniti, má-li strana býti při tom zastupována advokátem či nikoli. (Srvn. §§ 74 a 434 c. ř. s. pak §§ 26 a násl. c. ř. s.) Aby ústavu tohoto nemohlo zneužito býti k průtahům, nemá dle nařízení zákona návrh na delegaci jiného soudu nižádných účinků stavících (§ 31 posl. odst. j. n.). Při delegaci jiného soudu v případě §§ 21 a 22 exek. ř. ad β) jest vrchnímu soudu zemskému na vůli ponecháno, chce-li k zjištění výhodnosti domáhaného soustředění exekuce u soudu jednoho od všech súčastněných soudů nebo aspoň od některých z nich prohlášení si vyžádati (§§ 21 a 22 ex. ř. in fine slovo »kann«.) Ve všech ostatních případech delegace stranou žádané jest soudu k rozhodnutí povolanému imperativně uloženo, aby strany i soud po zákonu příslušný vyzval, by jemu písemné své vyjádření k objasnění věci potřebné do určité doby podaly (§ 31 posl. věta j. n.). Předchozí ústní jednání však v žádném případě místa nemá. Okolnosti k odůvodnění podaného návrhu delegačního uvedené anebo šetřením ex officio předsevzatým zjištěné soud rozhodující volně zkoumá, zejména uvažuje, je-li účelno a vhodno záležitost, o kterou jde, soudu příslušnému odnímati a delegaci povoliti či nikoli. (Srvn. však § 8 odst. 2 zák. z 12. črvce 1872, č. 112 ř. z. a čl. VI. č. 2 úv. z. k j. n.) Co do volby soudu, který na místě soudu příslušného na návrh stran delegován býti může, jest soud rozhodující potud vázán, že nesmí delegací druh soudu Příslušnost soudní (civilní).
změniti t. j. nesmí na místo soudu obecného povolati soud kausálný, na místo soudu sborového soud okresní a naopak (§ 31 j. n., §§ 21 a 22 exek. ř.). Pouze k projednání pozůstalostí a vedení záležitostí poručenských a opatrovnických může z důvodu prospěšnosti na místo soudu okresního i soud sborový býti delegován (§§ 31, 105, 109 a 110 j. n.). Také i ve všech případech vhodné delegace rozhoduje se ve formě pouhého usnesení, proti němuž stranám stížnost přísluší (§ 31 jur. n. a § 514 civ. pr. a §§ 14—16 cís. pat. o říz. nesp. z r. 1854). Byla-li však delegace ve smyslu §§ 21 a 22 exek. ř. ať k návrhu stran ať ex officio povolena, jest proti dotčenému usnesení jako i proti výroku, jímž návrh ve smyslu těchto předpisů od některé ze stran učiněný byl zamítnut, stížnost naprosto vyloučena. Ohledně delegace dle § 478 odst. 3 c. ř. s. nařízené platí co do opravních prostředků předpis všeobecný.
Ad 2. Prorogace t.j. dobrovolné podrobení se stran soudu nepříslušnému státi se může buď výslovně buď mlčky. Výslovná prorogace předpokládá úmluvu stran, určitou rozepři nebo všecky rozepře z určitého právního poměru pochodící u jistého soudu první instance projednávati. Jsouc aktem vůle, vyžaduje výslovná prorogace netoliko spůsobilost k právním činům stran úmluvu prorogační uzavírajících, nýbrž i projev skutečné a opravdové jejich vůle. Co do formy úmluvy této třeba, aby byla uzavřena vždycky písemně a aby již při podání žaloby soudu byla vykázána. Prorogace mlčky učiněná spočívá v tom, že proti žalobě u nepříslušného soudu podané a soudem přijaté odpůrce v čas t. j. při prvním stání resp. v řízení před soudy okresními, před kterými ve smyslu § 440 civ. pr. při prvém roku i ve věci samé projednávati lze, dříve, než v jednání in merito se vpustil, námitku nepříslušnosti neučinil (§ 43 j. n., §§ 239, 240 odst. 2, 441 c. ř. s.). Opomenutím tímto — spůsobilost stran k processu předpokládaje — jest netoliko námitka nepříslušnosti soudní již vyloučena (praecludována), nýbrž i zákonná domněnka založena, že se strany soudu, který se záležitosti oné ujal, podrobují a s jeho projednáním i s jeho rozhodnutím spokojiti chtějí. Touto domněnkou zákonnou, proti které se protidůkaz nepřipouští (praesumptio juris et de jure), jest tedy interpretováno mlčení strany, které námitka nepříslušnosti přísluší, ve smyslu souhlasu se zakročením soudu dovolaného a souhlasu tomuto stejný význam i stejný účinek se přiznává, jako prorogaci výslovně uzavřené a listinou prokázané. Proto také není co do rozsahu dovolené prorogace činěno rozdílu mezi prorogaci výslovnou a mlčky provedenou a oběma stejné jsou vytčeny meze (§§ 43 a 104 j. n.). Stanoveno totiž, že ani prorogace výslovná ani mlčky učiněná není připuštěna: 1. jestli by sejí záležitosti před řádné soudy rakouské vůbec nepatřící před řádné soudy přiváděly; 2. jestli by se jí záležitosti přikázané soudům okresním na soud sborový, nebo 3. záležitosti výlučně (§§ 50 č. 1—5, 51 č. 3—5, 53 č. 1—10 j. n.) vyhrazené soudům sborovým na soud okresní vnášely a konečně 4. jestli by jí pro záležitosti předmět obecné pravomoci činící soud nebo senát kausální měl býti povolán (§ 104 jur. n.). Vůbec vyloučena jest možnost prorogace, jedná-li se o záležitost řízení nesporného (i konkursního) nebo jde-li o soudy k povolení nebo výkonu exekuce příslušné (§§ 44 j. n. a 51 exek. ř.). Dle výjimečného předpisu § 6 zák. ze dne 27. dubna 1896, č. 70 ř. z. jest při obchodech splátkových podrobení se kupujícího, jenž v Rakousku má své bydliště, jinému soudu neplatno. Vypočítání případů nedovolené Příslušnost soudní (civilní).
prorogace jest taxativní. Ačkoli § 104 jur. n. toliko o prorogaci soudů prvé instance mluví a jen příslušnost v řízení před první stolicí na mysli míti se zdá, možno přec za to míti, že zákon i prorogaci soudů odvolacích alespoň v případě, že jako instance odvolací soudy sborové prvé instance vystupují, do té míry dopouští, že na místo soudu (senátu) kausálného volbu soudu (senátu) obecného dovoluje a že i možnost změny příslušnosti místní uznává. Účinek dovolené prorogace jest především positivní, záležející v tom, že na místo soudu příslušného soud jiný se povolává. Vedle toho zejména tenkráte, kdy prorogace ve prospěch a v zájmu žalovaného se stala, vykazuje i účinek negativní, spočívající v tom, že možnost zakročení soudu po zákonu příslušného vylučuje. Účinek positivní nevztahuje se toliko na řízení, jež v záležitosti dotčené před první instancí předsevzíti jest, nýbrž i na řízení další, tak že i odvolání proti rozsudku od fora prorogata vydanému i stížnosti proti jeho výrokům na soud odvolací dle soudu zvoleného určený jdou (§ 3 jur. n.). Negativní onen účinek prorogační, pokud v konkrétním případě nastává, objevuje se v tom ohledu, že může žalovaný proti žalobě, která na něho jinde, než u soudu pro spor dotčený smluveného, byla podána, u předložení listiny prorogaci vykazující námitku nepříslušnosti podati (§ 239 c. ř. s. a § 43 j. n.).
Ad 3. Podstata t. zv. jurisdikčního mandátu záleží v tom, že soud sborový provedení jistých úkonů, ke kterým by vzhledem k territoriálním mezím své pravomoci po zákonu sám byl oprávněn, na okresní soud, v jehož obvodu onen úkon předsevzat býti má, přenáší (§ 36 odst. 1 j. n.). Ústavu tohoto, který se podstatně jak od delegace, tak i od zmocnění jednotlivého soudce i od poskytnutí právní pomoci (rekvisice) liší, má býti dle § 36 odst. 1 j. n. užito vždy, kdykoli toho zákon žádá, aby soud sborový výkon jistých úředních jednání na soud okresní přenesl nebo kdykoli opatření to k cíli ulehčení celého projednání věci nebo k ušetření zbytečného nákladu výhodným se býti jeví. Stane se tak prostým dopisem na okresní soud řízeným. Že konečné rozhodnutí dotčené záležitosti mandátem na soud okresní se soudu sborového svrženo býti nemůže, rozumí se samo sebou. (Srov. § 36 slovo »provedení«.)
Ad 4. Částečné přenesení vedení poručenství nebo opatrovnictví na soud nepříslušný. Dle § 111 jur. n. jest dopuštěno, aby soud k obstarávání záležitostí poručenských a opatrovnických povolaný (ať okresní nebo sborový, §§ 109 a 110 jur. nor.) dozor i péči nad osobou chráněncovou nebo i výkon povinností soudu v příčině jmění chráněncova uložených zcela nebo z části na jiný soud stejného druhu přenesl, jestli opatření takové v zájmu poručence nebo opatrovance spočívá a zejmena jestli se očekávati dá, že tím účinnější ochrany vrchnoporučenské a vrchnoopatrovnické chráněnce onoho docíleno býti může. Opatření toto může se státi buď na návrh nebo i z povinnosti úřední (§ 111 j. n.). Děje se tak výrokem soudu poručenského nebo opatrovnického, který však nemůže vydán býti, leč po předchozím schválení soudu vrchního zemsk., resp. pokud přenesení ono má jíti na soud v obvodu jiného vrchního soudu ležící nebo na soud cizozemský, po schválení soudu nejvyššího (§ 111 odst. 2 j. n.). Výslechu soudu, jemuž ony funkce vrchnoporučenské nebo vrchnoopatrovnické svěřeny býti mají, se nežádá, rovněž není treba nižádného předchozího šetření. Při volbě soudu, na který ono přenesení jde, budou faktické poměry poručence, pokud se týče opatrovance, zejména místo Příslušnost soudní (civilní).
jeho skutečného, trvalého pobytu rozhodnými. Za převzetí tohoto úkolu má býti dotčený soud vyzván přípisem dožádacím (§§ 36 odst. posl., 111 j. n.). Usnesení soudu poručenského resp. opatrovnického za podmínek vzpomenutých učiněné jest pro každý tuzemský soud závazno (§ 111 odst. 2 j. n.). Opatřením tímto nepřenáší se celá právomoc poručenská resp. opatrovnická na soud jiný, nýbrž toliko jistá její větší nebo menší část, takže soud původní i nadále soudem poručenským nebo opatrovnickým zůstane, a přestanou-li důvody, které přenesení části pravomoci této na soud jiný vyvolaly, opět všech funkcí s tím spojených sám ujati se musí Liší se tedy ústav tento od delegace, kterou celá záležitost právní trvale soudu příslušnému se odjímá a jinému soudu svěřuje.
Ad 5. Částečné přenesení výkonu exekuce na soud nepříslušný. Dle § 19 exek. řádu může sborový soud tabulární, jenž povolán jest k výkonu exekuce vedené na statek deskový nebo nemovitost v knihách železničních či horních zapsanou nebo na právo na nemovitostech takových váznoucí vyřízení jednotlivých částí exekučního řízení a obzvláště i veškeré ono spolupůsobení, jaké jest soudům ohledně exekuční správy přikázáno, přenésti na onen soud sborový, v jehož obvodu se dotčená nemovitost zcela nebo z větší části nalézá. Opatření toto nevyžaduje nižádného vyššího schválení. Podmínkou tohoto opatření jest toliko vhodnost a účelnost jeho. Státi se může buď k návrhu stran buď ex officio bez předchozího ústního jednání výrokem dotčeného soudu exekučního. Proti výroku tomuto, jenž jest pro soud dožádaný závazným, nemají strany stížnosti (§ 19 exek. ř., § 523 c. ř. s. a § 78 exek. ř.).
V. Jednání a rozhodování o soudní příslušnosti.
1. Zkoušení soudní příslušnosti soudem. Imperativní ráz předpisů o kompetenci soudní ukládá soudu povinnost, aby je vždycky na zřeteli měl a dle ustanovení zákona všecky ony okolnosti zkoumal, jež jej k jednání v té které právní záležitosti opravňují. Co do intensity a spůsobu s jakými soudce příslušnost svoji zkoušeti má, nutno činiti rozdíl a) mezi řízením sporným a b) nesporným.
Ad a) Řízení sporné.
α) Zkoušení příslušnosti stolice prvé.
αα) Soud první instance má hned při vyřizování žaloby příslušnost svoji k projednání sporu žalobou touto zahajovanému jak co do stránky druhové tak i místní v úvahu bráti (§ 41 odst. 1 jur. n.). Za základ zkoumání svého položiti má udání žaloby a obsah jejich příloh a pokládá-li okolnosti cestou touto zjištěné a pro kompetenci soudu rozhodné za pravdivé, pokud nesprávnost jich jemu není známa (§ 41 odst. 2 jur. n.). Nesmí tudíž k zjištění okolností v žalobě k průkazu příslušnosti dovolaného soudu uvedených (§ 226 odst. 2 c. ř. s.) při vyřizování žaloby zpravidla nižádných šetření nebo důkazů předsebráti. Výjimku z tohoto pravidla výslovně dopouští § 60 j. n. pro případ, že u sborového soudu I. Instance byla podána žaloba o věc, která dle zákonných předpisů před soud sborový jen tehdáž náleží, když cena předmětu sporu 500 zl. převyšuje (srv. §§ 49 č. 1, 51 č. 1 a 2 a § 53 odst. 1 j. n.). V případě tomto dovoleno, aby soud sborový (senát) má-li pochybnosti o správnosti udání žalobních na cenu sporného předmětu se vztahujících (§ 226 odst. 2 c. ř. s.) a tudíž i o své příslušnosti, třebas i před nařízením ústního řízení (prvého roku §§ 230 a 239 c. ř. s.) šetření potřebná obzvláště i výslechy Příslušnost soudní (civilní).
stran a soudní ohledání předsevzal a je-li tak bez zvláštního průtahu a bez značnějšího nákladu možno, i důkaz znalci nařídil, aby cenu předmětu sporného náležitě zjistil. Jestliže na základě zkoumání těchto soud k přesvědčení dospěje, že k projednání dotčeného sporu není povolán, nespustí se do dalšího řízení, nýbrž toliko svoji nepříslušnost vysloví (§ 43 j. n.).
ßß) Bylo-li již řízení o žalobě zahájeno, nevšímá si soud již oné nepříslušnosti, která v meze dovolené prorogace stran dle předpisu § 104 jur. nor. spadá. Každou však nepříslušnost, která tyto meze překračuje, musí soud i na dále po celé trvání rozepře před očima míti a zjistí-li, že nějaký případ této nepříslušnosti tu jest, nepříslušnost svoji vysloviti, žalobu do datečně odmítnouti (§ 43 j. n.), řízení další zastaviti (§ 239 c. ř. s., a v případě i celé již provedené řízení jako zmatečné zrušiti (§ 42 j. n.).
γγ) Povinnost soudu první instance zkoušeti svoji vlastní příslušnost a s tím spojené právo její, žalobu pro nepříslušnost prorogaci neodstraněnou kdykolivěk odmítnouti, trvá až do vyřízení sporu rozsudkem (konečným výměrem) (§§ 43 j. n., 239, 240, 390, 459 c. ř. s., zodp. ot. k § 43 j. n.). Po tomto okamžiku má povinnost zkoumati příslušnost druhá instance, již náleží z povinnosti úřední rozsudek stolice první v odpor vzatý i řízení jemu předcházející zrušiti, jestli během řízení odvolacího nepříslušnost prvého soudu prorogaci neodstranitelnou pozná (§§ 471 č. 7, 477 č. 3 a 6, 494 a 514 odst. 2 c. ř. s.); totéž právo dáno i soudu nejvyššímu, jestli v řízení dovolacím nedostatky dotčené shledá (§§ 503 č. 1 a 510 odst. 2 c. ř. s.).
δδ) Bylo-li však již řízení sporné právoplatně ukončeno (tím, že rozsudek nebo konečný výměr vešel ve právní moc), může již — nepřihlížíme-li výjimečnému předpisu § 6 odst. 2 zák. o obchodech splátkových ze dne 27. dubna 1896 č. 70, dle kterého má soud nepříslušnosti své pro žaloby z obchodů splátkových ex officio až k předsevzetí exekučního prodeje dbáti — toliko v tom případě že rozhodl řádný soud rakouský spor který vůbec k pravomoci zdejších soudů nepatří, nepříslušnost tato k platnosti přiváděna. Výjimečná tato možnost zrušiti celé již pravoplatně skončené řízení a nepříslušnost soudu dodatečně vysloviti jest však značně obmezena, jsouc jednak vyhrazena toliko soudu nejvyššímu, jednak připojena na dvě zvláštní podmínky, totiž aby ona nepříslušnost teprve po právoplatném ukončení sporu na jevo vyšla a aby výrok onen nejvyšší instance správní (ministerstvo nebo zemský výbor) žádala (§ 42 odst. 2 jur. n.).
εε) Právo soudu (ať první ať vyšší instance) z důvodu posléz uvedeného řízení a eventuelně i rozhodnutí zrušiti, jest dle výslovného ustanovení § 42 odst. 3 jur. n. vyloučeno, jestli »výroku tomu vzhledem k důvodu zmatečnosti překáží ještě závazné rozhodnutí, od téhož nebo od jiného soudu učiněné. Poněvadž důvodem zmatečnosti dle § 42 jur. normy jest absolutní nepříslušnost řádných soudů, má předpis tento zajisté na mysli případy, kdy o příslušnosti řádných soudů, má předpis tento zajisté na mysli případy, kdy o příslušnosti soudů řádných již dříve v nějakém sporu incidenčním bylo jednáno, příslušnost tato uznána a rozhodnutí to dosud vyšší instancí nebylo zrušeno. Ježto nejvyšší soud vždycky s konečnou platností rozhoduje, obmeziti sluší praktické použití § 42 jur. nor. odst. 2 jen na případy, že onen (praejudicielní) výrok o příslušnosti vydán byl soudem nižším (první nebo druhé instance) a v právní moc vešel, aniž by se bylo nejvyššího soudu v příčině té bylo dovoláváno. Příslušnost soudní (civilní).
ß) Zkoušení příslušnosti stolice druhé.
Povinnost, příslušnost svoji zkoumati, uložena jest i instanci druhé, podléhajíc ve smyslu již uvedeném dozoru instance vyšší (§ 42 j. n.). Zejména má odvolací soud dle předpisů §§ 471 č. 1 a 474 с. ř. s., shledá-li, že jest nepříslušným, bez nařízení ústního jednání odvolacího nepříslušnost svoji vysloviti a odvolání na soud příslušný odkázati. Tak má obzvláště učiniti soud (senát) kausální jako druhá instance dovolaný (§ 3 j. n.), jestli rozsudek v odpor vzatý, od okresního soudu obecného vydaný, dodatek § 446 c. ř. s. neobsahuje (§ 3 j. n.) nebo třeba dodatek onen v rozsudku jest uveden, odvolací soud však na základě zkoušení spisů (§§ 470 a násl c. ř. s.) přesvědčení získá, že věc dotčená není předmětem právomoci kausální, nýbrž že v odpor pravomoci obecné spadá (§ 3 j. n.). Tak učiniti má i soud (senát) obecný, jestli shledav existenci obou v § 3 j. n. pro příslušnost kausálních soudů vyslovených podmínek k rozhodování appellace jemu předložené se za nepříslušný pokládá. Také i během řízení odvolacího má soud 2. instance, shledá-li, že pro záležitost dotčenou ani prorogaci stran se příslušným státi nemohl, řízení zastaviti a nepříslušnost svoji vysloviti. Neučiní-li tak, může nejvyšší soud řízení před instancí odvolací provedené zrušiti a rozepři na kompetentní soud odvolací odkázati, jestli v cestě opravního prostředku nedostatky dotčené poznal (§§ 477 č. 3 a 6, 510, 503 c. ř. s.).
Ad b) Řízení nesporné. Co do zkoumání příslušnosti rovná řízení nespornému, jež jest upraveno cís. patentem ze dne 9. srpna 1854 č. 208 ř. z., juris. norma i řízení exekuční, řízení zjišťovací a řízení konkursní (§ 41. odst. 3 a § 44 jur. n. a § 51 exek. ř.). V řízeních těchto jest soudci uloženo, aby netoliko při zahájení, nýbrž i vždy během řízení, nejsa vázán prohlášením stran, všecky okolnosti pro příslušnost rozhodné ex officio jak co do subjektu, tak i předmětu zjistil a po případě za účelem tím i od všech interessentů potřebná vysvětlení si vyžádal (§ 41. odst. posl. jur. n.). Pozná-li, že příslušným není, má buď z povinnosti úřední nebo k návrhu stran v každém stadiu jednání nepříslušnost svoji vysloviti (§ 44. odst. j. n.). Nad náležitým zachováváním těchto zásad vede dozor soud instance vyšší. Předpisy shora uvedené, že může soudce první i soudce vyšší, pozná-li, že záležitost před řádné soudy rakouské nepatří, ihned nepříslušnost soudu vysloviti a celé jednání jako zmatečné zrušiti, platí i pro řízení nesporné (konkursní, exekuční, zjišťovací), jsouce rozšířeny i na případ, že »nějaká záležitost, která není předmětem dobrovolného soudnictví, byla zahájena u soudu v řízení nesporném« (§§ 42 odst. posl. jur. n.). Rovněž i pro nesporné řízení platí výhrada, že projednání již ukončené může soud nejvyšší k návrhu nejvyšší instance správní jako zmatečné rušiti, jestli záležitost ona buď před instanci správní nebo před nějaký soud mimořádný nebo před soud cizí náleží (§ 42 č. 2 j. n.).
Taktéž i v řízení nesporném nemůže býti výrok řízení pro absolutní nepříslušnost soudu zrušující býti učiněn, jestli jemu co do důvodu zmatečnosti této v cestě stojí rozhodnutí týmž nebo i jiným soudem vydané a dosud závaznou moc mající (§ 42 odst. 3. j. n.).
2. Námitka nepříslušnosti soudní. Povinnosti soudů, zkoušeti ex officio svoji nepříslušnost odpovídá právo stran, vytýkati nepříslušnost soudní jestliže soud, který se záležitosti nějaké ujal, k projednání, pokud se týče, rozhodnutí její ať druhové ať místně není povolán. Pokud jde: Příslušnost soudní (civilní).
a) o řízení sporné, není v případech, kdy soud sám ex officio na nepříslušnost svoji přihlížeti má, totiž v případech mimo meze dovolené prorogace ležících, možnost stran námitku onu činiti, po dobu sporu nikterak obmezena. (Srv. §§ 239, 240 odst. 2, 260, 477 č. 3, 482, 503, č. 1, 509 c. ř. s.) Jedná-li se však o nepříslušnost, které soud ex officio dbáti nemusí, totiž nepříslušnost, jež dle § 104 j. n. prorogací může býti odstraněna, musí strana sama nepříslušnost soudu, jenž záležitosti oné se byl ujal, dříve, než v projednávání ve věci samé se vpustí, vytýkati, jinak jest námitka tato vyloučena a soud dotčený pro záležitost tuto prorogaci stane se příslušným (§ 43 j. n.). Tato všeobecná zásada jest co do podrobnosti následovně provedena:
α) Jedná-li se o řízení před instancí první, musí býti učiněna námitka nepříslušnosti hned při prvém roku o žalobě dle § 239 c. ř. s. nařízeném a byl li rok tento u soudu okresního dle § 440 c. ř. s. i k projednání ve věci hlavní určen dříve, než žalovaný ve spor se vpustil, t. j. dříve, než nějaký návrh ve věci samé učinil (§ 441 c. ř. s.). Při žalobách, pro které první rok povahou věcí jest vyloučen žaloby směnečné mandátní (§§ 548, 557, 559 c. ř. s.) třeba dle všeobecných zásad a dle analogie § 441 c. ř. s. námitku nepříslušnosti učiniti při prvém o žalobě této zahájeném jednání či úkonu, však vždycky dříve, než nějaký návrh ve věci samé byl podán.
ß) Otázka příslušnosti soudní v instanci druhé může se prakticky vyskytnouti pouze v případě, že jako soud odvolací vystupuje soud krajský (zemský) nebo obchodní a kdy spor o tom vzejíti může, je-li k rozhodnutí dotčeného opravního prostředku (appellace) soud nebo senát kausální či obecný povolán (§ 487 civ. ř. s.). Možnost namítati nepříslušnost soudu (senátu) obecného jako instance odvolací obmezuje zákon vzhledem k předpisu § 3 j. n. jen na případ, že rozsudek v odpor vzatý již v první instanci jako ve výkonu dotčené kausální pravomoci vydaný jest označen (§ 446 c. ř. s.), možnost odmítati kausální soud (senát) pro nepříslušnost váže zákon na podmínku (vzhledem k §§ 3 a 104 j. n. a § 471 č. 1 c. ř. s. málo praktickou), že rozsudek první instance dodatek v 446 c. ř. s. stanovený neobsahuje. Nepříslušnost soudu odvolacího musí strana ihned namítati, jakmile referent skončil svoji přednášku k zahájení řízení odvolacího sloužící (§§ 487 odst. 2 a 486 odst. 1 a 2 c. ř. s.). Pronedbání tohoto okamžiku má praeklusi dotčené námitky v zápětí. Jedná-li se:
b) o řízení nesporné a jemu na roveň postavené řízení konkursní, exekuční a zjišťovací, není vzhledem k tomu, že prorogace soudu nepříslušného v řízeních těchto jest vůbec vyloučena, možnost stran, soudu nepříslušnost jeho vytýkati a od něho rozhodnutí o kompetenci žádati na nižádnou dobu až do konečného vyřízení záležitosti dotčené vázána. (Srv. §§ 44 a 104 j. n., pak §§ 1, 2, 9 a násl. cís. pat. z 9. srpna 1854 č. 208 ř. z. a § 51 exek. ř.).
3. Jednání o soudní příslušnosti
.
a) Řízení sporné. Při soudech okresních projednává a rozhoduje o pochybné soudní příslušnosti soudce jednotlivec, jenž tou kterou záležitostí právní se zabývá (§ 431 odst. 2 c. ř. s.). Při soudech sborových jest rozhodnutí o příslušnosti senátu zůstaveno, ať se již nepříslušnost hned při vyřízení žaloby resp. podaného odvolání vyslovuje, nebo teprve během řízení ať ex officio ať k námitce stran bere v úvahu (§§ 230, 261 a 474 c. ř. s.) Příslušnost soudní (civilní).
Výjimku z pravidla tohoto obsahuje tolko § 239 c. ř. s., jenž dopouští i soudci jedinému prvý rok řídícímu, aby probral a po případě i rozhodl otázku nepříslušnosti prorogaci neodstranitelnou, která již při prvém roku byla na přetřes uvedena. Ovšem má se soudce první rok řídící při tomto rozhodování nepříslušnosti soudní obmeziti na případy zcela jasné, nižádné obtíže nepůsobící. (Srvn. mot. vl. osn. str. 255 a násl.). Pokud soud ex officia na svoji příslušnost přihlíží, vydává výrok svůj bez předchozího ústního jednání stran (§§ 42 a 43 j. n. §§ 230, 471 a 473 c. ř. s.). Za podklad rozhodnutí svému klade, vyslovuje-li se o své příslušnosti již při vyřízení žaloby, udání žalobní, ač-li tato soudu, jako nesprávna nejsou známa, pokud se týče výsledek šetření dle § 60 j. n. předsevzatého. Rozhoduje-li ex officio o nepříslušnosti po zahájení řízení (§§ 42 a 43 j. n.), činí tak na základě okolností během dosavadního řízení zjištěných. K objasnění skutečností a poměrů ne dosti vysvětlených smí ex officio vhodná šetření zejména výslechy stran předsevzíti (§ 239 »Erörterung«, § 60 j. n. per anal.). Je-li řízení o nepříslušnosti položena za základ námitka žalovaného, předchází jejímu rozhodování vždycky ústní jednání stran (§ 261 c. ř. s.). Při soudech sborových zahájí a provede v případě § 239 civ. ř. s., kdy rozhoduje o námitce nepříslušnosti sám soudce prvé stání řídící, při tomto stání ono ústní jednání dotčený soudce sám (§ 239 c. ř. s.). Ve všech ostatních případech odkázáno jest líčení ono před senát. Senát zejména rozhodnouti má, třeba-li líčení toto samostatně provésti nebo má-li se s řízením ve věci hlavní spojiti. (§ 189 c. ř. s.). Rozhodnutí poslední může již během řízení prvnímu roku vyhrazeného býti učiněno, nebo i později během sporného ústního líčení senátem usneseno (§§ 189, 243, 260 civ. ř. s.), aniž by bylo lze opatření příslušné v odpor bráti (§ 192 odst. 2 c. ř. s.). Nařízeno-li samostatné jednání o námitce dotčené, ustanoví se ihned z povinnosti úřední termin k dotčenému líčení (§ 260 posl. věta odst. 1 c. ř. s.). Nemá-li býti samostatné o námitce nepříslušnosti již při prvém roku učiněné projednáváno, uloží se žalovanému, aby v odpovědi na žalobu, kterou dle § 243 c. ř. s. podati má, i ony okolnosti uvedl,, jež k odůvodnění námitky jeho slouží, a průvody k důkazu okolností těchto potřebné naznačil (§ 243 c. ř. s.). Spojení projednání námitky nepříslušnosti s věcí hlavní má ten značný význam praktický, že byla-li námitka nepříslušnosti zamítnuta, soudce ihned na základě sebraného již materiálu processního ve věci samé rozhodnouti může (§ 261 c. ř. s.), kdežto bylo-li o námitce nepříslušnosti samostatně jednáno, nutno z pravidla dříve právní moci výroku o příslušnosti vydaného vyčkati, než jednání ve věci hlavní ujati se lze (§ 261 odst. 4 c. ř. s.), čímž rozhodnutí sporu začasté nemálo se může protáhnouti. Za to však chová spojení jednání o příslušnosti s jednáním ve věc hlavní to nebezpečí, že uznána-li nepříslušnost soudu projednávajícího, provedené jeho jednání in merito se stává bezcenným, čímž netoliko značná ztráta času jest spůsobena, nýbrž začasté i nemalé soudní útraty mohou býti vyvolány. Nesnáze tyto v jednom i druhém směru snaží se zákon, pokud možno, zmírniti tím, že dopouští:
α) aby v případě, že o námitce nepříslušnosti samostatně bylo jednáno, mohlo alespoň za určitých podmínek ve věci hlavní řízení i před právní mocí vydaného výroku o příslušnosti býti zahájeno, a že
β) alespoň v jednom případě dovoluje, aby, bylo-li jednání o námitce nepříslušnosti s jednáním ve věci hlavní spojeno, mohlo býti učiněno opatření, Příslušnost soudní (civilní).
by po vyhlášení nepříslušnosti soudu projednávajícího ihned soud příslušný v základě skončeného již řízení rozsudek ve věci samé mohl vynésti. K opatřením ad α) nesou se následující předpisy:
αα) Byla-li námitka nepříslušnosti, o které samostatně bylo jednáno, zamítnuta, může (v řízení ve věcech nepatrných musí) soud hned po prohlášení dotčeného výroku naříditi, že jednání ve věci hlavní ihned zahájeno býti má (§§ 261 odst. 2 a 450 c. ř. s.). Pokud opatření toto soudu jest fakultativně uloženo, může je netoliko k návrhu stran, nýbrž i ex officio učiniti (§ 261 odst. cit.).
ßß) Jestli v rozepři před obecným senátem soudu krajského nebo zemského již projednávané ještě před koncem řízení bylo rozhodnuto, že rozepře ta patří před senát kausální téhož soudu, nebo naopak rozhodl-li senát kausální, že záležitost ona patří před senát obecný téhož soudu, může soud (senát) věc projednávající s výrokem svým spojiti rozhodnutí, že řízení před příslušným jiným senátem ihned má býti předsevzato a ukončeno. U provedení tohoto rozhodnutí povolá se ihned, uznána-li příslušnost senátu kausálního místo senátu obecného, za jednoho člena senátu odborný přísedící, v případě opačném zaujme místo odborníka jeden člen senátu obecného, načež se před senátem takto změněným líčení zahájí a ke konci přivede. Pokud má vstoupiti na místo civilního senátu senát kausální, předpokládá opatření toto, že strana proti projednání rozepře před senátem obecným námitku nepříslušnosti činila a za přikázání záležitosti dotčené na senát obchodní nebo horní žádala; jedná-li se o to, aby věc přešla z nepříslušného senátu kausálního na senát obecný, může se opatření toto netoliko k návrhu stran, nýbrž i ex officio státi (§§ 61 a 63 j. n.). Ostatně dopouští zákon opatření toto ať k návrhu, ať ex officio učiniti i samostatnému soudu obchodnímu, resp. obchodnímu a námořskému, jestli týž buď k námitce buď z povinnosti úřední příslušnost soudu obecného uznal. Opatření §§ 61 a 63 j. n. bude zejména tentokráte možným a prakticky výhodným, lze-li o pochybné příslušnosti ještě před ukončením jednání rozhodnouti, a jestli vzhledem k celému stavu dosavadního jednání jest účelno, řízení před změněným senátem ve věci samé ihned provésti.
γγ) Jestli okresní soud vzhledem k ceně předmětu sporu (přes 500 zl.) za nepříslušný se prohlásil (§§ 49 č. 1, 51 č. 1 a 2, 53, odst. 1 j. n.) nebo soud nebo senát kausální nalezl, že záležitost před ním zahájená před soud nebo senát obecný náleží nebo naopak, aniž by opatření sub b) uvedené učinil, může strana záležitost svoji i před právní mocí tohoto rozhodnutí u soudu, na který byla poukázána, zahájiti. Soud poslednější jest výrokem oným tak dlouho vázán, dokud tento právoplatně vyšší instancí nebyl změněn (§ 46 odst. 2 a 3 jur. n.).
Ad β) Opatření ad β) státi se může, jako opatření § 61 jur. normy tenkráte, jestli buď u senátu obecného soudu zemského nebo krajského byl činěn návrh, aby záležitost právní u něho zahájená byla přikázána senátu kausálnímu téhož soudu, nebo naopak, nebo když senát kausální soudu krajského nebo zemského — pokud se týče, senát samostatného obchodního (resp. i námořského) soudu — záležitost onu za věc soudnictví obecného pokládá (§§ 62 a 63 j. n.). Opatření to záleží v tom, že celá věc až do rozsudku projedná se před senátem tak sestaveným, aby se jak obecným tak kausálným jevil, načež rozsudek se vynese od senátu, který Příslušnost soudní (civilní).
po rozebrání sporné látky v konečném rozhodování za příslušný jest uznán. Předseda zařídí totiž, jakmile příslušnost senátu, která záležitosti se byl ujal, se stala pochybnou, aniž by ihned rozhodnutí soudu o otázce sporné kompetence vyvolal, potřebné, aby vedle třetího člena senátu i příslušný soudce odborník nebo naopak do senátu byl přivolán, takže senát ten ze tří soudců-právníků a odborného přísedícího se skládá. Tento čtvrtý soudce nově přivolaný jest soudcem náhradným. Před senátem takto sesíleným se líčení provede, načež senát původní nejdříve o pochybné své příslušnosti rozhodne. Uzná-li se býti příslušným, vynese také rozsudek ve věci samé. Pakli se nalezl býti pro dotčenou záležitost inkompetentním, vstoupí na místo příslušného člena dosavadního senátu přivolaný soudce náhradný, čímž kompetentní senát se utvoří, načež senát takto změněný spor in merito rozhoduje. Tato změna ve složení senátu, jakož i jména soudců, kteří se na rozhodnutí súčastnili, má, aby bylo patrno, v jaké vlastnosti soud rozhodl, pojata býti v rozsudek ústně prohlášený i písemně vydaný (§§ 62 j. n. a 417, č. 1 c. ř. s.). Soudce vyloučený musí se hlasování vzdalovati, jest však povinen předsedovi senátu své votum písemně odevzdati, jenž je k poradnímu protokolu připojí (§ 62 j. n.). Opatření toto skytá tu výhodu, že uznala-li vyšší instance k stížnosti strany, že ne senát, který rozsudek vynesl, nýbrž onen senát druhý byl příslušným, nemá býti na nepříslušnost senátu rozhodujícího hleděno, jestli dle písemného vota vyloučeným členem senátu podaného tento člen spor právě tak rozhodl, jak se to v rozsudku stalo (§ 64 j. n.).
b) Řízení nesporné. V řízení nesporném, exekučním, zjišťovacím a konkursním náleží rozhodovati o otázce příslušnosti vždycky onomu soudu (ať soudci jednotlivci, ať senátu), jenž vyřizováním dotčené záležitosti právní se zabývá. Ježto v řízeních těchto soud kompetencí svou stále na zřeteli míti má a jakmile nepříslušnost svoji poznal, ex officio záležitost onu od sebe musí odmítnouti, není v řízeních těchto nižádného projednávání stran o příslušnosti, nýbrž nejvýše výslech jejich soudem předsevzatý, aby okolnosti příslušnost jeho zakládající byly zjištěny. Vyslovil-li soudce v řízení tomto svoji nepříslušnost, jest co do dalšího jeho zachování dle § 44 j. n. rozeznávati, lze-li dle okolnosti konkrétního případu soud příslušný zjistiti či nikoli. V případě prvém jest soud povinen (§ 44 odst. 1 »hat«) záležitost onu ihned, aniž by nějaké ústní řízení předsevzal, příslušnému soud přikázati a o tom strany vyrozuměli (§ 44 odst. 2 j. n.). V případě posledním může však soud, když se byl nepříslušným vyhlásil, až do právní moci tohoto výroku všecka opatření učiniti, jichž k ochraně stran i k hájení účelu řízení jest zapotřebí (§ 44 odst. posl. j. n.).
4. Rozhodnutí o soudní příslušnosti a opravné prostředky.
a) Řízení sporné. Obsah rozhodnutí soudního o otázce příslušnosti záleží hlavně v tom, že nepříslušnost dovolaného soudu se vysloví nebo že činěná námitka nepříslušnosti se zamítne. V jednom i druhém případě připojují se k rozhodnutí tomu další opatření, jimiž buď dalšímu řízení před soudem nepříslušným má býti zabráněno, nebo zařízeno, aby záležitost ona před soud příslušný se dostala. Vyslovil-li soud svoji nepříslušnost, bývají s tím dle různosti případů následující rozhodnutí spojena:
α) Uzná-li soud (senát) již při vyřízení žaloby ex officio svoji nepříslušnost, připojí k tomu prostě výrok, že žaloba se odmítá, ponechávaje žalobci, aby sám novou žalobu u soudu příslušného podal. Příslušnost soudní (civilní).
ß) Vyslovil-li soud během řízení ex officio nebo k námitce strany svojí nepříslušnost, spojí s tím, jak již shora vzpomenuto, i rozhodnutí, že soudní jednání se zastavuje, pokud se týče, provedené jednání jako zmatečné zrušuje, při čemž i o útratách řízení dle § 40 a násl. c. ř. s. rozhoduje (§§ 42 a 43 j. r. a § 239 c. ř. s.). Jestli však soud sborový vzhledem k výsledkům šetření dle § 60 j. n. předsevzatého ať při jejím vyřízení, ať po nařízení ústního jednání se prohlásil za nepříslušný k žalobě u něho podané, poněvadž vyšetřená cena předmětu sporu výše 500 zl. nedosahuje, postupuje sám ihned žalobu onu příslušnému soudu okresnímu, ukládaje žalobci, aby útraty šetřením dle § 60 jur. n. předsevzatým spůsobené nahradil (§ 60 odst. 3 j. n. a § 52 civ. ř. s.).
γ) Prohlásila-li instance odvolací svoji nepříslušnost k projednání podané appellace (§ 471 c. ř. s.), odkáže a postoupí odvolání soudu příslušnému (§ 474 odst. 1 c. ř. s.), k čemuž po případě připojuje, že řízení u tohoto soudu teprve po právní moci dotčeného rozhodnutí o příslušnosti vydaného zahájeno býti smí. (Proti pojetí tohoto dodatku jest rekurs vyloučen; §§ 479, 519, č. 30 civ. ř. s.).
δ) Nalezl-li teprve soud stolice druhé u vyřízení opravního prostředku, že soud processní první instance byl nepříslušným, aniž by nepříslušnost tato prorogaci byla odstraněna, vysloví nepříslušnost soudu zmíněného, zruší v odpor vzatý rozsudek (§ 475 c. ř. s.) a učiní potřebná opatření, aby řízení ve smyslu § 138 c. ř. s. před příslušným soudem prvé instance bylo zahájeno a znovu provedeno (§ 476 c. ř. s.). I v tomto případě rozhoduje dle pravidel všeobecných o likvidovaných soudních útratách (§§ 51 a 52 c. ř. s.). Zamítá-li soud námitku nepříslušnosti, zavede dle okolností případu a vzhledem k příslušným předpisům zákonným bud’ z povinnosti úřední buď k návrhu stran všecko, čeho zapotřebí, aby spor in merito byl projednán, pokud se týče, rozhodnut. Rozhodnutí o soudní příslušnosti vydává se z pravidla ve formě soudního usnesení, jež bylo-li vyneseno během ústního jednání nebo na základě jeho, se vyhlásí a stranám samostatně doručuje (§ 43 odst 2 j. n., §§ 261, 473, 474, 487, 513 a § 426 c. ř. s.). Výjimkou z tohoto pravidla nevydává se rozhodnutí o příslušnosti ve formě samostatné, nýbrž pojímá se v rozhodnutí konečné tenkráte, jestli po rozhodnutí otázky příslušnosti soud ihned jednání ve věci hlavní předsevzal. Tak zejména v případech §§ 261, 450 civ. ř. s. a §§ 61—63 j. n. Opravným prostředkem proti rozhodnutí o soudní příslušnosti, bylo-li vydáno ve formě samostatného usnesení, jest rekurs (§ 514 c. ř. s.). Bylo-li rozhodnutí ono pojato v konečné rozhodnutí rozepře, lze je v odpor bráti jen opravným prostředkem proti tomuto konečnému rozhodnutí připuštěným, totiž odvoláním a v řízení posesorním rekursem (§§ 261 odst. 3 a 471, č. 6. 475 odst. 2, 459, 518 c. ř. s.). Stížnost proti rozhodnutí o soudní příslušnosti jest však naprosto vyloučena v následujících případech:
α) Vyslovil-li soud sborový svoji věcnou příslušnost, nemůže býti rozhodnutí toto bráno v odpor proto, že dotčená záležitost před soud okresní náleží (§ 45 odst. 1 j. n.).
β) Uznal-li okresní soud obecný svoji vlastní příslušnost, nelze si na výrok tento stěžovati proto, že pro záležitost onu okresní soud pro věci námořské a obchodní v témže místě zřízený jest příslušným, a naopak, prohlásil-li se soud okresní pro věci obchodní a námořské za příslušný, Příslušnost soudní (civilní).
nelze odporovati tomuto výroku proto, že obecný soud okresní téhož místa jest kompetentním (§ 45 odst. 2 j. n.). γ) Prohlásila-li se instance druhá býti nepříslušnou a záležitost k jednání a rozhodnutí na jiný soud odvolací odkázala, nebo uznala-li výrok prvého soudu o příslušnosti v rozsudek konečný pojatý za nesprávný a změnivši jej, rozhodnutí soudu procesnímu za příslušný shledanému uložila, jest stížnost proti výroku tomuto vyloučena, jest-li soud odvolací ve vyřízení své dodatek nepojal, že řízení před příslušným soudem (odvolacím resp. prvé instance) až po právní moci dotčeného výroku zahájeno býti má (§§ 471, č. 1 a 6, 474 odst. 1, 475 odst. 1 a 2, 479 a § 519, č. 3 c. ř. s.).
δ) Byl-li výrok o příslušnosti prvým soudem učiněný od soudu druhé instance potvrzen, jest dle všeobecného pravidla § 528 c. ř. s. další stížnost vyloučena. Byl-li v případech těchto (ad α — δ) rekurs podán, má již prvý soudce jej z povinnosti úřední odmítnouti (§ 523 c. ř. s.). Nebylo-li zvlášť o příslušnosti rozhodnuto, však výrok o příslušnosti mlčky tím učiněn, že soud v jednání a rozhodování ve věci samé se vpustil, lze jen v případech, že soud dotčený pro záležitost onu ani prorogaci se nemohl státi příslušným, nepříslušnost onu v rekursu nebo i v apelaci a revisi proti rozsudku podané vytýkati a tím rozhodnutí druhé resp. třetí stolice vyvolati (§§ 471 a 503 c. ř. s.). Vešel-li výrok vyslovující nepříslušnost určitého druhu soudů ve právní moc, jest tímto výrokem každý řádný soud, u něhož později táž záležitost právní se zahájí, vázán (§ 46 odst. 1 j. n.). S předpisem tímto souvisí i ustanovení § 487 odst. 3 c. ř. s., dle něhož také právoplatný výrok soudu kausálního, jako instance odvolací, jímž tento k výtce stran svoji nepříslušnost vyslovil, má v otázce, u výkonu jaké právomoci má býti o podaném odvolání rozhodnuto, pro soud odvolací, na který byla apelace ona odkázána, moci závazné. Srvn. i čl. XXIV. uv. z. k c. ř. s. a § 24 zák. o soud. živn. ze dne 27. list. 1896, č. 218 ř. z.
b) Řízení nesporné. Ve věcech nesporných, exekučních, zjišťovacích a konkursních prohlašuje se soud o příslušnosti své mlčky tím, že záležitosti právní se ujímá a o ní jednání příslušné zavádí. Výslovné rozhodnutí vydává z pravidla jen tenkráte, jestli záležitost onu pro nepříslušnost od sebe odmítá. Rozhodnutí toto děje se vždycky ve formě usnesení, proti němuž jest možný rekurs a ve věcech předpisům cís. pat. z 9. srpna 1854, č. 208 ř. z. podléhajících dle všeobecných zásad i rozklad (§§ 9 a násl. cit. cís. pat.). Ačkoli se zdá, že předpis § 45 j. n., dle něhož rozhodnutí soudu sborového, jímž tento svoji věcnou příslušnost vyslovil, nemůže býti bráno v odpor proto, že dotčená záležitost před soud okresní náleží a dle něhož nelze dále odporovati výroku obecného okresního soudu proto, že okresní soud ve věcech obchodních a námořních jest kompetentní a naopak, nazvíce jen řízení sporné na mysli má, nelze přec ustanovení tomuto vzhledem k jeho zařadění ve všeobecnou část jurisdikční normy platnosti i pro obor řízení shora uvedených upírati a nutno tudíž i v těchto řízeních stížnost v případech jmenovaných za vyloučenou pokládati. Jak prvý soudce s takovouto nepřípustnou stížností má naložiti, nutno posouditi dle předpisu pro to které nesporné řízení daných. Pokud cit. pat. z r. 1854 nebo konkursní řád z r. 1868 k platnosti přijde, nemůže stížnost onu sám prvý soudce vrátiti, nýbrž ji soudu druhé stolice Příslušnost soudní (civilní).
předložiti musí. V řízení exekučním a zjišťovacím platí o rekursích totéž, co v řízení procesním (§ 78 exek. ř.), a může tudíž tento rekurs nepřípustný ex officio již prvým soudem býti odmítnut (§ 523 c. ř. s.). Prohlásil-li se určitý soud v základě pravidel o příslušnosti druhové daných nepříslušným, vztahuje se účinnost výroku tohoto, vešel-li v právní moc, i v řízení nesporném na každý soud, kterému se později táž záležitost předloží (§ 46 odst. 1 j. n.).
VI. Spory o příslušnost a konflikty kompetenční.
Spory vzešlé mezi dvěma zdejšíma soudy první instance o příslušnost pro určitou záležitost právní ať spornou či nespornou řeší soud oběma soudům nejblíže vyšší (§ 47 odst. 1 j. n.). Poněvadž dle § 3 j. n. jest sborový soud první instance druhou stolicí pro soudy okresní v jeho obvodu ležící, bude spory kompetenční mezi dvěma okresními soudy v témže obvodu sborového soudu se nalézajícími soud tento rozhodovati. Soud vrchní bude tedy toliko povolán řešiti spory o příslušnost vzniklé v jeho obvodu mezi soudy okresními podřízenými různým sborovým soudům mezi soudem sborovým a okresním, třebas v obvodu dotčeného sborového soudu se nalézajícím a mezi dvěma soudy sborovými. Soudu nejvyššímu vyhrazeno jest rozhodovati spory kompetenční mezi soudy různých obvodů soudů vrchních nebo mezi dvěma soudy vrchními. Ve všech těchto případech jest lhostejno, jedná-li se o spor positivní či negativní t. j. prohlašují-li se oba soudové za příslušné pro dotčenou záležitost právní, či zda-li ji oba od sebe pro nepříslušnost svoji odmítají (§ 47 odst. 2 j. n.). Initiativa k rozhodnutí tomu bude dána buď od stran samých nebo od jednoho z účastněných soudů (§ 47 odst. 2 j. n.). Poněvadž rozhodnutí otázky o příslušnost spíše v obor administrativní, než v obor soudnictví spadá (srov. mot. k §§ 48 a 49 j. n.), není návrh stran na rozhodnutí sporu o příslušnost ničím jiným, než žádostí za výkon práva dozorčího soudu vyššímu příslušejícího. Návrh tento může býti proto buď přímo u soudu k rozhodnutí povolaného učiněn nebo u jednoho z obou soudů súčastněných podán, který pak o vydobytí příslušného rozhodnutí se postará. Rozhodnutí samo vynáší soud příslušný bez předchozího ústního řízení; může však oba súčastněné soudy, jakož i strany vyzvati, aby do určité lhůty prohlášení k objasnění věci potřebná jemu podaly, zejména tehdáž, když spor kompetenční stranou tvrzený listinami předloženými prokázán není. V mezidobí může soud vyšší k rozhodování příslušný všecka opatření učiniti, která se mu k hájení veřejného zájmu nebo k zabezpečení stran nebo účelu řízení soudního nutnými býti zdají (§ 47 odst. posl. j. n.). Vyřízení o sporu kompetenčním vydává se ve formě usnesení, které stranám intimováno býti má oným soudem, jenž za příslušný byl vyhlášen. Poněvadž, jak již uvedeno, celé toto řízení jest jen výkonem práva dozoru vyšší instanci příslušejícího a rozhodnutí vydané jest jen opatřením v obor administrativní spadajícím, jest stížnost proti rozhodnutí tomu vyloučena (§ 47 odst. 3 j. n.). Poněkud odchylné od vylíčeného jest řízení, které dle § 48 j. n. nastoupiti má tehdáž, když spor o příslušnost vzejde mezi soudy domácími a soudem nebo úřadem cizím. Spory tyto mají oznámeny býti ministerstvu práv, které povoláno jest, rozhodnouti spůsobem pro soudy závazným o tom, jak soudové rakouští se v případě takovém zachovati mají. Až do dojití tohoto rozhodnutí mají soudové rakouští toliko ona opatření učiniti, jichž k ochraně zájmů veřejných Příslušnost soudní (civilní).
nebo k zabezpečení stran nebo účelu řízení jest třeba (§ 48 j. n.). Spory mezi soudy s jedné a orgány správními s druhé strany o příslušnost k projednání a rozhodnutí konkrétní záležitosti právní nazýváme kompetenčními konflikty. Konflikt kompetenční jest buď kladný (positivní — affirmativní), jestli jak soud, tak i úřad správní příslušnost v téže záležitosti si osobují, nebo záporný (negativní), jestli jak soudcové, tak i úřadové správní intervenci svoji v té které věci pro svoji nepříslušnost odmítají. Konflikt affirmativní vyvolán jest tenkráte, jestli úřad správní na soudu bezvýsledně žádá, aby jemu záležitost u něho zahájenou t. j. u soudu podanou a od soudu pro inkompetenci nezamítnutou k vyřízení postoupil (§ 12 zák. z 18 dubna 1869, č. 44 ř. z.). Negativní konflikt se objevuje tehdáž, když strana vyřízení záležitosti své se domáhající jak od soudů tak i od úřadů správních pro nepříslušnost byla odmítnuta (§14 cit. zák.). O jakou záležitost se při konfliktech těchto jedná, jest nerozhodno. Zejména nerozeznává zákon, jde-li o řízení sporné či nesporné a jedná-li se o spor petitorní či toliko possessorní. K řešení konfliktů kompetenčních, jež vzešly mezi soudy a úřady správními (ať zeměpanskými nebo autonomními), jakož i oněch, které se naskýtají mezi soudy a správním dvorem soudním, povolán jest dle základního zákona státního z 21. prosince 1867, č. 143 ř. z. a zákonů ze dne 18. dubna 1869, č. 44 ř. z. a 22. října 1875, č. 37 ř. z. ex 1876 soud říšský (srov. č. VI. č. 1 úv. z. k. j. n.). Návrh na řešení kompetenčních konfliktů kladných může u říšského soudu učiniti jen zemský nebo vyšší orgán správní, při čemž třeba prokázati:
1. že bezvýsledně bylo úřadem správním postoupení dotčené záležitosti u soudu žádáno;
2. že v době žádosti této nebylo ještě soudem ve věci samé právoplatně rozhodnuto, a 3. že ode dne této žádosti 60 dnů ještě neuplynulo (§ 12 cit. zák. z r. 1869).
Návrh tento třeba podati písemně. K žádosti dotčené připojiti jest listiny podmínky konfliktu kompetenčního prokazující in originali nebo in copia a opis žádosti této i opis všech listin (§ 9 nař. min. ze dne 26. října 1869, č. 163 ř. z.). Podání návrhu na řešení affirmativního kompetenčního konfliktu má úřad správní návrh onen činící soudu, u kterého se věc právě nalézá, nebo je-li již rozhodnuta, soudu prvé instance oznámit i a prokázati, načež soud ten celé další řízení má zastaviti a o tom strany vyrozuměti (§ 13 cit. zák. z r. 1869 a čl. XI. č. 2 úv. z. k civ. pr.). Až do rozhodnutí kompetenčního konfliktu smí pak soud předsebráti jen ony úkony, které k pojištění stran nebo k zajištění výsledku řízení slouží (§ 13 cit. zák.). Jde-li o negativní konflikt kompetenční, jest k podání návrhu na řešení jeho legitimován každý, kdo prokázati může svůj zájem v tom, by dotčená záležitost právní vyřízena byla; návrh onen učiniti jest písemným podáním náležitě doloženým a podpisem advokáta opatřeným in sim pio. Zachování určité lhůty předepsáno není. Pro řízení před říšským soudem sloužící k rozhodnutí konfliktů kompetenčních dány jsou předpisy v §§ 19 a násl. zák. cit. a nař. min. z 26. října 1869, č. 163 ř. z. Dle těchto předpisů ustanoví říšský soud — ač-li hned návrh podaný pro svoji nepříslušnost nebo pro formální vady nebo jako opožděný neodmítne, — ústní veřejné líčení, které třebas i za nepřítomnosti stran provede (§§ 23 a 24 cit. z.) a rozsudkem rozhodne (§ 32 cit. z.). Vyhovuje-li Příslušnost soudní (civilní).
návrhu, obmezuje se výrok jeho vždy jen na rozhodnutí, zda-li jest k záležitosti dotčené soud či úřad správní příslušným (§§ 33 cit. z.) Rozhodnutím tímto jest onen orgán, na který věc ta byla odkázána, vázán. Konflikty kompetenční, které vzešly mezi říšským soudem a správním dvorem soudním, řešiti má zvláštní smíšený senát složený ze 4 členů soudu říšského a 4 členů správního soudního dvoru dotčeným presidiem ad hoc určených pod předsednictvím presidenta soudu nejvyššího. Řízení před tímto soudem jest v podstatě totéž, jako řízení sloužící k rozhodnutí sporů kompetenčních před říšský soud přikázaných (zák. z 22. října 1875, č. 37 ex 1876).
B. Část zvláštní.
Oddělení prvé.
Příslušnost druhová ve věcech sporných.
I. Obsah jednotlivých druhů soudnictví ve věcech
sporných.
Soudnictví (právomoc) ve věcech sporných dělí jurisd. norma na soudnictví
a) obecné, t. j. osobní a reální a
b) kausální, rozeznávajíc v příčině poslední soudnictví:
α) obchodní,
β) námořské,
γ) horní a uznávajíc jako zvláštní druh soudnictví kausálního,
δ) soudnictví soudů polabských.
Ad a) Právomoc osobní zahrnuje v sobě veškeré spory proti osobě, zejména z práv obligačních, dědických, rodinných a manželských, pokud v obor právomoci jiné nespadají. Právomoc reální obsahuje dle označení zákona (čl. XV. úv. zák. k j. n.) spory nesoucí se na uznání věcných práv k věcem nemovitým, spory, jimiž zrušení nebo oduznání takových práv se bylo domáháno, spory o rozdělení společné (nemovité) věci, spory o upravení hranic a rušenou držbu (§ 81 j. n.). Reální právomoc zahrnuje dle zákona i spory nájemní v § 49 č. 5 j. nor. uvedené (§ 83 j. n. a cit. čl. XV.), jakož i všecky reální úkony v § 117 j. nor. vytčené, z nichž v obor právomoci sporné spadá obzvláště soudní ohledání, a znalecký důkaz. Reální soudnictví karakterisuje se dle uvedeného tím, že se při ní jedná o určitou věc nemovitou, k níž má býti dotčeným sporem právní poměr upraven nebo v příčině níž jistý úkon se státi má. Soudnictví tabulární část právomocí reální netvoří.
Ad b) α) Soudnictví obchodní obsahuje:
a) spory z obchodů (čl. 271—273 obch. z.) vůbec, je-li jednání, z něhož jest žalováno, obchodem na straně žalovaného a žalovaným jest buď společnost obchodní nebo obchodník v rejstříku obchodním zapsaný, nebo zapsané společenstvo výrobní a hospodářské (§ 51 č. 1 j. n.);
b) spory z věcí obchodních v § 39 úv. zák. obch. uvedených (§ 51 č. 2 j. n.) bez ohledu na to, je-li žalovaný v obchodním rejstříku zapsán či nikoli. V místech, kde jest zřízen soud živnostenský, přísluší spory námezdní zřízenců oněch živností, na které se působnost živnostenského zákona vztahuje, před tento soud (§§ 2, 3 a 5 lit. δ) zák. ze dne 27. list. 1896, č. 218 ř. z.);
c) spory vzcházející z jednání směnečného t. j spory o zaplacení a pojištění sumy směnečné (§ 51 č. 3 j. n., §§ 555—550 c. ř. s.), nikoli Příslušnost soudní (civilní).
však i spory, k nimž jednání směnečné podnětu zavdává, zejména ne žaloba dle čl. 83 sm. ř. (zodp. ot. k § 51, č. 2 j. n.);
d) spory z poměrů vztahujících se na ochranu a užívání privilegií, známek (§§ 23 a 26 zák. ze dne 6. ledna 1890, č. 19 ř. z.) a vzorků (§ 19 a násl. cís. pat. ze dne 7. prosince 1858, č. 237 ř. z.; (§ 51, č. 4 j. n.). Dle zákona patentového ze dne 11. ledna 1897, č. 30 ř. z., který dle nař. min. obchodu a sprav. ze dne 15. září 1898 č. 156 ř. z. od 1. ledna 1899 účinkovati počne, jest civilním soudům pouze přikázáno, rozhodovati o žalobách osob, v jichž právo patentové spůsobem v § 95 cit. zákona uvedeným bylo (vědomě, nebo, když cesta trestní výsledku neměla i nevědomě) zasaženo, nesoucích se na uznání dotčeného práva a na odsouzení žalovaného, by dalšího zasahování v patent žalobcův se nedopustil, by všecky předměty i prostředky k zasahování tomu sloužící i s tím souvisící byly odstraněny a úplné odškodnění žalobci poskytnuto a obohacení žalovaného žalobci vydáno (§ 96 cit. zák.), pak o žalobách z práv věčných k patentu se vztahujících i o žalobách k náhradě škody spůsobené odejmutím patentu nebo bezdůvodným opatřením prozatímným (§§ 25, 29, 114 cit. z.). Právomoc tato vyhrazena jest soudům sborovým obchodní právomoc vykonávajícím;
e) spory na náhradu škody spůsobené při provozování jízdy železných drah poškozením na těle nebo usmrcením osoby (zák. ze dne 5. března 1869, r. 27 ř. z., čl. VI. č. 2 úv. zák. k j. n.);
f) spory nesoucí se k výkonu práva retenčního dle čl. 315 obch. zák. (čl. VI. č. 5 úv. zák. k j. n.);
g) spory likvidační a lokační v konkursu kupeckém a spory o prohlášení donuceného narovnání v konkursu kupeckém uzavřeného za zrušené (§§ 193, 7, 128, 134, 242 k. ř. a čl. VII. úv. zák. k j. n.).
h) Samostatným soudům obchodním v Praze, ve Vídni a v Terstu přísluší rozhodovati i spory o rozdělení pozůstalostí dle cís. nař. ze dne 21. prosince 1855, č. 2 ř. z. z r. 1856 (čl. VIII. odst. 2 úv. zák. k j. n.) před nimi projednávaných neb projednaných (§ 77 odst. 2 j. n.). Soudům obchodním resp. obchodním senátům přikazuje úvodní zákon k civilnímu processu ještě:
i) rozhodování o stížnostech zmatečných podaných dle čl. XXIII.
úv. z. k с. ř. s. proti rozsudku smírčího soudu bursovního (cit. čl.
XXIII. odst. 2);
k) rozhodování o žalobách domáhajících se bezúčinnosti výroku smírčího soudu bursovního z důvodů naznačených v čl. XXV. úv. zák. k с. ř. s.
2. Právomoc námořská zahrnuje jako doposud spory na lodi a plavbu mořskou se vztahující, jakož i spory ze všech poměrů právních, jež třeba posuzovati dle soukromého práva námořského (§ 51 č. 5 j. n.). Rozumí se, že mnohé z těchto poměrů kryjí se s obchody dle zákona obchodního (na př. čl. 271, č. 4 obch. zák.). Však přesného vytčení hranic mezi právomocí obchodní a námořskou zapotřebí není, poněvadž obé témuž druhu soudu jest přikázáno.
3. Právomoc horní obsahuje všeobecně všecky spory na hory a dolování se vztahující (§ 53 j. n.). O tom níže.
4. Také i právomoc soudů polabských, tak jak upravena byla předpisy dekretu presid. dvor. kanceláře ze dne 2. prosince 1845, č. 912 sb. z. s. Příslušnost soudní (civilní).
a min. nař. ze dne 9. srpna 1868, č. 9132, zůstala v platnosti (čl. VI. odst. 3 úv. zákona k j. n.), vztahujíc se na spory, k nimž plavba polabská podnětu zavdává. Jsou to spory, tykající se placení a výšky poplatku z jeřábů, z vážení, z přístavů, loděnic a stavidel; škod na lukách a polích spůsobených při tažení lodí a vůbec všeliké škody, kterou voraři nebo plavci při plavbě nebo přistávajíce k břehu osobám jiným svou nedbalostí spůsobili; toho, kolik mají činiti poplatky za schování a jiné vedlejší náhrady v případech nahodilého neštěstí, ač nesrovnají-li se strany, jichž se týče, mezi sebou; placení poplatků za lodivodství; spory mezi správci lodí a cestujícími o povozné a jiné výjimky a okolnosti převozu; spory mezi pány a správci lodí, mezi služebnými a osobami k tažení plavidel zjednanými u věcech služby, mzdy se týkajících. Rozumí se, že jsou soudové polabští k rozhodování povoláni jen potud, pokud vůbec spory ty soudům náleží. Na př. k sporům námezdním teprve, když po zrušení poměru čeleďního 30 dní uplynulo. (Srov. § 2 A., b — e; B. č. 2 § 4 odst. posl. cit. dekr.). V příčině překážek na vodních stezkách rov. nař. min. ze dne 29. července 1867, č. 3298. Kaserer: I. str. 126.
II. Výkon pravomoci ve věcech sporných.
a) vůbec. Co se týče výkonu popsaných již jednotlivých druhů právomoci civilní v instanci prvé, platí následující: Právomoc obecnou (osobní a reální) vykonávají soudové okresní, krajští a zemští (§§ 49 a 50 j. n.). Z právomocí kausálních přísluší:
1. právomoc obchodní a námořská soudům okresním, okresním soudům pro věci obchodní a námořské, obchodním senátům krajských či zemských soudů a soudům obchodním, resp. obchodním a námořským (§ 51 a násl. jur. n.);
2. právomocí horní zabývají se soudové okresní a horní senáty oněch krajských (zemských) soudů, jež zvláštním nařízením k tomu budou povolány. V Čechách jsou senáty horní zřízeny u krajských soudů v Chebu pro kraj chebský, v Mostě pro kraj mostecký, litoměřický a českolipský, v Plzni pro kraj pražský, plzeňský a písecký, a v Kutné Hoře pro ostatní kraje Čech. (Srvn. min. nař. z 9. října 1854 č. 274 ř. z. a ze 27. prosince 1860 č. 280 ř. z.);
3. právomoc polabská přísluší, jako až dosud, okresním soudům v Děčíně, Ústí n. L., Lovosicích, Roudnici a na Mělníku (§ 1 cit. dekr.) a (m. del.) okresnímu soudu v Litoměřicích (min. nař. ze dne 9. srpna 1868 č. 9132 uveřejněné vrchním zemským soudem dne 31. srpna 1868 č. 26694 č. 24 z. z. pro Čechy z r. 1868). Pokud se jedná o rozvržení právomoci obecné, obchodní, námořské a horní mezi jednotlivé druhy soudů k výkonu právomoci dotčené povolaných, ustanovila jur. norma za princip, že spory větší důležitosti z celého kraje soudem sborovým již v první instanci mají býti rozhodovány, kdežto spory významu a dosahu menšího, tedy spory snazší, mají zůstati vyhrazeny soudům okresním, třebas by žalovaný bydlil v místě, kde jest sídlo soudu sborového. Otázku, které spory za důležitější a které za méně významné pokládati třeba, řeší zákon, pozíraje jednak na obsah právních nároků, jednak na cenu předmětu sporu, a to tak, že taxativně vypočítává ony spory, které pro svoji snadnost a nepatrnost vždycky před soud okresní náležejí, jakož i ony, které pro svoji závažnost vždycky jen od soudů sborových rozhodovány býti mají, kdežto pro všecky ostatní všeobecné pravidlo obsahuje, že přesahuje-li Příslušnost soudní (civilní).
cena předmětu sporu 500 zl., sborovým soudům mají podlehati, nedosahuje-li však obnos ten, před soudy okresní náležejí. V příčině sporů posledních vidí tedy zákon kriterion větší či menší důležitosti v ceně předmětu sporu a jako hranici klade obnos 500 zl. S těchto hledisk lze při vypočtení jednotlivých záležitostí sporných tomu kterému druhu soudů přikázaných rozeznávati tři skupiny, a to: záležitosti, jež patří výlučně před soudy okresní; záležitosti, jež výlučně vyhrazeny jsou soudům sborovým; záležitosti, jež dle toho, je-li cena předmětu sporného menší či větší než 500 zl., soudům okresním či sborovým podléhají.
b) zvlášť.
α) Právomoc obecná. Výlučně před soudy okresní spadají po zákonu záležitosti následující: 1. spory o otcovství k nemanželskému dítku a o závazky nemanželskému otci vůči matce i dítěti zákonem uložené, zejména tedy o závazky dle §§ 166 a 1328 o. o. z. (§ 49 č. 2 j. n.);
2. spory o určení a upravení hranic nemovitých statků, jakož i spory o služebnost bytu a výměnek (§§ 851—853, 521 a násl. o. o. z., § 49 č. 3 j. n.);
3. spory z rušení držby, v nichž žalobní prosba směřuje toliko na ochranu a restituci předešlé faktické držby (srv. §§ 339 a násl., § 345 a násl. o. o. z.; §§ 454 a násl. c. ř. s.; § 49 č. 4 j. n.);
4. spory ze smluv nájemních a smluv v § 1103 o. o. z. naznačených, spory o výpověď, odevzdání nebo převzetí věcí pronajatých, propachtovaných nebo dle § 1103 o. o. z. k užívání daných, pak spory o zadržení věcí movitých od nájemníka nebo od pachtýře vnešených (invecta et illata), jakož i vůbec věcí movitých, za nájemné nebo pachtovné ručících (§ 1101 o. o. z.; § 49 č. 5 j. n.; § 571 c. ř. s.). Zda žalobou vystupuje pronajímatel (propachtující) nebo nájemník (pachtýř), a jde-li o věc movitou či nemovitou, jest nerozhodno. (Zodp. ot. k 49 č. 3 j. n.). Okresním soudům přikázána jsou i opatření o soudní výpovědi smluv nájemních a vydání příkazu k odevzdání nebo přijetí nájemních předmětů (§ 49 odst. posl. j. n., §§ 560 a násl., 567 c. ř. s.). Však ze sporů nájemních výlučně okresním soudům vyhrazených vyjímá zákon výslovně spory, jež se vztahují na trvání (Bestehen) smlouvy nájemní, resp. smlouvy v § 1103 o. z. obč. naznačené a spory o zaplacení nájemného nebo pachtovného (§ 49 č. 5 j. n.). Poněvadž spory, ve kterých platné uzavření, resp. trvání dotčeného poměru nájemního jako praejudicielní otázka rozhodnuta býti má a musí (t. j. spory o výpovědi a upomínce, §§ 560, 567, 571 c. ř. s.), okresnímu soudu dle slovného znění zákona náležejí, nutno slovo »Bestehen des Vertrages« vykládati jen v ten smysl, že jím zahrnuty jsou spory nesoucí se toliko na uznání, že poměr nájemní byl nebo nebyl uzavřen že trvá nebo zrušen byl. U soudu příslušného k žalobě o zaplacení nájemného žádati lze i za zájemné popsání svršků (dv. d. ze dne 5. listop. 1819 č. 1621 a čl. XIII. č. 6 uv. z. k ex. ř.);
5. spory z poměru čeledního a služebního mezi služebnými pány a čeledí nebo jinými osobami ve služebním poměru stojícími, však k domácím lidem pána služebného náležejícími, spory mezi hospodáři polními a lesními a jejich pomocnými dělníky hospodářskými nebo lesními nebo nádenníky, mezi majiteli hor a dělníky při horách zaměstnanými, pokud spory ty vůbec před soudy řádné náležejí (§ 49 č. 6 j. n.) t. j. po dobu Příslušnost soudní (civilní).
trvání poměru služebního a 30 dní po jeho zrušení náležejí spory tyto před úřady správní. Srov. nař. min. ze dne 7. prosince 1856 č. 226 ř. z. a ze dne 15. března 1860 č. 73 ř. z. a § 87 lit. c) zák. ze dne 8. března 1885 č. 22 ř. z. Pokud podléhají živnosti, jichž se týče, soudu živnostenskému, patří dotčené spory námezní vůbec před soud živnostenský, a není-li ho, před okresní soud obecný (§ 3, 4, 37 a 38 zák. ze dne 27 listopadu 1896 č. 218 ř. z.). Lhostejno, která strana žaluje;
6. spory mezi vlastníky lodí, plavci, voraři, povozníky nebo hostinskými a jejich zákazníky, cestujícími nebo hosty o povinnosti z těchto poměrů vzcházející (§ 49 č. 7 j. n.; §§ 970 a 1316 o. o. z.);
7. spory z vad dobytka (§ 49 č. 8 j. n.) a to bez ohledu na to, o jakou žalobu se jedná, a třebas i žalovaný byl protokolovaným obchodníkem (zodp. ot. k § 49 č. 3 j. n.);
8. spory o rozdělení pozůstalosti, která při okresním soudě jest projednávána nebo byla projednána (§ 77 odst. 2 j. n.);
9. vedle záležitostí již uvedených přikázány jsou soudům okresním v řízení sporném i určité jednotlivé úkony bez ohledu na velikost, cenu i obsah sporu projednávaného. Tak zejména mají okresní soudové poskytovati právní pomoc ve všech případech, kde nejedná se o úkony dle § 117 j. n. soudu sborovému vyhrazené (§ 37 odst. 2 j. n.), ve smyslu § 64 odst. 4 c. s. ř. sepsati žalobu se stranou práva chudých požívající a dle § 65 odst. 1 c. ř. s. sepsati žádost o udělení práva chudých s osobou na předpis § 63 c. ř. s. se odvolávající; povoliti důkaz k cíli zachování průvodů, jestli spor, v němž důkazu toho má býti použito, není ještě zahájen, nebo zahájen sice byl, však nebezpečí v průtahu brání soudu processního se dovolati (§ 384 odst. posl. с. ř. s.), prováděti t. zv. řízení praetorské (§ 433 c. ř. s.), spolupůsobiti při výkonu exekuce. O tom srov. níže.
Výlučně před soudy sborové patří spory následující:
1. spory o uznání nebo popírání manželského původu (§ 158 o. z. obč., § 50 č. 1 j. n.). (Srov. i čl. XVI. uv. z. k j. n.);
2. spory o donucený rozvod, rozloučení a neplatnost manželství (§§ 107, 115, 94 a 135 o. z. obč.; § 50 č. 2 j. n.); nikoli však i zrušení židovských manželství odevzdáním listu rozlučného. (Srov. § 114 j. n.);
3. všecky ostatní spory ze vzájemného poměru manželů nebo z poměru mezi rodiči a dětmi vzcházející ne čistě rázu majetkového, pokud nemají býti vyřízeny cestou nespornou (§ 50 č. 3 j. n.);
4. spory, v nichž se jedná o posloupnost ve fideikomis nebo i o jiné z poměru fideikomisního vyplývající nároky (§§ 50 č. 4 a 78, odst. 1 j. n.);
5. spory lenní (§§ 50 č. 5 a 78 odst. 2 j. n.);
6. spory o rozdělení pozůstalosti projednávané nebo projednané u soudu sborového (§ 77 posl. odst. j. n.);
7. spory likvidační a spory o pořadí pohledávky ke konkursu ohlášené (§§ 128, 124 k. ř. a čl. VII. úv. zák. k j. n.);
8. spory soudců a proti soudcům v případech v § 79 j. n. vytčených;
9. spory o prohlášení bezúčinnosti vojenského nálezu na náhradu škody (§ 2 zák. ze dne 6. června 1887 č. 72 ř. z. a čl. XI. č. 5 úv. z. k с. ř. s.);
10. rozhodování stížností zmatečních a odvolání proti rozsudkům živnostenských soudů a rekursů proti výrokům soudů těchto (§§ 30 až 32 zák. ze dne 27. listopadu 1896 č. 218 ř. z.), ostatní všecky spory dosud Příslušnost soudní (civilní).
nevypočtené, třebas i k mandátnímu řízení se hodící, náležejí před okresní
soud, je-li cena předmětu nejvýše 500 zl. Jinak patří spory tyto z celého
kraje před soudy sborové. Ke sporům těmto nutno dle § 49 č. 5 j. n. počítati i spory z poměrů nájemních, v nichž se jedná o trvání smlouvy nájemní, resp. smlouvy v § 1103 vytčené nebo o zaplacení činže i spory
proti pozůstalosti, které § 77 j. n. v odstavci 1 vypočítává.
β) Právomoc kausální.
αα) Právomoc obchodní a námořská. Výlučně soudu okresnímu pro věci obchodní a námořské v místech, kde soudu tohoto není, obecnému soudu okresnímu jsou zůstaveny:
1. spory z poměru nájemního k lodím, pokud se nejedná o zaplacení nájemného nebo o trvání nájemního poměru (§ 49 č. 5. Srov. shora);
2. spory ze služebního poměru lodního mužstva, pokud spory ty nepatří před úřady správní (§ 49 č. 6 j. n.). Dle zák. ze dne 27. listopadu 1898 č. 218 ř. z. budou spory v § 4 tamtéž uvedené mezi principály a osobami nižší služby kupecké konajícími (§ 5 lit. d) náležeti před soud živnostenský a není-li toho, nebo nebude-li právomoc jeho na tyto poměry vztažena, vždycky a bez ohledu na obnos před soud okresní (§ 37 odst. 1 cit. z.);
3. spory mezi lodníky a cestujícími o závazky ze vzájemných poměrů, zejmena z poměru dopravního vcházející (§§ 49 č. 7, 51 č. 5 a 52 odst. 2 jur. n.;
4. zřízení prohlášení o nehodách při plavbě nastalých (Aufnahme der See Verklarung) (§§ 49 posl. věta a § 52 odst. 2 j. n.). Výlučně před obchodní soudy, resp. soudy obchodní a námořské a v místech, kde těchto není, před obchodní senáty soudů krajských (zemských) náležejí po zákonu:
1. spory vcházející z jednání směnečných (§ 51 č. 3 j. n.);
2. spory z poměrů, které jdou na ochranu a užití privilegií, vzorků a známek (§ 51 č. 4 j. n. a § 110 zák. ze dne 11. edna 1897 č. 30 ř. z.);
3. spory z jednání vztahujících se na lodi mořské a mořskou plavbu, pokud nejedná se o poměry výsl. pod 1 až 3 vypočtené (§ 51 č. 5 j. n.);
4. spory o náhradu škody spůsobené při provozování jízdy drah poraněním na těle nebo usmrcením (čl. VI. č. 2 úv. zák. k j. n. a § 3 zák. ze dne 5. března 1869 č. 27 ř. z.);
5. spory likvidační a lokační v konkursu kupeckém a spory o prohlášení donuceného narovnání v konkursu kupeckém uzavřeného za neplatné (§§ 193, 7, 128, 134, 242 konk. říz.; čl. VII. úv. zák. k j. n.).
6. Před samostatné obchodní soudy (v Praze, ve Vídni a v Terstu) patří i spory o rozdělení pozůstalosti před těmito soudy projednávané (§ 77 odst. 2 j. n.; cís. nař. ze dne 21. prosince 1855 č. 2 ř. z. ex 1856 a čl. VIII. č. 2 úv. zák. j. n.).
7. Jedině obchodním soudům sborovým (obchodním senátům) vyhrazeno jest rozhodování o stížnostech zmatečných proti rozsudku smírčího soudu bursovního a o žalobách o bezúčinnost výroku smírčího soudu bursovního (čl. XXIII. а XXV. úv. zák. k с. ř. s.). Všecky spory ostatní, zejmena i spory z obchodů i věcí obchodních, jakož i spory o provedení práva retenčního (čl. 315 zák. obch.) patří, jde-li o obnos až do 500 zl., před soudy okresní, je-li však cena předmětu sporu vyšší než 500 zl., náležejí spory ty před soudy sborové (§ 51 odst. 1 č. 1 a 2 j. n.). Příslušnost soudní (civilní).
ßß) Právomoc horní. Výlučně soudům okresním odkázány jsou:
1. spory o určení a upravení hranic míst dolových a výměnek z hor (§ 49 č. 3, § 53 odst. 1 j. n.);
2. spory o rušenou držbu hor nebo jejich příslušenství (§ 49 č. 4, § 53 odst. 1 j. n.);
3. spory nájemní k dolům se vztahující, leč že by se jednalo o trvání této smlouvy nebo o zaplacení činže (§§ 49 č. 5, 53 odst. 1 j. n.);
4. spory mezi držiteli hor, jakož i všemi jinými zaměstnavateli a od nich zaměstnanými dílovedoucími, pomocníky, dělníky nebo učenníky z po měru služebního (§§ 49 č. 6, 53 odst. 1 j. n.), když 30 dnů po zrušení poměru toho uplynulo. Do té doby jest příslušným fakultativně soud smírčí dle §§ 29 a 30 z. ze dne 14. srpna 1896 č. 156 ř. z.
Výlučně před horní senáty dotčených krajských soudů náležejí:
1. spory o žalobách, jimiž věcného práva na předměty horního vlastnictví, částky jeho na povrchu ležící, nebo příslušenství hor vydobyto, nebo zrušení práva takového docíleno býti má (§ 53 č. 1 j. n.);
2. spory o užívání předmětů těchto z důvodů práva obligačního (nájem vyjímaje) (§ 53 č. 2 j. n.);
3. spory o stáří propůjčených polí dolových (§ 53 č. 3. j. n.);
4. o vyzvání ku kladení pole (položení míry dolové s určitým ohraničením) (§ 53 č. 4 j. n.);
5. o prohlášení horního oprávněni za svobodné (propadlé) (§ 53 č. 5 j. n.);
6. o vlastnictví a použití vod dolových (§ 53 č. 6 j. n.);
7. o poměry v horním zákoně upravené podnikatelů hor mezi sebou, jakož i podnikatelů k jejich úředníkům a zmocněncům, pak k držitelům jiných nemovitých statků (hlava 8, 9, pak §§ 124 a násl., 130 h. z.; § 53 č. 7. j. n.);
8. o správu a vedení účtů mezi držiteli hor a jejich úředníky nebo zmocněnci v příčině provozování hor a jejich příslušenství (§ 53 č. 8 j. n.) ;
9. o smlouvy společenské, vztahující se na provozování, užívání nebo zpeněžení společných hor (§ 134 hor. z.; § 53 č. 9 j. n.);
10. o poměry v zákonech horních upravené těžířstev k jednotlivým těžířům podílníkům (§§ 137—139 hor. zák.; § 53 č. 10 j. n.). Ve všech sporech ostatních na hory a dolování se vztahujících, zejména i ve sporech o práva kutací a sporech nájemních jdoucích na zaplacení činže nebo trvání poměru nájemního, jest senát horní jen tenkráte příslušným, jestli cena předmětu sporu obnos 500 zl. převyšuje. Jestliže však cena předmětu sporu obnosu tohoto nedosahuje, jest k rozhodování soud okresní povolán.
γγ) O příslušnosti soudů zvláštních t. j. soudu dvorního maršálka, konsulů, soudu živnostenského a soudů rozhodčích viz články samostatné. O příslušnosti soudu vrchního a nejvyššího srvn. článek: »Prostředky opravné« a níže pojednání o soudu žalob syndikátních.
γ) Zjištění hodnoty předmětu sporu. Jak z vylíčeného patrno, jest ve větší části sporů pro posouzení druhové příslušnosti nutno, zjistiti hodnotu předmětu sporu, zejmena stanoviti, přesahuje-li obnos 500 zl. či nikoli. Předmětem sporu rozumí se nárok žalobní, pokud dle závěrečné prosby žalobní к rozhodnutí soudnímu jest předkládán. Hodnotou předmětu sporu jest tedy cena žalobního nároku, jehož uznání či splnění nebo zjištění jeho existence nebo neexistence se domáháno. Cena tato záleží Příslušnost soudní (civilní).
v interesse, které má žalobce na příznivém výsledku sporu petitem žalobním určeného. Co do otázky, jak tato cena v konkrétním případě má býti vyšetřena a zjištěna, vytkl zákon jednak některé všeobecné zásady, dle nichž si vždycky počínati jest, jednak pro jednotlivé spory sám kasuisticky stanovil, co za hodnotu předmětu sporu pokládáno býti má. Jako všeobecné zásady ony lze uvésti následovní:
αα) Při posuzování hodnoty předmětu sporu budiž vždy rozhodna doba podání žaloby (§§ 29 a 54 odst. 1 j. n.). Na okolnosti později nastalé, jimiž se výše hodnoty měniti může, na př. jiné poměry tržní i drahotní, jakož i na různé akty processuálné, kterými se obsah i dosah sporu žalobou zahájeného a rozhodnutí vydaného mění (na př. rozdělení jednoho sporu ve více samostatných rozepří, spojení více rozepří v jednu (§§ 187 a násl. c. ř. s. a j.), nemá býti přihlíženo. Podobně nemá na příslušnost soudní k processu nižádného vlivu, jestli žalobce po podání žaloby petitům žalobní obmezil (§ 235 c. ř. s.), nebo jestli žalovaný během sporu žalobu navzájem podal (§ 233 c. ř. s. a § 96 j. n.).
ββ) Za základ zjištění hodnoty sporu budiž položen vždycky jen nárok hlavní (§ 54 odst. 2 j. n.). Příslušenství, t, j. plody, úroky, škody i příbytek (akcesse), jakož i útraty sporu, jestli ne jako nárok hlavní, samostatný, nýbrž toliko jako nárok vedlejší, t. j. vedle nároku hlavního, jehož pertinenci tvoří, jest dobýváno, má zůstati při vypočtení hodnoty předmětu sporu nepovšimnuto (§ 54 odst. 2 j. n.).
γγ) Při vypočtení hodnoty předmětu sporu budiž vždycky přihlíženo k podkladu žalobního nároku v jeho celistvosti. Jest tudíž nerozhodno, jak vysoký jest obnos, jenž jest předmětem oné části petitu žalobního, která přímo ku kondemnaci žalovaného směřuje. Ve smyslu zásady této nařízeno v § 55 j. n., že vymahána-li jen část pohledávky kapitálové, má se k cíli zajištění příslušnosti soudní vzíti za základ celý obnos pohledávky dosud nezaplacené a žalováno-li jen o přebytek, který jest vypočten srovnáním pohledávek a protipohledávek, rozhodovati má celkový obnos oněch pohledávek, jež k odůvodnění žádaného přebytku provésti jest (§ 55, 2. a 3. věta j. n.). (Jde-li však o saldo, nemají býti počítány ony passivní položky, jichž zapravení z konta aktivního vyplývá; zodp. ot. k § 55 j. n.). Zásada zmíněná dochází svého výrazu i v § 56 odst. posl. j. n., jenž ustanovuje, že na vzájemné povinnosti i dávky žalovanému uložené nemá býti při určení ceny předmětu sporu vůbec bráno ohledu. Se zásadou tou stojí v souvislosti předpis první věty § 55 j. n., dle něhož, dobýváno-li touž žalobou více samostatných (sebe vzájemné nepodmiňujících) nároků ať od žalobce jediného, ať od litis consortů, má cena předmětu sporu representovati součet cen všech nároků dotčených.
δδ) Při vypočítávání hodnoty předmětu sporu budiž za základ položena zpravidla jen hodnota obecná (§ 305 o. o. z.), při cizí valutě cena bursovní (zodp. ot. k § 54 j. n.). Jestli však žaloba sama na přisouzení ceny zvláštní, nebo snad ceny zvláštní obliby se nese, nutno cenu tuto za rozhodnou pokládati. Pokud jde o jednotlivé případy, nutno v otázce vyhledání hodnoty předmětu sporu následujících dbáti pravidel: Ve sporech, jimiž se domáháno plnění určité věci, ať movité, ať nemovité, ať hmotné nebo nehmotné, bude interesse žalobcovo určeno cenou objektu předmět žaloby činícího. (Srvn. princip § 60 odst. 2.) Při tom je lhostejno, zdali z důvodu práva vlastnického nebo z jiného titulu na př. ze smlouvy kupní Příslušnost soudní (civilní).
darovací a p. na plnění věci žalováno, lhostejno, jde-li o dobytí nebo hájení vlastnictví věci, nebo jen o zjednání její držby (detence). Za cenu nemovitosti, dani pozemkové nebo domovní dani činžovní podrobené, má se po zákonu pokládati onen obnos, který jako cena k účelům berním vypočtená po vyměření dávek veřejných za základ slouží (§ 60 odst. 3 j. n.). Srv. § 13 zák. ze dne 9. února 1882 č. 17 ř. z. a min. nař. z 25. ledna 1884 č. 18 ř. z. Žalováno-li jen o vydobytí neobmezenosti určitého práva (na př. actio negatoria), jeví se hodnotou předmětu sporu cena práva žalovaným si osvojovaného, poněvadž jen o uznání neexistence tohoto práva spor jest veden (arg. princip. § 57 j. n.). Za cenu sporů, jichž předmětem jest zjištění pohledávky nebo právo zástavní, ať již o jeho vydobytí či o jeho provedení, o uznání jeho existence, priority nebo o jeho zrušení či knihovní výmaz žalováno, má býti pokládán obnos pohledávky, o jejíž zjištění jde, resp. k jejímuž pojištění zástavní právo slouží, pokud se týče sloužiti má. Jestliže však obnos tento jest vyšší než cena zástavního objektu, jest cena tato pro ocenění předmětu sporu rozhodnou (§ 57 j. n.). Předpis posléz uvedený ovšem předpokládá, že se jedná jen o zjištění pohledávky nebo jen o právo zástavní. Nepřijde tedy k platnosti tenkráte, jestli ve smyslu § 91 j. n. vedle žaloby hypothekární i žaloba o zaplacení pohledávky pojištěné se podává, nebo jestli se žalobou o výmaz práva zástavního jest spojena i žaloba o uznání neexistence pohledávky dotčené. V případech posledních bude vždycky o hodnotě předmětu sporu rozhodovati obnos pohledávky, o kterou se jedná. Zásada v § 57 j. n. uvedená přijde asi i pro spory odpůrčí a to v té způsobe k platnosti, že žalováno-li věřitelem mimo konkurs, pro posouzení ceny předmětu sporu bude rozhodnou výše pohledávky žalujícího věřitele, žaluje-li správce podstaty během konkursu, bude representovati hodnotu předmětu sporu cena oněch majetkových kusů, jež provedením tohoto nároku odpůrčího v podstatu konkursní přijíti mají. (Srvn. §§ 16, 17 a násl. 32 a 35 zák. ze dne 16. března 1884 č. 36 ř. z.). Za hodnotu sporu nesoucího se na zaplacení určité pohledávky bude pokládán vždycky obnos pohledávky této dle všeobecných zásad shora vytčených vyhledaný. Hodnotou práva na úroky, renty, plody i jiné se opětující (byť i ne pravidelné) dávky a užitky má býti pokládán, jestliže trvání jich jest neobmezeno, 20násobný obnos ročních dávek, při trvání na dobu života obmezeném nebo trvání neurčitém l0násobný obnos dávek dotčených, při trvání určitém součet všech dávek na všecka leta trvání práva onoho vypadajících, nejvýše však 20násobný obnos jednotlivé dávky roční (§ 58 odst. 1 j. n.). Je-li existence poměru nájemního nebo pachtovního spornou, prohlašuje zákon za hodnotu předmětu sporu celkový obnos činže na veškerý sporný čas vypadající (§ 58 odst. 2 j. n.) Předpis tento předpokládá, že jest určité trvání poměru nájemného nebo pachtovního ve sporu tvrzeno nebo popíráno. Jedná-li se však o existenci poměru nájemního nebo pachtovního, který není určitou dobou obmezen, nýbrž dle tvrzení jedné ze stran na dobu neurčitou uzavřen, bude as pokládati v případě, že výpověď jest umluvena, dobu výpovědní za sporný čas trvání onoho poměru, není li výpověď vyhrazena, bude použiti analogie předpisu v § 58 odst. 1 j. n. obsaženého a za základ výpočtu ceny předmětu sporu klásti l0násobný obnos činže roční. Co se týče formelního provedení předpisů vyložených, zejména formelního určení oné hranice, která při sporech jen dle hodnoty sporného předmětu před určitý druh soudů patřících Příslušnost soudní (civilní).
o objektivní příslušnosti soudu rozhoduje, nutno rozeznávati případy dva: buď dána jest hodnota sporného předmětu obsahem petitu žalobního sama. nebo z prosby žalobní patrna není. V případě prvém, nastávajícím zejména ve sporech o zaplacení nebo pojištění určitého obnosu peněžitého (§ 56 odst. 2 j. n. a contr.), ve sporech, ve kterých se žalobce nabízí na místě dobývané věci přijati určité relutum v penězích nebo konečně ve sporech, kde žalobce jako druhou alternativu klade prosbu o přisouzení jisté sumy peněžité (§ 56 odst. 1 j. n.), jest obnos v žalobě udaný a předmět sporu tvořící oným obnosem, který hodnotu předmětu sporu representuje a který podklad činí pro rozhodnutí otázky soudní příslušnosti (§ 56 j. n. a § 226 odst. 2 c. ř. s.). V případě druhém, který nastává ve všech sporech, kde jde o jiný předmět, obzvláště pak i ve sporech uznávacích (§ 56 odst. 2 jur. nor.) jest již třeba, hodnotu předmětu sporu napřed zjistiti. Co do způsobu, kterým se v případech těch k vyšetření oné ceny dospěti má, nepřijal nový zákon stanovisko v německém processu provedené, dle něhož ocenění předmětu sporu zůstaveno má býti soudci, žalobci uložil, aby hodnotu tuto, přihlížeje k zásadám shora vytčeným, vyšetřil a ji s příslušným odůvodněním se soudem v žalobě sdělil (§ 56 odst. 2 j. n. a § 226 odst. 2 c. ř. s.). (Pouze tenkráte, když zní žaloba na peníze cizí, má soudce sám bursovní hodnotu vyšetřiti; zodp. ot. k § 54 j. n.). Pokud hodnota sporného předmětu žalobcem udaná obnos 500 zl. nepřevyšuje, nepodléhá určení její žalobcem nižádné kontrole a jest určení to pro soud závazným (§ 60 odst. posl. j. n.). Pokud však hodnota žalobcem udaná mez tuto překročuje, může soud sborový, u něhož dotčená žaloba byla podána, má-li za to, že hodnota předmětu sporu při zjištění náležitém 500 zl. by nečinila, jak k návrhu odpůrce, tak i z povinnosti úřední, i před prvním rokem jednání, nebo kdykolivěk během sporu zavésti šetření potřebná, aby se o správnosti ceny žalobcem udané přesvědčil (§ 60 odst 1 j. n.).
Příslušnost místní ve věcech sporných.
I. Vůbec
Příslušností místní nazýváme oprávnění a současně i povinnost určitého jednotlivého soudu, záležitost právní, o kterou jde, zahájiti, pokud se týče, projednati a konečně rozhodnouti. Příslušnost místní lze tudíž určiti vždy jen vzhledem k určitému konkrétnímu případu dle poměrů a okolností v tomto případě daných. Jako pro příslušnost vůbec platí i pro příslušnost místní, zejmena v oboru právomoci osobní, zásada, že »actor forum rei sequitur«, t. j. že otázku příslušnosti posuzovati a rozhodovati třeba vždycky toliko dle poměrů stávajících na straně žalovaného, nikoli dle poměrů žalobcových. Nepřihlížíme-li k specielnímu ustanovení § 100 j n. a § 2 odst. 4 zákona ze dne 6. června 1887, č. 72 ř. z. (čl. XI. č. 5 úv. zák. k с. ř. s.), jenž žalobu o prohlášení vojenského nálezu na náhradu škody za bezúčinný připouští u onoho sborového soudu, v jehož obvodu měl žalobce v době doručení dotčeného administrativního nálezu své obecné forum, jest jedinou výjimkou ze zmíněné zásady v oboru řízení sporného čl. 315 obch. zák. (čl. VI. č. 5 úv. z. k j. n.), jenž obchodníku dopouští, aby při obchodním soudě pro něho příslušném žalobou prodeje věcí retinovaných k výkonu svého práva retenčního se domáhal. Co do jednotlivých důvodů místní příslušnosti činí zákon rozdíl mezi t. zv. soudem obecným (forum generale) a soudy zvláštními (fora specialia), uznávaje za soud obecný onen, u kterého všecky žaloby podány býti Příslušnost soudní (civilní).
mohou, pro které některý ze zvláštních soudů výlučně není ustanoven, a za soudy zvláštní ony, které z určitých příčin jednotlivými zákonnými předpisy pro jisté jen rozepře za příslušné jsou uznány (§ 65 j. n.). Dle toho, zdali tato fora zvláštní úplně působnost soudu obecného vylučují nebo jen vedle něho dle volby žalobcovy k platnosti přicházejí, dělí se na »zvláštní soudy nutné« (fora necessaria) a »zvláštní soudy na výběr dané« (fora electiva). Rozdíl tento položila jurisdikční norma za základ svého systému a pojednává v 2. oddělení II. dílu nejprve o foru obecném (§§ 65—75), pak o soudech zvláštních, z nichž napřed probírá soudy nutné (§§ 76—85), načež v §§ 86 a násl. fora electiva vypočítává.
II. Příslušnost jednotlivých soudů.
a) Soud obecný (forum generale). Přirozený ohled na žalovaného jakož i snaha, provedení práva co nejvíce usnadniti, vedly k tomu, že forum generale určité osoby, t. j. soud, u kterého z pravidla všecky žaloby proti osobě této podávány býti mohou, k onomu místu byl připojen, které se jeví jaksi střediskem veškerého jejího hospodářského i právního života. Důvody však, které zákon přiměly, určité místo za takový střed všech právních poměrů té které osoby uznati a tam její forum generale položiti, nejsou vždy totožny. Různé ohledy, zejména veřejnoprávní, začasté i zřetel na žalobce byly příčinou, že zákon v různých případech toto forum generale k různým okolnostem připojil. Různost tato byla asi důvodem, proč zákon forum toto dle základu jeho pojmenoval, nýbrž k označení jeho vůbec slov: »soud, u něhož má osoba svůj všeobecný soud« použil. Srovn. n. př. §§ 65 a násl., a §§ 105 a násl. j. n., §§ 4, č. 6, 6 a j. exek. ř. Důvody, které po zákonu mohou všeobecné forum založiti, lze rozděliti dle mnohých dělidel. Nejlépe však as přehlednosti se vyhoví, jestli pojednáno bude:
α) o nejdůležitějším titulu forum generale zakládajícím, to jest o bydlišti, a potom teprve
β) vzpomenuto bude případů, kdy i jiné okolnosti za základ všeobecného soudu určité osoby prohlášeny jsou.
Ad α) Bydliště. Již v theorii obecnoprávní a po ní v četných zákonodárstvech doby starší i doby moderní uznán byl soud bydliště žalovaného za nejvýhodnější soud pro všecky žaloby proti žalovanému z osobních jeho závazků podané. Zásada tato došla výrazu i v §§ 65 a násl. j. n. Pojem bydliště jest vytčen v § 66, jenž za bydliště vyhlašuje místo, ve kterém se usadila určitá osoba v úmyslu prokázatelném nebo z okolností patrném, tam trvale se zdržovati. Jak z definice této patrno, žádá zákon k založení bydliště momentů dvou, jednak corpus domiciliandi, t. j. skutečného pobytu na určitém místě, jednak animus domiciliandi, t. j. vůle, na místě tom trvale pobýti, místo ono středem své hospodářské existence učiniti. Na státním občanství dotčené osoby nezáleží. Vůle tato musí býti platně projevena, ovšem že dostačí projev mlčky učiněný (§ 66 »z okolností na jevo jdoucí«). Za osoby k právním jednáním a tudíž i k platným projevům vůle nezpůsobilé musí — ač-li zákon sám bydliště jich zvláštním předpisem k určitému místu nepřipojuje — projeviti se zákonný jich zástupce. Oba momenty bydliště zakládající mohou se současně na více místech uskutečniti, čím může současně více bydlišť a více všeobecných soudů pro tutéž osobu býti založeno. V případě tom přísluší žalobci právo, dle vůle své rozhodnouti, u kterého z těchto soudů žalobu svoji podati chce (§§ 66 a 102 j. n.). Bydliště toto, které vůlí osoby se zakládá, vůlí Příslušnost soudní (civilní).
osoby trvá, se mění nebo zrušuje, nazývá theorie bydlištěm dobrovolným (domicilium voluntuarium). Však ne všem subjektům právním dopřává zákon neobmezené volnosti bydliště si zvoliti. V celé řadě případů obmezuje možnost samostatné volby nebo ji vůbec předpisem svým, kterým bydliště osoby na jiné místo klade, naprosto vymezuje. K případům těmto, ve kterých mluvíme o domicilia necessaria, patří:
1. ony, kde úřední nebo veřejnoprávní postavení dotčené osoby samo povinnost její, na určitém místě bydleti, v sobě chová, pokud se týče, kde zákon sám bez ohledu na vůli její určité místo za bydliště oné osoby vyhlašuje;
2. ony, kdy zákon přihlížeje k právní odvislosti osoby jedné od osoby jiné, domicilium její na to místo klade, kde jest bydliště osoby této (bydliště odvozené — domicilium accessorium). K předpisům na tyto případy se vztahujícím řadí se
3. ony, kterými zákon bydliště, resp. obecné forum osob právnických a jim na roveň postavených subjektů přímo určuje.
Ad 1. K případům prvním nesou se následující ustanovení zákonná: § 68 j. n., dle něhož v otázce soudní příslušnosti za bydliště osob svéprávných, nalézajících se ve vojenské činné službě, ať již ve vojsku řadovém, nebo u námořnictva nebo v zemské obraně, jakož i osob v činné službě u vojenské správy, sídlo jejich garnisony jest prohlášeno; ony předpisy, které osobám úřední postavení zaujímajícím závazek, na určitém místě se zdržovati, jako úřední povinnost ukládají (notáři § 18 n. ř., duchovní а p.). Sporno, platí-li dosud dvor. dekret ze dne 28. září 1842, č. 643 sb. z. s., dle něhož bydliště finančních strážníků položeno jest v místo, kde jest velitelství příslušného oddělení stráže finanční. (Srvn. čl. I. odst. 2 úv. z. k j. n. slova: »které jsou v normě jurisdikční upraveny.«)
Ad 2. Bydliště odvozené (domiciliumderivativumaccessorium) uznáno jest i v následujících případech: Všeobecné forum mužovo v Rakousku se nalézající platí za obecný soud i pro jeho manželku, třebas nebyla ještě svéprávnou, po celou dobu, pokud manželství nebylo soudně rozvedeno, zrušeno nebo smrtí mužovou rozvázáno (§ 70 odst. 1 j. n.). Zda-li žena opravdu ve společné domácnosti s mužem bydlí nebo snad na jiném místě se zdržuje, jest nerozhodno. Pro manželky osob vojenských a úředníků nebo sluhů, kteří jsouce rakouskými občany stojí ve službách rakouského státu nebo rakousko-uherského mocnářství a mimo obvod rakouský trvale se zdržují (§ 69 j. n.), platí předpis ten jen potud, pokud žijí s mužem ve společné domácnosti (§§ 70 odst. 1 a 73 j. n.). Všeobecnému foru otcovu podléhají i děti v manželství zrozené, legitimované a adoptované, dokud svéprávnosti nenabyly, třebas i dříve otcovská moc byla uhasla nebo bezúčinnou se stala (§ 71 j. n.), nebo třebas i byl otec bydliště své v Rakousku opustil (zodp. ot. k § 70 j. n.) Pro děti osob vojenských a úředníků a sluhů státních shora uvedených platí totéž obmezení, jako pro manželky těchže osob. Sdílí totiž děti tyto forum otcovo jen tehdáž, když s ním žijí ve společné domácnosti (§§ 71 a 73 j. n.). Děti nemanželské mají svůj obecný soud, dokud svéprávnosti nedojdou, u fora matčina, třebas i matka již zemřela. Jsou-li však vydržovány na útraty veřejného ústavu к zastupování jich po zákonu povolaného, podléhají Příslušnost soudní (civilní).
po dobu tohoto vydržování všeobecnému foru dotčeného ústavu (§ 72 j. n.).
Ad 3. Osobám právnickým staví jurisd. norma, pokud se jedná o ustanovení jejich obecného fora, po bok společnosti obchodní, společenstva výrobní a hospodářská a nařizuje následující: Všeobecné forum státu nebo země řídí se dle úředního sídla onoho veřejného orgánu, který dle zákonných předpisů ve sporech aerár nebo zemi zastupovati jest povolán (§ 74 odst. 1. j. n.). Všeobecné forum obce řídí se dle sídla představenstva obecného (§ 74 odst. 2. j. n.). Forum všech ostatních právnických osob, jakož i forum společností obchodních, společenstev výrobních a hospodářských, pak těžířstev řídí se, pokud stanovy jinak nenařizují, dle jejich sídla, za které se v pochybnosti pokládá sídlo správy jejich (§ 75 odst. 1. j. n.). Jestli však některý z těchto subjektů právních má býti zastupován státem nebo zemí, nebo stojí ve správě obce, platí co do fora všeobecného pro něho určeného předpisy dané pro aerár, zemi nebo obce (§ 75 odstavec 2. j. n.).
Ad β) Ostatní důvody soudu obecného. Myšlénka, že v případech nezřídkých jest v zájmu žalobce třeba, určitou osobu, která nemá v Rakousku svého bydliště, některému soudu rakouskému jako soudu všeobecnému podrobiti, vedla k tomu, že zákon pro osoby takové zvláštními předpisy forum jejich generale buď k místu jejich posledního bydliště v Rakousku, nebo k místu jejich nynějšího pobytu, nebo i k místu jejich posledního v Rakousku pobytu připojil nebo i sám soud určitého místa vytkl, který za obecný soud oné osoby aspoň pro určité závazky pokládán býti má. Případy tyto, z nichž některé bychom ve smyslu starší theorie za domicilia fictiva mohli vyhlásiti, jsou následující:
αα) Pro osoby vojenské trvá jejich všeobecné forum určené dle sídla garnisony i po změně sídla tohoto tak dlouho, dokud garnisona nedospěla na místo svého nového určení (§ 68 odst. 2. j. n.). Nezdržují-li se osoby vojenské vůbec v tuzemsku, pokládá se za jejich forum generale onen soud, v jehož obvodu bylo poslední tuzemské garnisonní sídlo onoho vojenského oddělení, kterému osoby ty náleží, nebo poslední garnisonní sídlo těchto osob vojenských samých (§ 68 odst. 3. j. n.).
ßß) Pro úředníky nebo sluhy, kteří jsouce rakouskými občany státními se ve službách státu rakouského nebo rakousko-uherského mocnářství trvale mimo obvod rakouský zdržují, trvá ono obecné forum v Rakousku, které dříve před svým odchodem byli měli. Není-li ho nebo nelze-li ho zjistiti, jest jejich všeobecné forum ve Vídni a síce u onoho soudu, v jehož obvodu má sídlo ministerstvo zevních záležitostí (§ 69 j. n.).
γγ) Pro ženy mužů, kteří svého bydliště v Rakousku se vzdali, manželky své v Rakousku nechavše, má po dobu, pokud by muž zase v tuzemsku bydliště nepojal, býti všeobecným forem soud místa jejich trvalého pobytu (§ 70 j. n.).
δδ) Trvalý pobyt jest důvodem pro založení všeobecného fora také i pro ženy a nezletilé děti osob vojenských a osob sub b) uvedených, jestli ženy nebo děti zmíněné nežijí s mužem, pokud se týče s otcem, ve společné domácnosti (§§ 73 a 69 j. n.).
εε) Všeobecné forum dětí nemanželských, které nejsou vydržovány na útraty nějakého veřejného ústavu k zastupování jich povolaného a jichž matka jest neznáma nebo aspoň neznámého bydliště, jest u soudu, v jehož Příslušnost soudní (civilní).
obvodu se děti tyto dočasně zdržují (min. nař. ze dne 21. srpna 1856 č. 150 ř. z. a čl. VI. č. 6 úv. zák. k j. n.).
ζζ) Pro osoby vůbec nikde, tedy ani v tuzemsku ani v cizině řádného bydliště nemající ať jsou rakouskými občany nebo cizinci, jest všeobecným forem soud jejich dočasného v Rakousku pobytu. Jestli osoby tyto vůbec v Rakousku se ani nezdržují, nebo nelze-li místo jejich zdejšího pobytu vypátrati, jest pro všecky jejich závazky, které zde byli založeny nebo zde splněny býti mají, všeobecným forem onen soud rakouský, v jehož obvodu žalovaný poslední své bydliště měl nebo aspoň posledně se zdržoval (§ 67 j. n.).
b) Soudy zvláštní.
α) Fora necessaria (soudy nutné).
αα) Přehled soudů nutných:
Jako fora necessaria uznána jsou v novém právu následující:
1. Soud ve věcech manželských (§ 76 j. n.); 2. soud pozůstalostní (§ 77 j. n.); 3. soud fideikomissní a lenní (§ 78 j. n.) ; 4. soud žalob soudců a proti soudcům (§ 79 j. n.); 5. soud žalob syndikátních (§ 80 j. n.); 6. soud sporů o statek nemovitý (§ 81 j. n.); 7. soud žalob z rušené držby práv vodních (§ 82 j. n.); 8. soud sporů nájemních (§ 83 j. n.).
K těmto v nové jur. normě nově upraveným důvodům příslušnosti přičísti sluší ještě další ze práva staršího zachovaná fora necessaria, a sice: 9. soud konkursní a 10. soudy polabské a konečně 11. soud věcí souvislých pro některé případy v zákoně o civilním procesu ustanovený.
Hlavní známkou a podstatou soudů nutných jest, že vylučují působnost fora obecného, takže v případech, kde snad tento soud zvláštní s forum generale v jedno nespadá, ne toto, nýbrž ono forum zvláštní k platnosti přijíti musí. Tím však nemá býti řečeno, že by pro žaloby výlučně před určité forum necessarium odkázané nemohlo býti více soudů současně příslušných. Mohouť zajisté podmínky kompetenci soudů nutných zakládající na různých místech se uskutečniti a tím více soudů najednou činiti příslušnými. Výslovně tak uznáno v § 84 jur. n., dle kterého, založeno-li forum necessarium polohou nemovité věci, věc ta však ve více okresích leží, nebo jestliže vzhledem k hranicím rozličných soudních okresů jest pochybno, který z více soudů jest jako forum rei sitae příslušným, jakož i když v téže žalobě spojeno jest více nároků, které dle předpisů o určení příslušného soudu polohou véci před různé soudy by patřily, může žaloba tato dle volby žalobcovy při každém z těchto soudů podána býti. Předpis § 84 vztahuje se sice toliko na soud žalob o statek nemovitý a na soudy sporů nájemných, však že i v jiných případech shora vypočtených, na př. v rozepřích manželských, v rozepřích soudců, v otázkách rušené držby práv vodních, může současně více soudů býti k rozhodování povoláno, nepodléhá nijaké pochybnosti.
ββ) Jednotlivé soudy nutné:
1. Soud ve věcech manželských. Soudu ve věcech manželských přikázány jsou dle § 76 j. n. všecky spory na rozvod, zrušení a prohlášení manželství za neplatné, ať jsou manželé Rakušany nebo cizinci, ať jsou vyznání jakéhokoli a ať bylo manželství uzavřeno zde či v cizině; nespadá sem však prohlášení manželství židovského odevzdáním listu rozlučného za zrušené (srov. § 134 o. o. z. a § 114 j. n.); spory ze všech nároků vzešlých z manželského poměru, pokud nejsou rázu čistě majetkového, Příslušnost soudní (civilní).
zejmena žaloby o přijetí do manželského společenství. Jako soud imperativně ve věcech manželských povolaný jeví se býti soud sborový (§ 50 č. 2 j. n.) onoho místa, kde měli manželé své poslední společné skutečné bydliště. Pro případy, kdy vůči rakouskému občanu forum § 76 j. n. k platnosti přijíti nemůže, skýtá částečnou pomoc § 100 j. n.
2. Soud pozůstalostní. Záležitosti soudu pozůstalostnímu vyhrazené děliti lze dle § 77 j. n. ve dvě skupiny: První zahrnuje žaloby, jimiž práva dědická nebo nároky z odkazu nebo jiných opatření na případ smrti prováděny jsou, jakož i žaloby věřitelů pozůstalostních z nároků na zůstavitele nebo na dědice jako takového. Skupinu druhou zastupují žaloby mající za předmět rozdělení pozůstalosti (§ 77 odst. 2 j. n.).
Ad а) V skupině prvé spadají před forum pozůstalostní všecky žaloby o uznání výlučného nebo konkurujícího práva dědického, zejmena i spor o platnost nebo pravost posledního pořízení (§ 1487 o. z. o., §§ 125 a násl. cís. pat. z 9. srpna 1854 č. 208 ř. z. ať se toto opírá o jakýkoli důvod delační (testament, zákon, smlouvu dědickou), žaloby dědiců nepominutelných proti dědicům testamentárním, dědici smluvnímu nebo legatářům o zaplacení nebo doplnění zkráceného dílu povinného (§§ 775 a násl. 778, 1254 a 1487 o. o. z.) (ne však žaloby o sukcessi fideikommisní nebo leno (§ 78 j. n.), žaloby odkazovníků o splnění legátů, nikoli žaloba proti obdarovanému dle § 951 obč. zák.,) žaloba manželky zůstavitelovy, domáhající se dle § 757 o. o. z. požívání jisté části pozůstalosti, žaloby z daru pro případ smrti učiněného (§ 956 o. o. z.) i ze všech ostatních nároků z opatření mortis causa odvozovaných, jakož i žaloby všech věřitelů pozůstalostních, ať obligační nárok jejich předmět žaloby tvořící na jakémkoli důvodu závazkovém (§ 859 o. o. z.) spočívá. Pro všecky tyto spory jest příslušným onen soud ať sborový ať okresní, v jehož obvodu se nalézá soud, u něhož se dotčená pozůstalost projednává (§ 77 j. n.). Sídlo soudu pozůstalostního tvoří tedy toliko důvod, kterým se místní příslušnost soudu, jehož příslušnost druhovou dle všeobecných zásad určiti jest, pro ony spory zjistiti má. (Srovn. zodp. ot. k § 78 č. 3. j. n.). Poněvadž tedy co do příslušnosti objektivní spory vytčené úplně od soudu pozůstalost projednávacího mají býti nezávislý, přijdou i v otázce, zdali v případě konkrétním spor dotčený před soud obecný nebo nějaký soud kausální náleží, všeobecné předpisy k platnosti. Obzvláště budou v případech, ve kterých obchodní soudy v Praze, ve Vídni a Terstu pozůstalost dle cís. nař. ze dne 21. pros. 1855 č. 2 ř. z. ex 1856 (čl. VIII. č. 2 úv. zák. k j. n.) budou projednávati soudy tyto k řešení sporů shora vypočtených jen potud povolány, pokud vůbec dle § 51 j. n. příslušnost jich by byla založena. Jinak budou patřiti spory ty před některý soud obecným soudnictvím se zabývající v sídle dotčeného soudu obchodního zřízený, jehož příslušnost pro ten který konkrétní případ dle všeobecných pravidel stanoviti třeba, pokud se týče, před okresní soud pro věci obchodní a námořské v místě tom se nalézající. Důvod příslušnosti v § 77 odst. 1 j. n. uznaný trvá pro spory výše uvedené až do pravoplatného odevzdání pozůstalosti, které se dle § 174 cís. pat. z 9. srpna 1854 č. 208 ř. z. děje odevzdací listinou soudní. Soud pozůstalostní (§ 77 odst. 1 j. n.) uveden jest v řadě soudů nutných, a jest tudíž ke sporům naznačeným s vyloučením obecného fora žalovaného povolán. Však soud tento není nikterak soudem všeobecným (forum universale), ježto ani nevylučuje působnost jiných zvláštních soudů Příslušnost soudní (civilní).
nutných, na př. fora reálního, fora nájemního (§§ 81 a 83 j. n.) ani nebrání žalujícímu věřiteli, aby i jiný soud zvláštní si vyvolil, jestliže k volbě takové již za života zůstavitelova byl oprávněn (tak zejména jde-li o fora §§ 87 až 89, 91, 93 а p.). Pokud se jedná o žaloby na rozdělení pozůstalosti, zaujal nový zákon jiné stanovisko, než v příčině ostatních žalob foru § 77 j. n. přikázaných. Přihlížeje k tomu, že soud, jenž pozůstalost projednává, nejlépe o všech poměrech pozůstalostních jest zpraven, nejsnáze a nejdůkladněji podstatu nároku na rozdělení pozůstalosti posouditi dovede, nejspíše celý processní materiál sebrati může, vyhradil zákon právo rozhodovati o rozdělení pozůstalosti bez ohledu na cenu předmětu sporu vždycky a výlučně toliko soudu pozůstalostnímu (mot. vl. osn. k § 80 j. n.). A poněvadž důvody, jež pro volbu soudu tohoto k rozhodování sporů zmíněných mluví, stejně tu jsou, ať pozůstalost se ještě projednává nebo řízení pozůstalostní již ukončeno bylo, výslovně jest nařízeno, že soud tento zůstává příslušným pro spory ty i když pozůstalost pravoplatně již byla odevzdána (§ 77 odst. 2 j. n.). Byla-li pozůstalost vzhledem k předpisům cís. naříz. ze dne 21. prosince 1855 č. 2 ř. z. z r. 1856 projednávaná u některého samostatného soudu obchodního, patří spory ony před tento soud. V specielním případě tomto jest učiněna úchylka ze přísných zásad platících o právomoci druhové (§§ 42, 43, 104 j. n.) a dovoleno soudu kausálnímu, rozhodnouti spor v obor právomoci obecné spadající.
3. Soud fideikomissní a lenní. Před soud fideikomissní t. j. soud sborový, u kterého se soudnictví nesporné ohledně toho kterého fideikomissu vykonává, přikazuje § 78 odst 1 j. n. všecky osobní žaloby v záležitostech fideikomissních (srov. § 50 č. 4, § 116 j. n.). Ježto forum § 78 j. n. předpokládá, že již jistý soud jako instance fideikomissní v záležitostech nesporných působí, nepřijde § 78 odst. 1, nýbrž soud dle všeobecných zásad příslušný k působnosti, když se teprve o zřízení fideikommisu žaluje. Spory lenní, týkající se léna zeměpanského, na nichž sám zemepán súčastněn byl, přikazuje zákon soudu sborovému, v jehož obvodu má stolice lenní (t. j. zemská vláda — srov. min. nař. ze dne 19. ledna 1853 č. 10 ř. z. lit. c, § 29) své sídlo; ve všech ostatních případech uznává za příslušný soud sborový, v jehož obvodu léno leží. Za našich dob nebude míti již předpis tento vzhledem k zákonům ze dne 12. května 1869 č. 103 až 112 ř. z., jimiž zrušení lén ve všech zemích rakouských bylo nařízeno, velkého praktického významu.
4. Soud žalob soudců a proti soudcům. V souvislosti se zásadou přivedenou k platnosti v §§ 19 a násl. j. n. stojí předpis § 79 j. n., jenž nařizuje, že pro žaloby proti osobám ustanoveným jako samosoudci při okresním soudě, který věcně i místně k projednání a rozhodnutí sporů těch ať jako forum generale nebo nějaké forum zvláštní (zodp. ot k 79 j. n.) by byl povolán, má býti po zákonu příslušným »soud krajský nebo zemský«, v jehož obvodu se onen okresní soud nalézá. Žaloby proti představeným (třebas i dočasným) soudů sborových první instance, jež by náležely buď před tento soud sborový nebo před soud okresní v obvodu jeho ležící, mají podány býti u soudu sborového prvé instance, jehož obvod s obvodem dotčeného soudu bezprostředně sousedí (§ 79 odst. 1 j. n.). Stejné předpisy mají platiti, jestliže samosoudce žalobu podává, která sama o sobě před okresní soud, u kterého ve službě jest, náleží, nebo když představený sborového soudu prvé instance jako žalobce ve sporu vystupuje, Příslušnost soudní (civilní).
jenž dle předpisů jurisdikčních buď sborovému soudu, jemuž v čele stojí, nebo soudu okresnímu v obvodu tohoto soudu ležícímu jest přikázán (§ 79 odst. 2 j. n.). Ustanovení tato má vyloučiti v případech tu naznačených nutnost řízení ve smyslu §§ 19 a násl. j. n. po případě i nutnost delegace jiného soudu soudem vyšším, (§§ 25 a 30 j. n.). Ježto zákon nerozeznává, jest zajisté ustanovení § 79 j. n. vztahovati na všecky žaloby bez rozdílu jejich obsahu a jejich podkladu. Zejmena bude třeba v předpisu onom zahrnuté spatřovati i žaloby podřízené právomoci reální (§ 81 j. n.), i spory nájemní (§ 83 j. n.), i spory § 77 j. n. Forum upravené § 79 j. n. jest forum necessarium. Pokud se jedná o soudce při soudech okresních, jest příslušný zemský, resp. krajský soud jediným soudem v záležitostech dotčených povolaným, tak že každá volba žalobcova jest vyloučena. Pokud však jde o praesidenty soudů sborových, jest možno žalobci, mezi více sousedícími sborovými soudy dle úvahy voliti. (Co do spůsobu projednávání záležitostí před soudy okr. patřících při soudu sborovém srov. čl. XIV. úv. z. k j. n.). Ačkoli v 1. odst. § 79 j. n. jsou pro žaloby samosoudců i proti nim (§ 79 odst. 2 j. n.) vyhlášeny za příslušné toliko soudy krajské a zemské, sluší zajisté věci obchodní soudu (senátu) obchodnímu přiděliti.
5. Soud žalob syndikátních. Nároky náhradní odvozené z porušení práva, spůsobeného od soudních úředníků ve výkonu jejich činnosti úřední a prováděné dle zákona ze dne 12. července 1872 č. 112 ř. z. patří před vrchní soud zemský, v jehož obvodu jest sídlo soudu, od něhož nebo od jehož zřízenců porušení práva nastalo (§ 80 j. n.). Ustanovení toto jest jen slovným opakováním § 8 odst. 1 cit. zák., jehož další platnost byla výslovně doznána předpisem čl. VI. č. 4 úv. zák. k j. n., a bylo tudíž nové jeho pojetí v zákon zbytečným. Normu tuto sluší doplniti předpisem 2. odst. § 8 cit. zák. rovněž v platnosti ponechaného, dle kterého má nejvyšší soudní dvůr na žádost žalobce nebo žalovaného jiný vrchní soud zemský k projednání a rozhodnutí rozepře syndikátní delegovati, jestliže odvozován jest nárok náhradní z opatření presidenta nebo z usnesení senátu vrchního soudu, jenž dle ustanovení shora uvedeného by byl pro tuto žalobu syndikátní příslušným. K soudním úředníkům, jichž nesprávné úřadování dle zákona z r. 1872 žalobu syndikátní zakládá, jest počítati netoliko soudce a úředníky státní k soudním úkonům ustanovené, nýbrž i odborné přísedící, soudní komissaře (notáře), sluhové k provedení soudních úkonů určené a úředníky i sluhy úřadů berních ohledně jejich funkcí v příčině soudních deposit a peněz sirotčích (§ 4 cit. z.) a dle čl. XII. úv. zák j. n. i úředníky výkonné. V rozepřích syndikátních vystupují vrchní zemští soudové jako stolice prvá: druhou instanci tvoří nejvyšší soudní dvůr ve Vídni.
6. Soud sporů o nemovitý statek. Soudu sporů o statek nemovitý (soud reální) přikazuje zákon v § 81 jur. normy.
a) všecky žaloby z věcných práv k věcem nemovitým. Sem spadají netoliko všecky žaloby z práva vlastnického, nýbrž i žaloby z věcných práv k věci cizí, tedy žaloby z práva zástavního (actio hypothecaria), ze služebnosti i z t. zv. děleného vlastnictví, a dle výslovného ustanovení zákona i žaloby z břemen reálních (§ 81 odst. 2. j. n.), ne však žaloby o přednost práva zástavního prováděné ve formě odporu proti respektování Příslušnost soudní (civilní).
určitých pohledávek při rozdělení výtěžku dražebního nebo sekvestračního (§§ 231, 213, 286 a 128 exek. ř.), poněvadž v tomto případě jest vždycky příslušným jen soud exekuční (§ 17 exek. ř.). Lhostejno jest, jaký obsah žaloba ona má, zejmena je-li žalobou toliko uznávací (srvn. čl. XXXVII. úv. 7. k с. ř. s.) nebo obsahuje-li i prosbu za určitou kondemnaci žalovaného, nese-li se jen na provedení dotčeného práva věcného nebo na jeho zrušení či jeho výmaz knihovní, na př. žaloba o výmaz práva zástavního promlčením pohledávky zaniklého. Nespadají sem však žaloby, kterými teprve věcného práva k věci nemovité vydobyto býti má, nebo spory na spravení záznamu nějakého práva knihovního; rovněž ne žaloby obligační na výmaz věcných břemen (depurační).
b) žaloby o rozdělení společné nemovitosti (§ 830 o.o.z.), ne však žaloby o rozdělení pozůstalosti, třebas i jmění pozůstalostní toliko z jedné nemovitosti, o jejíž rozdělení se jedná, záleželo;
c) žaloby o upravení hranic nemovitostí (§§ 851 až 853 o. o. z.).
d) žaloby z rušené držby, ať jedná se o držbu věci nemovité nebo jen o držbu práva k ní, ať jde o pouhé rušení držby nebo úplné vypuzení z ní (§§ 339 a násl. o. o. z., §§ 454 a násl. c. ř. s.). Nepatří sem však žaloby o poskytnutí držby věci. Všecky žaloby jmenované spadají před soud v § 81 jur. n. upravený bez ohledu na to, o jakou realitu se jedná, zejmena tvoří-li předmět sporu nějaký statek v deskách zemských zapsaný, nebo nějaká nemovitost v užším obvodu sborového soudu ležící, nějaký pozemek selský nebo i hory (§ 53 jur. n.). Důvodem místní příslušnosti ve všech těchto sporech, z nichž spory sub a) a b) uvedené (pokud nevztahují se na hory, § 53 odst. 2 j. n. a nejedná se o výměnek [§ 49 č. 3 j. n.]) dle ceny předmětu buď před okresní nebo sborové, spory pod lit. c) a d) naznačené však vždy před soud okresní (§ 49 č. 3 a 4 j. n.) náleží, jest poloha věci nemovité, o kterou se jedná, a při služebnostech pozemkových a reálních břemenech poloha pozemku služebného, pokud se týče stiženého. Při tom zůstává otázka, který soud jest pro nemovitost onu instancí tabulární naprosto beze vlivu. Soud § 81 j. n. jest pro všecky spory vypočtené bez ohledu na osobu žalovaného neb žalobce výlučné příslušným, tak že zejmena i osoby soudu dvorního maršálka podřízené i osoby exterritoriální ve sporech jmenovaných soudu § 81 j. n. podléhají (§ 85 j. n. a čl. IX. úv. zák. k j. n.), a soud tento i tehdáž k platnosti přichází, žalována-li pozůstalost nebo podstata konkursní (§ 77 j. n.; § 138 konk. ř.; čl. VII. úv. z. k j. n.). Že mezi soudy stejně oprávněnými má žalobce právo volby, které podáním žaloby (§ 102 j. n.) vykonává (§ 84 j. n.), bylo již shora vzpomenuto.
7. Soud žalob z rušené držby práv vodních. Pro spory z rušené držby práv vodních prohlášen v § 82 j. n. za příslušný okresní soud, v jehož obvodu rušení se událo (§ 49 č. 4 j. n.). Rozumí se, že bude lze ustanovení tohoto toliko tenkráte použiti, pokud spor dotčený vůbec v pravomoc soudní náleží. Nastalo-li rušení držby oné v okresích různých, má žalobce mezi dotčenými soudy právo volby (§ 84 j. n. per anal.).
8. Soud sporů nájemních. Spory nájemní v § 49 č. 5 j. n. naznačené, jakož i vydání opatření a příkazů v posl. odst. § 49 j. n. uvedených náleží před onen soud (okresní), v jehož obvodu předmět najatý, pokud se týče, zpachtovaný nebo předmět smlouvy v § 1103 ob. z. obč. vzpomenuté leží (§ 83 j. n.). Obsah právomoci soudu ve věcech Příslušnost soudní (civilní).
nájemních dán jest předpisem § 49 č. 5 j. n. Vyloučena jest tudíž působnost jeho ve sporech majících za předmět jen zaplacení činže nájemní, resp. pachtovní nebo trvání smlouvy nájemní (pachtovní), resp. smlouvy v § 1103 o. o. z. uvedené. Ačkoli § 83 j. n. zcela všeobecné zní a ač předpis § 49 č. 5 jím uvedený zajisté i na movitosti se vztahuje, nutno přece foru § 83 j. n. podříditi jen ony spory nájemní v § 49 č. 5 naznačené, jichž předmětem jest věc nemovitá nebo věc za nemovitou vyhlášená (srv. § 560 c. ř. s.) nikoli však lodi (§§ 90 a 99 c. ř. s.). Viz zodp. ot. k § 83 j. n. Pokud se však o nemovitosti jedná, jest lhostejno, je-li nemovitost ta statkem deskovým nebo statkem z obecného svazku vyloučeným, statkem k fideikomissu patřícím, či nějakým pozemkem selským nebo horami (§ 53 odst. 1 j. n.). Rovněž jest lhostejno, kdo jest žalovaným, ježto i osoby exterritoriální a osoby toliko soudu dvorního maršálka podřízené foru tomuto podléhají (§ 85 j. n.) a před soudem týmž i tenkráte žaloby zmíněné podati jest, nalezá-li se realita dotčená v pozůstalostní nebo konkursní podstatě (§ 77 j. n. a § 23 konk. ř.). Je-li současně více soudů dle § 83 j. n. příslušno, má žalobce právo volby (§ 84 j. n.).
9. Soud konkursní. K projednání sporů o uznání pravosti pohledávky ke konkursu ohlášené avšak popřené, třebas i byly již před konkursem u jiného soudu zahájeny, o přiznání určité třídy věřitelů konkursních pohledávce doznané (spory likvidační a lokační), sporů o prohlášení donuceného narovnání v konkursu kupeckém uzavřeného za neplatné (§§ 126, 128, 234 a 242 konk. ř.), jakož i všech sporů proti konkursní podstatě vedených, ač-li se nejedná o předmět pravomoci reální, tabulární a horní podrobený nebo o žalobu hypothekární nebo o spory na uznání nějakých věcných nároků k věcem v podstatu konk. patřícím, jež již před konkursem u jiného soudu byly zahájeny (§§ 137 a 138 konk. ř.), jest povolán onen soud sborový, u něhož se dotčený konkurs provádí (čl. VII. úvod. zák. k jur. n.). Forum konkursní počíná dnem vyhlášení konkursu (§§ 154, 155, 158, 159 konk. ř.). Spory před soudem konkursním zahájené zůstanou u soudu tohoto i po zrušení konkursu (§§ 237 konk. ř. a § 29 j. n.) a spory zvláštní, které dle §§ 223, 234 a 236 konk. ř. proti kridatáři od věřitelů v případě donuceného narovnání zaváděny jsou, patří před soud konkursní, třebas i již konkurs byl ukončen (§ 237 konk. ř.).
10. Soudy polabské. Dle § 48 addition, akty ze dne 13. dubna 1844 (č. 28 sb. zák. pol.) k aktě o plavbě polabské ze dne 23. června 1821 mají spory v obor právomoci polabské spadající bez ohledu na cenu předmětu sporu a bez ohledu na osobu žalovaného i jeho bydliště zahájeny býti u onoho ze soudů k výkonu pravomoci polabské určených, v jehož obvodu sporné strany právě jsou přítomny a aspoň jedna z nich intervence soudu se dovolává (srov. cit § 48 akty add., dv. dekr. ze dne 2. prosince 1845 č. 912 sb. z. s., min. nař. ze dne 9. srpna 1868 č. 9132 č. 24 zem. zák. pro Čechy z roku 1868 a čl. VI. č. 3 úv. zák. k j. n.
11. Soud věcí souvislých. Jako v processu obecném a jako v dřívějším právu rakouském uznána jest i novými zákony processními jako zvláštní důvod příslušnosti spojitost (connexitas) záležitosti, o kterou se jedná, s jinou záležitostí právní, která se již u soudu projednává nebo projednávati má nebo po případě která již svého vyřízení a rozhodnutí Příslušnost soudní (civilní).
došla. Ovšem nevytklo nové právo zásadu tuto všeobecně a neupravilo dle toho i nějaké forum connexitatis, nýbrž přivedlo zásadu tuto k platnosti jen v specielních předpisech, kterými příslušnost pro určité záležitosti se sporem souvisící určuje. Jako takové předpisy objevují se § 94 i § 96 j. nor., kterým zákon — ač nikoli úplně správně — místo v řadě soudu na výběr daných vykázal, a kde o nich také bude pojednáno; takovými předpisy jsou i předpisy, které pro četné spory během řízení exekučního se naskýtající příslušnost určují (o tom níže), ona ustanovení řádu soudního, která příslušnost soudní k povolení
a) důkazu k cíli zachování si průvodů,
b) navrácení v předešlý stav,
c) pro žalobu zmateční a žalobu o obnovu řízení,
d) pro žalobu o zrušení nálezu rozhodčího upravují.
Ad a) Srvn. článek Pojištění důkazu.
Ad b) а с) Srvn. článek Prostředky opravné.
Ad d) jest příslušným soud, u kterého by bylo rozepři před rozhodčího vznesenou dle všeobecných zásad zahájiti (§ 596 c. ř. s.).
ß) Fora electiva (soudy na výběr dané),
αα) Přehled soudů na výběr daných. O soudech na výběr daných (fora electiva) mluvíme tenkráte, když pro určitou rozepři vedle všeobecného fora ještě jiný soud jest místně k rozhodování povolán, takže žalobci právo volby mezi soudem všeobecným a soudem zvláštním přísluší. Volbu tuto vykonává žalobce podáním žaloby u jednoho z obou soudů dotčených, pokládá se však volba tato za provedenou teprve, když žaloba jest doručena (§ 102 j. n.). Ujal-li se jeden soud záležitosti oné, jest tím již každý jiný soud třebas i původně příslušný vyloučen, leč že by žalobce vzetím své žaloby zpět statum quo přivodil. Ve smyslu příslušných předpisů zákonných lze jako fora electiva uvésti:
1. soud místa zaměstnání (§ 86 j. n.); 2. soud závodu (§ 87 j. n.); 3. soud místa plnění (§§ 88—90 j. n.); 4. soud věci stížené (§ 91 j. n.); 5. soud žalob z rušené držby věcí movitých (§ 92 j. n.); 6. soud společenství rozepře (§ 93 j. n.); 7. soud rozepře hlavní (§ 94 j. n.); 8. soud žaloby na vzájem (§ 96 j. n.); 9. soud dřívějšího bydliště (§ 97 j. n.); 10. soud lodníků a lodního mužstva (§ 98 j. n.); 11. soud jmění (§ 99 j. n.); 12. soud podpůrný pro žaloby z poměru rodinného a manželského (§ 100 j. n.); 13. soud cizinců (§ 101 j. n.); 14. soud smluvený (§ 104 j. n.); 15. soud žalob na náhradu škody povstalé provozováním železnic.
ßß) Jednotlivé soudy na výběr dané.
1. Soud místa zaměstnání. Pod rubrikou »soud místa zaměstnání« uvádí § 86 j. n. dva různé případy: První vztahuje se na osoby fysické k sporu způsobilé, jež se ať dobrovolně, ať nucené zdržují na určitém tuzemském místě za okolností, které svojí povahou na delší pobyt osob oněch na místě tomto poukazují. Okolnost taková bude dána zejmena účelem, k jakému se osoba dotčená na místě onom nalézá. Účel tento musí, má-li § 86 k platnosti přijíti, býti rázu a povahy takové, aby nebyl ihned dosažitelný, nýbrž delší přítomnosti osoby oné vyhledával. Jako příklady toho uvádí zákon pobyt osob k čeledi patřících v místě služebním, nádenníků nebo dělníků továrních, pomocníků nebo učenníků živnostenských v místě jejich práce nebo učení, pobyt žáků nebo studujících v místě učebního ústavu. Stejný význam bude miti delší lázeňská kura, letní pobyt Příslušnost soudní (civilní).
na venkově, trestní vazba, delší obchodní záležitost a p. Pro osoby takové bude soud místa zmíněného již pobytu (místa zaměstnání) příslušným pro všecky žaloby, které proti nim ze závazků jich majetkových jsou podávány. Lhostejno jest, vzešel-li závazek tento v době, kdy osoba dotčená na místě onom se zdržovala, či zdali jindy nebo jinde povstal, lhostejno také, z jakého titulu (§ 859 o. o. z.) vzešel a zdali jest žalovaný občanem rakouským nebo cizincem. Vždycky však třeba pobytu žalovaného na místě onom v době žaloby. Forum toto, k jehož založení toliko pobyt osoby na určitém místě, ovšem pobyt delší, se vyhledává, rozeznává se od soudu bydliště nedostatkem úmyslu trvale tam pobyti, i od všeobecného fora pobytu upraveného § 67 j. n., jež předpokládá, že žalovaný vůbec nikde bydliště nemá. Působnost jeho trvá po celý čas, po který trvá i pobyt osoby dotčené na místě onom a dle zodp. ot. k § 86 j. n. i 90 dní potom (§ 97 j. n.). Druhý případ v § 86 odst. 2 j. n. vytčený vztahuje se na osoby vojenské, »které samostatně bydliště založiti nemohou,« tedy osoby vojenské svéprávnost postrádající. Pro nároky majetkové výše naznačené lze osoby tyto žalovati u soudu místa jejich garnisony, který § 86 odst. 2 j. n. na místo soudu pobytu osob dotčených klade. Rozumí se, že pokud jedná se o osoby nezletilé, může býti předpis § 86 j. n. vůbec jen tehdáž praktickým, jde-li o spory mající za předmět ony kusy majetkové, se kterými nezletilci volně mohou disponovati (§§ 151, 246 a 247 o. o. z.).
2. Soud závodu. Úvaha, že závod nebo hospodářství nalézající se mimo sídlo hlavního podniku, pokud se týče mimo bydliště žalovaného, jest sám o sobě střediskem práv a závazků k tomuto závodu nebo hospodářství se vztahujících, jakož i střediskem různých poměrů právních, jichž provedení nejlépe u soudu místně nejbližšího docíliti lze (mot. vl. osn. k § 90 j. n., vedla k tomu, že v nový zákon o příslušnosti soudu jako zvláštní forum speciale pojat byl v § 87 soud t. zv. závodu. Při vytčení podmínek tohoto fora třeba rozeznávati:
α) jde-li o závod majitelů hor, továren, podniků obchodních a průmyslových, zřízený mimo sídlo hlavního závodu, pokud se týče mimo sídlo majitelovo (zodp. ot. k § 87 č. 1 j. n.), nebo
β) jedná-li se o hospodářský statek opatřený obytnými a hospodářskými budovami a spravovaný osobou na statku tomto své bydliště nemající.
Ad α) V případě prvém, jde-li o závod vedlejší, se žádá, aby i tento závod vedlejší vystupoval jako závod k trvalejšímu provozování hor, obchodu či průmyslu ustanovený. Nestačí tedy, jestliže toliko přechodně (na př. na nějakém trhu) zřízeno jest jakési stanovisko k uzavírání obchodů jménem a na účet principála, lhostejno však, zdali obchody a činnost tohoto zvláštního závodu se na všecky odbory podniku hlavního vztahují, či toliko jedno jeho odvětví za svůj předmět mají, lhostejno, kdo jest majitelem závodu, zejména je-li to osoba fysická nebo právnická, jednotlivec nebo společnost. Pro všecky »právní záležitosti sporné na tento závod se vztahující« prohlašuje § 87 v odst. 1 j. n. za příslušný onen soud, v jehož obvodu se závod nalézá. Zákon mluvě zcela všeobecně o »sporných záležitostech právních« nechce rozeznávati mezi různými druhy žalob, zejmena nechce rozlišovati žaloby obligační a věcné, žaloby na uznání nebo odsouzení (condemnatorní), žádá však, aby poměr právní, z něhož žalován majitel závodu, stál ve spojení se závodem zmíněným. Jako příklad žalob takových Příslušnost soudní (civilní).
uvádějí motivy vládní osnovy zvláště spory námezdní lidí pro závod zjednaných, spory z dodávek pro závod konaných, z obchodu dopravních a povoznických pro zboží závodu a p. Že vyloučeny jsou žaloby z práva rodinného a manželského, rozumí se vzhledem k podstatě věci samo sebou (arg. slova »sich auf diese Niederlassung beziehen«). Rovněž nebude zajisté vzhledem k vytčenému účelu fora § 87 jur. n. pochybno, že nebudou před ně náležeti žaloby existence závodu sama se týkající. Žalovaným jest majitel závodu, tedy nejen jeho vlastník, nýbrž i pachtýř, vnucený správce atd. Soud závodu trvá a zaniká se závodem.
Ad β) Případ druhý, upravený v 2. odst. § 87 j. n. předpokládá, aby na statku hospodářském, t. j. rolnictví nebo chovu dobytka určeném a budovami opatřeném, hospodařila osoba na místě tomto bydliště nemající. Lhostejno jest, zdali žalovaný jest vlastníkem, poživatelem nebo pachtýřem statku onoho, a zdali vykonává na statku tomto správu hospodářskou osobně nebo svými zřízenci. Co do obsahu patří před toto forum všecky žaloby »aus allen auf die Bewirthschaftung des Gutes sich bezie henden Rechtsverhältnissen«. Přes toto znění od doslovu prvého odst. téhož paragrafu se odchylující nutno i tomuto soudu v podstatě tytéž žaloby přikázati, které soudu závodu dle odst. 1. § 87 j. n. jsou podrobeny. Pro všecky spory dotčené má býti příslušným soud, v jehož obvodu onen statek hospodářský leží. Forum § 87 j. n. jest forum electivum, které ovšem soudům nutným ustupuje, jež však vedle soudu obecného i ostatních soudů zvláštních může k působnosti přijíti.
3. Soud místa plnění (splniště). Pod rubrikou »soud splniště« pojednává zákon a sice:
α) o soudu místa plnění v užším slova smyslu § 88,
β) o soudu žalob směnečných § 89,
γ) o soudu rozepří lodních § 90 j. n.
Ad α) Dle § 88 j. n. mohou býti žaloby ze smlouvy podány u soudu místa, kde smlouva dle dohodnutí se stran od žalovaného splněna býti má. Jak z tohoto obsahu § 88 j. n. patrno, jest základem fora § 88 nové j. n. úmluva, smlouva na určitém místě splniti. Úmluva tato musí býti písemně uzavřena a v listině o tom zřízené zejména uvedeno, »že založením místa plnění také i právo k žalobě se na tomto místě zakládá« (§ 88 odst. 1. věta posl.) Listinu tuto jest v originálu k žalobě přiložiti (zodp. ot. k § 88 odst. 1. j. n.). Z tohoto přísného formálního předpisu, který zachovati jest i tenkráte, když jedna z kontrahujících stran provozuje živnost obchodní, dopustil nový zákon, přihlížeje na požadavky praxe a zvyky obchodní, výjimku jen pro jediný případ, že obě smluvní strany jsou osobami obchod provozujícími. (Obchodníky plného práva býti nemusí.) Tu stačí k založení soudu místa plnění projev i mlčky učiněný tím, že adresát fakturu, ve které jest vytčeno, »že placení na určitém místě se státi má, a že i na témž místě žaloby podány býti mohou,« bez námitky přijme (§ 88 odst. 2 j. n.). Co za fakturu jest pokládati, uváží soud dle okolností případu (zodp. ot. § 88 odst. 2 j. n.). Ovšem jest třeba, aby, má-li mlčení obchodníkovu tento smysl býti přiložen, faktura současně se zbožím nebo již dříve došla a aby dodatek zmíněný ve faktuře samé byl obsažen. Nedostačí tudíž, byla-li faktura teprve po dojití zboží zaslána, nebo jestliže zmínka, že na určitém místě placeno býti má a na témž místě i žalovano býti může, ne ve faktuře, nýbrž v nějakém dopisu snad vedle toho zaslaném se Příslušnost soudní (civilní).
stala. Zdali zboží k provozování obchodu adresátova slouží či nic, jest lhostejno (zodp. ot. k § 88 odst. 2 j. n.). Fakturu tuto třeba v opisu připojiti k žalobě. Vzejde-li spor o tom, zdali strana provozuje obchod, třeba o tom podati důkaz vysvědčením soudní kanceláře příslušného soudu, o tom, že firma strany jest v rejstříku obchodním zapsána, nebo jde-li o obchodníky neprotokolované, vysvědčením instance správní, jež vede rejstřík živnostenský o tom, že živnost strany jest živností obchodní (min. nař. z 3. prosince 1897 č. 280 ř. z.). Co do dosahu jest forum místa plnění po stránce věcné příslušno pro závazky obligační ze smlouvy pochodící, při čemž nerozhodno, jakého dosahu jest žaloba o smlouvu cnu se opírající, zejmena žaluje-li se na splnění nebo zrušení smlouvy, na náhradu škody pro nesplnění vůbec nebo nepořádné její splnění, či jeví-li se žaloba ona toliko žalobou uznávací, mající za cíl zjištění, že určitý poměr smluvní mezi stranami stává či nestává. Před soud místa plnění bude obzvláště lze podati všecky žaloby na splnění smlouvy i žaloby ze správy (§§ 922 a násl. o. o. z. čl. 346 a násl. obch. z.) Nenáleží sem však žaloby, které nejsou vyvozovány ze sporné smlouvy samé, třebas i k nim smlouva tato podnětu zavdala (na př. žaloby odpůrčí z rukojemství o platnost listiny o smlouvě zřízené) a ještě méně žaloby, které vůbec ani o smlouvu se neopírají, nýbrž nějaké jiné právní jednání, na př. poslední pořízení mají za základ. Před forum místa plnění nebude zejména patřiti žaloba odpůrčí, působnost smlouvy popírající, poněvadž žaloba tato není ze smlouvy nýbrž ex variis causarum figuris (ex lege § 859 o. o. z.), nesměřuje k zrušení smlouvy (§ 88 j. n.), nýbrž jen k prohlášení její bezúčinnosti, neprojednává se mezi kontrahujícími stranami, nýbrž mezi jednou (z pravidla) z nich a osobou třetí (srv. zák. ze dne 16. března 1884 č. 36 ř. z.). Co do stránky subjektivní patří před určitý soud jako soud místa plnění žaloby shora vypočtené jen potud, pokud žalovanou jest strana, která se spůsobem výše uvedeným na onom místě plniti zavázala, nikoli však i žaloby, ve kterých strana tato jako žalobkyně vystupuje (arg.: vom Beklagten). Zavázali-li se oba kontrahentina určitém, však na vzájem různém, v rozličných soudních okresích ležícím místě plniti, zakládá se forum místa plnění proti každému z nich zvláště. Forum § 88 j. n. spadá do řady soudů volby (fora electiva), dopouštějíc žalobci, aby dle vůle své buď u tohoto fora nebo u všeobecného soudu (bydliště) vystoupil. Volbu tuto má žalobce, třebas i jeho spolukontrahent již zemřel a pozůstalost, pokud se týče dědice žalovati jest (§ 77 j. n.). Forum smlouvy jest úplně vyloučeno pro žaloby z obchodů splátkových, jestliže žalovaný má v Rakousku své bydliště (§ 6. zák. ze dne 27. dubna 1896 č. 70 ř. z.).
Ad b) Forum žalob směnečných. Zvláštní případ soudu místa plnění upravuje zákon v 89 j. n., jenž stanoví: »Osoby ze směnky zavázané mohou od majitele směnky žalovány býti u soudu místa platebního. Jak z tohoto znění patrno, jest ustanovení § 89 svým obsahem daleko užší než předpis § 88 j. n. Vztahuje se totiž jen na žaloby proti osobám »ze směnky« zavázaným, tedy vzhledem k §§ 555 a násl. civ. proc. a § 51 č. 3 j. n. jen na žaloby nesoucí se na zaplacení nebo pojištění sumy směnečné. Nelze ho tedy použíti pro žaloby, k nimž jednání směnečné sice podnětu zavdalo, které však z obsahu směnečné, skripturní obligace (ze směnky) odvozovány nejsou. (Srov. čl. 72, 74, 83, jakož i žaloby odpůrčí). Důvodem tohoto fora není jako v § 88 úmluva určitého místa Příslušnost soudní (civilní).
plnění, nýbrž ze směnky patrný závazek jistého místa platebního pro sumu směnečnou určeného. Poněvadž zákon nerozeznává, sluší pod »místem platebním« rozuměti netoliko místo platební zvláště udané, nýbrž i místo platební dle čl. 4. č. 8, 24 a čl. 97 směn. ř. v bydlišti trassatově, resp. v bydlišti vydatele vlastní směnky spatřované (zodp. ot. k § 88 č. 9 j. n.). Pro založení tohoto fora není třeba formálností v § 88 odst. 1 předepsaných. Závazek, na místě určitém platiti nebo zjistiti sumu směnečnou a ze závazku tohoto i u soudu téhož místa se dáti žalovati, zakládá se pro všecky směnečné dlužníky ať přímé ať nepřímé podpisem jejich na směnce a její odevzdáním. Jako žalobce smí u fora § 89 j. n. vystoupiti jen majitel směnky. Že forum toto jest pro všecky směnečné dlužníky společným, o tom níže při soudu společenství rozepře.
Ad c) Soud rozepří lodních.
Dle § 90 nové jur. normy mohou žaloby :
α) z nájmu lodí,
β) z poměru služebního námořního mužstva a
γ) z námořních obchodů dopravních podány býti u soudu onoho místa, kde se žalovaný zdržuje, kde zboží dodáno nebo doprava skončena býti má, nebo kde cesta jest přerušena. Jak z doslovu tohoto plyne, nehodí se § 90 plně do odstavce pojednávajícího o forum místa plnění, poněvadž za důvod příslušnosti soudu tam upraveného vyhlašuje netoliko závazek na určitém místě plniti, nýbrž i pobyt žalovaného a nahodilou okolnost, kde plavba se přeruší.
4. Soud věci stižené. Souvislost mezi pohledávkou a zástavním právem k pojištění jejímu sloužícím, ohled na praxi soudní i na praktické potřeby života, jakož i zřetel k tomu, že soud reální se jeví jaksi přirozeným střediskem pro upravení všech právních poměrů k hypothece se vztahujících (mot. vl. osn. k § 93 j. n.) vedly k tomu, že v § 91 j. n. jsou u soudu reálního dle § 81 příslušného za jistých podmínek připuštěny i některé žaloby obligační a sice:
a) žaloby o zaplacení pohledávky zástavním právem zjištěné,
b) žaloby o uznání, že pohledávka zástavním právem zjištěná neexistuje a
c) žaloby o zaplacení zadrželých dávek z reálního břemene na statku vězícího. Podmínky, ku kterým zákon možnost žalob těchto u fora reálního připojil, jsou:
Ad a) a b) aby žaloby dotčené spojeny byly s příslušnou žalobou z práva věcného, t. j. žaloba o zaplacení pojištěné pohledávky se žalobou hypothekární k provedení zástavního práva se nesoucí, žaloba o zjištění neexistence pohledávky k žalobě o zrušení nebo výmaz dotčeného práva zástavního a aby jak ona žaloba věcná, tak i tato obligační proti téže osobě směřovaly (§ 91 odst. 1 j. n.). Pro žaloby ad с) které podány býti mohou u soudu, v jehož obvodu statek reálním břemenem stížený leží, žádá zákon, aby proti nynějšímu držiteli reality stížené čelily. Forum § 91 jur. n. jest forum electivum, t. j. nevylučuje, aby žalobce nároků shora vytčených i u fora všeobecného nebo u některého jiného zvláštního soudu vymáhal. Však volí-li si forum § 91, má tu výhodu, že může žaloby již uvedené za podmínek naznačených u soudu § 91 i tenkráte podati, když soud tento sám o sobě pro ony žaloby obligační objektivně není příslušným (§ 95 j. n.), buď že tyto vzhledem k svému Příslušnost soudní (civilní).
obnosu před soud jiného druhu (okresní, sborový) nebo vzhledem k své povaze před soud kausální (§ 51 j. n.) patří. Poněvadž soud § 91 jest jen jakýmsi rozšířením fora reálního na některé nároky osobní, nutno i jemu v konkurrenci se soudy jinými přiznati stejnou sílu a připustiti působnost jeho i tenkráte, byla-li na př. pozůstalost žalována (§ 77 j. n.). Nebude však lze použíti předpisu (§ 91 j. n. na osoby toliko soudu dvor. maršálka podléhající. Srov. § 85 jur. n., čl. III. a IX. odst. 2 úv. zák. z. k jur. n.
5. Soud žalob z rušené držby věcí movitých. Žaloby z rušené držby věcí movitých, jakož i z rušené držby práv k věcem movitým mohou býti podány u okresního soudu (§ 49 č. 4 j. n.) onoho místa, kde rušení se stalo (§ 92 j. n.). Na rozdíl od fora určeného v § 81 j. n. pro žaloby z rušené držby nemovitostí jest soud § 92 j. n. forum electivum, jež dopouští z rušené držby movitosti také u všeobecného soudu žalovaného žalobou vystoupiti. Pro použití § 92 j. n. jest lhostejno, jedná-li se o rušení držby v užším slova smyslu, nebo o úplné vypuzení z držby.
6. Soud společenství rozepře. Důvody, které vedly zákonodárce k tomu, aby kumulaci žalobních nároků proti více osobám v jedné žalobě a v jednom sporu dopustil a tím t. zv. společenství rozepře (litis consortium) za dovolené vyhlásil, vyžadovaly nezbytně toho, aby pro ony žaloby i určité forum zavedl, kterému by se všichni žalovaní bez ohledu na své bydliště podrobiti byli nuceni. Otázka, kdy a za jakých podmínek společenství rozepře jest možno a kdy tudíž forum litis consortii k platnosti přijde, jest otázkou řízení, kterou řeší §§ 11 a násl. civ. proc. Forum litis consortii v § 93 j. n. upravené vztahuje se jen na společenství rozepře ve smyslu § 11 č. 1 c. ř. s., totiž litis consortium založené tím, že všichni žalovaní ohledně předmětu sporu stojí ve společenství právním, nebo že všichni z téhož skutkového a právního důvodu jsou zavázáni. Pro společenství rozepře dle § 11 č. 2 c. ř. s. připuštěné nemá již § 93 j. n. žádného významu, poněvadž společenství toto výslovně předpokládá, aby pro každého žalovaného zvlášť dovolaný soud byl' příslušným. Pokud jde o ustanovení soudu pro žaloby proti litis consortům příslušného, uvedl § 93 j. n. v prvém odstavci svém předpis všeobecný forum litis consortii vůbec upravující, načež v druhém svém odstavci předpis zvláštní toliko na rozepře směnečné se vztahující položil. Dle zmíněného všeobecného předpisu může »více osob, které mají svůj obecný soud před rozličnými soudy žalováno býti jakožto společníci rozepře, pokud by pro rozepři nebylo společného zvláštního soudu, před každým tuzemským soudem, u něhož jeden ze společníků ve sporu, jestliže by se mezi nimi nalézali hlavní a vedlejší zavázaní« (srvn. npř. § 124 konk. ř. a § 12 c. ř. s.) u onoho soudu, u něhož »jeden z hlavních zavázaných má svůj obecný soud« (§ 93 odst. 1 j. n.). Jak z tohoto všeobecného doslovu plyne, nerozeznává zákon v příčině fora litis consortii různé druhy žalob, zejména nerozlišuje žaloby uznávací a condemnatorní, neobmezuje se zajisté také jen na žaloby majetkoprávní. Rovněž i co do stránky subjektivní není činěno rozdílu mezi osobností žalobcovou, resp. žalovaného, leda že není dopuštěno, aby mezi litis consorty žalovány byly i osoby z právomoci rakouských soudů vyloučené nebo toliko úřadu dvorního maršálka podléhající (čl. III. a IX. odst. 2 úv. z. k. j. n., §§ 81—83 a 85 j. n. a contr.). Jinak však jest lhostejno, je-li společník v rozepři rakouským občanem či cizincem. Důvodem Příslušnost soudní (civilní).
příslušnosti soudu dle § 93 odst. 1 jest bydliště jednoho ze spolužalovaných. Aby týž na prvém místě mezi žalovanými byl uveden, se nevyhledává. Co do působnosti své jeví se býti forum litis consortii dle § 93 odst. 1 j. n. vyloučeno tehdy, když pro dotčenou rozepři nějaké zvláštní společné forum jest založeno. Dodatkem tím propůjčen jest v novém zákoně soudu společenství rozepře karakter fora podpůrného, které jen tehdy k platnosti má přijíti, nelze-li záležitost dotčenou před nijakým zvláštním soudem ať nutným ať volby, který v tomto konkrétním případě pro všecky žalované současně příslušným se býti objevuje, projednati. Pokud se jedná o společenství rozepře ve sporech směnečných, upravuje zákon zvláštní forum litis consortii v odstavci 2 § 93 j. n., jenž zní: »Osoby ze směnky zavázané mohou jako společníci rozepře, u soudu místa platebního býti žalovány.« V ustanovení tomto nalézáme vlastně jen to opakováno, co již z § 89 odvoditi se dá. Že předpisem druhého odstavce § 93 ustanovení odstavce prvního téhož paragrafu jest vyloučeno, rozumí se vzhledem k podpůrnosti ustanovení posléz zmíněného samo sebou. Forum druhého odstavce § 93 jako forum electivum konkuruje zajisté i s forem obecným i s jinými zvláštními soudy volby, pokud působnost jejich v tom kterém případě pro všecky žalované současně jest založena.
7. Soud rozepře hlavní. Jur. norma uvádí dva případy, ve kterých soud hlavního sporu, který ve smyslu theorie dosavadní forum connexitatis můžeme pojmenovati, ke platnosti přichází, a sice:
a) při t. zv. hlavní intervenci;
b) při žalobách procesních zmocněnců nebo příjemců spisů o zapravení poplatků a nákladů (§ 94 j. n.).
Ad a) Instituce hlavní intervence upravená § 16 c. ř. s. záleží v tom, že na věc nebo právo, které jest předmětem sporu mezi dvěma osobama vedeného, osoba třetí nárok činí а к cíli provedení tohoto svého nároku proti oběma procesním stranám žalobou vystupuje. Pro tuto žalobu vyhlašuje § 94 odst. 1 j. n. za příslušný onen soud, u kterého spor mezi oběma žalovanýma stranama jest veden. Působnost tohoto soudu počíná okamžikem, kdy původní spor byl zahájen (§ 94 j. n., § 232 с. ř. s.) a trvá po celou dobu až k právoplatnému rozhodnutí dotčené rozepře původní. Zákon pojednává o soudu tomto jako o forum electivum, však jak motivy vládní osnovy k jur. normě k § 93 j. n. samy připouštějí, nemůže ve sporu zmíněném volba žalobcova vůbec prakticky k platnosti přijíti, poněvadž rozhodl-li se žalobce proti oběma sporným stranám během procesu jejich žalobou vystoupiti, tak u soudu hlavní rozepře učiniti musí. Soud hlavního procesu jest pro žalobu hlavního intervenienta i tenkráte příslušným, když by žaloba tato dle zásad pro kompetenci druhovou platících před tento soud nepatřila (§ 95 j. n.).
Ad b) Druhý případ soudu hlavního processu upravený druhým odstavcem § 94 j. n. vztahuje se toliko na žaloby zakládající se na titulu zmocnění v rozepři daného, ať se toto zmocnění jeví jako plná moc k provedení celého sporu (§§ 31—33 c. ř. s.), nebo jen pro jednotlivé procesní úkony (§ 33 c. ř. s.) nebo toliko jako plná moc k přijetí soudních vyřízení (§§ 94 a násl. a § 562 odst. 2 c. ř. s.). Předpis § 94 odst. 2. j. n. předpokládá dále, že vystůpují zmocněnci (nebo i jich právní nástupci proti svým zmocnitelům nebo jejich sukcessorům (srvn. i § 70 c. ř. s.) žalobou o zapravení nákladů za ně konaných i zapravení poplatků, jichž. Příslušnost soudní (civilní).
náhrada jim jednak dle obč. práva, jednak dle zvláštních předpisů přísluší. Lhostejno jest, je-li tímto zmocněncem advokát nebo osoba jiná (§ 31—33 c. ř. s.). Forum § 94 odst. 2 j. n. jest však nepřípustno, žaluje-li strana svého procesního zmocněnce z důvodu tohoto zmocnění o nějaký nárok pro ni vzešlý. Žaloba dotčená přikázána jest § 94 odst. 2 soudu hlavní rozepře, t. j. soudu prvé instance oné rozepře, ve které, pokud se týče pro kterou žalobci bylo dotčené zmocnění poskytnuto, třebas by soud tento druhově pro tuto žalobu zmocněncovu nebyl příslušným (§ 95 j. n.). Působnost fora tohoto počíná sice tak jako v případě ad a) uvedeném zahájením hlavního sporu, však nekončí se již vejitím rozsudku v rozepři hlavní vyneseného ve právní moc, nýbrž trvá i dále po okamžiku tomto. Podstata soudu toho jako fori electivi dopouští žalobci také u fora obecného nebo u jiného specielního fora (na př. místa splnění § 88 j. n. a p.) taktéž příslušného žalobou svojí vystoupiti.
8. Soud žaloby na vzájem. O foru reconventionis mluví § 96 j. n., jenž však nepojednává toliko o příslušnosti soudní, nýbrž mluví vůbec o žalobě na vzájem, jejíž přípustnost i podmínky vytýká. Dle toho předpisu jest žaloba na vzájem možná:
a) jestliže žalovaný chce provésti nějaký nárok, který s nárokem žalobcovým v přední žalobě obsaženým souvisí nebo se s ním vůbec může kompensovati, nebo
b) má-li býti zjištěn nějaký právní poměr nebo právo během sporu sporným se stavší, na jehož existenci či neexistenci rozhodnutí rozepře první zcela nebo z části závisí (§§ 236 a 229 civ. ř. s.). V prvém případě klade zákon za podmínku přípustnosti žaloby na vzájem souvislost nároku žalovaného s nárokem žalobcovým, resp. takový poměr obou nároků těchto, aby mezi nimi byla kompensace možnu (§§ 1438 a násl. o. o. z.), v druhém, aby zjištění žalobou na vzájem vymahané mělo význam praejudicielní pro rozepři první. Jaká jest tato žaloba první, se zákon nezmiňuje. Dle své povahy bude žaloba na vzájem obmezena toliko na spory v obor práva majetkového spadající. Vždycky však předpokládá, aby strany v rozepři první měly ve sporu o žalobě na vzájem zahájeném své úkoly vyměněny, t. j. aby žalovaný v rozepři prvé jako žalobce v rozepři vzájemné vystupoval a naopak. Vedlejší intervenient nemůže vystoupiti žalobou navzájem z poměrů vlastních odvozovanou, ani nemůže, stojí-li na straně žalobcově, býti žalobou stíhán. (Srov. § 19 odst. 1 c. ř. s.) Jestli však se jeví jako společník v rozepři (§ 20 c. ř. s.) nebo v souhlasu obou stran v proces jako strana na místo původního žalobce či žalovaného vstoupil, jest již k žalobě navzájem legitimován. Žaloba na vzájem, kterou podati jest u soudu, u kterého se spor první projednává, jest však vyloučena, jestliže pro nárok předmět její tvořící, onen soud ani prorogaci nemohl by se státi příslušným nebo jestli o ní jen v nějakém mimořádném pro záležitosti tohoto druhu výlučně předepsaném řízení jednati se má (na př. směnečném, nájemném.) (§ 104 j. n., § 96 odst. 2 a § 236 al. 2 с. ř. s.). Jinak jest lhostejno, jestli žaloba první u soudu obecného nebo kausálního, u fora bydliště nebo některého fora zvláštního, nebo i fora delegovaného podána byla. Založení fori reconventionis předpokládá, aby spor o žalobě první již byl zahájen (§ 232 civ. ř. s.). Nevznikne tudíž tenkráte, byla-li žaloba první pro nepříslušnost soudu nebo z nedostatku jiných procesuálných náležitostí (nezpůsobilost strany k procesu) odmítnuta. Bylo-li Příslušnost soudní (civilní).
však řízení o první žalobě zahájeno, trvá možnost fori reconventionis až do okamžiku, kdy řízení ústní v prvé instanci bylo ukončeno t. j. když předseda soudu líčení za ukončené vyhlásil (§§ 193 a 233 civ. ř. s.). Jest tudíž v instanci druhé a třetí možnost žaloby navzájem vyloučena (§ 482 c. ř. s.). Poněvadž žaloba navzájem nezbytně žalobu první a řízení platně o ní zavedené předpokládá, nutno za to míti, že v případech, ve kterých řízení o žalobě první od soudu odmítnuto nebo vůbec jako zmatečné zrušeno (§ 42 j. nor.), forum reconventionis základu svého ztrácí. Vzal-li žalobce svoji žalobu zpět, dříve než žalovaný žalobu na vzájem podal, nemůže ovšem již fora § 96 j. n. se býti dovoláváno. Pakli se však stalo toto vzetí žaloby zpět, když již forum ono podáním žaloby na vzájem bylo založeno, nutno co do dalšího trvání tohoto soudu rozeznávati, jestli k onomu odvolání žaloby žalovaný svolil, či bylo-li bez vůle žalovaného provedeno (§ 237 c. ř. s.). V případě prvém nemůže jednostranný akt žalobcův žalovaného zbaviti práva procesuálního, platně již založeného, míti svoji rozepři žalobou na vzájem již zahájenou projednanou a rozhodnutou u fora § 96 j. n., leč že by žaloba navzájem podstatou svého nároku na hlavní závisela. V případě posledním však možno — ač-li z prohlášení žalovaného opak nevysvítá — ve svolení k vzetí žaloby zpět býti spatřováno i vzdání se fori reconventionis, načež soud se zastavením jednání o žalobě první zastaví i další řízení o žalobě nevzájem. Forum žaloby na vzájem uvedeno jest taktéž mezi soudy na výběr danými, však volba žalobcova záleží toliko v tom, že žalobce rozhodriouti se může, chce-li nárok svůj žalobou na vzájem nebo žalobou samostatnou dobývati. Rozhodl-li se pro prvé, nemůže žalobu svoji u jiného soudů než u soudu v § 96 j. n. předepsaného podati.
9. Soud dřívějšího bydliště. Dle § 97 nové j. n. mohou řemeslníci, prodavači v malém, hostinští, lodníci, povozníci i jiní živnostníci, pak tovaryši, sluhové a jiní dělníci námezdní své pohledávky za dodané výrobky a zboží, pokud se týče za konané služby a práce, pokud před soud vůbec patří, dobývati u soudu, v jehož obvodu měl žalovaný odbíratel nebo objednatel své dřívější bydliště, třeba by týž mezi tím v jiném soudním okresu se usídlil. Stejné právo poskytnuto jest i soukromým učitelům pro nároky jejich na odměnu za vyučování jimi udílené (§ 97 odst. 2 j. n.). Základem fora tohoto jest »dřívější« bydliště žalovaného, t. j. ono bydliště, které měl, když žalovaná pohledávka proti němu vzešla. Působnost tohoto fora pomijí, jestliže žaloba do 90 dnů počítaných ode dne, kdy poslední dodávka od žalobce žalovanému se stala, nebo kdy, naposled práce od žalobce pro žalovaného konána byla, nebyla podána (srov. § 29 j. n. a 54 odst. 1 j. n.).
10. Soud lodníků a lodního mužstva. V 98 jur. n. jest jako zvláštní forum electivum upraven soud lodníků a lodního mužstva. Obsah právomoci jeho jest týž, jako fora upraveného v § 97, zahrnuje v sobě také jen nároky ze smlouvy trhové za dodané potřeby a zboží a ze smlouvy námezdní za konané služby i práce, jimiž vystupují jako žalobci osoby v § 97 j. n. vypočtené. Od § 97 liší se předpis tento jednak tím, že předpokládá, že nároky dotčené směřují proti lodníkům nebo osobám k lodnímu mužstvu patřícím, kdežto § 97 na osobu žalovaného nepřihlíží, jednak, že působnost soudu v § 98 upraveného na určitou časovou dobu se neobmezuje, kdežto účinnost fora § 97 dobou 90denní pomíjí. Titulem Příslušnost soudní (civilní).
příslušnosti soudní dle § 98 jest dočasný pobyt žalovaného, t. j. žaloba z nároků vzpomenutých může býti proti lodníkům, resp. lodnímu mužstvu u každého soudu podána, v jehož okresu se žalovaný právě zdržuje. Forum toto přichází k platnosti i tenkráte, když žalovaný na jiném místě své řádné bydliště má a líší se tudíž od případu, kdy pobyt forum všeobecné pro osobu bydliště v Rakousku nemající zakládá na př. §§ 67, 70 odst. 2 j. n. a p.
11. Soud jmění. Snaha, občanům rakouským i proti cizincům k nárokům jejich v Rakousku pomoci, vedla zákon nový k tomu, aby po způsobu zákonodárství cizích za určitých okolností i cizince právomoci rakouských soudů podrobil. Ze snahy této vzešel § 99 j. n., jenž dopouští žalovati cizince ze všech závazků majetkoprávních, ať jsou obsahu jakéhokoli, ať kdekoli vzešly a ať jest žalobcem občan rakouský nebo cizinec u onoho soudu rakouského:
a) v jehož obvodu se jmění cizincovo v době podání žaloby nalézá, nebo
b) v jehož obvodu jest věc předmět žalobního nároku tvořící.
Ad а) V případě prvém vyhlašuje zákon za důvod místní příslušnosti polohu »jmění« žalovaného cizince. Za »jmění« pokládati sluší dle § 99 j. n. úhrn veškerých práv majetkových, peněžitou hodnotu majících a žalovanému cizinci náležejících. Pro tento pojem jmění jest nerozhodno, je-li cena těch kterých práv majetkových větší či menší, jsou-li obmezena nebo právy třetích osob stižena, jsou-li scizitelna či nikoli, jeví-li se jako práva samostatná nebo toliko akcessorní (na př. právo zástavní, nárok vůči rukojmímu), nalezá-li se jmění ono v moci žalovaného cizince nebo v detenci osoby třetí. Ovšem jest třeba, aby dotčený předmět cizinci náležející dle přirozeného svého určení jako část jmění se objevoval. Jmění nalézá se všude, kde jest některá jeho částka. Pokud se jeho předmětem jeví nějaká věc hmotná, jest to místo, kde věc tato se nalézá. Pokud předmětem oným jsou práva, zákon všeobecného ustanovení o tom, kde místo jejich polohy má býti spatřováno, nedal. Toliko kasuisticky předepsal, že »při pohledávkách platí bydliště podlužník v Rakousku svého bydliště, nalézá-li se však v Rakousku věc za jistotu pro pohledávku onu sloužící, má býti místo, kde věc tato leží, při ustanovení příslušného soudu rozhodnou.« (Srvn. i § 4, č. 6 exek. ř.). V předpisu tomto rozhodnuta jest otázka, kde při právech místo jmění má býti hledáno, toliko pro dva případy, z nichž jeden zahrnuje vůbec nároky obligační, druhý dotýká se jednoho práva věcného, totiž práva zástavního. Předpisu prvého bude lze použíti pro všecka práva obligační bez ohledu na jejich obsah, princip pro právo zástavní vyslovený bude moci býti applikován i na ostatní věcná práva k věci cizí a spatřeno v příčině jich místo jmění cizincova tam, kde se nalézá věc, předmět onoho práva činící. Dle analogie § 81 odst. 2 j. n. a dle principu §§ 4, č. 6 a 18, č. 1 exek. ř. spojení s § 118 j. n. bude při služebnostech a břemenech reálních rozhodnou poloha věci služebné, pokud se týče stížené. Zásada pro věcná práva vyslovená přijde zajisté k platnosti při nárocích sice obligačních, však na listině lpících, které i § 427 o. o. z. vedle věcí hmotných uvádí. Jmění ono musí býti v obvodu soudu v době podání žaloby (§ 29 a 54 odst. 1 j. n.). Jakým způsobem se tam dostalo, je lhostejno. Vedle zmíněných všeobecných pravidel stanoví zákon, patrně aby břímě průvodní s žalobce Příslušnost soudní (civilní).
sňal a sporům o příslušnost, pokud možno, zabránil, jakási fiktivní místa jmění, t. j. předpokládá, že na určitém místě jmění žalovaného se nalézá a každý protidůkaz vylučuje. Prohlašuje totiž, že při cizozemských ústavech, společnostech, společenstvech i jiných spolcích osobních, jakož i při podstatách majetkových má za místo jejich jmění pokládati se ono místo, kde se nalézá trvalé jejich tuzemské zastoupení nebo nějaký orgán k obstarávání záležitostí jmenovaných subjektů určený (§ 99 odst. 3 j. n.). Rovněž stanoví, že ve sporech vztahujících se na lodi mořské a plavbu mořskou má platiti za místo jmění žalovaného cizince přístav domácí v tuzemsku ležící lodi dotčené.
Ad b) Pro žaloby proti cizincům v Rakousku nebydlícím jest ve sporech, jichž obsahem jest provedení nebo uznání nějakého nároku na předmět v Rakousku se nalézající, dle § 99 odst. 1 j. n. příslušným soud, v jehož obvodu se předmět onen v době podání žaloby nalézá. Předmětem tím může býti zajisté jak věc hmotná, tak i nehmotná, t. j. právo. V příčině poslednějšího třeba zjistiti místo, kde se nalézá, dle zásad shora uvedených. Na důvodu žaloby nezáleží. Pokud však žaloba dle své povahy jako žaloba reální před forum § 81 j. n. přísluší, přijde zajisté forum toto a nikoli forum § 99 k platnosti.
12. Podpůrný soud pro žaloby z poměru manželského a rodičského. Aby potřeba časté delegace nebo hustšího použití § 28 j. n. byla obtnezena, nařizuje § 100 j. n., že žaloby proti příslušníkům státu rakouského na rozvod, rozloučení a neplatnost manželství, jakož i žaloby z poměru manželského nebo z poměru mezi rodiči a dětmi mohou, není-li tu nižádného jiného ani všeobecného (§§ 65—73 j. n.), ani zvláštního (§ 76 j. n.) důvodu příslušnosti, podány býti také u všeobecného fora žalobcova, a jestli ani to v Rakousku není založeno, u zemského soudu ve Vídni. Podmínkou tohoto fora jest, aby vůbec v základě jiného předpisu pro některou ze jmenovaných žalob nebyl nižádný rakouský soud příslušným — odtud název »soud podpůrný« — a aby žalovaný byl státním občanem rakouským. V podmínce této přiveden i pro obor práva civilního alespoň v těchto specielních případech k platnosti princip souverenity státu, jenž si osvojuje ve sporech shora naznačených jurisdikci nad svými příslušníky bez ohledu na to, že ani v Rakousku nebydlí, ani se tu nezdržují. V předpisu § 100 j. n. učiněna byla v zájmu žalobcově úchylka ze zásady, že »actor forum rei sequitur« a dovoleno žalobci u fora svého bydliště, resp. ve Vídni žalovati.
13. Soud cizinců. Dle § 101 j. n. má, jestliže v některém jiném území státním proti rakouským příslušníkům v záležitostech práva soukromého žaloby u soudu připuštěny jsou, které dle zásad rakouského zákona pro záležitosti dotčené vůbec nejsou nebo jen obmezeně jsou příslušny, stejné forum i proti občanům dotčeného cizího státu před rakouskými soudy býti založeno. V předpisu tomto přichází k výrazu zásada materielní reciprocity, která dosud toliko v příčině průvodnosti obchodních knih byla uznána (srov. § 22 úv. z. obch. a § 295 odst. 2 c. ř. s.). Kdo jest žalobcem zákon nerozeznává. Forum toto může i s jiným soudem zvláštním konkurovati.
14. Soud smluvený (forum prorogatum). O tom jednáno již shora. Příslušnost soudní (civilní).
15. Soud žalob na náhradu škody vzešlé provozováním železnic. Dle § 3 zákona ze dne 5. března 1869, č. 27 ř. z. zachovaného v platnosti článkem VI. č. 2 úv. z. k j. n. mohou žaloby na náhradu škody spůsobené při provozování jízdy na železnicích poškozením na těle nebo usmrcením osoby podány býti u obchodního soudu, resp. senátu buď sídla žalovaného podnikatelstva, buď místa, kde neštěstí se událo.
Oddělení druhé.
Příslušnost soudní ve věcech nesporných.
I. Zásady všeobecné.
a) Co se týká rozsahu a obsahu agendy soudní v řízení nesporném, byla ponechána zákony z r. 1895 v platnosti všecka ona ustanovení staršího práva, která hranice mezi řízením sporným a záležitostmi řízení nespornému přikázanými určovala. Jen k odstranění pochybností naskytujících se v praxi i theorii bylo v čl. XVI. úv. zák. k j. n. vysloveno, že důkaz otcovství k nemanželskému dítku za účelem zjištění jeho legitimace per subsequens matrimonium (§ 161 ob. z. obč.) má býti po smrti otce v řízení nesporném proveden a totéž nařízeno v příčině důkazu, který po smrti otcově provésti jest, aby zjištěno bylo, že překážka manželství neplatným činící byla dodatečně odstraněna nebo aspoň jednomu z obou manželů bez jeho viny neznáma a že tudíž dítko v manželství tomto narozené dle § 160 ob. z. obč. za manželské má býti pokládáno. Podobně bylo zařáděním předpisu, že rozloučení manželství židovského dle § 133 ob. z. obč. okresní soud mužův povolili má, v § 114 j. n. naznačeno, že záležitost tato za věc nespornému řízení patřící má býti pojímána.
b) Co do příslušnosti objektivní jsou i v novém zákoně k intervenci v záležitostech nesporných povoláni jako až doposud soudové všech druhů, zejména i všichni soudové právomocí kausální se zabývající. Záležitosti těmto posledním náležející jsou v podstatě tytéž, které i dle dosavadního práva v příslušnost soudů obchodních, horních a námořních spadaly. Jsou totiž i dle nové j. n. přikázány: Soudům obchodním:
1. Amortisace směnek a papírů kupeckých ve čl. 301 a 302 obch. zák. uvedených, jichž amortisace předpisu čl. 73 směn. ř. podléhá (§ 115 odst. 2 j. n.);
2. vedení rejstříků obchodních i rejstříků společenstev výrobních a hospodářských (čl. 12 a násl. obch. zák., § 7 zákona ze dne 9. dubna 1873 č. 70 ř. z., minist. nař. ze dne 9. března 1863 č. 27 ř. z., ze dne 14. května 1873 č. 71 ř. z. a ze dne 23. května 1895 č. 74 ř. z. a čl. VIII. č. 5 úv. z. k j. n.);
3. provedení konkursu kupeckého, t. j. konkursu obchodníků protokolovaných, obchodních společností a obchodních společníků osobně ručících (§§ 191 a 199 konk. ř., čl. VII. úv. zák. k j. n.);
4. potvrzení o náležitém vedení obchodních knih (§ 120 j. n.);
5. Obchodním soudům ve Vídni, Terstu a Praze náleží:
α) projednání pozůstalosti a všechna opatření soudu pozůstalostnímu příslušející v příčině obchodníků a továrníků ve Vídni, Terstu a Praze a příslušných předměstích bydlících a u dotčeného soudu protokolovaných, jakož i v příčině veřejných společníků obchodníků nebo továrníků těchto, třebas by společníci oni v místě nebydlili; Příslušnost soudní (civilní).
β) vedení poručenství nebo kurately v příčině osob ad α) uvedených i nezletilých dětí po nich pozůstalých, však ohledně posléz jmenovaných jen potud, pokud tyto na podniku obchodním neb továrním svým jměním jsou súčastněny (cís. nařízení ze dne 21. prosince 1855 č. 2 ř. z. z r. 1856 a čl. VIII. č. 2 úv. zák k j. n.). Soudům horním přikázána jest celá tabulární právomoc na hory se vztahující (§ 109 zák. horn. ze dne 23. května 1854 č. 416 ř. z., min. nař. ze dne 24. února 1850 č. 70 ř. z., § 118 j. n. a čl. XVII. úv. zák. k j. n.). Soudům námořským náleží sepsání osvědčení o nehodách při plavbě vzešlých (§ 49 jur. n. in fine). Všecky záležitosti ostatní v obor řízení nesporného spadající přísluší soudům obecným. Také i co se týče rozdělení záležitostí právomoci nesporné přikázaných mezi soudy okresní i sborové zachoval nový zákon v platnosti zásadu dříve uznávanou, dle které — k nepatrným úchylkám vyvolaným ohledem na zájem súčastněné strany nebo souvislostí s jinou záležitostí právní nehledě — mají záležitosti důležitější býti rozhodovány soudem sborovým, záležitosti dosahu a významu nepatrnějšího mají zůstaveny býti soudům okresním. Pokud zákon sám věci nesporné soudům okresním resp. sborovým přikázané výslovně nevytýká, klade známku větší nebo menší důležitosti té které záležitosti právní v okolnost, že ve vlastnictví osoby, na kterou se dotčená intervence soudní vztahuje, se nalézá, nebo přímo předmět dotčeného úkonu soudního tvoří určitý statek nemovitý významu většího a z pravidla i ceny značnější. Kdežto však právo dřívější tento význam pro určení druhové příslušnosti soudů v oboru řízení nesporného přikládalo netoliko statkům deskovým (lenním), nýbrž i nemovitostem v užším obvodu některého sborového soudu ležícím, zachovává právo nové zásadu dotčenou ve stejném rozsahu v platnosti je pro obor pravomoci tabularní (§ 118 j. n.), v ostatních však případech (zejména v otázce příslušnosti soudů k projednávání pozůstalostí, vedení poručenství a kurately k předsevzetí aktů reálních) obmezuje zmíněný princip, přikládajíc význam vzpomenutý jen statkům deskovým (lenním) a statkům z obecního svazku vyloučeným (srv. §§ 105, 106, 107, 110 a 117 j. n.). Že tím hranice příslušnosti druhové soudů okresních a sborových v záležitostech dotčených na úkor soudů sborových značně byla posunuta, leží na bíledni.
с) Co do příslušnosti místní objevuje se v jur. normě jako nejdůležitější titul kompetence místní, pokud jde o právomoc osobní, bydliště (skutečné, odvozené i fiktivní) a pokud jde o záležitosti reální, poloha věci dotčené. Vedle toho přichází k náležité platnosti ohled na souvislost dvou záležitostí právních, blízkost soudu a zřetel na zájem veřejný i na soukromý zájem stran, zvláště oněch, jež zvláštní ochraně zákonné se těší. Souvislost tvoří zejména důvod příslušnosti soudní k upravení palmare advokátova, za něž jak od strany, tak i od advokáta může u soudu, kde záležitost ona byla vedena, býti zažádáno (dv. d. ze dne 4. října 1833 č. 2633 sb. z. s. a čl. V. úv. z. k с. ř. s.).
II. Příslušnost v jednotlivých záležitostech řízení nesporného.
1. Řízení pozůstalostní. Co do obsahu zahrnuje řízení pozůstalostní, t. j. řízení upravené cís. patentem ze dne 9. srpna 1854 č. 208 ř. z. a sloužící k tomu, aby jmění osoby zemřelé nebo za mrtvou vyhlášené bylo převedeno na oprávněného dědice, všecky úkony směřující k tomu, oprávněné účastníky vyhledali, je vyrozuměti, prohlášení jejich přijati, pozůstalost Příslušnost soudní (civilní).
po zaplacení poplatků příslušných osobám oprávněným odevzdati a o vklad věcných práv v listině odevzdací založených nebo během pozůstalostního řízení zjištěných se postarati. Soudu pozůstalostnímu přísluší i všechna opatření v § 27 cit. cís. pat. uvedená, zejména udílení všech konsensů tam naznačených (§§ 21 a násl. cís. pat. ze dne 9. srpna 1854 č. 208 ř. z., § 177 ibidem, § 2 zák. ze dne 23. května 1833 č. 82 ř. z.). Tato působnost soudů pozůstalostních vztahuje se co do předmětu z pravidla na celou pozůstalost, t. j. na všecky objekty majetkové v době smrti zůstavitelovy na jmění jeho se nalézající (vyloučeny jsou jen statky fideikommissní, lenní a fideikommissární substitucí stížené, řízení pozůstalostní ohledně posléz uvedených projedná původní soud pozůstalostní § 26 cit. cís. pat.); co do subjektu z pravidla na všechny osoby, které v Rakousku zemřely, nebo své jmění zde měly. Ze zásad těchto připuštěny jsou výjimky jednak
a) Předpisy soukromého práva mezinárodního poměr rakouských soudů k cizině a cizincům upravujícími, jednak
b) zvláštními předpisy, jimiž projednání pozůstalosti po určitých osobách vůbec řádným soudům jest odňato. Ustanovení v skupinu prvou (ad a) spadající rozřešují otázku, zdali a pokud jest příslušnost soudů rak. založena k projednání pozůstalosti Rakušanů v cizině ležící a pozůstalosti cizinců v Rakousku se nalézající. V příčině této přichází především k platnosti § 21 nesp. říz. z r. 1854, jenž ustanovuje, že vyloučeni jsou rakouští soudové z projednávání pozůstalostí nemovitých v cizině ležících, ohledně nichž se vždycky cizím úřadům projednání zůstavuje, ať byl zemřelý občanem rakouským nebo cizincem. Pokud se jedná o pozůstalost cizincovu v Rakousku se nalézající, nařízeno předpisy §§ 22—25 cís. patentu o nesp. říz. z r. 1854 článkem VIII. č. 3. úv. z. k jur. nor. výslovně v platnosti zachovanými následující: V otázce, zdali a pokud soudové rakouští mohou projednávati movitou (nebo nemovitou) pozůstalost po občanu cizího státu, má rozhodovati především obsah mezinárodních smluv se státem dotčeným uzavřených. Není-li úmluv takových, platí zásada, že soudové rakouští mají vždycky projednávati pozůstalost cizincovu, pokud jsou v ní nemovitosti v Rakousku ležící (§ 22 cit. pat.). Pokud jde o movitou pozůstalost cizincovu, smí soud rakouský se projednávání jejího ujati jen v případech výjimečných, a to po zákonu:
α) náležel-li zemřelý státu, který si projednání movitých pozůstalostí po Rakušanech tam zemřelých vyhrazuje;
ß) nelze-li zjistiti, jak se soudy vlasti cizincovy vůči pozůstalostem Rakušanů tam zemřelých zachovávají;
γ) nelze-li vůbec vypátrati, kterému státu zemřelý cizinec náležel, a
δ) neměl-li zůstavitel cizinec vůbec nikde státního občanství (§§ 23 a 25 cís. pat. o nesp. říz.). V případě ad a) užiti mají rakouští soudové reciprocity, v případech ad β)—δ) má býti pozůstalost cizincova tak projednána, jako by byl zemřelý občanem rakouským. Po vůli účastníků může soud rakouský dle §§ 24 a 140 cís. pat. z r. 1854 (čl. VIII. č. 3 úv. sák. k j. n.) tenkráte movitou pozůslalost cizincovu projednati, jestliže zůstavitel měl v Rakousku své řádné bydliště, účastníci v Rakousku se zdržující za to žádají, aby pozůstalost rakouským soudem byla projednána, účastníci cizozemští, od kterých nároky dědické byly ohlášeny, po předchozí ediktální citací rakouskému soudu se podrobí a také cizozemský Příslušnost soudní (civilní).
úřad proti tomuto zakročení rakouských soudů námitek nečiní. K výjimkám těmto nehledě má soud rakouský movitou pozůstalost cizincovu příslušnému cizozemskému soudu zůstavitelovu, jemuž se netoliko její projednání, nýbrž i rozhodnutí o všech nárocích dědických zůstavuje, vydati a jen se o to postarati, aby pozůstalost byla zachována neztenčená, aby nároky dědiců a legatářů rakouských nebo v Rakousku se zdržujících byly zjištěny a pohledávky věřitelů pozůstalostních dle §§ 137—139 cís. pat. uhrazeny (§ 23 cís. pat. a čl. VIII. č. 3 úv. zák. k j. n.).
Ad b) Podle specielních ustanovení jsou řádní soudové rakouští vůbec z projednání pozůstalosti vyloučeni:
α) byl-li zemřelý členem císařské rodiny, osobou exterritoriální nebo osobou, která dle zvláštních nařízení soudu dvorního maršálka podléhá;
ß) byl-li zůstavitel velmistrem, rytířem nebo knězem rytířského řádu německého. V prvém případě [ad α] povolán jest dle dv. dekr. ze dne 14. července 1815 č. 1159 sb. z. s. k projednávání pozůstalostí po osobách dotčených úřad dvorního maršálka (čl. III. úv. zák. k j. n.), v případě druhém [ad β] projednati má pozůstalost záležející ze jmění volně scizitelného po jmenovaných členech řádu dle pat. ze dne 28. června 1840 č. 451 sb. z. s. německý řád sám (čl. VIII. č. 1 úv. z. k j. n.) V mezích vylíčenými předpisy vytčených upravena jest příslušnost soudů к projed- nání pozůstalostí:
a) co do druhu tím spůsobem, že, nepřihlížíme-li k výjimce shora již vzpomenuté, kdy obchodní soudové ve Vídni, v Terstu a v Praze instancí pozůstalostní býti mají, nastupuje, jedná-li se o pozůstalost, ve které se nalézají statky deskové, lenní nebo statky z obecního svazku vyloučené, příslušnost soudu sborového (krajského nebo zemského), ve všech ostatních případech jest soudem pozůstalostním soud okresní (§§ 105 a násl. j. n.);
b) co do místa rozhoduje:
α) v příčině pozůstalostí přikázaných jmenovaným soudům obchodním okolnost, že zemřelý továrník nebo obchodník ve Vídni, v Terstu nebo v Praze, pokud se týče, v příslušných předměstích bydlil a v rejstříku obchodním toho kterého soudu byl zapsán, nebo že byl veřejným společníkem těchto obchodníků nebo továrníků (cís. nař. ze dne 21. prosince 1855 č. 2 ř. z. ex 1856 a čl. VIII. č. 2 úv. z. k j. n.).
ß) Co do ostatních pozůstalostí jest místní příslušnost následovně rozdělena:
1. K projednání pozůstalostí po občanech rakouských v Rakousku zemřelých povolán jest onen soud, v jehož obvodu měl zůstavitel v době smrti své obecné forum, tedy zejmena dle §§ 65 a násl. soud, v jehož obvodu se bydliště zůstavitele (ať skutečné, odvozené nebo fiktivní) nalézalo. Pro osoby vojenské určiti jest forum pozůstalostní dle § 68 j. n. Je-li současně více soudů k projednávání téže pozůstalosti příslušno, bude rozhodovati praevence. (Zodp. ot. k § 105 j. n.)
2. Zemřel-li občan rakouský v cizině, přísluší projednávání jeho pozůstalosti v Rakousku se nalézající nebo rakouským soudům k projednávání vydané dle § 106 j. n. onomu soudu, v jehož obvodu měl zůstavitel své poslední obecné forum. Nelze-li soud tento zjistiti, má projednati dotčenou pozůstalost soud, v jehož obvodu nemovitosti v pozůstalost patřící buď vůbec nebo z větší části leží, a měl li zůstavitel jen jmění movité, soud, v jehož obvodu se větší část těchto movitostí nachází. Pro případ, Příslušnost soudní (civilní).
že by dle těchto předpisů příslušný soud zjištěn býti nemohl, přijde k platnosti § 28 j. n.
3. Pro případ, že byl zůstavitel cizincem, dány předpisy v §§ 107 a 108 j. n., z nichž první nařizuje, že v příčině nemovitostí cizincových v Rakousku ležících má projednati pozůstalost soud rakouský, v jehož obvodu nemovitostí ty zcela nebo z větší části leží, druhý stanoví, že v příčině movitostí, o kterých projednání pozůstalostní soudům rakouským náleží, má býti příslušným soud okresní, v jehož obvodu měl cizinec své obecné forum, a nedá-li se toto zjistiti, okresní soud, v jehož obvodu větší část zůstavených movitostí se nalézá. Vzhledem k všeobecnému předpisu § 105 j. n., jenž v čelo ustanovení jednajících o pozůstalostní právomoci položen, vůbec o pozůstalostech jedná, aniž by mezi občany rakouskými a cizinci rozeznával, sluší za to míti, že ustanovení §§ 107 a 108 j. n. nutno obmeziti jen na případy, kdy toliko nemovitá, resp. toliko movitá pozůstalost cizincova [srov. shora ad a)] předmět pozůstalostního jednání tvoří. Jestliže však projednává soud rakouský movitou i nemovitou pozůstalost cizincovu, bude zajisté, jako až doposud, kompetenci soudní dle těchže zásad určiti, které v příčině pozůstalostního řízení po občanech rakouských (§§ 105 a 106 j. n.) jsou dány. (Srovn. zodp. ot. k § 107 a 108 j. n.).
2. Poručenství a opatrovnictví. Jedná-li se o zřízení poručníka osobám nezletilým nebo kurátora osobám šíleným, blbým, marnotratným a pokud se týče (§ 275 o. z. obč.) hluchoněmým а p., jakož i o obstarávání všech záležitostí, které právo občanské nebo cís. pat. ze dne 9. srpna 1854 č. 208 ř. z. soudům vrchnoporučenským a vrchnoopatrovnickým ukládá, přichází
a) co do druhové příslušnosti soudní v podstatě táž zásada k platnosti, která pro objektivní kompetenci k pozůstalostnímu řízení byla shora vytčena. Platí totiž, nepřihlížíme-li k výjimečnému předpisu cís. nař. ze dne 21. prosince 1855 č. 2 ř. z. ex 1856, dle kterého jsou soudové obchodní ve Vídni, Terstu a v Praze prohlášeni za příslušny k vedení určitých poručenstev a kuratel, princip, že jako úřad vrchnoporučenský nebo vrchnoopatrovnický v příčině nezletilých osob oněch zůstavitelů, v jichž pozůstalosti se nalézají statky deskové nebo statky z obecného svazku vyloučené, jakož i v příčině oněch nezletilců nebo opatrovanou, kterým statky takové již patří, nebo kteří statků takových třeba i později nabyli, mají působiti soudové sboroví (krajští a zemští), kdežto ve všech případech ostatních, ve kterých poručenec nebo chráněnec statků zmíněných nemá, mají k vedení poručenství nebo opatrovnictví býti příslušnými soudové okresní (§§ 109 a 110 j. n.). Avšak zvláštní péče, kterou má zákon o zájmy poručenců i opatrovanců, vedla k tomu, že zákon rozhodnutí o některých důležitějších opatřeních buď osoby chráněncovy se týkajících, buď na jmění jeho se vztahujících i v oněch případech soudu sborovému vyhradil, ve kterých jako úřad poručenský nebo opatrovnický soud okresní působí. Nařídil totiž v § 109 odst. 2 j. n., že všechna rozhodnutí soudů okresních:
1. jimiž prodloužení otcovské moci nebo poručenství, zřízení nebo zrušení opatrovnictví pro šílenost, blbost nebo marnotratnost (§§ 172, 173, 251, 269, 273 o. o. z.) povoleno nebo odepřeno býti má; Příslušnost soudní (civilní).
2. jimiž žádosti o adopci (§ 181 o. o. z.) mají definitivně býti vyřízeny (§§ 257—262 cís. pat. z r. 1854);
3. jimiž má býti dáno nebo odepřeno povolení žádati za legitimací per rescriptum principis (§ 162 o. o. z.), a
4. jimiž schválení odprodeje věcí nemovitých poručencům nebo opatrovancům patřících má býti uděleno nebo odmítnuto, jest vždycky vyhrazeno soudům sborovým. Ve všech záležitostech těchto má dotčený soud okresní před vydáním svého usnesení spisy představenému soudu sborovému k rozhodnutí předložiti. Usnesení soudu okr. má tudíž význam pouhého dobrozdání pro soud sborový. Vlastní rozhodnutí náleží soudu krajskému resp. zemskému a jde tudíž stížnost proti usnesení tomuto na vrchní zemský soud. Podána budiž však u soudu okresního (zodp. ot. k § 109 j. n.).
b) Co do místa spočívá
α) příslušnost, jmenovaných soudů obchodních k vedení poručenství a opatrovnictví jim přikázaných na témže důvodu, na kterém se zakládá příslušnost těchže soudů k projednání pozůstalostí jim zůstavených, tak totiž, že ten ze jmenovaných soudů obchodních, který by byl povolán projednati pozůstalost obchodníka nebo továrníka, jest i úřadem opatrovnickým v příčině jeho osoby a úřadem poručenským v příčině nezletilých dětí po něm pozůstalých, pokud tyto jsou jměním svým na podniku obchodním nebo továrním súčastněny.
β) Pokud soudy obecné mají vésti poručenství nebo opatrovnictví, zakládá se jich k tomu příslušnost okolností, že poručenec nebo opatrovanec ve věcech sporných u nich svůj obecný soud (forum generale má (§§ 109 a 110 a §§ 65 a násl. j. n.). Má-li pro cizince, jenž v Rakousku svého obecného fora nemá, býti zřízen poručník nebo kurátor, jest k tomu dle 2. věty 1. odst. § 109 j. n. povolán soud okresní jeho bydliště nebo jeho pobytu. Poněvadž dle čl. VIII. č. 3. úv. zák. k j. n. byl i § 183 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854 č. 208 ř. z. výslovně v platnosti zachován, nutno, ač-li nemá mezi oběma dotčenými předpisy rozpor spatřován býti, toto ustanovení § 109 obmeziti jen na ono prozatímní zřízení poručníka resp. opatrovníka jaké § 183 cit. soudům rakouským ukládá. Předpisy §§ 109 a 110 j. n. upravují toliko příslušnost soudní k mimospornému obstarávání funkcí po zákonu soudu vrchnoporučenskému nebo vrchnoopatrovnickému uložených. Pokud však jde o provedení nároků chráněncových, odvozovaných ze správy jeho jmění, pořadem práva proti poručníku nebo opatrovníku, nutno příslušnost k rozepřím těmto posuzovati ne dle §§ 109 a 110 j. n., nýbrž dle všeobecných zásad příslušnost soudní v záležitostech sporných vůbec upravujících. (Srvn. čl. II. úv. z. k j. n. č. 1, jenž v ohledu tomto §§ 200 a 282 o. z. obč. výslovně další platnosti zbavuje.) O tom, že soud místně k vedení poručenství nebo opatrovnictví povolaný buď z povinnosti úřední nebo na návrh stran dozor a péči nad osobou poručencovou nebo výkon povinností soudu v příčině majetkových jeho záležitostí uložených zcela nebo z části na jiný soud stejného druhu může přenésti (§ 111 j. n.), srvn. shora.
c) Jako zvláštní výkon zahrnutý v právomoci soudů jako úřadů vrchnoporučenských, resp. vrchnoopatrovnických jeví se býti i schvalování prohlášení, jímž otec nezletilé dítě ze své moci otcovské propouští (§ 174 o. z. obč.). Ježto schválení toto jest vlastně jen jedním z úkonů přikázaných soudům v právomoci opatrovnické, bude lze v otázce oné užiti Příslušnost soudní (civilní).
všeobecných předpisů §§ 109 a 110 j. n. a pokládati k dotčenému opatření za příslušný co do druhu soud sborový, má-li otec nebo dítě statek deskový nebo statek z obecného svazku vyloučený, jinak však soud okresní a co do místa soud, v jehož obvodu má dítě své obecné forum. (Viz § 266 cís. pat. o nesp. říz.).
d) Pokud se jedná o ostatní případy kurately, zejmena o opatrovnictví pro určité opatření nebo pro určitá právní jednání, dal zákon předpis v § 112 j. n., jenž neprobíraje jednotlivé případy tohoto opatrovnictví, poukazuje na specielní předpisy pro ten který případ dané a jen podpůrně (v odst. 2. § 112 j. n.) nařizuje, že, není-li jiného ustanovení, má kurátora zříditi soud okresní, v jehož obvodu strana o zřízení jeho žádající své obecné forum ve věcech sporných má. Zvláštní ony předpisy, jichž se § 112 dovolává, obsaženy jsou buď ve specielních zákonech toho se týkajících, buď v právu občanském, buď v zákonech procesních. Z nich třeba se zmíniti zvláště o následujících:
α) Jde-li o jmění podstatu konkursní tvořící, přísluší zřízení prozatímního správce podstaty, potvrzení definitivního, i četné ony úkony, zejména dohledu nad správou konkursního jmění a nad realisací jeho se týkající, jak konkursním řádem ze dne 25. prosince 1868 č. 1 ř. z. ex 1869 soudu jsou uloženy, soudu konkursnímu, resp. konk. komisaři od něho ustanovenému (§§ 67 č. 4, 70, 73, 74, 82, 147, 148, 150, 154 a násl., 209, 227 konk. ř.).
ß) Co do správy pozůstalosti v případech §§ 690, 811, 812 o. o. z. a §§ 79, 128—130 pat. o nesp. říz. příslušný jest soud pozůstalostní (srov. § 27 cit. cís. pat.).
γ) Pro zřízení kurátora fideikomisního i kurátora potomstva, jakož i ku všem úkonům s kuratelou touto spojeným (§§ 618, 630, 644 o. o. z.) povolán jest soud fideikomisní § 116 j. n.
δ) Dle zákona ze dne 24. dubna 1874 č. 48 ř. z. § 3 má, uvalen-li byl konkurs na jmění ústavu, jenž jest oprávněn pod dozorem státním vydávati listy zástavní, ustanoviti к ochraně zájmů а к zastoupení držitelů těchto zástavních Jistů společného kurátora ex officio soud konkursní. Byla-li na ústav takový exekuce vedena, má vládní komisař, obává-li se, že ohrožena jsou práva držitelů listů zástavních, žádati za zřízení takového kurátora »u příslušného soudu«. Otázku této »příslušnosti« bude nyní řešiti dle § 112 odst. 2 j. n.
ε) Dle § 34 exek. ř. musí exekvent, chce-li provésti povolenou exekuci proti pozůstalosti dlužníkově, ke které se ještě žádný z dědiců nepřihlásil, a pro kterou také kurator (viz shora ad β) nebyl zřízen, navrhnout), aby pro pozůstalost onu ustanoven byl zvláštní prozatímní zástupce. Návrh tento může býti učiněn dle volby věřitelovy buď u soudu k povolení exekuce příslušného nebo u soudu pozůstalostního (§ 34 odst. 1 exek. ř.). Totéž z pravidla platí, jde li o pokračování v exekuci již počaté (§ 34 odst. 1 exek. ř. slovo: »fortgeführt« a odst. 2 slova »begonnen a fortgeführt«). (Výjimku obsahuje § 34 odst. 2 exek. ř.).
ζ) Dle zákona ze dne 24. dubna 1874 č. 49 ř. z. má pro dočasné držitele parciálních dlužních úpisů na majitele nebo na řád znějících býti zřízen společný kurátor ve všech případech, kdy práva držitelů těchto pro nedostatek společného zastoupení ohrožena nebo práva jiných v chodu svém zdržována by byla, zejmena však, byl-li na společného dlužníka vyhlášen Příslušnost soudní (civilní).
konkurs. Příslušným k zřízení tohoto kurátora а k vedení veškerých úkolů úřadu opatrovnickému uložených jest dle § 2. cit. zák., jestli firma dlužníkova jest v obchodním rejstříku zapsána, dotčený soud obchodní, jinak soud zemský nebo krajský, v jehož obvodu dílčí dlužní úpisy byly vydány a jestli místo vydání není jmenováno nebo neleží-li v Rakousku, soud sborový, v jehož obvodu tuzemské místo platební se nalézá. Je-li v Rakousku více míst vydání resp. více míst platebních, rozhoduje místo nejprve uvedené.
η) Dle §§ 48 a 49 zák. ze dne 19. května 1874 č. 70 ř. z. má býti pro držitele železničních dílčích dlužních úpisů majiteli nebo na řad znějících, za jichž jistotu jest určité jmění dáno, zřízen k žádosti vládního komisaře dotčeného podniku železničního společný kurátor, aby k cíli dobytí knihovního vkladu práva zástavního na nemovitostech k jistotě sloužících přiměřené kroky učinil. Cit. zák. nezmiňuje se o příslušnosti soudní k tomuto opatrovnictví. I zde bude tedy užíti podpůrného ustanovení § 112 odst. 2 j. n.
θ) Vedle již vytčených důležitějších případů obsahuje zákon občanský (§§ 114, 158, 274, 276, §§ 6 a 10 zák. ze dne 16. února 1883 č. 20 ř. z.) i civilní proces (§§ 8, 9, 116, 119—121, 386 c. ř. s.) i exek. řád (§§ 162, 174, 297, 310, 314, 315) dosti četné předpisy o zřízení opatrovníka ad actum, Pokud potřeba takového opatrovníka naskytá se během nějakého řízení soudního ať sporného ať nesporného, jest k řízení jeho pravidla povolán onen soud, který zabývá se onou záležitostí, jež k zřízení dotčeného kurátora podnětu zavdala. Pokud však třeba jest i v jiných případech k ochraně zájmu určitého subjektu právního zříditi opatrovníka, přijde k platnosti odst. 2 § 112 j. n.
3. Legitimace nemanželských dětí a adopce. V otázce příslušnosti soudu povolaného
a) k provedení řízení, jež předsevzíti sluší dle § 181 o. o. z. a §§ 257—262 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854 č. 208 ř. z., žádáno-li za schválení adopce dítěte, jakož i k spolupůsobení soudu předepsanému v §§ 263 — 265 cit. cís. pat., domáháno-li se legitimace nemanželského dítka per rescriptum principis (§ 162 o. o. z.) a
b) k řízení zahájenému dle čl. XVI. úv. zák. k j. n. k tomu cíli, aby po smrti otcové bylo dokázáno, že překážka sňatek neplatným činící byla odstraněna nebo že alespoň jednomu z obou manželů byla neznáma (manželství putativní), a že tudíž dítě z tohoto manželství pochodící dle § 160 o. o. z. za legitimní má býti pokládáno nebo aby zjištěno bylo, že dítě před sňatkem matky narozené bylo pozdějším manželem jejím zplozeno a tudíž dle § 161 o. o. z. legitimováno bylo, třeba dle § 113 j. n. rozeznávati:
α) stojí-li osoba, o jejíž adopci nebo legitimaci se jedná, pod mocí poručenskou či opatrovnickou, nebo
β) je-li svéprávnou. V případě prvém (ad α) jest příslušným k řízením shora uvedeným (ad a a b) vždycky dotčený soud poručenský, resp. opatrovnický. Definitivní vyřízení adopce a povolení k žádosti za legitimaci per rescr. principis vyhrazeno však soudu sborovému (§ 109 odst. 2 j. n.). V případě druhém (ad β) povolán jest k řízení za účelem legitimace per rescriptum principis nebo adopce (ad a) soud okresní, v jehož obvodu adoptant, resp. otec, jenž za legitimaci žádá, má své obecné forum, Příslušnost soudní (civilní).
kdežto k provedení řízení za účelem důkazů ad ß) vytčených příslušným
jest soud, u něhož má dítě své forum generale.
4. Dobrovolné rozvedení a rozloučení manželství. Dobrovolný rozvod manželství od stolu a lože (§§ 103—106 o. o. z.), jakož i rozloučení manželství židovského odevzdáním rozlučného listu (133 o. o. z.) náleží před okresní soud, u něhož má manžel své obecné forum (§ 114 odst. 1 j. n.). Oznámení opětného spojení manželů rozvedených může býti učiněno buď u soudu, který rozvod povolil, nebo u soudu okresního, v jehož obvodu manželé opět sjednocení nyní své společné mají bydliště. V případě posléz uvedeném má býti od soudu, jemuž oznámení o opětném spojení manželů se stalo, dána o tom zpráva soudu, který rozvod povolil a který od manželů v dotčeném jejich oznámení má býti naznačen (§ 114 odst. 2 j. n.).
5. Prohlášení za mrtva a důkaz smrti. Řízení upravené zákonem ze dne 16. února 1883 č. 20 ř. z. k tomu cíli, aby osoba nezvěstná dle § 24 o. o. z. za mrtvou byla prohlášena, nebo aby důkaz o nastalé smrti určité osoby mohl býti proveden, přísluší dle §§ 1 a 10 cit. zák. a čl. VIII. č. 7 úv. zák. k j. n. onomu soudu sborovému, v jehož obvodu měla osoba, o níž se jedná, své poslední řádné bydliště, a není-li toho, kde se posléze zdržovala. Otázku, kde má osoba vojenská své řádné bydliště, nutno rozhodnouti dle § 68 j. n.
6. Amortisace listin. Nové právo zachovalo skoro zplna v platnosti dosavadní předpisy, které příslušnost soudní v příčině amortisace listin upravovaly. Prohlašuje totiž úplně ve shodě s právem dosavadním § 115 odst. 1 a 2 j. n., že
a) amortisace státních dlužních úpisů a úvěrních papírů jim na roveň postavených náleží soudům sborovým první instance, v jichž úředním sídle dotčené úvěrní knihy jsou vedeny. (Srvn. o tom min. nař. ze dne 6. července 1850 č. 268 ř. z., ze dne 29. července 1850 č. 308 ř. z., ze dne 13. května 1852 č. 123 ř. z., ze dne 17. května 1853 č. 95 ř. z. a ze dne 10. ledna 1856 č. 13 ř. z. uvedená v Manzově vydání zák. při § 115 j. n. (upravené drem. Schauerem).
b) amortisace směnek a listin, jichž amortisace se řídí dle čl. 73 směn. řádu (t. j. poukázek a dlužních úpisů kupeckých, znějících na peníze, věci zastupitelné nebo cenné papíry, konosementů, listů složních i listů skladních veřejných skladišt [čl. 301, 302, a 305 obch. zák., zák. ze dne 28. dubna 1889 č. 64 ř. z. § 39], poukázek rak.-uherské banky [čl. 88 zák. ze dne 27. června 1878 č. 66 ř. z. a zákon ze dne 21. května 1887 č. 51 ř. z.]), přísluší soudu obchodnímu resp. obchodnímu senátu místa platebního.
c) V příčině ostatních listin poukazuje § 115 č. 3 j. n. na zvláštní předpisy, které příslušnost soudní к zavedení a provedení amortisace určují. Srvn. zák. ze dne 3. května 1868 č. 36 ř. z., § 99 zák. ze dne 27. června 1878 č. 66 ř. z. resp. ze dne 21. kv. 1887 č. 51 ř. z., § 17 dv. d. ze dne 26. září 1844 č. 832 ob. z. s., § 14 zák. ze dne 28 kv. 1882 č. 56 ř. z.).
d) Pokud vůbec žádného jiného předpisu není, má přijíti k působnosti podpůrný předpis posl. odst. § 115 j. n., jenž nařizuje, aby řízení amortisační provedl a umrtvení povolil soud okresní, u kterého strana za amortisaci Příslušnost soudní (civilní).
žádající má v době, kdy žádost podala, svůj obecný soud ve věcech sporných (§§ 65 a násl. j. n.).
7. Záležitosti fideikomisní. V působnost soudu fideikomisního v oboru řízení nesporného náleží vedle dozoru nad podstatou fideikomisní a péče, aby celé jmění svěřenské nezkrácené a neztenčené následníkům v listině základní určeným bylo zachováno (§§ 220 a násl. pat. o nesp. ř.), obzvláště projednání pozůstalostí fideikomisních, povolení ke zrušení fideikomisu, jakož i prohlášení, že svazek svěřenský pominul (§§ 644 a 645 o. o. z.) Prohlášení toto přísluší i tenkráte soudu fideikomisnímu, jestli svěřenský svazek smrtí posledního držitele pominul, kdy tudíž jmění, jež svého dosavadního rázu jako jmění svěřenské pozbylo, s ostatním jměním zůstavíte lovým u obyčejného soudu pozůstalostního se projedná (§ 116 odst. posl. j. n.). V záležitostech těchto jest příslušným co do druhu vždycky soud sborový obecnou právomocí se zabývající (krajský, zemský). Co do příslušnosti místní nutno rozeznávati:
а) mezi fideikomisy zřízenými již před počátkem platnosti nové jur. normy a
b) fideikomisy teprve později založenými. V příčině prvnějších mají i na dále právomoc svéřenskou vykonávati ony soudy, které až doposud ohledně těchto svéřenství jako instance fideikomisní působily. Co se týče poslednějších, bude především rozhodovati ustanovení fideikomisních stanov v zákonné formě schválených. Neobsahují-li tyto nižádného předpisu o sou dní příslušnosti, má býti v příčině dotčeného svéřenství instancí fideikomisní soud krajský nebo zemský, u něhož měl zakladatel v době smrti své obecné forum (§§ 116 a 65 a násl. j. n.). Povoliti zadlužení fideikomisu přes jednu třetinu smí toliko nejvyšší soudní dvůr, který v tomto případě již v prvé instanci rozhoduje (§ 2 zák. z 13. června 1868 č. 61 ř. z.).
8. Záležitosti reální. Společným názvem »záležitostí reálních« zahrnuty jsou všecky úkony soudní na nemovitosti se vztahující, pokud nespadají v obor pravomoci tabulární. Jako úkony takové uvádí zajisté jen příkladno § 117 j. n.: soudní ohledání, důkaz znalecký, inventuru, odhad, dražbu a zavedení soudního správce. K úkonům těmto přičísti sluší i spolupůsobení soudu při mimosporném obnovení hranic pozemků předsevzatém dle §§ 850 a 851 o. o. z.) intervenci soudů při zřízení cesty z nouze při stanovení výkupného za pozemky vyvlastněné k účelům dráhy. Co do úkonu posléz uvedeného zachován v čl. VIII. č. 4 úv. zák. k j. n. v platnosti specielní předpis § 23 odst. 3 zákona ze dne 18. února 1878 č. 30 ř. z., jenž k intervenci oné vždycky a bez ohledu na to, o jaký pozemek se jedná, soud okresní povolává, v jehož obvodu vyvlastňovaný pozemek leží. Rovněž nedotčeny zůstaly předpisy min. n. z 8. pros. 1855 č. 213 ř. z., ze dne 27. dubna 1859 č. 71 ř. z. (zodp ot. k čl. VIII. m. z. k j. n.). K jednání o zřízení cesty z nouze jest povolán okresní soud, v jehož obvodu pozemek, pro něhož jest cesty zapotřebí, leží (§ 9 zák. ze dne 7. července 1896 č. 140 ř. z.). V příčině ostatních úkonů reálních přichází k platnosti zásada shora vzpomenutá, dle které, vztahuje-li se dotčený úkon na statek deskový, lenní nebo statek z obecního svazku vyloučený nebo na celou jednotu železniční vkladby (§ 11 zák. ze dne 19. května 1874 č. 70 ř. z.), nastává příslušnost soudu sborového (krajského a zemského), ve všech ostatních případech a to: jde-li o pozemek železniční nebo k horám patřící, soudu okresního. (Zodp. ot. k čl. I. úv. z. k j. n.) Příslušnost soudní (civilní)
Místní kompetence soudní ke všem úkonům reálním shora naznačeným řídí se vždycky dle polohy věcí (§ 117 j. n.).
9. Právomoc tabulární. Právomoc tabulární zahrnuje dle § 118 j. n. vedení veřejných knih o statcích nemovitých, pro které platí předpisy všeobecného knihovního řádu ze dne 25. července 1871 č. 95 ř. z. Obor právomoci vztahuje se netoliko na výkon všech knihovních zápisů, nýbrž z pravidla i na jich povolení (§ 75 knih. zák. a čl. XVII. úv. zák k j. n.) a jsa toliko rozšířen předpisem § 119 j. n., jenž soudům tabulárním i provedení soudní výpovědi hypotekárních kapitálů přikazuje. Výjimky z toho, pokud se jedná o povolení exekuce, obsahuje ex. řád § 4 a násl., výjimky další založeny jsou v § 19 pat. o nesp. říz. (čl. XIII. úv. zák. k ex. ř. č. 3) a § 177 téhož. Co do povolování poznámek výpovědi hyp. kapitálu, žaloby hypotekární a poznámek sporu srov. § 59 a 61—71 kn. z. poznámky žaloby odpůrčí: § 46 zák. ze dne 16. března 1884 č. 36 ř. z. a čl. XIII. č. 7 a 8 úv. zák. k exek. ř., poznámek během exekuce se naskýtajících srov. na př. §§ 98, 130, 134, 148, 173, 186, 207, 237, 320, 324 a p. exek. řádu. Srov. i § 3 zák. ze dne 23. května 1883 č. 82 ř. z. O amortisaci starých knihovních břemen soudu knihovnímu příslušející srov. § 118 a násl. knih. zákona a čl. XXVIII. úv. z. k exek. ř. Objektivní příslušnost soudní v oboru právomoci této jest následovně upravena:
a) co se týče statků deskových a lenních, jakož i drah železných, jsou kompetentní soudové sboroví v hlavním městě té které země se nalézající (§ 118 č. 1 j. n.);
b) ohledně hor a jich příslušenství, jsou kompetentní soudové sboroví právomocí horní se zabývající (§ 109 h. z. a min. nař. z 24. února 1850 č. 73 ř. z. a čl. XVII. odst. 2 úv. zák. k j. n.);
c) co do nemovitých statků, ležících v užším obvodu soudu sborového (krajského a zemského), jest příslušným vždycky obecný soud sborový, a
d) při všech ostatních nemovitostech, nastává kompetence soudů okresních. Pro místní příslušnost rozhoduje co do statků deskových a lenních (ad a) poloha jejich v dotčené zemi, co do hor (ad b) poloha jejich v obvodu přikázaném dotčenému senátu hornímu, co do nemovitostí městských (ad с) poloha jejich v užším obvodu působnosti toho kterého sborového soudu a co do nemovitostí venkovských (ad d) poloha jejich v příslušném okresu soudním (srov. cit. zák. předpisy). V příčině železných drah nařizuje § 10 zákona ze dne 19. května r. 1874 č. 70 ř. z., že má býti pro založení a vedení knih železničních příslušným:
α) nepřekročují-li dráhy hranice zemské, soud sborový v sídle zemské vlády se nalézající;
ß) pro dráhy, které více zemí probíhají, onen soud sborový v sídle zemské vlády se nacházející, u kterého obyvatelstvo za zřízení vložky zažádalo;
γ) rozpadá-li se železniční těleso knihovní ve více knihovních celků, jež by dle pravidel předchozích u různých soudů sborových měly býti zapsány, určí ministerstvo obchodu po vyslechnutí podnikatelstva samo jeden z dotčených soudů sborových, u něhož pro všecky celky knihovní podnikatelstvu patřící vložky knihovní zřízeny býti mají (srov. čl. XVII. odst. 2 úv. z. k j. n.). Ohledně vedení knih naftových srov. zákon ze dne 11. května 1884 č. 71 ř. z. (§ 3) a čl. XVII. úv. zák. k j. n. Příslušnost soudní (civilní).
10. Řízení konkursní. Řízení konkursní provádí se vždycky u soudů sborových a to:
а) jde-li o konkurs obecný, u soudu krajského nebo nebo zemského, v jehož obvodu měl kridatář v době vyhlášení konkursu své bydliště. Kde »bydliště« kridatařovo se nalézá, nutno posuzovati dle předpisů §§ 66 až 75 j. n. Zejména, jde-li o bydliště osob právnických i jim na roveň postavených právních subjektů přijdou, k platnosti §§ 74 a 75 j. n. Byl-li konkurs vyhlášen sice v Rakousku, však v území, kde všeob. konkursní řád z roku 1868 platnosti nemá, přísluší řízení konkursní v příčině nemovitostí kridatářových, ležících v obvodu platnosti citovaného řádu konkursního, soudu sborovému, který by byl příslušným, kdyby konkursant na onom nemovitém statku bydlil (§§ 58—60 konk. ř. a čl. VII. úv. z. k j. n.). Mezi více oprávněnými soudy rozhoduje praevence.
b) K provedení konkursu kupeckého, t. j. konkursu protokolovaných obchodníků i protokolovaných společností jest povolán obchodní soud, resp. senát obchodní onoho krajského (zemského) soudu, v jehož obvodu kupec nebo obchodní společnost v konkurs upadlá své sídlo má (§ 193 konk. ř.). Týž důvod příslušnosti uznán jest i pro případ, že konkurs se vyhlašuje na pozůstalost obchodníkovu, která dosud dědicům odevzdána nebyla, jakož i je-li konkurs uvalen teprve v době, když kupec obchodu se vzdal nebo obchodní společnost byla zrušena, jestli v obou případech posiez uvedených likvidace ještě konce svého nedošla (§ 192 konk. ř.). Soud (senát) obchodní, který jest soudem konkursním pro veřejnou obchodní společnost, pro společnost kominanditní nebo kommanditu akciovou, jest i soudem konkursním v příčině společníků osobně a neobmezeně ručících, na jejichž jmění se současně konkurs uvalil (§§ 199, 203 konk. ř. a čl. VII. cit.).
c) Ohledně konkursu společenstev výrobních a hospodářských platí buď předpis ad a) nebo ad b) dle toho, provozuje-li to které společenstvo obchody či nic a může-li tudíž za obchodníka býti pokládáno či nikoli (§ 13 zák. z 9. dubna 1873 č. 70 ř. z.).
d) Soudům horním právomoc ve věcech konkursních vůbec nepřísluší.
11. Spolupůsobení soudů ve věcech notářských. O spolupůsobení soudů ve věcech notářských (čl. VIII. č. 6 úv. zák. k j. n.) srvn. §§ 11, 16, 18, 93, 119, 120, 132, 144, 146, 156, 158, 160 a nař. min. ze dne 11. října 1854 č. 266 ř. z. 83.
12. Vedení rejstříků obchodních a rejstříků společenstev. Vedení rejstříků obchodních náleží vždycky soudům obchodním, v jichž obvodu má hlavní nebo odštěpný závod kupcův nebo obchodní společnost své sídlo, nebo v jichž obvodu se vedlejší závod společnosti obchodní nalézá (čl. 19, 21, 86, 151, 152, 176, 210 obch. zák., min. nař. ze dne 9. března 1863 č. 27 ř. z.). O společenstvech výrobních a hospodářských vede rejstřík obchodní soud, v jehož obvodu má společenstvo své sídlo. Srov. min. nař. ze dne 14. května 1873 č. 71 ř. z. a ze dne 23. května 1895 č. 74 ř. z. (čl. VIII. č. 5.).
13. Vydávání úředních osvědčení. a) Vysvědčení o správném vedení obchodních knih přísluší dáti dle § 120 j. n., jestliže knihy vedeny jsou na místě, kde jest sídlo soudu obchodního nebo jiného soudu sborového, tomuto soudu, jinak však soudu okresnímu, v jehož obvodu knihy jsou vedeny. Příslušnost soudní (civilní).
b) Potvrzení o správném opisu (vidimace listin) i o pravosti podpisu (legalisace) (§§ 283—285 nesp. říz.) může vydati každý soud okresní, na který se strana s dotčenou žádostí obrátí (§ 121 j. n.).
c) Vydávání výtahů a opisů z veřejných knih (pozemkových, depositních, rejstříků obchodních a rejstříků společenstev), vydávání opisů listin u soudů složených (pokud za opisy takové může býti žádáno), jakož i vydávání úředních svědectví o okolnostech ze spisů soudních patrných (§ 281 cís. pat. o nesp. říz.) přísluší vždy soudu, který dotčené knihy nebo seznamy vede, pokud se týče soudu, jenž listiny ony schovává, nebo v jehož spisech okolnosti ony jsou zjištěny. Srov. § 7 knih. zák. a §§ 32—41 provád. nař. ze dne 12. ledna 1872 č. 5 ř. z.; § 18 úv. zák. obch. a § 25 min. nař. ze dne 9. března 1863 č. 27 ř. z.; § 51 nař. ze dne 16. listopadu 1850 č. 448 ř. z.
14. Přijetí posledního pořízení к soudu a přijetí soudního deposita. Intervence, jaká jest uložena soudům v §§ 587—590 o. o. z. při zřízení soudního posledního pořízení, přísluší dle §§ 121 a 122 j. n. každému okresnímu soudu, který pořizovatel požádá, aby poslední pořízení protokolárně sepsal, nebo aby jeho pořízení písemně sdělané u soudu uschoval. Přijetí soudního deposita nemůže býti dle čl. XVIII. od žádného ze řádných soudů prvé instance pro nepříslušnost odmítnuto. (Srvn. zodp. ot. k čl. XVIII. úv. z. k j. n.)
Oddělení třetí.
Příslušnost v řízení exekučním a zjišťovacím.
I. Řízení exekuční.
1. Rozděleni soudnictví exekučního na soudnictví povolující a výkonné. Všecko soudnictví soudům ve věcech donucovacích (exekučních) přikázané rozděleno jest dle exekučního řádu ze dne 27. května 1896 č. 79 ř. z. ve dva podstatné oddíly, z nichž první zahrnuje povolení exekuce, druhý její výkon.
I. Povolením v prvý onen oddíl spadajícím rozumí se jen povolení prvního úkonu té které exekuce t. j. úkonu, který bezprostředně na titulu exekučním spočívá a zahájení dotčeného druhu exekuce tvoří, tedy jaksi jen rozhodnutí o tom, zda-li vůbec podmínky exekuce v tom kterém případě tu jsou a zda-li jest domahaný spůsob exekuce v případě tomto připuštěn.
II. Výkonem exekuce rozumíme všecky úkony a všecka vyřízení a opatření, jež k tomu slouží, aby exekuce povolená dle předpisu zákona v náležité formě byla uvedena ve skutek a aby se staly všecky kroky, které k cíli konečného uspokojení exekvovaného nároku zákon předpisuje, pokud se týče, dovoluje. Stadium výkonné, které počíná tím okamžikem, kterým dožádání soudu povolujícího za výkon povolené exekuce došlo na soud výkonný, a je-li soud povolující i soudem výkonným, tím okamžikem, kterým orgán k výkonu exekučnímu povolaný příkaz obdržel, první úkon exekuční předsevzíti (§ 33 exek. ř.), zahrnuje tedy všecku onu činnost soudům přikázanou, jež k cíli provedení exekuce jejímu povolení bezprostředně následuje a všecky ony úkony ohsahuje, jež po zákonu až do dovršení dotčeného druhu exekuce mohou nastati. Spadá tudíž v činnost výkonnou netoliko provedení onoho opatření, jež již ve výroku exekuci povolujícím jest připuštěno, nýbrž i rozhodování o všech návrzích, které na pokračování a trvání exekuce se vztahují, nebo k pojištění Příslušnost soudní (civilní).
výsledku exekuce slouží, ať byly činěny ve směru jakémkoli, výkon rozhodnutí těchto, jakož i povolení a výkon všech zápisů knihovních, jichž nutnost po zahájení exekučního výkonu se dostavila nebo jež se jen knihovním provedením právních účinků a důsledků dovršenou exekucí (dražbou), zřízením nebo zrušením věcných práv, překázáním pohledávek hypotekárních a p.) býti jeví (srvn. §§ 237, 250, 320, 324 exek. ř.).
2. Příslušnost k povolení exekuce. Exekuční řád přivádí k platnosti bezvýjimečně zásadu, že exekuci, která má býti soudem provedena, vždycky jen soud sám povolovati smí. Vyloučeno tudíž právo, stranám kompromis uzavírajícím v resoluci ze dne 31. října 1785 č. 489 lit. gg sb. z. s. propůjčené, zmocniti i rozsudího, aby exekucí rozhodnutí jím vydaného sám povolil (čl. II. úv. z. k exek. ř. čl. XIII. odst. 2 úv. z. k с. ř. s. a mot. vl. osn. k exek. ř. str. 152). Soud tento co do této své působnosti zvaný soudem povolujícím jest určen:
a) z pravidla dle základu (titulu) provádčné exekuce a
b) výjimkou i jinými ohledy.
ad a) Pravidelná (řádná) příslušnost k povolení exekuce upravena jest dle následujících zásad:
1. je-li titulem exekučním nějaké rozhodnutí, nařízení, opatření nebo výrok řádného soudu civilní právomocí se zabývajícího ve výkonu této právomoci (ať sporné, ať nesporné nebo konkursní) vydané nebo narovnání stran, při jehož uskutečnění soud takový spolupůsobil, jest soudem exekuci povolujícím onen soud civilní, ať jest to soud okresní nebo sborový (§ 4 č. 1 až 4 exek. ř.). Tituly tyto vypočítává kasuisticky § 1 č. 1—7, 9 exek. ř.
2. exekuci na základě platné mimosoudní výpovědi smlouvy nájemní o věcech v § 560 c. ř. s. uvedených (§ 1 č. 18 exek. ř. a §§ 565 a 566 c. ř. s.) povoluje soud okresní, v jehož obvodu předmět nájemní se nalézá (§ 4 č. 5 exek. ř.).
3. Jde-li o jiný titul exekuční (§ 1 č. 5, 9—17 exek. ř.) jest kompetence k povolení exekuce upravena spůsobem následujícím:
α) V první řadě jest příslušným soud okresní, v jehož obvodu má ten, proti kterému exekuce směřuje, ve věcech sporných, své obecné forum (§§ 65 a násl. j. n. a § 4 č. 6 exek. ř.).
ß) Není-li toto forum v Rakousku založeno, má býti pro otázku příslušnosti k povolení exekuce oné rozhodnou okolnost, jaké majetkové kusy předmět této exekuce mají tvořiti a sice:
αα) má-li saženo býti na reality v knihách zapsané nebo práva na nich váznoucí, soud okresní místa, kde se nalézá vložka knihovní o realitě dotčené (§ 118 j. n. a § 4 č. 6 exek. ř.),
ßß) jedná-li se o jiné objekty majetkové, soud okresní, v jehož obvodu objekt onen leží. Pokud jsou objektem tímto pohledávky, má za místo jejich býti pokládáno bydliště, sídlo nebo pobyt třetího dlužníka a jestli bydliště toto, sídlo neb pobyt jest neznámo, nebo nenalézá se v Rakousku, místo, na kterém jest zástava ruční pro pohledávku tuto zřízená, a jestli pohledávka ona jest knihovně pojištěna, soud, v jehož obvodu jest sídlo soudu, u kterého vložka o zastavené realitě jest vedena (§ 4 č. 6 exek. ř.).
γ) Jestli příslušnost soudu povolujícího ani dle všeobecného fora dlužníkova (ad α), ani dle polohy jmění exekucí stíhaného (ad β) v Rakousku Příslušnost soudní (civilní).
nenastává, jest k povolení exekuce povolán soud okresní, v jehož obvodu první úkon exekuční má býti proveden (§ 4 odst. posl. exek. ř.).
δ) Pakli konečně nižádným ze způsobů dosud uvedených příslušnost určiti nelze, poněvadž má býti exekuce vedena na jmění v cizině se nalézající, a exekut řádného bydliště v Rakousku nemá, jest příslušný onen soud okresní, v jehož obvodu úřad nebo orgán veřejný, od něhož exekuční titul pochodí, své sídlo má, a když titulem tím jest výrok rozsudího nebo smír mimo veřejný úřad uzavřený, soud okresní, v jehož obvodu výrok rozsudího byl vynesen nebo dotčený smír učiněn (§ 5 exek. ř.). Jestli v případech sub α) až γ) uvedených má býti povolena exekuce na rozsudek cizího soudu nebo úřadu nebo na rozsudek a jiné jemu rovné rozhodnutí soudů uherských nebo bosensko-hercegovinských, jakož na platební rozkazy od soudů posléz jmenovaných vydané nebo smíry od nich uzavřené (čl. XIX. úv. z. a § 86 exek. ř.), jest soudem exekuci tuto povolujícím soud sborový I. instance (krajský, zemský) v jehož obvodu soud okresní dle pravidel shora naznačených (α—γ) určený leží (§ 82 odst. 1. exek. ř.).
Ad b) Úchylně od těchto všeobecných pravidel upravena jest příslušnost k povolení exekuce v následujících případech:
α) Má-li býti povolena exekuce vkladem zástavního práva pro vykonatelnou pohledávku peněžitou nebo poznámkou vykonatelnosti pohledávky této již dříve zjištěné na nějaký titul exekuční, k jehož vzniku civilní soud nepůsobil (shora I. č. 3), jest k povolení tomu příslušným soud, v jehož knihách ona realita má svoji vložku knihovní (instance tabulární); (§§ 88 a 89 exek. ř. a § 118 j. n.).
β) povolení exekuční dražby nemovitostí může v případě, že již pro vykonatelnou pohledávku dobývanou bylo dříve právo zástavní ve smyslu §§ 87 a 88 exek. ř. založeno, býti navrhováno netoliko u soudu dle všeobecných pravidel (shora sub I.) příslušného, nýbrž i u soudu, jenž k výkonu této exekuce jest povolán (§ 138 odst. 1. exek. ř.),
γ) povolení exekučního prodeje věcí movitých mezi obchodníky pro pohle lávku ze vzájemných obchodů písemně zastavených (čl. 310 obch. z. a § 47 úv. z. obch.), jakož i povolení exekučního prodeje věcí zákonnému zástavnímu právu komisionáře, speditéra a povozníka podléhajících (čl. 374, 375, 382, 409 a 412 obch. z.) má býti navrhováno u soudu obchodního pro věřitele příslušného (čl. 310 obch. z. a čl. XIII. č. 9 úv. z. k exek. ř.).
3. Příslušnost k výkonu exekuce. Jako soudy k výkonu exekuce povolané (soudy exekuční) vystupují z pravidla soudy okresní (§ 17 exek. ř.) a jen výjimkou, vedena-li totiž exekuce na statek v deskách zemských zapsaný, nebo nemovitost v knihách horních či železničních zanesenou, nebo na právo na některém pozemku takovém váznoucí, pří- sluší výkon exekuce této soudům sborovým (§ 19 exek. ř.). Co do místa určen jest soud exekuční (okresní resp. sborový) následovně:
a) je-li předmětem exekuce statek deskový, horní nebo železniční nebo právo na statku tomto váznoucí, jest soudem exekučním soud (sborový), u kterého se desky zemské, pokud se týče kniha horní nebo železniční o statku onom vede (instance tabulární). Srovn. § 19 exek. ř., § 118 č. 1 j. n. a čl. XVII. úv. z. k j. n., § 109 zák. hor. z 23. května 1854 č. 146 ř. z. a § 11 zák. z 19. května 1874 č. 70 ř. z. O tom, že soud Příslušnost soudní (civilní).
tento z důvodů vhodnosti může řízení exekuční jemu příslušící z části přenésti na sborový soud, v jehož obvodu onen statek leží (instance reální § 117 j. n.), bylo již shora pojednáno;
b) je-li předmětem exekuce jiný nemovitý statek nebo právo na statku tomto váznoucí, zejména i pohledávka na statku takovém pojištěná, jest soudem exekučním soud okresní, u něhož se nalézá vložka ohledně dotčené nemovitosti a je-li tato u soudu sborového (§ 118 č. 2 j. n.), soud okresní v sídle tohoto sborového soudu zřízený (§§ 18 č. 1 a 19 exek. ř.);
c) vedena-li exekuce na nemovitost v knihách nezapsanou nebo věci movité nemovitostem na roveň postavené (lodní mlýny, lodní stavby, (§ 560 c. ř. s.), vykonává exekuci tuto okresní soud, v jehož obvodu se věci tyto, a sice pokud se lodních mlýnů a lodních staveb týče, při počátku exekuce nalézaly (§§ 18 č. 2 a 33 exek. ř.);
d) je-li předmětem exekuce nárok obligační knihovně nezjištěný, jest soudem exekučním soud okresní, kde exekut má své obecné forum ve věcech sporných (§§ 65 a násl. j. n.) a není li toto v Rakousku založeno, soud okresní, v jehož obvodu má třetí dlužník své bydliště, své sídlo nebo svůj pobyt a není-li toto známo nebo neleží-li v Rakousku, soud okresní, v jehož obvodu se zástava (ruční) pro pohledávku onu zřízená nalézá (§ 18 č. 3 a § 4 č. 6 exek. ř.);
e) ve všech ostatních případech má býti soudem exekučním soud okresní, v jehož obvodu při počátku exekuce (§ 33 exek. ř.) se nalézají věci, na které exekuce jest vedena, a není-li toho, soud okresní, v jehož obvodu první exekuční úkon fakticky předsevzat býfi má (§ 18 č. 4 exek. ř.). Výjimkou z pravidel právě vytčených, jimiž jaksi řádná příslušnost soudu k výkonu exekuce jest upravena, nařizuje:
a) § 47 úv. z. obch. dle čl. XIII. č. 9 úv. z. k exek. ř. v platnosti ponechaný, aby termin dražební k provedení exekuce dle čl. 310 obch. z. povolené ustanovil soud exekuci povolující a
b) § 335 exek. ř. z důvodů vhodnosti stanoví, aby, vedena-li jest exekuce k vydobytí pohledávky peněžité na práva majetková, k pohledávkám nepatřící (§ 331 exek. ř.), výkonem těchto práv, který v užívání nebo požívání určitých věcí movitých nebo nemovitých záleží, funkce soudu výkonného v §§ 99 až 130 exek. ř. vytčené obstarával onen soud okresní, v jehož obvodu věc ona a sice, pokud se jedná o movitost, v době povolené nucené správě leží. Všecky soudy dle předpisů vylíčených k výkonu exekuce povolané mají karakter soudů výlučných (fora necessaria), možnost povolati jiný soud k provedení exekuce této toliko v cestě delegace (31 j. n.) dopouštějíce (§ 51 exek. ř.). Výlučnosti této, která prorogaci stran vylučuje, nelze však rozuměti tak, že by soud tento v každém případě a vždycky všecky úkony v celém stadiu výkonném se naskýtající jen sám měl a mohl předsebráti. Naopak musí, kdykoli se nutnost nějakého úkonu dostaví, jenž buď v obsah jeho právomoci nenáleží (na př. zápisy do knih u jiného soudu vedených) nebo v meze jeho territoriální působnosti nespadá, dle všeobecných zásad o právní pomoc na soud k úkonu tomu oprávněný se příslušnou rekvisicí obrátiti (§ 32 j. n. §§ 31, 69 exek. ř.).
4. Konkurrence soudů v řízení exekučním. V případech nezřídkých bude vzhledem k vytčeným předpisům kompetenčním příslušnost více soudů buď k povolení buď k výkonu té které exekuce současně Příslušnost soudní (civilní).
založena. (Srovn. §§ 4 č. 6, 6, 18 exek. ř.). Je-li současně více soudů k povolení exekuce příslušno, má exekvent sám mezi těmito soudy voliti a volbu tuto podáním návrhu u jednoho soudu vykonati (§ 4 č. 6 posl. věta a § 6 odst. 1 exek. ř.). Рak-li se však jedná o konkurrenci více soudů exekučních, vylučuje již zákon vzhledem k významu a výlučnosti soudů výkonných (§ 51 exek. ř.) volbu stran a jedině soudu povolujícímu zůstavuje a nařizuje, aby jeden z konkurrujících soudů ať ex officio ať k návrhu stran jako soud exekuční určil (§ 20 exek. ř.). Jestli konkurence soudů výkonných jest v tom založena, že na určitém místě, na které výkon exekuce padá, se více okresních soudů nalézá, hledí zákon nutnost volby soudem povolujícím prováděné obmeziti, a exekuci co možno v jedněch rukou koncentrovati tím, že dopouští moci výkonné (ministerstvu), aby veškeré provádění exekucí pro celý obvod dotčeného města buď jednomu nebo jen některým z oněch okresních soudů svěřila (§§ 5 odst. 3 j. n. a 23 exek. ř.). Pak ovšem bude volba soudu exekučního soudu povolujícímu poskytnutá vůbec vyloučena, pokud se týče jen na ony soudy obmezena, které za exekuční byly vyhlášeny. Proti výrokům soudu povlujícího v otázkách těchto vydaným jest stížnost vyloučena (§ 20 exek. ř. a § 514 c. ř. s.). Od konkurrence soudů nutno rozeznávati případy, kdy ne více soudů k provedení téže exekuce na týž objekt jest současně příslušno, nýbrž vzhledem k různým druhům exekuce proti téže osobě vedeným, nebo vzhledem k různým objektům exekučním stejnorodou exekucí stíhaným najednou více soudů samostatně a na vzájem neodvisle jest k výkonu povoláno. Že však i v těchto případech buď delegaci ve smyslu § 31 j. n. buď zmocněním jednoho z různých oněch soudů k výkonu všech těchto exekucí dle §§ 21 a 22 exek. ř. o vhodné soustředění celé exekuce oné u jednoho soudu může býti postaráno, bylo již shora dolíčeno.
5. Příslušnost soudní к sporům během exekučního řízení se naskýtajícím. Exekuční řád dopouští dosti v četných případech jednotlivá vyřízení během exekuce vydaná nebo úkony v exekuci provedené proto, že příčí se materielnímu právu súčastněných stran nebo osob třetích, žalobou bráti v odpor.
Tak zejména dovoleno:
1. aby námitky proti nároku, pro který byla exekuce povolena, čerpané z toho, že titul exekuční v § 1 č. 1 až 9, 11, 15 až 18 exek. ř. uvedený po svém vzniku (srvn. však § 35 odst. 1 exek. ř.) pominul okolnostmi nárok exekuční zrušujícími nebo dočasně své působnosti zbaven byl okolnostmi provedení jeho zdržujícím, k platnosti byly přivedeny žalobou, kterou zastavení řízení exekučního má býti docíleno (žaloba opposiční) 35 exek. ř.);
2. aby námitky proti povolení exekuce činěné exekutem proto,
a) že ještě splatnost nebo vykonatelnost nároku nebo sukcesse, kterou soud povolující z listin jemu předložených za prokázanou pokládal, v pravdě nenastala (§§ 7 odst. 2, 9 a 36 č. 1 exek. ř.);
b) že exekut k společnosti obchodní, proti níž byl titul exekuční vydobyt, jako společník osobně ručící nenáleží a tudíž exekucí touto stíhán býti nemůže (čl. 112 obch. z.) nebo že exekutu přísluší námitky proti exekventu z osoby jeho čerpané (§§ 11 a 36 č. 2 exek. ř.); Příslušnost soudní (civilní).
c) že se exekvent vůbec nebo pro určitý čas vzdal práva exekuci vésti (§ 36 č. 3 exek. ř.);
d) že není notářský spis, v základě něhož byla exekuce povolena, vykonatelným (§ 36 exek. ř. a čl. XVII. úv. z. k exek. ř.) byly v případě, že pouhý rekurs proti povolení exekuce odpomoci příslušné nezjedná, žalobou prováděny (§ 36 exek. ř.);
3. aby odpor osob třetích proti exekuci, kterou práva jejich na předměty v exekuci pojaté jsou rušena, žalobou proti exekventu po případě i exekutu čelící byl převáděn (§ 37 exek. ř.) — žaloba excisní.
4. Proti exekuci povolené dle §§ 79—81 exek. ř. na základě listin nebo spisů od cizozemských úřadů nebo soudů vydaných nebo v cizině zřízených může osoba, proti níž jest exekuce tato řízena, hájiti se netoliko rekursem, nýbrž i žalobou, jíž domoci se snaží rozhodnutí, že nebylo tu podmínek pro povolení této exekuce v cit. §§ 79—81 žádaných (§ 83 exek. ř.). Vedle těchto případů, kdy žalobou vůbec přípustnost té které exekuce brána jest v odpor, vyhrazeno jest cestě sporné rozhodování
5. o tom, zdali při rozdělení výtěžku dražby nemovitosti nebo výtěžku nucené správy mají určité pohledávky býti respektovány či nikoli, rozhodováno býti v cestě rozepře, jestli rozhodnutí to vyšetření a zjištění sporných okolností předpokládá. Spor tento zahajuje se žalobou, kterou strana na pořad práva odkázaná ve lhůtě jednoho měsíce od doručení rozpočtu podati má. (Srvn. §§ 128, 231 a 232 exek. ř.)
6. Domahá-li se osoba třetí, která v době zabavení určitých movitostí v držbě jejich se nenalézala, přednějšího zaplacení své pohledávky z výtěžku věcí těchto, má tak dle § 258 exek. ř. učiniti žalobou i tenkráte přípustnou, jestli pohledávka, pro kterou si žalobce přednější právo zástavní vindikuje nebo přednosti se domáhá, ještě ani splatnosti nedošla.
7. Exekvent může, nevyhověl-li exekut příkazu soudnímu jemu plnění nebo opomenutí ukládajícímu, dobývati proto svého interese žalobou, kterou vystoupiti může netoliko tenkráte, když již exekuce zmíněného příkazu dle §§ 346—367 exek. ř. provedená bez úspěchu zůstala, nýbrž i během exekučního řízení, když exekvent dalšího pokračování v exekuci se vzdal. Příslušnost ke všem těmto žalobám upravena jest na zásadě společné, totiž na zásadě souvislosti buď materielní s nárokem exekučně prováděným, buď procesuální se sporem již odbytým nebo s exekucí právě vedenou. Souvislost tato jest příčinou, že v zákoně rozřešení sporů těchto dle různé jich podstaty, po případě dle doby jich zahájení buď před soud exekuci povolující nebo před soud výkonný jest odkazováno. Co do podrobnosti jest zásada tato ohledně jednotlivých shora uvedených sporů následovně provedena:
Ad 1. Pro žalobu opposiční jest výlučně příslušným onen soud, u kterého v první instanci exekuce ona byla navržena (§ 35 exek. ř.). Rozumí se, že jedná se o opposici, která soudům k rozhodnutí jest přikázána, t. j. o opposici proti exekuci vedené v základě titulů exekučních v § 1 č. 1—9, č. 11 a č. 15—18 exek. ř. vypočtených. Vyřízení námitek proti exekuci vedené na základě titulů od správních orgánů pochodících (§ 1 č. 10 a č. 12—14 exek. ř.) vyhraženo jest dotčenému orgánu správnímu (§ 35 odst. 2 exek. ř. a čl. III. úv. z. k exek. ř.).
Ad 2. Stejným způsobem, jako pro žalobu opposiční, upravena jest příslušnost soudní pro žaloby, kterými se provádějí námitky proti exekuci Příslušnost soudní (civilní).
shora sub 2 naznačené, při čemž již není činěno rozdílu, vyšel-li titul exekuční působením soudů civilní pravomocí se zabývajících či soudů jiných, nebo spočívá-li exekuce vedená na nějakém výroku správních úřadů nebo na mimosoudní výpovědi z nájmu (§ 1 č. 18 exek. ř.), nebo na spisu notářském (§ 3 not. ř. a čl. XVII. úv. z. k exek. ř.).
Ad 3. Ohledně žalob excisních jest rozhodno, byly-li podány dříve, než stadium výkonné započato t. j. dříve, než příkaz, exekuci provésti, orgánu výkonného došel nebo rekvisice o výkon soudu exekučnímu byla dodána (§ 33 exek. ř.), či byly-li podány po okamžiku tomto. V prvém případě příslušným jest výlučně soud, u něhož exekuce v první instanci byla navržena, v druhém však jedině soud exekuční. Na tom, jaký titul exekuční exekuci této za základ slouží, při otázce příslušnosti pro žalobu excisní nezáleží (§ 37 odst. 3 exek. ř.). Ve všech již uvedených případech (ad 1—3) jsou soudové okresní dle vylíčeného k rozhodnutí sporů oněch povolaní i tenkráte příslušnými, jestli vzhledem к ceně sporného předmětu rozepře ty i před sborové soudy by měly patřiti (§§ 35—38 exek. ř.).
Ad 4. K žalobě podané v případě shora sub 4 uvedeném jest příslušným sborový soud prvé instance, který dle § 82 odst. 1 exek. ř. povolán jest, o povolení exekuce na základě cizích exekučních titulů rozhodnouti (§ 83 odst. 2 exek. ř.).
Ad 5. O sporech zahájených o odporu proti rozdělení výtěžku dražebního nebo sekvestračního má, tak jako i vůbec o všech ostatních sporech, které během řízení výkonného z důvodu jeho vzešly, rozhodovati výlučně soud exekuční t. j. soud okresní, který výkonem oné exekuce se zabývá, třebas i spory tyto by dle zásad všeobecných před okresní soudy neměly patřiti (§§ 17 odst. 2, 232 exek. ř. a j.).
Ad 6. Pro spory vedené ve smyslu § 258 exek. ř. o přednější uspokojení z výtěžku zabavených nemovitostí prohlášen pro dobu od počátku výkonu exekuce (§ 33 exek. ř.) soud exekuční (okresní) bez ohledu na cenu předmětu sporu za příslušný. Pro dobu až do počinu exekuce zákon předpisu zvláštního nechová. Přijdou v příčině té asi k platnosti všeobecná ustanovení kompetenční jurisdikční normy.
Ad 7. Spory o interese pro nesplnění soudního příkazu jednání nebo opomenutí ukládajícího mohou dle volby žalobce (exekventa) buď u soudu exekučního (bez ohledu na cenu předmětu sporu § 17 exek. ř.) nebo u soudu dle všeobecných pravidel příslušného býti zahájeny. (§ 368 odst. 2 exek. ř.)
II. Řízení zjišťovací.
K zjištění nároků poskytuje zákon oprávněnému dle různosti případů cesty dvě:
1. exekuci ku zjištění (§§ 370 až 377 exek. ř.) a
2. provisorní (prozatimná) opatření (§§ 378 a násl. exek. ř.).
Ad 1. Ohledně příslušnosti soudní k povolení exekuce ku zjištění, jež dle § 370 exek. ř. toliko pro pohledávky peněžité jest připuštěna, platí v podstatě tytéž předpisy, které pro exekuci uhražovací jsou dány. I zde jest soudem povolujícím onen soud civilní, jehož spolupůsobením přišlo k onomu titulu, na jehož základě za exekuci zjišťovací jest žádáno (§ 371 č. 1 až 3 exek. ř.) a je-li titulem tím rozhodnutí soudu trestního (§ 371 č. 4 exek. ř. a § 358 odst. 2 trest. ř.) soud okresní v § 4 č. 6 uvedený. (§ 375 odst. 1 exek. ř.) Srov. i § 14 zák. ze 27. dubna 1873 č. 67 ř. z. Příslušnost soudní (civilní).
a čl. XXVIII. úv. z. k с. ř. s. K povolení exekuce zjišťovací na základě rozsudku nebo platebních rozkazů civilních soudů uherských, nebo soudů bosenských a hercegovinských — ovšem že jen za podmínek v § 373 exek. ř. uvedených — jest povolán soud sborový (krajský, zemský), v jehož obvodu soud okresní v § 4 č. 6 exek. ř. naznačený se nalézá. (Srvn. §§ 375 odst. 1 a 82 odst. 1 exek. ř.) Výkon exekuce zjišťovací náleží onomu soudu, který by byl příslušným, kdyby se jednalo o exekuci k dobytí dotčené pohledávky sloužící. Návrh, aby povolená exekuce zjišťovací nebyla vykonána, poněvadž nastal některý z případů vyslovených v § 376 exek. ř., nebo aby povolená nebo již vykonaná exekuce byla z téhož důvodu zrušena, nebo proto, že přes potřebné pojištění pohledávky sahá, obmezena, může před počátkem výkonu (§ 33 exek. ř.) býti podán jen u soudu povolujícího, po počátku jeho však jen u soudu výkonného (§ 377 exek. ř.).
Ad 2. Ohledně příslušnosti k povolení prozatímných opatření v §§ 379 a násl. vytčených, k vydání potřebných nařízení k provedení oněch opatření sloužících а k rozhodnutí o všech návrzích z opatření oněch odvozovaných, jakož i ke všem řízením a jednáním s tím spojených třeba rozeznávati,
a) byl-li návrh na povolení prozatímního opatření učiněn v době trvání procesu nebo v době trvání řízení exekučního, nebo
b) stal-li se před zahájením procesu nebo již po jeho právoplatném ukončení, však před počátkem exekuce.
Ad a) Dobou prvou rozumí se celý čas jdoucí od okamžiku doručení žaloby odpůrci (§ 232 c. ř. s.) až do vydání konečného rozhodnutí, t. j. onoho rozhodnutí, proti němuž opravní prostředek další místa nemá, nebo až do uplynutí lhůty к stížnosti proti rozhodnutí, jež další stížnosti sice podléhá, však strana opravního prostředku jí příslušejícího nepoužila, jakož i dále čas jdoucí od počinu exekuce až do jejího definitivního dovršení (§ 33 exek. ř.). Po dobu tuto má dle § 387 odst. 1 exek. ř. býti k povolení prozatímného opatření, jakož i ke všem úkonům a jednáním shora vytčeným povolán onen soud, u něhož rozepře, pokud se týče exekuční řízení, ohledně nichž provisorního opatření se domáháno, se v okamžik prvního návrhu vede. Je-li soudem tím soud sborový, může v případech obzvláště nutných i předseda senátu, jemuž záležitost ona (spor. řízení exekuční [§ 19 exek. ř.] ) jest přikázána, sám bez senátu o návrzích na prozatimné opatření se vztahujících rozhodnouti (§ 388 exek. ř.).
Ad b) V případě druhém jest pro celé řízení zjišťovací výše naznačené příslušný soud okresní onoho místa, kde má odpůrce ohrožené strany v době prvního návrhu své obecné forum ve věcech sporných (§§ 65 a násl. j. n.) a není-li toto forum pro něho v Rakousku založeno, rakouský soud okresní, v jehož obvodu se nalézá věc, ohledně které opatření prozatimné má provedeno býti, nebo třetí dlužník (srovn. §§ 379 č. 3 a 382 č. 7 exek. ř.) své bydliště, své sídlo nebo svůj pobyt má, nebo v jehož obvodu vůbec úkon k provedení prozatímního opatření sloužící má býti předsevzat (§ 387 odst. 2 exek. ř.). Pokud povolení prozatímných opatření následuje výkon jejich (na př. při prozatimné správě), bude k výkonu tomu příslušným soud dle všeobecných zásad (§§ 117 j. n. a 17 a násl. exek. ř.) určený (§ 402 exek. ř.). Odpůrce strany, která prozatimného opatření si vymohla, může se proti němu v případě, že před povolením jeho slyšen nebyl, brániti odporem (§ 397 exek. ř.), nebo může, třebas Příslušnost soudní (trestní).
odpor učiněný byl zamítnut, z důvodů § 399 exek. ř. zrušení nebo obmezení provedeného opatření prozatímního navrhovati. K rozhodnutí o odporu jest povolán onen soud, u kterého povolení prozatimného opatření bylo navrženo, k rozhodnutí o návrhu dle § 399 exek. ř. na zrušení nebo obmezení provisorních opatření jest příslušným, stal-li se v době, kdy proces ve věci hlavní ještě není ukončen, soud procesní prvé instance, ve všech ostatních případech soud, u kterého návrh na povolení prozatimného opatření byl podán (§ 397 odst. 2 a § 399 odst. posl. exek. ř.). Soud povolaný k rozhodování o návrzích na zrušení nebo obmezení exekuce dle § 399 exek. ř. činěných jest příslušným, rozhodnouti o návrzích podaných ve smyslu § 401 exek. ř. na povolení opatření, která ohledně věcí v uschování vzatých buď k odvrácení značných ztrát nebo nepoměrných útrat a škod nebo k docílení nějakého prospěchu nutnými nebo výhodnými se býti objevují (§ 401 odst. 1 exek. ř.).

Citace:

Příslušnost soudní (civilní). Všeobecný slovník právní. Díl třetí. Padělání peněz - pych vodní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1898, svazek/ročník 3, s. 975-1045.