Právo církevní (kanonické

).
1. Pojem
.
Právo církevní jest soubor právních norem, kterými uspořádán jest vnější řád v církvi a upraven způsob jednání údů církve jako takových. Jako každé mravní společenství, potřebuje i církev k zajištění svého trvání a ku docílení svých úkolů vzhledem ku proměnlivosti a vadnosti vůle jednotlivcovy pevného životního i právního řádu, jehož zdroj a sankce kotví v neutuchající autoritě zakladatele církve. Tento právní řád hlásí se však plným důvodem k povaze pravého a samostatného práva. Mínění, jakoby bylo lze považovati za právo jenom to, co ustanoví státní moc za právo a co vynutiti lze mocí státní, zakládá se na mylném pojímání vnitřní povahy práva a kotví ve stotožňování práva a moci. Církev má jakožto společenství k uctívání boha a jakožto ústav opatřený všemi nutnými prostředky ku výchově lidstva pro jeho nadpřirozené, věčné poslání úkol, který překonává úkol státu jak svou povahou, tak i hlavně svou všeobecností, kdežto mnohotvárnému státu nedostává se úkolu tomuto netoliko prostředků, nýbrž povolání vůbec. Bylo by tudíž příliš úzkoprsým pojímáním práva samého upírati význam a moc skutečného práva pravidlům vytčeným autoritou v ústavu tomto bytující a — nehledě k porušení jako výjimce — také uznané. I historická skutečnost musila by se při tom zneuznati, že nabyla křesťanská církev imposantního rozvoje namnoze bez vůle, ba dokonce i proti vůli států a došla trvání překonávajícího státy samé, že předpisy svými šťastně naplnila nejobtížnější kulturní úlohy, že konečně zákonodárství její z části nepodcenitelné stalo se dokonce pramenem a vzorem moderních práv státních. V této příčině slušelo by zvláště poukázati na to, jak iniciativou nařízení církevních odstraněny byly různé barbarské zvyky: ku př. ve válce, a jak převahou moci papežské utvořeny byly v křesťanské společnosti národů středověkých Právo církevní.
581
vůbec teprve základy právně spořádaného styku mezinárodního, jak dle vzoru a vlivu církevního práva trestního zdokonaleno bylo světské soudnictví ve smyslu spravedlnosti a lidskosti, jak dále po způsobu církevní organisace úřadů získala i státní správa nemálo na pořádku, spravedlnosti a bezpečnosti, a jak konečně v oboru práva soukromého převzaty ze zákonodárství církevního a praxe církevní různé pokročilé jednotlivosti. Namítá-li se, že církvi nedostává se potřebných donucovacích prostředků k uskutečnění jejího řádu právního, pokud církev sama na sebe odkázána jest a stát jí prostředků takových nepropůjčí, bylo by předkem jednostranným, spatřovati povahu práva v jeho vynutitelnosti, ježto ve mravném společenství musí býti dobrovolné podřízení se jednotlivce autoritě celku činitelem důležitějším, než-li bázeň před donucením; dále má však i církev zajisté ve svých censurách (obmezení výhod údů, odnětí úřadu a konečně ztráta členství v církvi) zcela působivé prostředky disciplinární, které zcela dobře vyplňují svůj úkol aspoň za normálních poměrů, dokud totiž nevychladl a nezanikl náboženský cit, kdežto s druhé strany ani stát nemá ve všech svých vnějších donucovacích prostředcích absolutní záruky pro uskutečnění práva. Sluší tedy právo církevní míti za zvláštní obor řádu právního, který s církví vznikl a s ní též trvá, a starý, všeobecně ujatý způsob mluvy o »obou právech« (ius utrumque) jest výrazem všeobecného přesvědčení.
2. Rozdělení a obsah
.
Dle původu svého jest právo církevní dílem božské, dílem lidské, podle toho, dáno-li Kristem, pokud se týká, apoštoly ve jménu Kristovu, či oprávněnou vrchností církevní. Ono má všude a vždy neporušitelnou platnost, toto může býti příslušnou vrchností opět změněno.
I právu obyčejovému přiznává se v církvi náležitý význam. Na označení právního pravidla pocházejícího od autority církevní užívalo se záhy, jmenovitě od synod odbývaných ve 4. stol., řeckého výrazu »canon«, kdežto zákon světský zván byl »νόμος«, lex. Z toho vyvinulo se později trvalé označení »ius canonicum« pro právo spočívající na církevních základech. Podnes ještě užívá se v obyčejném životě výrazu »kanonické právo« v totožném významu jako »právo církevní« (ius ecclesiasticum); vědecky sluší však tu činiti podstatný rozdíl. Přesně vzato jestiť právem kanonickým rozuměti jen právo obsažené v corpus iuris canonici, úředním (oficielním) to zákonníku církevním středověkém; právo to sestává hlavně z papežských dekretálií (rozhodnutí a nařízení) 12. a 13. století a nazývá se odtud též »právem dekretálním«. Jako bylo tímto »novým« právem zatlačeno »staré« právo sbírek dřívějších, tak byl i od dob reformátorského zákonodárství koncilu tridentského (16. stol.) opět »nejnovějším« právem církevním právu dekretálovému vykázán více význam historický. Vůči právu církevnímu odtud platnému má výraz »právo kanonické« v jednom směru širší význam, v jiném význam užší; širší potud, pokud jakožto značná část corporis iuris canonici obírá se látkou soukromoprávní, trestní a jinou, ve kteréžto příčině tehdejší stát v zákonodárství svém pozadu byl, jakkoli od té doby předměty látku těch výhradně přivlastnil si v kompetenci svou; užší význam má právo kanonické, pokud nejnovější právo církevní obsahuje četné předpisy a ustanovení o církevních věcech, které pocházejí nikoli od autority církevní, nýbrž státní, a které přijímá církev, slouží-li zájmům jejím nebo nejsou-li v odporu s hlavními jejími Právo církevní.
zásadami, jakkoli církev nikdy neuzná jinak státní zákonodárství za formálny pramen práva církevního.
Dle rozsahu obvodu platnosti činí se i při právu církevním rozdíl mezi právem obecným (ius commune), které platí všude a pro všechny, a mezi právem partikulárním (ius particulare), které přizpůsobeno jest zvláštním poměrům jednotlivých území. S pojímáním práva církevního jakožto samostatného právního řádu založeného na církevní autoritě snáší se, že právu obecnému náleží přednost a že právo partikulární nesmí nikdy odporovati podstatě všeobecného řádu, pročež také vyhrazeno jest vždy nejvyšší církevní autoritě rozhodovati o přiměřenosti nálezů právních, které vynesla podřízená autorita nebo společenství (kommunita) [ve způsobě zvyklosti].
(V protestantismu, kdež z církve staly se církve zemské a dle toho
právo církevní tvoří jen část práva zemského, má rovněž právo obecné
důsledně platnost podpůrnou.)
Nelze souhlasiti vzhledem ku správnému pojímání idee církve a práva církevního s rozdělením práva církevního ve veřejné právo církevní (ius ecclesiasticum publicum) a soukromé (ius eccl. privatum); rozdělení to převzato z práva světského a jest uváděno ještě v mnoha nových učebnicích i doby novější. Nelzeť církevního práva jednotlivce a jednotlivců mezi sebou nikterak posuzovati s onoho stanoviska a podle těch zásad, kterými uspořádáno jest v oboru práva světského právo soukromé, neboť zásadním stanoviskem církve a nezbytným požadavkem jejím jest, že se všeliký individuelní zájem podříditi musí zájmu všeobecnému.
3. Rozdíly mezi právem církevním a občanským
.
V moderních státech vydána byla novějším občanským zákonodárstvím zhusta a právě v oboru t. zv. smíšených záležitostí ustanovení, která uchylují se od příslušných ustanovení práva církevního a odnímají jim platnost pro vnější občanské poměry právní. Kde se tím nedotýká nikterak stránka dogmatická, podrobuje se donucení tomu církev mlčky nebo nanejvýš protestuje proti tomu. Jinak tomu jest, kde zároveň nějaký věroučný článek (dogma) vlivem ustanovení světských má býti postižen, a to obzvláště ve věcech práva manželského, kde církev vzhledem ku svátostné povaze křesťanského sňatku musí se pevně držeti zásady, že ve všem, co se dotýká podstaty věci, t. j. platnosti nebo neplatnosti manželství, přináleží jak zákonodárství, tak i soudnictví do kompetence církve. Vytýká-li tedy občanské zákonodárství buďto jinaké vylučující překážky, než právo církevní, nebo dopouští uzavření manželství ve formě podstatně jiné, nebo prohlašuje kompetentním jiný soud, nežli církevní, může se státi, že dle toho manželství platně a bezvadně uzavřené dle práva občanského církevně jest neplatným a rovněž manželství po právu církevním platné může býti politicky neplatným. Občan státní, který chce právě tak oddaně a poctivě jednati vůči své církvi jako vůči státu, musí dbáti ustanovení obou, vchází-li v manželství, po případě, kde civilní forma pro uzavření manželství jest závaznou (obligatorni), poddati se dvojí formě a vésti proces o neplatnost nebo rozloučení manželství před stolicí obojí.
Hlavní body, jimiž se rakouské právo manželské liší od práva církve katolické, jsou tyto:
a) Dle § 45 o. o. z. nemá slib manželství žádné právní závaznosti; dle práva církevního tvoří slib takový překážku manželství bránící (impedimentum Právo církevní.
583
impediens) a překážku manželství rušící (imp. dirimens) vůči
osobě příbuzné s druhou stranou v 1. stupni pokrevního příbuzenství.
b) Dle § 49 o. o. z., jest neplatné manželství uzavřené nezletilým bez příslušného povolení (poručníkova), dle práva církevního jest manželství takové pouze nedovoleným.
c) Dle § 58 o. o. z. může manžel žádati do určité lhůty, aby manželství prohlášeno bylo za neplatné, shledá-li, že manželka jeho s jiným
mužem jest těhotnou, kdežto dle práva církevního tomu tak není.
d) Dle § 65 o. o. z. jest příbuzenství pokrevné a
e) dle § 66 švagrovství toliko do 2. stupně v linii pobočné překážkou manželství rušící, dle práva církevního však až do 4. stupně; kromě toho vzniká dle práva církevního i z mimomanželského obcování překážka švagrovství a to však do 2. stupně, a i z neplatného manželství nekonsumovaného vzchází rušící překážka »veřejné počestnosti« až do 4. stupně. Konečně odvozuje právo církevní i z udílení křtu a biřmování i z kmotrovství rušící překážku »duchovního příbuzenství«.
f) Dle § 69 o. o. z. jest ohláška nezbytnou ku platnosti manželství, dle práva církevního jen ku dovolenosti jeho.
g) § 115 o. o. z. dovoluje nekatolickým křesťanským příslušníkům za jistých okolností rozloučení manželství; dle práva církevního může býti manželství mezi křesťany platně uzavřené a konsumované leda smrtí rozloučeno (rozvázáno), a není tedy možným manželství mezi katolíkem a nekatolíkem dle § 115 rozloučeným. Co se týče formy uzavření manželství, uznává právo církevní za platné jedině manželství uzavřené před příslušným katolickým duchovním, nikoli tedy manželství uzavřené před funkcionářem jiné víry nebo před zřízencem politického úřadu rakouského.
Rozsudek o neplatnosti manželství, jakož i nález na rozvod od stolu a lože odkazuje dle svrchu řečeného právo církevní před soud církevní.
4. Spracování práva církevního
.
Na vědeckých školách požívalo právo církevní od pradávna vysoké vážnosti, a klerikové zhusta bývají starými synodami napomínáni, aby si osvojili znalost »canonum« právě tak, jako článků věroučných. Při methodě přestalo se však po drahný čas na pouhém praktickém probírání t. j. předvádění, glossování a kommentování látky pramenné. Teprve v 16. stol. vytvořil Lancellot ku ponuknutí papeže Pavla IV. a dle vzoru Institucí Iustiniánových své »Institutiones iuris canonici« (vytisknuto r. 1563 a později několikrát ještě), avšak dílo jeho nedodělalo se žádoucího výsledku. Jak učitelé vysokých škol, tak i četná o sobě jinak znamenitá díla odborná tiskem rozšířená lpěla ještě v 17. ba i v 18. století zcela mechanicky na uspořádání dekretálií. Z doby této dlužno jmenovati do dnes při praktických otázkách užívaná díla A. Reiffenstuela (ius canonicum universale), F. Schmalzgruebera (ius eeclesiasticum universale). Rozdělení tohoto držel se naposledy Devotus (lus canonicum univ.), který připojil se k vynikajícímu protestantu Böhmerovi (dílo jeho: Ius eccles. protest.); jiní učitelé práva církevního 18. stol., zvláště v dohě Josefínské, opustili sice starou dráhu, avšak zbavili za to též právo církevní zúplna vlastního jeho obsahu.
V pravdě vědeckého spracovaní t. j. spracovaní celé látky způsobem uspokojujícím dostalo se právu církevnímu teprve ve století našem (ku př. Walter, Phillips, Schulte, Ginzel, Gerlach, Scherer, Lämmer, Gross, Rittner a j.; mezi učenci prostestantského práva církevního vynikají: Richter, Hinschius, Friedberg a j. v.).

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Právo církevní (kanonické). Všeobecný slovník právní. Díl třetí. Padělání peněz - pych vodní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1898, svazek/ročník 3, s. 596-600.