Pirátství.

(Lupičství námořské.)
1.

Pojem.

Pirátství jest zločin, který spáchán byl lupičským násilným útokem na loď obchodní na širém moři, zpravidla za účelem zmocnění se lodi nebo jejího nákladu. Zločin tento směřuje tedy proti celé společnosti a proti volnosti obchodu námořského; provinilci pozbývají naprosto ochrany práva mezinárodního. Z tohoto důvodu a hledě k tomu, že dějištěm zločinu tohoto jest moře otevřené obchodu všech národů, jest povinností i právem každého zmocniti se lodi a osoby námořského lupiče, a každému státu přísluší právo souditi je dle svých zákonů. Sporno jest, musí-li býti základem útoku zištný úmysl čili nic. K otázce té většinou odpovídá se právem záporně, jelikož nezáleží na tom, zda stala se a z jakých pohnútek loupež, a to proto, že při velkém nebezpečí, které má přirozeně zločin tento v zápětí, spojena jest obrana na otevřeném moři s obtížemi daleko většími, než při loupeži obecné. A to jest právě též podstatným důvodem, že pirátství samo o sobě jest trestným bez ohledu na zištný úmysl. Další otázka jest, zdaž skutek ten spáchán býti může od vzbouřeného mužstva též proti vlastní lodi. Takový delikt jest námořským lupičstvím zvláště kvalifikovaným, poněvadž s ním souvisí nad to těžké porušení povinnosti. Než i zde mají místo jistá obmezení. Skutkovou podstatu pirátství nelze shledávati v tom, spáchána-li vražda s úmyslem lupičským nebo bez něho se strany jednoho člověka nebo jednotlivců; ovšem však tehdy, zmocnilo-li se odbojné mužstvo lodi, zmařena-li disciplina a zákony vlastního státu a způsobem nejtěžším porušeny.
2. Námořské lupičství jest právě tak staré jako plavba sama a bujelo již za času Foeničanů a Karthaginských, Řeků a Římanů, bylo však za všech dob stiháno tresty nejpřísnějšími. Smlouvou uzavřenou na potlačení obchodu otroky dne 20. prosince 1841 v Londýně mezi Anglií, Francií, Ruskem, Rakouskem a Pruskem zařaděn byl obchod otroky v kategorii námořského lupičství, byť i vlastní známky pirátství chyběly; stačí jen, je-li tu lupičský útok na osobní svobodu záležející ve zmocnění se otroka.
3. Lapači (kaptorovi) nepřísluší právo hned bez dalšího usmrtiti piráty zajaté. Ovšem platil ještě ku př. na počátku 18. stol. v Anglii zákon, který k tomu kaptora lodi lupičské opravňoval. Námořské lupiče odevzdati sluší nyní příslušným soudům a jen tehdy nemá zabití námořského lupiče nijakých následků, káže-li to svépomoc nebo nutná obrana. I když při samém skutku jsou lupiči námořští postiženi, dopraviti se mají před příslušný soud. Jestliže některý stát používá »lapačů« (lodí lapačských) za války k tomu, aby škodu působil nepřátelskému obchodu námořskému a tím i nepřátelskému státu samému, nesmí se posuzovati takovéto soukromé lodi plnou mocí vlády dotyčného státu válečně opatřené resp. jich mužstvo nikterak za piráty, a to ani tehdy ne, dopustí-li se násilností na neutrálním státu; neboť stát, jemuž náležejí, jest za ně zodpověděn sám, a jemu přísluší právo i povinnost souditi a trestati své lapače, vybočili-li tito z mezí svých plnomocenství.
Jinak má se věc, slouží-li poddaní neutrálního státu jako lapači u některé válčící strany; dotyčná loď nemůže spoléhati tedy na ochranu svého státu. Nepřítel však bude ji pronásledovati bez nejmenší pochybnosti jakožto loď pirátskou a podaří-li se mu ji zajmouti, naloží mužstvem jejím jako piráty a nikoli jako válečnými zajatci. Případ právě vylíčený není však ještě mezinárodním obyčejem za pirátství všeobecně uznáván.
4.

Platné právo rakouské.

§ 490 voj. tr. pojednává o námořském lupičství a označuje je jakožto druh loupeže, která záleží v tom, že proti jedné nebo více osobám užito bylo na moři násilí v úmyslu, aby se bylo zmocněno bezprávně nějaké lodi nebo osoby nebo věci na lodi se nacházející. Každý, kdo při tom spolupůsobil a válečným námořnictvem dopaden jest, potrestán býti má za míru i války smrtí provazem — ať byla loupež dokonána, či nic. Z tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že nakládati jest s každým pirátem, který dopaden nebyl válečným námořnictvem, nýbrž osobami jinými, podle 22. hlavy trestního zákonníka civilního (§§ 190—196), tedy dle ustanovení o »loupeži« (viz čl. Loupež).
Výnosem min. ze dne 25. května 1854 č. 127. ř. z. bylo u příležitosti války vypuklé mezi Anglií, Francií a Tureckem se strany jedné a mezi Ruskem se strany druhé následkem nejvyššího schválení ze dne 23. května 1854 oznámeno, že zapovídá se rakouským poddaným přijímání a používání listů lapačských (lettres de marque) v jakékoli formě a pod jakoukoli vlajkou, jakož i všeliké účastenství ve vedení, v obsazení nebo vypravení lapačů. Kdo jedná proti tomu, nemůže se netoliko nadíti nižádné ochrany od rakouské vlády, bude-li jiným státem trestán, a má s ním býti i od rakouských soudů trestních naloženo dle platných předpisů o loupeži, při čemž pokládati jest již pouhé přijetí lapačského listu za pokus loupeže.
Tento výnos byl však po míru pařížském (ze dne 30. března 1856) zrušen (výn. ze dne 23. dubna 1856 č. 60 ř. z.). Rovněž bylo dle § 1 u příležitosti války francouzsko-sardinské následkem nejvyš. schválení ze dne 11. května 1859 vydaných nařízení bezpodmínečně zakázáno rakouským obchodním lodím lapání lodí a zakázáno i všem rakouským poddaným jakékoli účastenství při vedení, obsazení nebo vypravení lapačů pod jakoukoli vlajkou a stanoveno, že každý, kdo proti zákazům těm by jednal, podléhá ustanovením rakouských zákonů trestních o loupeži (výn. min. ze dne 11. května 1859 č. 76). Naproti tomu obsahovalo sice min. nařízení (ze dne 3. května 1864 č. 23. ř. z.) vydané u příležitosti dánské války co do zajetí nepřátelských a podezřelých lodí od rakouských válečných lodí ustanovení, že smí se státi zajetí nepřátelských a podezřelých lodí ve smyslu 1. odstavce pařížské deklarace ze dne 16. dubna 1856, kteréž lapání zapovídá, výhradně jen od lodí rak. válečného námořnictva, avšak toto nařízení neobsahuje již zmíněného trestního ustanovení, které zapovídá lapání lodí jakožto loupež resp. pokus loupeže.

Citace:

Pirátství. Všeobecný slovník právní. Díl třetí. Padělání peněz - pych vodní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1898, svazek/ročník 3, s. 125-127.