Authors:
= Všeobecný slovník právní, sv. 3
PDF

Podniky veřejně účtující a jich zdanění.


Nový zákon říšský o přímých daních osobních ze dne 25. října 1896 č. 220 ř. z. hlava II. a prováděcí nařízení k zákonu tomuto ze dne 25. května 1897 č. 124 ř. z. upravují zvláštním způsobem berní povinnosť podniků, které povinny jsou vydávati účty veřejné. Podstatná ustanovení citovaných zákonů jsou následující:
A) Podmět berní.
I. Podniky dani podrobené.
Podle § 83 cit. zák. ze dne 25. října 1896 II. hlava podléhá zvláštní dani výdělkové každý, kdo v královstvích a zemích na říšské radě zastoupených provozuje podnik veřejným účtováním povinný. Podniky veřejně účtujícími jsou pak takové podniky, při nichž podnikatel zákonem nebo stanovami vázán jest vydávati občas účty tím způsobem, že účty ty prozkoumají se a uveřejní ve valné hromadě účastníků podnikových, pokud se týká, uveřejní se v listech, nebo předloží se ku prozkoumání a schválení orgánů povolaných ku ochraně veřejných zájmů ku př. úřadu státnímu, samosprávnému, kterýž radí se pravidelně ve veřejném zasedání (ministerstvo, místodržitelství, okresní hejtmanství, říšská rada, zemský sněm atd.). Podniky takovými jsou:
1. podniky výdělkové a to zejména: všechny vlastní společnosti výdělkové jako: společnosti akciové, komanditní společnosti na akcie, těžířstva, pojišťovny kromě pojišťoven vzájemných, veřejné ústavy úvěrní, státní železnice, společenstva výdělková a hospodářská, která obchody své rozšiřují i na nečleny, konečně i spolky založené i na jiných právních základech, pokud jen vyhovují podmínkám dole vytčeným; tak ku př. náleží sem spolky založené dle zákona ze dne 15. listopadu 1867 č. 134 ř. z.;
2. podniky obecně prospěšné a sdružení na hospodářské svépomoci se zakládající, jako společenstva výdělková a hospodářská, která obchody své obmezují jen na své členy, jinaké spolky dle zásady vzájemnosti zřízené, spořitelny a jisté záložny;
3. veřejnoprávní korporace (jako stát, země, obce atd.), dále majetky jistému účelu věnované jako veřejné fondy, nadace a pod (§ 83 cit. zák. a čl. 1. cit. nař.) Vypočtení toto není taxativné; nelzeť ani všech případů dopodrobna uvésti pro rozmanitost předmětů, ke kterým nutno zde přihlédati, nýbrž vždy rozhodnouti jest v každém případu zvlášť, náleží li pod tato ustanovení. Podotknouti sluší, že podle výslovného předpisu § 83 citov. zákona z roku 1896 II. hl. podléhají dani i takové podniky, které jsou předem (jako společenstva výdělková a hospodářská a spořitelny) k tomu určeny, aby sledovaly i jiné účely (na př. aby zvýšen byl úvěr členů nebo jich spořivost vůbec), avšak podle své organisace nevylučují naprosto, aby docíleno bylo provozovacího přebytku z jich podniku (na př. z poskytování úvěru). Nepočítají se sem však spolky vzdělávací, zábavné, dobročinné a pod., které nabývají prostředků k účelům svým z příspěvků členských, ze sbírek, darů nebo toliko z příležitostných právních jednání a to ani tehdy, když k účelům spolkovým činí úplatná jednání právní, která by sama o sobě mohla založiti povinnost berní; náležitostí jest, aby při tom nedocilovalo se zisku t. j. přebytků provozovacích. Tak tomu ku př. jest při spolcích, které mají za účel ku př. úplatně ošetřovati nemocné, rekonvalescenty, hluché, slepé atd., nebo vyučovati ručním pracím, hudbě atd. za úplatu uhražující skutečný náklad, které tedy jsou odkázány co do úhrady vzniklých výdajů provozovacích na jinaké příjmy spolkové.
Rovněž jsou daně prosty vlastní ústavy (správní ústavy) veřejných korporací veřejnému blahu věnované jako invalidovny, nemocnice, zemské blázince, městské chudobince atd., ač ústavy ty po případě povinny jsou veřejným účtováním. Podobně nejsou dani dle cit. zák. podrobeny podniky, které provozuje stát na základě státních práv výsostních nebo k účelům správy veřejné; jsou tedy daně prosty továrny tabákové, solné doly, ústavy poštovní a telegrafní, dvorní a státní tiskárna, ústavy k vyrábění látky očkovací, kliniky a nemocnice atd. V případech pochybných mohou si berní úřady vyžádati rozhodnutí ministerstva financí.
Poznamenati jest, že podniky shora v odst. 1 a 2 uvedené podrobeny jsou zvláštní dani výdělkové ve smyslu cit. zák. celým svým jměním a příjmem; u podniků pod č. 3 jmenovaných podléhá této dani jenom ta část jmění a příjmů, která slouží účelům podniku resp. která pochází z podniku takového. Má-li tedy na př. veřejný fond nebo nadace vedle takovýchto podniků (továren, pil, dolů, lomů) ještě jiný majetek (pozemky, domy, cenné papíry atd., které neslouží ku provozování podniků svrchu dotčených), podléhá dani jen co do ryzího výnosu podniku.
Jsou tudíž veškeré podniky veřejným účtováním povinné — až na výjimky shora naznačené — podrobeny dani výdělkové dle zákona ze dne 25. října 1896. Zdaněny jsou proto i spořitelny, které dosud byly podrobeny dani z příjmu třídy III, vzájemně pojišťovací a zaopatřovací ústavy, dále výdělková a hospodářská společenstva a záložny, které dosud byly zdaněny podle zákona ze dne 27. prosince 1880 č. 151 ř. z., pokud se týká ze dne 14. dubna 1885 č. 43 ř. z. a ze dne 24. března 1893 č. 40 ř. z.; zejména nebudou podrobeny dani důchodové jednotlivé části výtěžku na základě přiznání.
Jakkoli podrobeny jsou veškeré podniky veřejným účtováním povinné jednotnému zákonu, nejsou odstraněny úlevy poskytnuté jednotlivým kategoriím těchto podniků; naopak zákon zachovává je v rozsahu značně rozšířeném pro celou řadu podniků; příslušné úlevy budou později vyloženy (cit. prov. nař.). II. Osvobození.
Zákon osvobozuje od daně této:
1. podniky, které na základě některého platného zákona zvláštního jsou na jistý čas osvobozeny od dosavadní daně z výdělku a z příjmu; podniky ty mají po dobu dočasného osvobození platiti daně zákonem ze dne 25. října 1896 stanovené v tom obnosu, který jim v roce před působností tohoto zákona byl předepsán na dani z výdělku s přirážkou mimořádnou. Osvobození dočasné od daně z výdělku vydobyté již má pro neprošlou ještě dobu osvobození ten účinek, že z daně, která bude předepsána podniku podle této hlavy, odepsán bude obnos rovnající se dani výdělkové tomuto podniku až doposud předpisované bez přirážky mimořádné (§ 84 cit. zák.);
2. spolky a společenská sdružení nesměřující ku výdělku, založená na základě vzájemnosti, jakož i od veřejných korporací neb od podnikatelů pro jich zřízence založené fondy, jichž statutárním úkolem jest pojišťování nemocenské, náhrady úrazové, platy invaliditní, starobní, vdovské a sirotčí, pohřebné nebo poskytování podpory veřejným a soukromým úředníkům, zřízencům, sluhům, dělníkům, tovaryšům, učňům a čeledi a to i tenkráte, když od nečlenů dostávají příspěvky a dary. Ministr financí rozšířiti může tutéž výhodu i na sdružení podobná, jejichž členové zcela nebo z části mají zaměstnání jiné (na př. menší živnostníci, rolníci atd.), vyhledává-li toho veřejný, dobročinný neb obecně prospěšný účel, a jestliže částky jednotlivým účastníkům pojištěné nepřevyšují sumu, které jim dle jich stavu potřebí jest;
3. c. k. poštovská spořitelna ve smyslu čl. 21 zákona ze dne 28. května 1882 č. 56 ř. z.
4. záložny na základě zvláštních zákonů zemských z kontribučenských a berních peněžních fondů vzniklé, obmezují-li obchody své nejen dle stanov, ale i ve skutečnosti na zužitkování svých vlastních kapitálů;
5. úvěrní a záloženské spolky (pokladny pro úspory a půjčky), jichž stanovy vyhovují požadavkům § 1 zákona ze dne 1. června 1889 č. 91 ř. z. (t. zv. záložny Raiffeisenovy), t. j. když podle stanov
aa) ručení společenstev jest neobmezené;
bb) působnost spolku vztahuje se na menší okres (na jednu nebo více sousedních obcí místních);
cc) závodní podíl nepřesahuje 25 zl. a jsou-li závodní podíly buď nezúročné nebo jsou li sice zúročné, avšak nikoli vyšší měrou než-li vklady úsporné;
dd) přebytky přikazují se reservnímu fondu (spolkovému kapitálu), na němž členové podílu nemají;
ее) když půjčky poskytují se toliko vlastním členům, při čemž vyloučeno vydávání směnek;
ff) míra úroková z půjček i s vedlejšími poplatky (příspěvky správní a pod.) přesahuje míru úrokovou z vkladů úsporných nanejvýš o 1,5 % (§ 84 lit. e) cit. zák. čl. 5 vyk. nař.);
6. společenstva a jinaká sdružení polních hospodářů ke společnému opatřování semen, hnojiv, plemenného dobytka, strojů a nářadí nebo jiných potřeb ku provozování polního hospodářství, pokud při tom ryzí užitky se nerozdělují. Ustanovení toto odnáší se zejména k t. zv. rolnickým besedám, které poskytují různých výhod svým členům majíce po rukou značnější prostředky k nakupování, jsouce účastny cen ve velkém, sníženého dopravného atd., samy nedosahujíce však při obchodech svých ryzího výtěžku vůbec, nebo ukládajíce nabytý výtěžek do fondu reservního. Dále jsou to sdružení směřující ke společnému zpracování a zpeněžení výrobků, kterých vytěžili jednotliví účastníci ve svém vlastním polním hospodářství, avšak průchod mají tatáž obmezení zde, kterým podrobeno jest osvobození jednotlivého polního hospodáře od všeobecné daně výdělkové. Výhoda zákonem propůjčená záleží v tom, že malí rolníci mohou zúčastniti se provozování ve velkém nejsouce podrobeni nikterak přísnějšímu zdanění než-li provozování ve velkém vykonávané osobou jednotlivou. Drobný prodej výrobků polního hospodářství provozovaný, takovýmto sdružením prost je daně tehdy, když prodej děje se v té obci, ve které jest větší část rolnických usedlostí členů společenstva (§ 84 lit. f) cit. zák. a čl. 6 cit. vykon. nař.).
III. Podmínečná osvobození.
Výdělková a hospodářská společenstva na zásadě svépomoci zřízená, kteráž obmezují svoje obchody podle stanov i ve skutečnosti na vlastní své členy a pak záložny obecní a okresní hospodářské (z kontribučenských a berních peněžních fondů vzniklé) jsou osvobozeny od povinnosti berní, jestliže čistý výnos jejich nepřesahuje ročně obnos 300 zl. Osvobození má místo i v tom případu, když
a) svrchu řečená výdělková a hospodářská společenstva od nečlenů půjčky přijímají nebo svou pokladní hotovost ukládají u podniků a ústavů, které jsou povinny veřejným účtováním;
b) když úvěrní společenstva přijímají ku právnímu zabezpečení půjček členům daných záruku od nečlenů, nebo když za své členy vybírají pohledávky u nečlenů (hlavně t. zv. eskomptováním účtů, inkasem pohledávek);
c) když od nečlenů zboží kupují spolky potravní a spolky k opatřování surovin, sdružení polních hospodářů ke společnému opatřování semen, hnojiv, plemenného dobytka, strojů, nářadí nebo jiných potřeb hospodářských;
d) když výrobní společenstva jakéhokoli druhu výrobky své odbývají i nečlenům, avšak co do užívání dělnictva a co do odběru hlavních látek výrobních obmeziti se musí na své členy;
e) když spolky skladní a spolky prostředkující prodej prodávají i nečlenům výrobky od členů vyrobené. (Viz § 85 cit. zák. a čl. 7 prov. nař.).
Zákon rozeznává ve příčině obchodů výrobních společenstev dva případy a sice:
1. společenstvo, kde členové jsou produktivně činni, kdežto látky odebírají se buď od členů nebo od nečlenů; ve smyslu zákona obmezen jest pak obchod na vlastní členy již tehdy, když společenstvo při použití dělnictva zásadně se obmezuje na vlastní členy. Pokud jde o vlastní výrobní činnost, která výrobnímu společenstvu dodává rázu (vyrábění truhlářských výrobků při výrobním společenstvu truhlářů, pořizování zlatnických prací při společenstvu zlatníků atd.), musí býti dle předpisu zákona použito většinou jen členů. Nečlenů dovoleno použiti, onemocní-li některý člen nebo brání-li jinaké překážky, některému členu v práci, jakož i tehdy, když jest neobyčejný nával práce a podob. Nečlenové nesmějí pak tu býti zaměstnáni déle 6 měsíců v roce, počet jich nesmí přesahovati polovinu členů, počet jich pracovních dnů nesmí pak obnášeti více, než-li desetinu pracovních dnů členstva, při čemž počítá se pro člena rok o 300 pracovních dnech. Pro vedlejší, podřízené výkony lze přibrati nečleny; nečlen může býti ku př. účetním, cestujícím, korespondentem, vozkou, prodavačem atd. při dotčených společenstvech.
2. Výrobní společenstva, při kterých členové sami dodávají suroviny a buďto sami je zpracují, nebo nečlenům je dají ku zpracování. Obchod obmezen pak tu jest na vlastní členy ve smyslu zák. již tehdy, když odběr hlavních látek výrobních zásadně obmezen jest na členy. Suroviny, jichž zpracováním výrobní společenstvo nabývá svého rázu, musí dle zákona býti odebírány zpravidla jen od členstva a od nečlenů jen tehdy, když by následkem nepředvídaných nebo kromobyčejných událostí množství dodané od členstva nestačilo k normálnímu provozování. Odebírati suroviny od nečlenů lze nanejvýš jen po 3 měsíce v roce, a množství takto odebrané nesmí převyšovati dvacetinu toho množství látek, které od členů byly dodány. Látky významu podřízeného lze však vždy od nečlenů odebírati.
3. Výrobní společenstva nevyhovující podmínkám právě tuto pod č. 1. a 2. uvedeným jsou nicméně osvobozena od daně výdělkové, jestliže ryzí výnos jich nepřesahuje ročních 300 zl. (§ 85 cit. zák. a čl. 8 III. provád. nař.).
Rakousko-uherská banka podléhá zdanění podle dosud platných předpisů zák. ze dne 21. května 1887 č. 51 ř. z., kterýmžto zákonem prodloužena byla výsada banky této (§ 86 cit. zák.).
Co se týče podniků, které své obchodování rozšiřují na země koruny uherské, zůstanou v platnosti zákony ze dne 28. července 1871 č. 89 ř. z. a ze dne 11 dubna 1873 č. 54 ř. z.; podobně ohledně Bosny a Hercegoviny, o čemž platným zůstane na dále zákon ze dne 12. prosince 1879 č. 136 ř. z. (§ 87 cit. zák. z r. 1896 a cit. prov. nař. čl. 10).
Proto podléhají podniky sídlící v této polovině říše zákonu nynějšímu z r. 1896, ohledně však výtěžků dobytých ve filiálkách uherských a bosensko-hercegovinských vyměří se daň dle ustanovení dotčených zákonů; o tom vypracovati se má zvláštní vyměřovací výkaz, a rozdělovací který zašle se prostřednictvím finančního úřadu zemského ministerstvu financí. Toliko při vzájemných pojišťovnách má se v rozdělovacím výkazu vyhledati a vykázati jen obnos ryzího pojištění ročního, který na každou polovinu říše připadá (po odečtení vráceného pojistného). Uherské podniky, které mají své tovární sklady nebo továrny v této polovině říše a rakouské podniky, které mají tovární sklady nebo továrny své v Uhersku, posuzují se dle ustanovení zákona z r. 1896 §§ 88—90, čl. 11 prov. nař., jinými slovy platí zde předpisy vydané pro cizozemské podniky vůbec.
Ohledně cizozemských podniků rozeznává pak zákon rozšíření tuzemského provozování do cizozemska a rozšíření cizozemského provozování do tuzemska. V prvním případu podléhá celý výtěžek podniku dani dle předpisů cit. zák. z r 1896. Jestliže však podnik nějaký vede v cizozemsku odštěpný závod, továrnu, nakupiště nebo prodejiště, jednatelství nebo užívá-li v cizozemsku provozovacích prostředků, lze výtěžek docílený v cizozemsku z daně vyloučiti za těchto podmínek:
a) podnik dokázati musí, že co do výtěžku v cizině nabytému dani jest podroben a v jaké výši; nepodá-li důkazu tohoto nebo nebyl-li výtěžek v cizozemsku docílený tamtéž dani podroben zcela nebo z části, nutno v tuzemsku vyměřiti daň na výtěžek tento, pokud se týká, na část jeho v cizozemsku nezdaněnou. Jestliže by se v cizozemsku vyměřila daň pevnou sumou podle všeobecných známek výtěžku a nikoli dle výtěžku číselně zjištěného, pokládati sluší za výtěžek v cizině zdaněný obnos přiměřený této sumě pevné; při tom předpokládá se, že daň obnáší 10 % resp. 10,5 % výtěžku.
b) Vyloučení výtěžku v cizozemsku docíleného jest však ještě takto obmezeno:
aa) záleží-li poplatné provozování v odbytu z tuzemska do cizozemska nebo naopak (obchod dovozný, vývozný, podnik obchodní), nesmí se více nežli polovice výtěžku nabytého z odbytu tohoto pokládati za výtěžek cizozemského podniku;
bb) záleží-li poplatné provozování v tom, že v tuzemsku se zboží vyrábí a v cizozemsku odbývá, má se pokládati za výnos provozováním v cizině docílený pouze třetina celého výtěžku;
cc) ve všech ostatních případech (na př. při pojišťovacích společnostech, které mají v cizozemsku své filiálky, při tuzemských dopravních prostředcích, které své provozování rozšiřují až za hranice a pod.), podléhá dani dle cit. zák. z r. 1896 aspoň desetina výtěžku provozováním docíleného.
c) Všecky podniky tyto musí bernímu úřadu prokázati všecky okolnosti potřebné k tomu cíli, aby odůvodněno bylo částečné vyloučení výtěžku ze zdanění; musí tedy zejména předložiti účetní závěrky celého podniku (i cizozemských filiálek), vykázati výtěžek, který podle jich účtování připadá na filiálky cizozemské; berní úřad zkoumá pak, zda výpočet výtěžku podnikem vykázaný srovnává se se skutečnými poměry a zvláště s podmínkami svrchu v odst. b) uvedenými. Shledá-li se, že výtěžek vykázaný není větší, než-li polovina v případu odbytu zboží z tuzemska do cizozemska nebo naopak, v případu v odst. bb) zmíněném že není větší než třetina výtěžku z obchodu s cizozemskem, nepodléhá dani výtěžek cizozemských filiálek, byl-li v cizozemsku zdaněn, a není-li proti jeho výpočtu závažných pochybností. Vždy však musí býti dani podrobena suma přebývající přes polovici, pokud se týká, třetina vyšetřeného výtěžku z obchodu s cizozemskem provozovaného. Podobně jest postupovati ve všech ostatních případech.
Zásady zde vyložené mají obdobně průchod i v tom případu, když by podnik při obchodování s cizozemskem vykazoval ztráty; i zde pokládati se má za výtěžek — pokud jde o případ v odst. aa) — nanejvýš polovina výtěžku, pokud jde o případ v odst. bb), nanejvýš třetina, v ostatních případech v odst. cc) naznačených nanejvýš dvě desetiny výtěžku docíleného z celého provozování. Rozšíří-li cizozemský podnik obchod svůj do území, ve kterém platí tento zákon, podléhá dani dle předpisů tohoto zákona hlava II. V případu tom bude cizozemský podnik povinen zříditi si zastupitelstvo a to již dle čl. 4. cís. nař. ze dne 29. listopadu 1865 č. 127 ř. z., pokud se týká, zákona ze dne 29. března 1873 č. 42 ř. z.; jinak bude podnik takový ve smyslu §§ 90 a 265 vyzván, aby si zřídil zde bydlícího zástupce pro všecky berní záležitosti. Neuposlechl-li by vyzvání toho, stíhán bude tresty pořádkovými dle § 250.
Ustanovený zástupce předloží bernímu úřadu všecky pomůcky potřebné k výpočtu výtěžku z provozování tuzemského. Při provozování záležejícím v odbytu zboží z cizozemska do tuzemska neb naopak nebo záležejícím z výroby zboží v cizozemsku a v prodeji jeho v tuzemsku má býti v tuzemsku podrobena dani aspoň polovice, pokud se týká, třetina výtěžku dobytého z tohoto provozování.
B) Předmět daně.
I. Základ zdanění.
Daň výdělková podnikům veřejně účtujícím dle tohoto zákona uložená vyměřuje se ročně a to pravidelně podle ryzího výtěžku, jehož vydobyl podnik v posledním obchodním roce předcházejícím roku bernímu. V prvním roce působnosti tohoto zákona bude předmětem zdanění výtěžek docílený od 1. ledna 1897 až do 31. prosince 1897, srovnává-li se rok obchodní s rokem kalendářním; uzavírá-li však podnik svůj obchodní rok 30. června každého roku, bude základem daně výtěžek nabytý od 1. července 1896 do 30. června 1897.
Při nově založených podnicích má býti vzat za základ zdanění ryzí výtěžek vyzískaný v tom roce, ve kterém počalo provozování, jak pro první tak i pro druhý a po případě i pro třetí rok kalendářní; jestli tedy ku př. počal jistý podnik 1. květnem 1898 a svou bilanci 30. dubnem 1899 uzavřel, jest zisk v tomto obchodním roce vytěžený základem zdanění jak pro rok 1898, tak i pro rok 1899 a 1900.
Jestliže poslední obchodní závěrka obsahuje toliko část roku obchodního nebo větší dobu nežli jednoroční, pokládá se za ryzí výtěžek roku obchodního ta částka, která připadá na poměr doby provozovací k době jednoho roku; obsahuje-li tedy ku př. poslední obchodní závěrka toliko dobu od 1. října 1897 až do 31. prosince 1897, podroben bude dani čtvernásobný ryzí výtěžek za období to vyzískaný; obsahuje-li však závěrka tato dobu od 1. října 1897 až do 31. prosince 1898, tu bude základem zdanění toliko 12 patnáctin ryzího výtěžku.
Ustanovením, že při zdanění má býti pokaždé za základ vzat výtěžek celého roku, není vyřčeno, že má býti též pokaždé daň za celý rok zapravena; stanovíť § 117 cit. zák., že berní povinnost vzchází teprve početím podniku, a § 118 předpisuje, že berní povinnost zaniká koncem berního čtvrtletí, ve kterém podnik přestal. Podle toho vyměřovati jest daň i pro podniky nově vzniklé vždy na základě ryzího výtěžku připadajícího na jeden rok, avšak výše její za období provozovací řídí se dle poměru, v jakém se má doba jednoho roku k době, po kterou provozování v tomto roce trvalo; při tom počítá se 365 dní na rok obyčejný, na rok přestupný pak 366 dní.
Byl-li nějaký podnik během berního roku zastaven, odepíše se ta část z daně uložené na ryzí výtěžek roční, která připadá na čtvrtletí roku berního následující po zastavení podniku.
Aby se s vyměřením daně nemusilo čekati až do výkazu první rozvahy podniku, má se dle zákona při podnicích nové zřízených vyměřiti daň nejprve prozatímně; tohoto prozatímného vyměření není však třeba
a) u výdělkových a hospodářských společenstev osvobozených od daně výdělkové dle § 85 cit. z. z r. 1896,
b) u vzájemně pojišťovacích společností,
c) u spořitelen. Toto prozatímné zdanění provede se při zcela nově vzniklých podnicích u výměře nejmenší t. j. stanoví se na 0,001 veškerého zakládacího kapitálu, při pojišťovacích společnostech na akcie vyměří se 0,001 splaceného kapitálu akciového. Není-li nově poplatný podnik úplně novým, nýbrž pojal li zcela nebo z části do sebe jeden nebo několik dosavadních podniků, béře se za základ zdanění příjem pravděpodobný t. j. buďto čtyřprocentní výnos roční kapitálu akciového, nelze-li však s pravděpodobností očekávati výtěžku čtyřprocentního, jest základem zdanění výtěžek roční, který lze očekávati asi podle rozsahu obchodu a podle jiných obchodů provozovaných za týchž okolností; část výtěžku pak, která poměrně připadá na provozovací dobu v prvním kalendářním roce trvání podniku, zdaní se 10 %, pokud se týká 10,5 %.
Když pak první rozvaha byla sestavena, nastoupí místo zdanění prozatímného zdanění definitivní. (Srv. o tom § 91 a 92 cit. zák. z 25. října 1896 č. 220 a cit. vyk. předpis k zákonu tomuto z r. 1897 č. 124 ř. z. čl. 12 a 13.)
II. Vypočtení základu zdanění.
Základem zdanění podniků veřejně účtujících má býti vyzískaný ryzí výtěžek (§ 92 cit. zák. a čl. 14 cit. vyk. předp.). Východiskem ku vyhledání tohoto základu zdanění jsou zásadně rozvahové (bilanční) přebytky (§ 93 cit. zák.). Při tom sluší přihlédati předem k zisku nebo ztrátě, které jsou v rozvaze vykázány, а k účtům zisku a ztráty vyličujícím tento závěrečný výsledek, v nichž právě má být ryzí výtěžek vylíčen. V ustanovení § 93 jest vyřčeno, že příště při určování základu zdanění nebude tak důležitá skutečnost, zda jistý příjem nebo vydání se stalo, nýbrž ta okolnost, zda hospodářsky a účetnicky správně a přiměřeně byl uveden v knihách podniku. Zákon přimyká se tu k obvyklé praxi obchodní co do vyhledávání čistého výtěžku a umožňuje tím, aby se účet zisku a ztráty resp. rozvaha výtěžku mohla položiti za základ při výpočtu daně. Podle zásady této budou se pokládati za výdaje ve shodě s pravidly o sdělávání správné rozvahy na př. odpisy jistých obnosů, třeba tu nebylo skutečných výdajů na opatření náhradních věcí, nebo ztráty kursovní, třeba příslušné papíry nebyly zcizeny a proto skutečná ztráta nenastala, konečně škody pojištěné, třeba byly teprve ohlášeny, avšak pojišťovací společností ještě vyplaceny nebyly. Ovšem úřadové berní mají v pochybných případech právo přezkoumati správnost a přiměřenost příslušných položek; tohoto práva má se však užiti jen výjimkou, zejména u menších podniků (živnostenská a hospodářská společenstva). U takových podniků lze s těží očekávati přílišné nastřádání záloh atd. a mimo to mohlo by úzkostlivé provádění tohoto opatření nepříznivě působiti na rozvoj těchto sdružení, anať zpravidla nemají osob v účetnictví vyškolených. Zmíněné rozvahové přebytky mohou vzejíti z vlastního provozování podniku nebo z propachtování jeho; nerozhodným jest způsob, jakým jich podnik užívá, zdali tedy rozdělují se jako úroky, dividendy, tantiémy, zdali ukládají se do fondů reservních nebo převádějí se na účet příští nebo zdali jinakým způsobem se jich užívá.
Podle toho nesmějí se z pravidla vylučovati ze základu zdanění (z čistého výtěžku) tantiémy, praesenční marky, remunerace atd. vyplácené z rozvahových přebytků představenstvu podniku (správní radě, dozorčí radě, ředitelstvu atd.); opačně tomu jest při tantiémách vyplácených podle smlouvy zřízencům podniku (§ 95 lit. h. cit. zák.) Pokud by části výtěžku byly in natura rozdíleny (na př. při společenstvech výrobních) a nebyly by obsaženy v rozvahových přebytcích, musí se části ty podle své tržní hodnoty v penězích oceniti а k rozvahovým přebytkům připočísti (čl. 14. cit. vyk. předp.). Ze zákonného ustanovení, že základem zdanění jest ryzí výtěžek, vyplývá, že nesmí se tytéž výdaje několikráte odečísti ať v té či v oné formě (čl. 14. cit. vyk. předp.). Dodati dlužno, že při vyměřování daně z podniků státních, zemských a obecních, pokud sem náležejí, béře se za základ zdanění ryzí výtěžek každého jednotlivého podniku. Provozují-li jiní poplatníci několik podniků, jest základem zdanění součet ryzích výtěžků všech podniků zmenšený o ztráty, které se vyskytly u jednotlivých těchto podniků. (Srv. § 93 cit. zák.)
1. Přebytky rozvahové.
K rozvahovým přebytkům počítá cit. zákon v § 94 řadu položek určených k těmto účelům:
а) aby rozmnožen byl kapitál v podniku uložený. Tím sluší rozuměti všecky způsoby investic, jako zakoupení pozemků, vystavění budov, opatření strojů atd., jakož i náklady spojené s opatřením kapitálu (kolky, poplatky záznamu na bursách, náklady tiskové a inserční atd.) (§ 94 lit. a) cit. zák., čl. 18. cit. prov. nař.);
b) aby splaceny byly kapitály od účastníků v podniku uložené, i aby umořeny byly takové dluhy, jichž zapravení z běžných výtěžků zvyšuje podle zásad správné rozvahy majetkové saldo podniku, nebo které vztahují se k takovým zálohám nebo příspěvkům, které podle § 95 lit. c. nebyly pojaty v základ zdanění. Za takové splátky sluší míti zejména i obnosy, jichž užito ku zaplacení vylosovaných akcií, priorit a dílčích úpisů podniku. Obnosy, které připadly podniku tím, že slosované dlužní papíry a úrokové a dividendové kupony nebyly v čas presentovány, nemohou se odečísti, pokud se týká, nemohou se vyloučiti z čistého výtěžku. Konečně nemohou být odečteny splátky na příspěvky zárukové a na zálohy státní, které mají ráz půjček podniku poskytnutých; proto se také příjem jich nepočítá mezi příjmy poplatné, čímž liší se od nesplatných subvencí a státních podpor. (§ 94 lit. c. cit. zák. a čl. 18. prov. nař.)
с) Dále nelze odečísti z ryzího výtěžku částky, jichž upotřebeno bylo k tomu, aby zúrokovány byly kapitály v podniku uložené (v akciích, v prioritních akciích, v závodních vkladech, ve společenských podílech a pod.), jakož i kapitály, které jsou půjčeny na prioritní obligace nebo jinaké dílčí úpisy dlužní nebo na hypotheku, pokud jsou částmi kapitálu zakládacího. Vyňaty jsou však části ony, kterých užito bylo k zúrokování zástavních listů nebo komunálních obligací statutárně uhražených a skutečně vydaných. Sluší tedy úroky kapitálu v podniku trvale uloženého započísti do ryzího výtěžku; za kapitál trvale v podniku uložený pokládati jest zejména každý kapitál, který jest podniku půjčen na hypothekární jistotu, pokud podnik neprokáže, že kapitál tento nelze míti za část kapitálu zakládacího; podle výslovného nařízení zákona nelze však za část kapitálu provozovacího pokládati kapitály půjčené na zástavní listy a na komunální obligace. Stejné pravidlo platí obdobně co do listů melioračních a železničních úpisů dlužních vydaných dle zákona ze dne 31. prosince 1894 č. 2. ř. z. z roku 1895, čl. 7. Podobně nelze míti za část kapitálu zakládacího vklady úsporné u spořitelen a záložen; protož úroky z vkladů těch odečtou se od ryzího výtěžku (§ 95 lit. c. cit. zák.). (Srv. § 94 lit. c. cit. zák. a cit. vyk. předpis čl. 19.)
d) aby poskytnuty byly zárukové příspěvky, zálohy a doplatky jiným podnikům (§ 94 cit. zák.).
e) Rovněž sluší při zdanění přihlédati k darům a jiným věnováním, pokud jich obchodování nevyžaduje nebo pokud jich nedává některé výdělkové a hospodářské společenstvo nebo záložna ústavům dobročinným. Remunerace poskytnuté zřízencům podniku za jich služby, jakož i příspěvky nemocenské zřízencům nebo jich rodinám dávané pokládati jest za výdaje, jichž provozování obchodu vyžaduje a odečtou se proto z ryzího výtěžku. Za výdaje vyňaté ze zdanění buďtež vůbec pokládány takové dary, které se dávají odměnou za zvláštní zásluhy a podnik nebo za zvýšení zájmu na rozvoji obchodu osobám jiným nežli členům představenstva, správní rady atd.; dále dary, které se srovnávají se všeobecným zvykem na př. osobám udržujícím obchodní spojení s podnikem (dary novoroční); podobně i obnosy, které platí některé pojišťovny jednotlivým hasičským spolkům (§ 94 lit. d) a e) cit. zák. a čl. 20 prov. nař. k cit. zák.).
f) Náleží sem částky, kterých užito bylo k tomu, aby zaplacena byla daň s přirážkami připadající na podnik veřejným účtováním povinný; dani této rovná se daň z výdělku podle dosavadních zákonů vyměřená, jakož i daň z příjmu třídy první a třetí. Předpis tento netýká se však daní jiných, které podnik platí, jako jsou: všeliké daně nepřímé, daně, které platí podnik podle smlouvy za úředníky, dolnorakouská daň chudinská atd. Uvolil-li se podnik zapravovati ze svého důchodovou daň připadající na úroky a důchody od něho vyplácené, lze daň tuto odečísti od ryzího výtěžku jen tehdy, když možno ze základu zdanění vyloučiti úroky a důchody dani důchodové podrobené. Podotknouti sluší, že úchylkou ze zákona ze dne 27. prosince 1880 č. 151 ř. z. nelze příště ani zemské, obecní a jinaké přirážky k této dani výdělkové pokládati za vpočitatelné položky výdajové; ustanovení toto má obdobnou platnost co do přirážek k dani dle cit. zákona z r. 1880 vyměřené.
g) Konečně pojaty budou do základu zdanění ony částky, kterými se uhradily rozvahové ztráty z let předešlých na nový účet přenesené. Z toho vyňata jest však u společenstev výdělkových a hospodářských požívajících výhody § 85 ona ztráta, která vznikla v obchodním roce předcházejícím bezprostředně roku bilančnímu a vypočtená podle ustanovení tohoto zákona. Ustanovení toto srovnává se úplně s úmyslem zákona, aby zdaněn byl pokaždé celý výtěžek roční každého podniku (cit. zák. z r. 1896 § 94 f) a čl. 21 cit vykon. předp.).
2. Srážky.
Do základu zdanění nepočítají se, resp. srážejí se z rozvahových přebytků tyto položky:
a) rozvahové výtěžky z předešlých let přenesené;
b) ryzí výnosy z předmětů podrobených dani pozemkové a domovní a sice tím obnosem, který slouží za základ pro vyměření daně pozemkové a domovní. U předmětů podrobených domovní dani třídní má se za ryzí výnos ta částka, kterou by vynésti musil předmět, kdyby podroben byl domovní dani činžovní a to tak, aby domovní daň činžovní se rovnala domovní dani třídní z předmětu skutečně předepsané. Podle toho tedy může být z příjmů vyloučen katastrální ryzí výnos dani pozemkové podrobený, dále výnos z budov ve smyslu § 7 zák. ze dne 9. února 1882 č. 17 ř. z. a čl. 3. tohoto zákona podrobený 5% dani uložené na ryzí výnos budov osvobozených od domovní daně činžovní, konečně výnos z budov podrobený skutečně domovní dani po srážce procent udržovacích a umořovacích. Výnosy takto odpočitatelné zahrnují v sobě též daň pozemkovou a domovní z dotyčných nemovitostí zapravovanou. Aby tato částka nebyla po případě dvojnásobně započtena, odečísti sluší obnos reálních daní s přirážkami od výnosu z nemovitostí, nebo zmenší se výnos z nemovitostí o částku, která základem jest pro vyměření daně pozemkové a domovní, avšak v položce »daně« vyloučiti se musí obnos daní reálních s přirážkami. Z téhož důvodu není započítatelnou položkou výdajovou ekvivalent poplatkový, pokud vybírá se z hodnoty věcí nemovitých. Může se však státi, že obnos vyloučený z příjmů často je menší nežli celkový výnos z pozemků a ze stavení; tak ku př. při dani pozemkové tehdy, když skutečný výnos pozemků převyšuje ryzí výnos katastrální nebo když je větší pachtovné z pozemků a pod.
Kdyby jistý podnik v účtech vydaných nevykázal výnosu ze svých nemovitostí, bude výnos ten k účelu zdanění vyšetřen dle shora uvedených zásad a zbývající poplatná část výnosu připočte se ku přebytkům rozvahovým.
Užívá-li se nějaké nemovitosti při provozování vlastního obchodu (k. př. domu při obchodu bankovním), ocení se na penězích užívání to a uvede se jak v příjmech, tak i ve výdajích podniku, nebo vůbec se k užívání tomu při sdělání účtů nepřihlédne. (§ 95 lit. a) b) cit. zák. a čl. 16 cit. vykon. předp.)
c) Obdržené příspěvky zárukové nebo zálohy státní nepočítají se též mezi příjmy poplatné, čímž se liší od nesplatných subvencí a státních podpor. (Srv. § 95 lit. c) cit. zák. a čl. 16 cit. vykon. předp.)
d) Dále uvádí zákon reservy pojistného, které u pojišťoven jsou k tomu ustanoveny, aby uhrazena byla pojištění na konci roku ještě neprošlá a pak obnosy, které koncem roku ještě nebyly vyplaceny za škody již ohlášené nebo za jinaké případy pojištění. Toto ustanovení těsně souvisí s vydáváním účtů při společnostech pojišťovacích předepsané minist. nařízením ze dne 5. března 1896 č. 31 ř. z. Podle tohoto nařízení (§ 28) musí totiž společnosti pojišťovací určitou část přijatého pojistného reservovati ku splnění svých závazků jdoucích za hranici roku provozovacího, musí obnos ten zvláště ukládati a jej odděleně v účtech svých vykazovati. Reservám pojistného rovnají se přenosy pojistného, t. j. suma pojistného, které bylo zaplaceno napřed za určitou část roku budoucího.
Dospělé závazky ze smluv pojišťovacích — třeba by ještě nebyly skutečně splněny — mohou být zapsány jako výdaje známým nebo přibližně vypočteným obnosem. Tyto t. zv. »reservy pro škody« nejbližšího roku jeví se vlastně jakožto příjem, skutečně pak vyplacené sumy pojišťovací v nejbližším roce jakožto výdaje. I mohla by tato výhoda zákonem poskytnutá podnikům veřejně účtujícím poškoditi berní důchodky potud, že by příliš vysokým odhadem reserv pro škody byl vypočítán v jednom roce příliš nepatrný základ pro zdanění v neprospěch nejbližšího roku. Proto se i zde obmezuje právo ku prozkoumání příslušných položek, kteréžto jinak v podobných případech berním úřadům přináleží. (Srv. § 95 lit. d) cit. zák. a čl. 23 cit. vykon. předpisu a čl. 14 č. 5 téhož vykon. předpisu.)
e) Dalším případem jsou všechny pasivní úroky podnikem zaplacené, pokud není výslovně nařízeno, aby pojaty byly v ryzí výtěžek; jsou to zejména úroky lombardní a eskomptní, úroky ze vkladů úsporných, deposit, vydaných poukázek pokladničních, prostě upsaných půjček, dále úroky, které dány byly za zástavní listy nebo komunální obligace statutárně uhrazené a skutečně vydané. Tímto ustanovením liší se podstatně nový zákon z r. 1896 od patentu o dani výdělkové, kterýž zásadně nedovoloval, aby pasivní úroky podnikem placené byly odečteny od výtěžku obchodního (kterýž nyní však obsahuje i všechny přijaté úroky aktivní). (Srv. § 95 lit. e) cit. zák. a čl. 24 cit. vyk. předp. a sl. 19 téhož předpisu).
f) Započítatelnou položkou výdajovou jsou dále obnosy odepsané z inventáře nebo z provozovacích zařízení a representující zhoršení neb opotřebování jeho, dále ztráty na podstatě, na kursu nebo jinaké ztráty vzniklé při obchodování; konečně ony částky z výtěžku, které se ukládají do zvláštních fondů (ku př. do fondu pro odpisování, do fondu umořovacího, do reservních fondů pro ztráty a pod.). Fondy tyto musí býti však dle stanov určeny ke krytí schodku a ztráty způsobu určitě naznačeného, při čemž se předpokládá, že schodek a ztráty tohoto způsobu již nastaly, anebo že je lze očekávati jakožto nevyhnutelný výsledek poměrů obchodních. V případech pochybných může berní úřad od znalců dáti vyšetřiti přiměřenost odepsaných, pokud se týká uložených částek.
Spořitelny, pojišťovny, jakož i výdělková a hospodářská společenstva a záložny požívající osvobození od daně výdělkové ve smyslu tohoto zákona, kteréžto podniky přidělují zvláštním reservám pro ztráty kursovní své kursovní zisky pouze v účtech uvedené, mohou z ryzího výtěžku i takovéto zisky vyloučiti. Upotřebí-li se odepsaných částek ku pořízení nového inventáře nebo provozovacích zařízení, nemá se skutečnost tato pokládati za zvětšení kapitálu v podniku uloženého (§ 94 lit a) cit. zák. a čl. 25 cit. vykon. předp.).
Zákon žádá výslovně, aby částky reservované pro zvláštní účely podniku byly přiděleny do zvláštních fondů výlučně věnovaných zmíněným účelům — do t. zv. zvláštních fondů reservních, jako jsou reservní fondy pro odpisy, pro amortisace, pro obnovu kolejnic, pro nejisté pohledávky, pro ztráty kursovní a pod.
Kromě toho z čistého výtěžku se smějí vyloučiti též skutečně vydané běžné náklady na opravu a udržování strojů, inventárních předmětů, továren, budov, pozemků atd., kteréžto náklady vykazuje všeobecný účet provozovací, pokud zákon opak nestanoví; berní úřady mají dbáti toho, aby zhoršení a opotřebování předmětů nebylo dvakráte odpočítáno a sice jakožto odpis věcný a jakožto vydání za správu nebo udržování předmětů. (Srv. o tom § 95 lit. f) cit. zák. a čl. 25 cit. vykon. předpisu).
g) Jakožto další případ započítatelných položek výdajových jsou příspěvky dané ku zaopatření zřízenců a tantiémy vyplacené podle smlouvy zřízencům podniku. Vydání tato mohou být vyloučena z ryzího výtěžku i tehdy, kdyby nebyly uvedeny již ve všeobecném účtu provozovacím, kterýž z pravidla výdaje ty vykazuje. (Srv. § 95 lit. g) a h) cit. zák., čl. 26 a 14 vykon. předp.)
h) Konečně vyloučí se ze základu zdanění u spořitelen, u výdělkových a hospodářských společenstev a záložen požívajících osvobození od daně výdělkové remunerасе, které z ryzího výtěžku poskytují se členům představenstva a dozorčí rady nebo zřízencům podniku za služby jemu vykonané. Jestliže u výdělkových a hospodářských společenstev celý výtěžek podniku nebo část jeho rozděluje se mezi členy podle práce konané nebo podle dodaných látek atd., započítá se tento obnos rozdělený mezi ryzí výtěžek; avšak společenstva zmíněná mohou jakožto výdaj odečísti obnos rovnající se tržní hodnotě těchto dávek, čítajíce v to i závdavky členům napřed vyplacené. Ustanovení tato mají na zřeteli zejména společenstva odbytová a výrobní, kdež zpracují se toliko látky od členů dodané, pokud se týká, kdež členové sami jen jsou s výrobou zaměstnáni. Tu naskytá se často, že konečný výtěžek společenského podniku rozděluje se členům podle poměru dodaných surovin resp. vykonaných prací. V takovém případu nezáleží do jisté míry společníkům na tom, zda cena za látky dodané, resp. mzda za vykonané práce jest vysoká či nízká; připadne jim totiž podle toho, který případ skutečně nastane, buď menší nebo větší podíl z konečného výtěžku. Proto nebývá zhusta cena za dodané látky nebo vykonanou práci prozatím ani stanovena, nýbrž výše její určí se později a členům dostává se prozatímných splátek nebo záloh. Zákon stanoví tedy, že jsou společenstva zmíněná v případech těchto oprávněna zapisovati do vydání svého provozovacího účtu skutečnou tržní hodnotu místo těchto dílčích splátek a tím redukovati rozvahový zisk na skutečnou a pravou míru. Avšak společenstva smějí toliko tržní cenu zapisovati a berní úřad může zaříditi přiměřenou opravu zapsaných cen surovin nebo práce, jestliže by ceny ty uvedeny byly u výši příliš značné a tím rozvahový zisk snížen a základ zdanění přes míru zmenšen. Vyhledávání tržní hodnoty nařídí se jen výjimečně a sice jen tehdy, když společenstvo o to žádá, nebo když na základě zapsaných cen nebo nápadně velkého nebo malého výtěžku obchodního vznikají závažné pochybnosti o správnosti a přiměřenosti těchto položek (zejména u menších společností).
Je-li toho třeba, vyhledá se cena tržní na základě výpovědi stran a dobrozdání znalců, kteří při tom uvážiti mají všechny zvláštní poměry tohoto společenstva (jakkost výrobků, pravidelnost odbytu, způsobilost dělníků, toliko občasné jich zaměstnání atd.). (Srv. § 95 lit. i) a k) cit. zákona a čl. 27 cit. vykon. předpisu; pak čl. 93, 94 e), a § 85 cit. zákona).
Odepisování určitých částek z ryzího výtěžku a reservního zisku má za účel hraditi výdaje, ztráty a zhoršení inventáře nebo provozovacího materiálu; aby se zabránilo bezdůvodnému ztenčování ryzího výtěžku, nutno sledovati způsob, jakým se účtují a užívají peníze, kterých se nastřádalo bez placení daní. Zvláště k tomu sluší přihlédati, zda užívá se peněz dle původního jich určení či teprve dle pozdějších potřeb podniku. Dodatečné zdanění nastřádaných peněz v těchto reservách a fondech nastupuje tehdy, když upotřebí se jich způsobem přivolávajícím povinnost berní. Tomu tak jest zejména tehdy, když při zrušení společenstva nebo spolku dají se z těchto fondů členům platy, které přesahují skutečně vložený základní kapitál ale doposud ještě neumořený. Ovšem že platy z těchto fondů vyplacené podléhají dani jen potud, pokud nebyly výjimečně již dříve zdaněny úspory přikázané řečeným fondům a reservám; důkaz o tomto dřívějším zdanění musí podnik provésti. Podá-li pak důkaz o tom, podrobí se dotyčné úspory dani potud, pokud zdaněny nebyly, jinak však uloží se na částky dosud nezdaněné v tom poměru, ve kterém se tyto mají k uloženým částkám již zdaněným. Když by ku př. ve fondu obnášejícím 3000 zl. bylo za 1000 zl. zdaněných částek, a užilo by se částky 1500 zl. způsobem přivolávajícím zdanění, zdaní se dodatečně toliko 1000 zl. (Poměr tu jest 2:1). Takovéto částky, které se vyplácejí z obnosů zcela nebo částečně nezdaněných a které dani podléhají, podrobí se dani z pravidla současně s podnikem samým; nemělo-li by zdanění takové již místa, zdaní se samostatně a to pro ten rok, ve kterém se tyto platy poskytnou.
Za účelem dodatečného zdanění musí členové představenstva, pokud se týká, likvidátoři podniku oznámiti bernímu úřadu shora vylíčené upotřebení zvláštních fondů reservních. K stejnému účelu stanoví zákon, že s rozdělením společenského jmění sečkati se musí tak dlouho, až se zapraví dlužné daně, pokud se týká, že musí být k tomu cíli potřebný obnos soudně uložen nebo jinak zajištěn. Nestalo li by se tak, ručí členové představenstva nebo likvidátoři osobně a solidárně za splnění povinnosti berní. (Srv. o tom § 96 cit. zákona a čl. 28 cit. vykon. předpisu).
Jako zákon nakládá po stránce berničné s částkami uloženými do všeobecných fondů reservních jinak než-li s obnosy přidělenými do zvláštních fondů reservních, tak obdobně jinak posuzuje výdaje učiněné ze všeobecných fondů reservních a zvláštních fondů reservních. Výdaje, které by podle povahy své náležely do všeobecného účtu provozovacího a které zapravují se místo z běžného výtěžku z reservního fondu všeobecného, vylučující se ze základu zdanění; neboť tím, že uložily se dříve uspořené částky zdaněné do reservního fondu, nezmenšil se základ zdanění. Naproti tomu nesmí se vyloučiti ze zdanění ztráty a výdaje uhražované ze zvláštních fondů reservních (zřízených z nezdaněných částek), poněvadž tím, že svého času byly přikázány bez daně do fondu pro výdaj nastávající, snížen byl základ pro zdanění a nesmí se ještě jednou zmenšiti, nastane-li skutečně výdaj tento.
Uloží-li se zvláštním způsobem reservní fondy a vzejdou z toho také výdaje, počítá se toliko ryzí výtěžek z těchto fondů; vznikla-li při tom ztráta, přihlíží se k ní při vyměřování daně toliko v tom případu, když ztráta ta stihla reservní fond zřízený ze zdaněných částek. Jinak počítá se výtěžek docílený z reservních fondů zvláštním způsobem uložených (ku př. zakoupením domů, cenných papírů a pod.) zpravidla k celkovému ročnímu výtěžku celého podniku. Jen upotřebí-li se výtěžku některého fondu zvláštního (reservního) k uhražení vzdání připadajících tomuto fondu dle jeho určení, v tom případu nečítá se výjimkou výtěžek zvláštního fondu reservního k ročnímu výtěžku celého podniku. Výjimka tato jeví se být pouhou kompensací mezi příjmem a vydáním osobě započítatelnými, poněvadž v takovém případu nesmí se zařaditi do všeobecného účtu provozovacího ani vydání zaplacená z výtěžku tohoto zvláštního fondu reservního. Zejména může se pak takováto kompensase naskytnouti i v těch případech, kde dle předpisu zákonného mají se výtěžky všeobecných fondů reservních připočísti k ročnímu výtěžku podniku, na př. užije-li se výtěžku z fondu vzniklého ze zdaněných částek na vydání, která by jinak měl nésti všeobecný účet provozovací. Berní úřad má právo v pochybných případech žádati strany, aby podaly všecka data rozhodná pro objasnění hospodářství s fondy reservními. (Viz o tom § 97 cit. zák. a čl. 29 cit. vykon. předp.)
Pokud pojišťovny zapravují výdaje (výplaty škod a koupě zpáteční) z reserv pojistného, smějí se tyto výdaje zařaditi do všeobecného účtu provozovacího jen tehdy, když úplná hodnota vzájemná uvede se v účtu jako příjem fondů těchto (srv. § 97 odst. 2 a § 95 lit. d) cit. zák. a čl. 30 cit. vykon. předpisu). Také toto opatření souvisí s citovaným již minist. nařízením ze dne 5. března 1896 č. 31 ř. z., kteréž upravilo účtování pojišťovacích společností.
3. Co se týče reserv a fondů, které zřízeny byly za působnosti patentu o dani z příjmů ze dne 29. října 1849 č. 439 ř. z., stanoví zákon, že obnosy uložené do těchto reserv a fondů mají se posuzovati právě tak, jako obnosy uložené a zdaněné již dle nynějšího zákona jen pod trojí podmínkou a to:
a) Byly-li reservy a fondy ony na stranu uloženy jsouce výlučně věnovány k tomu, aby doplňován, obnovován nebo znova opatřován byl provozovací inventář nebo provozovací materiál, dále k tomu, aby byly uhrazeny ztráty zvláště označené. Při tom sluší hlavní zřetel míti ne tak ani na název uložených částek, jako spíše na jich statutární určení, na věnování, které jim stanovila valná hromada při jich uložení, jakož i na jich dosavadní upotřebení. Proto nepokládá se podmínka tato za splněnou, nelze-li dotvrditi, že fond věnován jest některému z naznačených účelů nebo shledá-li se právě opak toho z dosavadního užívání fondů těch;
b) když upotřebí se fondů a reserv těch podle jich zvláštního věnování; pro splnění této podmínky rozhodným jest jednak určení fondu, jednak způsob ztrát a vydání z něho zapravovaných;
c) jestliže poplatník ve lhůtě berním úřadem stanovené prokáže, že z uložených částek byla daň skutečně státní pokladně zaplacena ve výměře stanovené v § 19 cit. patentu o dani z příjmu i s mimořádnou přirážkou. Zde přímý důkaz o zdanění částek uložených sotva kdy podán býti může a také by sám o sobě takový důkaz nestačil. Zákon žádá proto, aby se spíše prokázalo, že
a) z ročního výtěžku, z něhož něco bylo uloženo, byla podrobena dani větší částka, než-li byla částka rozdělená podnikem jako zisk a na zúročení kapitálu zakládacího;
b) že daň z příjmu, která z dotčeného právě výtěžku pro zdanění vychází, tvoří aspoň 5 % (i s mimořádnou přirážkou) z uložených částek. Strana musí proto prokázati:
aa) svrchu dotčený základ pro zdanění roztříděný dle ročních výtěžků,
bb) daň z příjmu (i s daní výdělkovou) s mimořádnou přirážkou, která z tohoto základu pro zdanění byla zapravena;
cc) obnosy rozdělené z příslušného ročního výtěžku jakožto zisk a úroky zakládacího kapitálu;
dd) obnosy, které byly z příslušného ročního výtěžku uloženy do tohoto reservního fondu.
Byl-li dotčený fond reservní zřízen z částek ukládaných z výtěžku několika let, dlužno podati tuto vylíčený důkaz za každý rok zvlášť. Nebyl li by důkaz ten za některý rok podán, pokládá se za to, že příslušný reservní fond vznikl ze zdaněných částek za léta ostatní uložených. Stranám má býti dovoleno, aby směly za účelem splnění důkazů shora naznačených do vyměřovacích spisů (o výši poplatného příjmu, o složení základu pro zdanění a pod.) nahlížeti. (§ 98 cit. zák. a čl. 31, 32 cit. vykon. předpisu.)
Nevykazují-li účty podniku žádných přebytků rozvahových, mají úřady berní přece určiti, zda jest tu základ pro zdanění ve smyslu dosavadních ustanovení. Opatření tohoto jest potřebí jednak z toho důvodu, že vyloučením nezapočítatelných výdajů může se ukázati ryzí výtěžek dani podrobený, jednak též proto, že jedině ztráty podle těchto zásad vyhledané hodí se ke kompetenci s ryzími výtěžky jiných třeba podniků téhož poplatníka (§ 99 cit. zák. a čl. 33 cit. vyk. předpisu).
III. Výměra daně.
Co do výměry daně rozeznává zákon
1. daň nejmenší, která za všech okolností má být zapravována bez ohledu na to, zda se podnik provozoval čili nic, zda měl ztrátu či ryzí zisk, který by měl účinek na výměru daně. Tuto nejmenší daň nemusí zapravovati toliko
a) vzájemné společnosti pojišťovací,
b) spořitelny,
c) společenstva a záložny požívající zmíněného osvobození od daně výdělkové ve smyslu § 85 tohoto zákona.
Tato nejmenší daň činí při pojišťovacích společnostech na akcie jednu tisícinu z ryzího ročního pojistného, při všech ostatních podnicích pak obnáší 0,001 veškerého zakládacího kapitálu uloženého v poplatných podnicích nebo závodech. Při výpočtu daně nejmenší pokládá se za zakládací kapitál při akciových společnostech a komanditních společnostech na akcie splacený kapitál akciový a neumořený ještě dluh prioritní, při výdělkových a hospodářských společenstvech (nepožívajících výhody cit. § 85) obnos splacených závodních podílů členských. Užívá-li se zakládacího kapitálu zároveň v podnicích daně prostých a zdaněných, sluší zvlášť vykázati kapitál uložený v podnicích dani nepodrobených. Byla-li podniku za první rok jeho provozování prozatím předepsána nejmenší daň nebo daň z příjmu pravděpodobného, sluší po sestavení první rozvahy znova vypočísti jak daň nejmenší tak i daň vypadající z poplatného ryzího výtěžku. Objevila-li by se daň vyšší než-li prozatímná, předepíše se tento vyšší obnos jakožto daň definitivní; byla-li by naopak prozatímná daň vyšší, stanoví se za daň definitivní daň vyšetřená na základě poslední rozvahy. (Srv. o tom § 100 cit. zák. a čl. 35 a 36 cit. vykon. předpisu.)
2. Normální sazba berní obnáší 10 % z poplatného ryzího výtěžku a jsou jí podrobeny:
a) podniky založené zemským zastupitelstvem k obecně prospěšným účelům, kteréžto podniky vynakládají svých přebytků toliko ke zřizování reservních fondů nebo jimi přispívají k fondu zemskému;
b) hypotheční ústavy na zisk nepočítající, kteréž založeny jsou na zásadě vzájemnosti (§ 100 cit. zák. a čl. 37 cit. vykon. předpisu).
Zvláštní ustanovení má zákon o zdanění zemských fondů propinačních. U těchto fondů činí daň 10 % z ryzích výtěžků, při čemž vyloučí se však z příjmů státní podpora, výnosy z poplatků výčepních, z jinakých veřejných dávek a pokut. Naproti tomu však se připočítají ryzí výnosy reservního fondu; obnosy použité k zúrokování a umoření propinačních úpisů dlužních se odečítají. Rovněž odečtou se částky vydané na zaplacení 10%ní daně důchodové, kterou mají zemské fondy propinační z vlastních peněz platiti. Pokud by mělo tedy průchod ustanovení o dani nejmenší, pokládá se za zakládací kapitál nejvyšší obnos určený ku vydání příslušných dlužních úpisů propinačních. Tento nejvyšší obnos vyměřen jest v § 5 zák. zem. ze dne 22. dubna 1889 č. 30. z. z. pro království haličské, vladiměřské s velkovévodstvím krakovským na 62 200 000 zl., v § 1 vyhlášky ředitelstva fondu propinačního ze dne 18. června 1890 č. 16 z. z. pro vévodství bukovinské na 6 983 000 zl. (§ 100 cit. zák. a čl. 43 cit. vykon. předpisu).
3. Pro velkou většinu poplatných podniků stanoví zákon dočasně výměru daně na 10,5 % z poplatného ryzího výtěžku (§ 100 cit. zák. a čl. 35 a 38 cit vykon. předpisu).
4. Akciové společnosti, které v berním roce rozdělují více než 10 % dividendy ze splaceného kapitálu akciového, musí kromě zmíněných právě (viz č. 3) 10,5 % zapraviti ještě přídavečnou daň 2 % resp. 4 %. Této přídavečné dani podroben bude toliko ten obnos, který byl od podniku určen ku výplatě vyšší dividendy, než-li 10procentní. Procenta dividendy nepočítají se však dle zakládacího kapitálu, nýbrž dle kapitálu akciového a to nikoli podle jeho nominální sumy, pokud se i týká, jednotlivých akcií, nýbrž rozhoduje tu obnos na tuto nominální sumu skutečně vplacený. Nerozhodným jest, zda tyto vyšší dividendy vyplácejí se z provozovacího výtěžku posledního roku obchodního či z jinakých reserv podniku. Jestliže ku př. podnik vyplácející 12 % dividendy použil toliko 8 % z hospodářských přebytků minulého roku, zbývající pak 4 % vzal z nějakého reservního fondu, bude nicméně stižen 2% daní přídavečnou obnos, jehož potřebí jest pro vyplacení 11 a 12 procenta dividendy. Plynou-li takovéto vyšší divdendy zároveň z podniků dani podrobených a dani (ve smyslu tohoto zákona) nepodrobených, podléhá dani přídavečné toliko ten obnos, který rovná se kapitálu připadajícímu na poplatný podnik. K tomu cíli stanoví se především, jak rozdělen jest skutečně splacený kapitál akciový mezi podnikem dani podrobeným a daně prostým. Celý obnos pak potřebný ku výplatě vyšší dividendy nežli 10 % rozdělí se pak poměrně mezi takto vyhledané části akciového kapitálu a dani přídavečné podrobí se jen ta část kapitálu, která vypadá na podnik dani podrobený. Zákon dovoluje však společnosti, aby podala proti této domněnce odvod, že výtěžek upotřebený ku výplatě vyšší dividendy skutečně pochodil z podniků, které nejsou podrobeny zdanění dle těchto ustanovení (§ 100 cit. zák. a čl. 40 cit. vykon. předp.).
5. U vzájemných pojišťovacích společností obnáší daň 0,001 ročního ryzího pojistného (po srážce nahrazeného pojistného). Toto zdanění na rozdíl od zdanění pojišťovacích společností na akcie není zdaněním nejmenším, nýbrž jest zdaněním jediným, které se pro vzájemné pojišťovací společnosti připouští a jehož při nich lze užiti. Proto nezáleží na tom, aby dosažený ryzí výtěžek byl vyhledán, ani na tom, jakým způsobem ho bylo užito. Měřítkem zdanění u vzájemných pojišťovacích společností jest naopak jen výše ročního ryzího pojistného v roce, jehož se zdanění týká. Při tom »ročním ryzím pojistným« nesluší rozuměti ryzí pojistné naproti pojistnému hrubému t. j. to pojistné, které po srážce správních a jiných přirážek zbude dle počtu pravděpodobnosti; zákon chce, aby tímto slovem rozuměly se příspěvky skutečně od pojištěnců vybrané po srážce vráceného pojistného, které bylo pojištěným nahrazeno nebo v jich prospěch připsáno. Podle toho odečísti sluší od pojistného, které bylo přijato a v účetní závěrce vykázáno, toliko vrácené a v závěrce vykázané pojistné a z toho vyměřiti sluší daň 0,001. Pro zdanění vzájemných společností pojišťovacích lhostejno jest, zda zakládají se na soustavě úhrady kapitálové nebo na soustavě příspěvkové; zda příspěvky tyto vybírají se napřed podle velikosti pravděpodobné škody nebo zda určují se a vybírají dodatečně dle škod skutečně nastalých. Vylíčené tuto zdanění odnáší se k veškerému obchodování vzájemných společností pojišťovacích jakožto takových; jsou li tu pak nějaké výtěžky z reservních fondů, které tyto společnosti mají na úrok uloženy anebo podobné příjmy, nepodléhají již zdanění zvláštnímu (§ 100 cit. zák. čl. 40 cit. vykon. předp.).
6. Pro spořitelny platiti má tato míra berní, která se stupňuje podle výše poplatného ryzího výtěžku:
při čistém výtěžku až včetně do 10.000 zl. . . . . . 3 %
» » (od 10.000 zl.) » » 100.000 zl. . . . . . 5 %
» » (od 100 000 zl.) » » 200 000 zl. . . . . . 7,5 %
» » (od 200.000 zl.) výše . . . . . . . . . 10 %
(§ 100 cit. zák. a čl. 41 cit. vykon. předp.).
7. U výdělkových a hospodářských společenstev požívajících častěji již zmíněného osvobození od daně výdělkové dle § 85 cit. zák., dále u záložen podroben bude první tisíc zlatých čistého výtěžku 0,3, další výtěžek pak 0,5. Berní míra v tom případu, že by ryzí výnos takto vyšetřený nepřesahoval 600 zl., činí 8,5 %, jinak 10 %. Ustanovením tímto zachována jest daň, která na tyto výtěžky až dosud připadala obnášejíc 5 % se 70 % přirážkou (§ 100 cit. zák. a čl. 42 cit. vykon. předp.).
IV. Místo zdanění (předepsání daně).
Provozují-li se podniky veřejným účtováním povinné, podnik v témž místě, ve kterém sídlí podnikatel (společnost akciová, společenstva, banka), vyměřiti jest daň výdělkovou v místě tomto. U podniků cizozemských pokládá se za sídlo podnikatelovo sídlo tuzemského zastupitelstva, pokud se týká, sídlo zástupce obstarávajícího všechny berní záležitosti (viz § 90 cit. zák.). Nejsou-li provozovací závody podniku vůbec neb aspoň ne výlučně v sídle podnikatelově, sluší dle povahy provozovaného podniku daň rozděliti mezi místem, kde sídlí podnikatel, a mezi místy, ve kterých leží provozovárny; slovem »místo« rozuměti jest zde pokaždé berní obec.
Co do rozdělení daně rozeznává zákon čtvero kategorií podniků a to:
1. doly, továrny a jiné podniky pro výrobu živnostenskou;
2. podniky obchodní, ústavy úvěrní a společnosti pojišťovací;
3. podniky železniční;
4. podniky plavební.
Dodati sluší, že podle výslovného předpisu zákona má se daň výdělková předepsati haličskému fondu propinačnímu ve Lvově, propinačnímu fondu vévodství bukovinského v Černovicích způsobem pro oba fondy stejným. (Srv. § 101 cit. zák. a čl. 44, cit. vykon. předpisu).
ad 1. Není-li u dolů, továren neb jiných podniků pro výrobu živnostenskou provozovárna v místě sídla podnikatelova, předepsati dlužno 20 % z připadající daně v místě sídla podnikatelova, ostatních pak 80 %, v místě, kde provozovárna leží. Má-li týž podnikatel několik provozováren předepíše se 20 % z úhrnné daně v místě jeho sídla, ostatních 80 % v těch místech, kde leží provozovárny, třeba by jedna provozovárna ležela v sídle podnikatelově. Úchylně od dosavadního zákonodárství předpisuje zákon, že při rozdělení zbývajících 80 % má být hleděno ke všem provozovacím závodům bez rozdílu, zda jsou samostatné, či jsou-li k sobě v poměru závodu hlavního a závodu vedlejšího či pomocného; proto sluší zejména stálá skladiště tovární (ku prodeji zboží určená) za podniky ve smyslu zákona.
Zmíněné rozvržení daně stane se podle toho, jak jednotlivé závody spolupůsobí k úhrnnému výtěžku podniku. Při tom sluší hleděti:
a) K ryzímu výtěžku závodu,
b) nemohl-li by výtěžek ten býti prokázán, dlužno míti zřetel k technické důležitosti tohoto závodu pro celý postup výrobní;
c) nevedla-li by ani tato cesta k cíli, má se za to, že všechny závody spolupůsobily k úhrnnému výtěžku v tom poměru, v jakém v nich bylo peněz použito na služné a mzdy i tantiémy; mzdami sluší zde rozuměti i mzdy placené pomocným dělníkům doma pracujícím, jakož i provise stálých jednatelů, faktorů a pod.
Zabírá-li jednotná provozovárna několik obcí a některá z nich jest zároveň sídlem podnikatelovým, vyměří se na tuto obec napřed 20 % z úhrnné daně. Berní kvotu vypadající na jednotlivé obce vyměří berní úřad a to podle poměrné důležitosti jednotlivých částí provozovárny přihlédaje k obecním břemenům, která vzcházejí súčastněným obcím provozovárnou neb provozováním živnosti, jakož i k poměru plochy. Zabírá-li však provozovárna taková několik obcí a náležejí-li súčastněné obce k rozličným berním úřadům první instance, nebo k rozličným zemím, má v onom případě finanční úřad zemský, v tomto případě pak ministerium financí určiti nejen berní úřad, který daň vyměřiti má, nýbrž i rozdělení daně. Proto má úřad daň vyměřující těmto úřadům vyšším podati zprávu stran této jednotné provozovárny i s vhodnými návrhy. Rozšíří-li se cizozemský podnik do zdejšího území, určí ministerstvo financí jak úřad, jemuž se svěří vyměření daně, tak i rozdělení daně. Proto má berní úřad dověděvší se první o existenci takovéhoto provozování podati prostřednictvím finančního úřadu zemského zprávu o tom i s příslušnými návrhy ministerstvu financí.
Rozhodnutí o rozdělení daně, o přípustnosti nebo nepřípustnosti tohoto rozdělení, dále o měřítku rozhodném pro příští rozdělování daně, tedy zejména všechna rozdělení daně poprvé dle tohoto zákona provedená oznámiti jest netoliko poplatníku, nýbrž i všem súčastněným obcím. Naproti tomu obcím se neoznamuje číselná kvota daně každoročně předepsané (čl. 45 cit. vyk. předp.). K rozhodnutím těm připojiti má rozhodovací úřad (berní úřad, finanční úřad zemský) důvody s výhradou rekursu k další instanci (k finančnímu úřadu zemskému, pokud se týká, k ministerstvu) (§ 102 cit. zák. a čl. 45 cit. vyk. předpisu).
ad 2. Při podnicích obchodních, úvěrních ústavech a společnostech pojišťovacích, při kterých doposud vůbec daň rozdělována nebyla, předepsati jest 50 % z celkové daně v sídle podniku, 50 % v místech, kde leží provozovárny těchto podniků. Při pojišťovacích společnostech jsou » provozovárnami « toliko jich zastupitelstva a generální nebo hlavní jednatelstva; proto také při rozdělení daně může býti hleděno toliko k sídlům organů těchto, nikoli však ke všem těm obcím, ve kterých některý jednatel prostředkuje obchody pro společnost pojišťovací. Měřítkem pro rozdělení daně jest zpravidla ryzí pojistné přijaté u jednotlivých oněch orgánů (§ 103 cit. zák. a čl. 46 cit. vykon. předpisu).
ad 3. Z daně podniků železničních předepsati jest 10 % v sídle podnikatelstva dráhy, u c. k. státních železnic v sídle nejvyšší správy obchodní. Je-li sídlo podnikatele, pokud se týká, sídlo nejvyšší správy obchodní v některé zemi, kterou jde dráha, připadne dalších 15 % na tuto zemi a to na sídlo podnikatele (nebo nejvyšší správy obchodní). Ostatních 75 % postihne veškery země, kterými jde dráha, podle délky příslušných železničních tratí. Jinak rozdělí se všech 90 % daně podle tohoto poměru (délky tratí) na země, kterými prochází dráha.
Z berní částky, která z těchto 75 %, resp. 90 % na některou zemi připadá, předepíší se 3/4 v sídle dopravní správy nebo ve hlavním městě této země, není-li v zemi té správy dopravní. Tímto předpisem není však dotčeno zvláštní ustanovení, které dáno jest ve prospěch města Smíchova při sestátnění české západní dráhy zákonem ze dne 11. prosince 1894 č. 228 ř. z.
U státních železnic předepsati jest dotčené % daně v hlavním městě příslušné země. Zbývající 1/4 předepíše se ve všech ostatních obcích, kterými železnice prochází; předepsaná daň rozdělí se mezi řečené obce podle přímých daní, což se stanoví po každých pěti letech; do daní těchto nesluší započítati osobní daň z příjmu.
Ustanovení tato souhlasí podstatně s dosud platnými předpisy zákonů ze dne 8. května 1869 č. 61 ř. z. a ze dne 19. března 1887 č. 33 ř. z. Podstatné změny záležejí však v tom, že
a) má býti místo dosavadních 40 % předepsáno celkem jen 25 % v zemi, kterou prochází příslušná dráha a ve které sídlí podnikatel, pokud se týká nejvyšší správa obchodní;
b) že 1/4 státní daně, která podle délky železničních tratí na jistou zemi připadá, nemá býti již předepisována v zemském hlavním městě, nýbrž v těch obcích, kterými dráha prochází (§ 104 cit. zák. a čl. 47 cit. vyk. předpisu). Pro dráhy, jež dosud platiti měly 40% daně v sídle podnikatele, předepsáno jest přechodné ustanovení. V sídle podnikatele má totiž dráha platiti výše udanou kvotu 10 %, pak mimo to za první tři roky platnosti tohoto zákona 25 %, pro další tři leta 20 % daně, takže u drah těchto nabude pravidelné platnosti zákon tento teprve po šesti letech. Ostatních 65 %, pokud se týká 70 % daně této rozdělí se na těchto 6 let mezi země, jimiž dráha prochází, podle předpisů shora vylíčených (§ 105 cit. zák.).
Sestátní-li se soukromé železnice, mají platnost tato přechodná ustanovení:
1. Šla-li sestátněná železnice Dolními Rakousy a měla-li v některé zemi dopravní správu mimo hlavní zemské město, předepíše se ze 3/4 kvoty, která z daně státních železnic na tu zemi připadá, v prvních 15 letech od převodu vlastnictví dráhy na stát v sídle bývalé dopravní správy tyto částky:
a) pro prvních 5 let 75 %
b) pro druhých 5 let 50 % с) pro dalších 5 let konečně 25 % té daně, která tam byla předepsána naposledy. Zbytek příslušný budiž předepsán ve hlavním městě země té.
2. Nešla-li by sestátněná železnice Dolními Rakousy, budiž z daně státním železnicím předepsané v prvních 15 letech od sestátnění dráhy počínaje odečtena ta část, která rovná se poslední roční dani dráhy té, než byla sestátněná. Částka ta rozdělí se takto:
a) 10 % z ní postihne obec, ve které jest sídlo sestátněné železnice soukromé a zároveň sídlo nejvyšší obchodní správy státních železnic; není-li téhož sídla, budiž během prvních 5 let 6/8, během dalších 5 let 4/8 těchto 10 %, a během posledních 5 let 2/8 těchto 10 % předepsáno v bývalém sídle sestátněné železnice. Zbytek daně té uloží se v sídle nejvyšší správy obchodní;
b) v prvních 5 letech budiž dalších 90 %, v následujících 5 letech 85 % a v posledních 5 letech 80 % odečtené svrchu částky předepsáno v zemích, kterými prochází sestátněná dráha a to podle počtu kilometrů příslušných tratí. Z částky, která připadne dle tohoto výpočtu na jednotlivou zemi, předepíší se 3/4 v místě, kde až dosud byla dráze té berní kvota na dotyčnou zemi připadající předepisována. Měla li dráha v jedné zemi několik dopravních správ, rozděliti jest tyto 3/4 mezi sídla správ těchto podle délky tratě, která byla každé z těchto správ podřízena. Zbývající 1/4 rozdělí se mezi ostatní obce, jimiž dráha prochází, dle poměru přímých daní, jež tyto obce platí (§ 104 cit. zák.).
с) Zbytek 5 %, pokud se týká 10 % částky předem odečtené, kterýžto zbytek podle toho během šestého až patnáctého roku přebude, předepíše se v sídle nejvyšší správy obchodní státních železnic.
Co po vyloučení částky v prvním odstavci č. 2 vytčené zbude z daně státním drahám předepsané, rozdělí se zemím, jimiž dráha prochází. Při tom však kilometrová délka dráhy sestátněné nesmí se již počítati ve prospěch zemí těch a nepřihlédá se ani k obcím, kterými jde jedině tato sestátněná dráha, takže neobdrží ničeho z kvoty připadající zemi z daně státním drahám předepsané.
Po uplynutí 15 let nabudou pravidelné platnosti předpisy tohoto zákona (§ 106 cit. zák.). Ustanovení tato týkají se zajisté případů dosti vzácných a mají jen ten účel, aby úbytek dávek, který tím u jednotlivých samosprávných korporací vznikne, toliko postupně se dál a proto méně citelným byl (čl. 48 cit. vyk. předp.).
Ad 4. U plavebních podniků vnitrozemských budiž 80 %, u jiných 90 % daně z veškerých takovýchto podniků uložené předepsáno v sídle podnikatele. Ostatních 20 %, pokud se týká 10 %, předepsati dlužno v té obci, kde jsou stanice, loděnice, jednatelstva, dílny a podob. podniku.
Co do formálného postupu při vyhledávání a oznamování berně a dávek na jednotlivé obce připadajících, jakož i co do placení vyměřené daně platí zde obdobně pravidla vytčená pro podniky železniční (§ 107 citov. zák. a čl. 49 cit. vykon. předpisu a čl. 47 téhož předp.).
Patří-li několik podniků různé kategorie témuž subjektu a neprovozují-li se výlučně v sídle podnikatelově, musí být nejdříve daň připadající na každou z těchto kategorií vyhledána a rozdělena způsobem pro kategorii tuto předepsaným. (Srv. §§ 102, 103, 104, 107 cit. zák.) Daň předepíše se podle docíleného výtěžku v každém podniku a nemohl-li by býti ryzí výtěžek vyšetřen, jest pro výměru daně rozhodným zakládací kapitál v podniku upotřebený. (§ 108 cit. zák. a čl. 50 citov. vykon. předp.)
C) Řízení při ukládání daně.
I. Příslušné úřady.
Daň výdělkovou z podniků veřejným účtováním povinných vyměřuje pravidelně berní úřad I. stolice, v jehož obvodu jest sídlo podnikatelovo, u státních železnic pak v sídle nejvyšší správy obchodní. K tomu cíli má si úřad ten především opatřiti zevrubný přehled o všech podnicích, které mají sídlo v jeho úředním obvodu. Dále věděti musí o všech jednotlivých závodech podniků, aby mohl prozkoumati výkazy podniku také v tomto směru a aby přiděliti mohl příslušným berním úřadům daň na jednotlivé závody připadající.
Berní úřadové mají pro sdělání těchto přehledů založiti dva katastry a to »katastr I o podnicích k veřejnému vydávání účtů zavázaných, jimž podepsaný berní úřad daň vyměřuje« a »katastr II. o podnicích k veřejnému vydávání účtů zavázaných, které mají v obvodě podepsaného berního úřadu své sídlo nebo závody, jimž se však daň u zdejšího úřadu nevyměřuje«. Za pomůcky při sdělávání těchto katastrů jsou berním úřadům: jich dosavadní záznamy, nahlédnutí do rejstříků obchodních a společenstevních, srovnání se zápisky u politického úřadu nebo u finančního úřadu zemského, sledování příslušných vyhlášek v úředních novinách a pod. Leží-li jeden nebo několik závodů v obvodě jiného berního úřadu než-li toho, v jehož obvodě jest sídlo podnikatele, může ministerstvo financí delegovati tento jiný úřad berní k vyměření daně. To odporoučí se zejména tehdy, když od opatření tohoto lze očekávati podstatné zjednodušení prací, po případě větší jistotu, že základ zdanění bude správně vyhledán. Pro Vídeň zachována jest také na příště zvláštní příslušnost berní správy pro I. okres, která byla zavedena výnosem ministeria financí ze dne 10. srpna 1877 č. 72 ř. z. (§ 109 cit. zák. a čl. 51 cit. vykon. předp.).
II. Přiznání poplatného výtěžku.
Každý podnikatel poplatný podle tohoto zákona má každého roku 14 dní potom, co byla účetní závěrka statutárně neb jiným způsobem řádně schválena, nejdéle však do 6 měsíců po uplynutí obchodního roku, podati u příslušného berního úřadu I. stolice přiznání o poplatném ryzím výtěžku všech provozovaných podniků a to podle úředně předepsaného vzorce. Ministerstvo financí může dáti příslušným berním úřadům zvláštní pokyn co do podání a prozkoumání onoho přiznání pro státní dráhy, pro soukromé dráhy na státní účet provozované a pro živnostenské podniky od státních drah provozované. Ku přiznání připojiti jest úplnou rozvahu jakož i schválené závěrky účetní v ověřeném opise; akciové společnosti, komanditní společnosti na akcie, těžířstva a výdělková a hospodářská společenstva mají kromě toho předložiti i stručný opis protokolu o valné hromadě. V takovém opisu lze vynechati jen ty části, které neobsahují žádných výkladů o rozvaze, o účetní závěrce, o upotřebení zisku, o udělení remunerací, o přidělení tantiém a o jiných opatřeních práva majetkového (rozmnožení kapitálu akciového, konverse atd.), nýbrž vztahují se k jiným záležitostem spolkovým (k volbám, díkůvzdání, debatám o návrzích na změnu stanov a podob.). Zejména musí podnik též udati sídlo své i veškeré provozovárny a předložiti výkazy potřebné k tomu, by rozdělení daně se dalo náležitě provésti. (Podrobněji má tento výkaz u podniků platebních obsahovati všechny stanice, loděnice, jednatelstva a dílny, které podnik má v území, kde tento zákon platí. Železnice mají na místo stanic udati všechny berní obce, kterými dráha jde, a kromě toho kilometrovou délku svých tratí a to odděleně podle jednotlivých zemí, ve kterých trati tyto leží.)
Výkazy shora dotčené nemusí se však podávati každého roku poznovu, nýbrž dostačí při podaném přiznání poukázati k výkazům již k dřívějším přiznáním přiloženým a uvésti doplňky a případné opravy. Berní úřad může dle potřeby žádati za další vysvětlivky a výkazy důležité pro vyměření daně, zejména pak může žádati za to, aby ryzí výtěžek každého jednotlivého podniku pokud možno odděleně byl vykázán (§ 100 cit. zák. a čl. 52 cit. vykon. předp.).
Nepodá-li podnik v čas přiznání nebo neuposlechne-li vyzvání úředního, aby do dalších 4 neděl přiznání předložil, vyzve se podruhé a pohrozí se mu trestem pořádkovým, po případě (na základě rozvahy, zprávy o činnosti a pod.) uloží se mu daň výdělková z moci úřední.
K tomu cíli má si berní úřad opatřiti rozvahy a účetní závěrky jednotlivých podniků buďto cestou krátkou (k. př. z vyhlášek úředních nebo jiných veřejných novin) nebo obrátiti se má na úřady jiné (politické). (§ 112 cit. zák. a čl. 53 cit. vyk. předp.)
III. Vyměření daně.
Došlá přiznání zkoumati má berní úřad jak co do formy a obsahu a provésti má případné změny vyslechna poplatníky a po případě i znalce. U dolů a hutí budiž vždy vyžádáno dobré zdání příslušného revírního úřadu horního. K výslechu znaleckému přibrati jest zpravidla znalce dva; dobré jich zdání oznámiti jest poplatníku písemně neb ústně s vyzváním, aby proti němu v přiměřené lhůtě podal své námitky. Nové okolnosti v námitkách uvedené oznámiti jest znalcům, aby znova se vyjádřili. Nebylo-li by v obvodu berního úřadu I. stolice způsobilých nebo v případu zvláště důležitém může býti vyžádáno dobré zdání příslušné obchodní a živnostenské komory. Jinak rozhoduje berní úřad zcela volně podle zásady volného ocenění podaných důkazů (§ 111 cit. zák. a čl. 54 cit. vykon. předp.).
Na základě přiznání a pomůcek k němu připojených vyměří se pak daň výdělková. Při vyměřování jejím vyjde se nejprve od ryzího výtěžku v rozvaze vykázaného (pokud se týká, od ztráty) a prozkoumá se, které položky sluší připočísti a které vyloučiti jest z ryzího výtěžku. Pokud jde o změny uvedené v některých položkách rozvahy nebo doplňkových výkazů (jako jsou akciový kapitál, reservní fond, reservy zvláštní, nejisté pohledávky, nemovitosti, stroje, inventáře a pod.), musí býti dodatečně vysvětleny; zejména nesmělo se přírůstků a úbytků v nich vykázaných nabýti pomocí příjmů a vydání, k nimž ve vykázaném saldu zisku nebo ztráty se nehledělo (na př. samostatným súčtováním výtěžku reservních fondů, nebo takovým umořením a odepsáním určitých částek, které by se jevily nepřiměřenými).
IV. Platební rozkaz.
Platební rozkaz, jímž se předepisuje berní povinnost, vydává se ve dvojím formuláři. Byla-li by daň úřadem jinak vyměřena, nežli dle přiznání podaného stranou, musí býti k platebnímu rozkazu připojeno i odůvodnění tohoto úchylného vyměření daně. Ze zmíněných vzorců pro platební rozkaz užívá se jednoho (vzorec G) tehdy, když se daň nerozděluje. Berní (finanční) úřad má tento platební rozkaz úplně vyplniti kromě rubrik, které se týkají přirážek neerárních a úhrnné povinnosti berní, a zašle jej příslušnému úřadu bernímu, který vypočísti má samosprávné přirážky od něho vybírané. Berní úřad má výpočet tento provésti a zapsav je do platebního rozkazu doručí jej poplatníku. Nevybírá-li berní úřad obecních přirážek, doručí se platební rozkaz prostřednictvím obecního představenstva, které má vypočísti a zapsati obecní přirážky. Vzorce druhého (vzorec H) užívá se všude tam, kde má býti daň rozdělena (srv. §§ 102—109 cit. zák. z r. 1896). Vzorec tento vyplňuje ve všech rubrikách berní (finanční) úřad sám a doručí jej bezprostředně poplatníku.
V. Prostředky opravné.
Proti platebnímu rozkazu (obou vzorců) může poplatník podati rekurs k finančnímu úřadu zemskému, který o něm rozhoduje s konečnou platností; čelí li rekurs také proti rozdělení daně, zachován jest pořad instancí až k ministerstvu financí.
Rekursy, kterými se odporuje státní dani, jakoby nebyla zákonně vyměřena nebo nesprávně rozdělena, jest ihned (a limine) zamítnouti jakožto nepřípustné a poukázati jest k rekursnímu právu poplatníku příslušejícímu (§§ 113 a 114 cit. zák. a čl. 56 cit. vykon. předp.).
Daň výdělková z podniků veřejným účtováním povinných zapraviti se má ve čtyřech stejných lhůtách a to: dne 1. ledna, 1. dubna, 1 července a 1. října (§ 115 cit. zák. a čl. 57 cit. vyk. předp.).
D) Zvláštní ustanovení při nastalých změnách.
I. Založení podniku nového.
Nové podniky má podnikatel do 14 dnů od započetí oznámiti bernímu úřadu I. stolice a vykázati zakládací kapitál, pokud se týká, přiznati výtěžek pravděpodobný (viz § 92 cit. zák.). Převezme-li se zřízený již podnik, který však nebyl podroben zdanění podle těchto ustanovení, nakládá se s ním tak, jakoby vznikl podnik podle vytčených zde zásad poplatný. Zdanění počíná tu pak dnem, od kterého se děje provozování na účet přejímatele. K oznámení o nově zřízené společnosti akciové, společnosti komanditní na akcie nebo o společenstvu výdělkovém a hospodářském přiložiti dlužno smlouvu společenskou; pokud jde o podniky zřízené se zvláštním statutem, připojiti jest tento statut ve dvou exemplářích. Nově zřízená společenstva a záložny požívající osvobození od daně výdělkové (§ 85 cit. zák.) mají předložiti úřadům berním toliko své stanovy.
Přírůstky vznikají založením nových podniků veřejným účtováním povinných
a) buďto tím, že vznikne nový právní podmět, jenž povinen jest vydávati veřejné účty, resp., že podniku takovému nastane povinnost berní. Zde nastupuje povinnost berní pravidelně tím dnem, kdy se ustavil nový právní podmět (na př. při akciových společnostech dnem, kdy zapsány byly do rejstříku obchodního čl. 178 a 211 obchod. zák.); započalo-li provozování obchodu před formálním ustanovením podniku, platí ten den, kdy se počal příslušný obchod provozovati. Den tento jest rozhodným zvláště v těch případech, kde nové ustavení podniku vůbec nemusí být vykonáno (k. př. když zřízený již právní podmět, který dosud nebyl podroben dani podle dosud vylíčených ustanovení, nebo který jest podroben dani z každého podniku zvláště [stát, země, obec, veřejné fondy atd., § 93] založí podnik veřejným účtováním povinný;
b) založí-li stávající již právní podměty veřejným účtováním povinné nové podniky, resp. přejmou-li se nové podniky. Zde počíná berní povinnost již tím dnem, od kterého se děje provozování na účet přejímatelův.
Úkolem berního úřadu jest, aby v každém jednotlivém případu pečlivě vyšetřil počátek podniku; počátek tento lze velmi často seznati již ze smlouvy společenské, ze zprávy o činnosti nebo rozvahy, po případu způsobem zvláštním (čl. 52 cit. vyk. předp.).
Ustanovení tuto vyložená o počátku berní povinnosti jak pro daň prozatímní, tak i pro definitivní daň připadající na první rok provozování a odnášejí se proto též i k těm podnikům, které vůbec nejsou podrobeny zdanění prozatímnímu (čl. 13. cit. vykon. předp.) (§§ 116 a 117 cit. zák. a čl. 58 cit. vyk. předp.).
II. Převzetí podniku dosud nezdaněného.
Převezme-li zřízený již podmět k svým dosavadním podnikům další podnik, který však dosud nebyl podroben dani výdělkové, jest povinen zapraviti prozatímnou daň připadající z nově převzatého podniku (§ 92 odst. 5 cit. zák.) za rok, ve kterém provozování bylo převzato, kromě daně vyměřené na základě rozvahových výtěžků předcházejícího roku. Tato daň předepíše se zcela v té obci, ve které leží podnik nově převzatý, ovšem po srážce kvoty připadající na sídlo podnikatelovo.
Když byla sestavena první rozvaha, vykazující též výsledky provozovací podniku nově převzatého, nahradí se toto prozatímní zdanění definitivním; základem jeho za první rok jest skutečně v něm docílený ryzí výtěžek (cit. §§ 92—99 cit. zák.). Co se týče místa, kde tato daň má být předepsána, zachovati se jest tak, jako kdyby byl podnik tento jediným podnikem poplatného podmětu (§§ 101—108 cit. zák.). Podobně má se věc, převezme-li již zřízený právní podmět veřejným účtováním povinný podnik zcela nově založený, jenom že prozatímné zdanění může býti vykonáno měrou nejmenší, když zakládací kapitál pro tento podnik jest vykázán (čl. 13 cit. vykon. předp.). Za založení nového podniku pokládá se zejména též zřízení nových závodů stejné povahy jako jsou závody dosavadní na př. vystavění druhé budovy tovární nebo založení nové filiálky bankovní. Základem vyměření daně definitivní v těchto případech jest větší výtěžek docílený rozšířením obchodu (§§ 116 a 117 cit. zák. a čl. 59 cit. vykon. předp.).
III. Zanechání podniku.
Zanechá-li se v roce berním některý podnik, má to podnikatel bernímu úřadu I. instance ve 4 nedělích oznámiti; berní povinnost přestane koncem berního čtvrtletí, ve kterém se podnik zanechal (§§ 118 cit. zák.). Opominuté nebo opožděné oznámení má ten následek, že daň se odepíše teprve v té lhůtě, která následuje po dni, kdy oznámení došlo, nebo kdy se úřad berní dověděl, že jest podnik zastaven. Byl-li by z několika podniků téhož podnikatele jeden zanechán, odepíše se z daně na příslušný rok předepsané ta část, která na výtěžek zastaveného podniku připadá a to pro platební lhůtu běžící po dni, kterého podnik byl zastaven. Počne-li podnik likvidovati, nepokládá se to za zastavení podniku, leč že by zároveň provozování obchodu bylo úplně zastaveno.
Nebyl-li vykázaný ryzí výtěžek jednotlivého podniku úplně zdaněn, nýbrž z části kompensován se ztrátami jiných podniků, smí býti při odepsání daně přihlédáno toliko k té části ryzího výtěžku, která skutečně byla zdaněna.
Na př. Některý podnikatel má v roce 1897
v podniku v místě A . . . . . 100 000 zl.
» » » » В . . . . . 20 000 > zisku
» » » » C . . . . . 80 000 » ztráty;
proto jest základem daně na rok 1898 40 000 zl. а 10,5 % z toho 4200 zl. činí daň z podniků všech. Byl-li podnik v A 1. května 1898 zastaven, odepsati jest tu daň, která z celého obnosu poměrně připadá na skutečné zdanění ryzího výtěžku podniku v A.
Z úhrnného ryzího výtěžku 120 000 zl. bylo zdaněno 40 000 zl., tedy z podniku v A zdaněno 33 333 zl. 33 kr.; z toho připadá 10,5 % daň obnosem 3500 zl.; proto se od 1. července 1898 odepíše polovina t. j. 1750 zl.
Byl-li by podnik v С zastaven, nemělo by odepsání daně vůbec místa, poněvadž podnik tento neměl zdaněného výtěžku (§§ 118, 119 a 122 cit. zák. a čl. 61 cit. vykon. předp.).
IV. Převzetí podniku zdaněného.
Přejdou-li podniky veřejným účtováním povinné v držení jiného, nese přejímatel daň předchůdci vyměřenou od toho čtvrtletí, které následuje po přechodu držby. Proto nevyměřuje se ani nerozděluje znova daň pro ten rok, ve kterém provozování bylo převzato. Podobně má se věc, přejde-li držba toliko jednoho podniku; berní povinnost počíná tu pro přejímatele též čtvrtletím po převodu držby následujícím. Držba přechází tím dnem, kterého počal přejímatel provozovati podnik na vlastní svůj účet (§ 120 cit. zák. a čl. 61 cit. vykon. předp.).
V. Propachtování podniku.
Propachtuje-li podmět veřejným účtováním povinný jeden, několik nebo všechny své podniky, nezmění se tím daň jemu pro běžící rok předepsaná. Pro pachtýře jest tento pacht novým podnikem, a proto vyměří se daň dle stavu jeho buďto dle předpisů o všeobecné dani z výdělku nebo dle ustanovení o dani z výdělku podniků veřejným účtováním povinných. Naproti tomu vyměřuje se propachtovateli na dále daň podle rozvahového ryzího výtěžku (§ 121 cit. zák. a čl. 62 cit. vykon. předp.).
E. Zákonné právo zástavní.
Pro zvláštní daň výdělkovou uloženou podnikům veřejným účtováním povinným vázne zákonné právo zástavní na nemovitostech podniku, které výlučně nebo z velké části jsou podniku věnovány а k tomu schválně zařízeny (k. př. budovy a nemovitosti tovární). Toto zákonné právo zástavní má přednost přede všemi soukromými právy zástavními (§ 123 cit. zák. a čl. 64 cit. vykon. předpisu).
Citace:
Podniky veřejně účtující a jich zdanění.. Všeobecný slovník právní. Díl třetí. Padělání peněz - pych vodní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1898, svazek/ročník 3, s. 197-222.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).