Přerušení a klid řízení.

I. Pojem.
Přerušením řízení nazývá se naprosté zastavení projednávání právní rozepře nastávající buď po zákonu, vzešla-li nějaká překážka možnost správného řízení vylučující nebo z nařízení soudcova, jestli jeví se zastavení to k cíli opatření bezpečného podkladu pro rozhodování potřebným nebo účelným.
Klidem řízení jest zastavení jednání nastávající na dobu nejméně 3 měsíců se srovnalé vůle obou procesních stran buď výslovně projevené nebo mlčky nepoužitím práva jednati na jevo dané (§§ 155 a násl., 152, 190, 309, 393 a §§ 168–170 c. ř. s.).
Rozdíl mezi přerušením řízení a klidem spočívá:
1. v důvodu,
2. v trvání,
3. v účincích,
4. v počátku,
5. ve spůsobu pokračování v řízení.
Ad 1. Přerušení řízení má vždycky svůj základ v překážce, jež řádné, úplné nebo správné rozhodnutí vůbec vylučuje nebo alespoň podstatně stěžuje. Důvodem klidu řízení jest výlučně jen vůle procesních stran. (Srvn. ustanovení shora citovaná.)
Ad 2. Přerušení řízení trvá po dobu, dokud překážka přerušení toto spůsobivší není odstraněna (§ 164 c. ř. s.), klid řízení po dobu stranami smluvenou, nejméně však tři měsíce (§ 168 c. ř. s.).
Ad 3. Přerušením se zastavuje běh i tak zvaných lhůt konečných, kdežto klid řízení na lhůty tyto účinku nemá; přerušení nejsouc závislo na vůli stran, nevylučuje přetržení promlčení zažalovaného nároku, kdežto klid, jsa nepokračováním ve sporu, žalobě účinek přetrhující promlčení dle § 1497 o. o. z. odjímá. Účinky přerušení nastávají následkem překážky, která brání stranám i soudu v rozepři náležitě pokračovati. Jestliže tudíž strany přes to v obapolném srozumění nějaký úkon v procesu po dobu trvání přerušení předsevezmou, jest úkon ten platným i účinným, rovněž jako má účinek úkon soudem předsevzatý, proti němuž se strany neohradí. Při klidu nastávají účinky ony obligatorně, po zákonu i proti vůli stran a nemohou tudíž ani ve vzájemném srozumění býti vyloučeny. (Srvn. Neumann: Comm. str. 433.)
Ad 4. Přerušení řízení začíná ve všech případech, kdy v přímém předpisu zákona se zakládá, ihned tím okamžikem, kdy překážka řízení vzešla, v případech ostatních příslušným výrokem soudu. Klid vzchází teprve, když obě strany dohodnutí své nechati řízení v klidu (in suspenso), soudu oznámily, nebo když k jednání se nedostavily nebo při roku určeném nejednaly (§§ 168, 170 c. ř. s.).
Ad 5. Pokračování v řízení přerušeném může v mnohých případech i ex officio býti nařízeno, kdežto pokračování v jednání ponechaném ve klidu vždycky návrh stran předpokládá (§§ 164 a násl., 192, 168 c. ř. s.).
Ovšem podobá se přerušení klidu v tom, že obé vyžaduje rozepři již zahájenou, že po dobu obou nemůže — k výjimce sub 3 uvedené nepřihlížeje — nižádný procesní úkon býti předsevzat, že příkazy soudní nebo zákonné straně jednati ukládající po dobu přerušení nebo klidu řízení svého účinku pozbývají a že spůsob ujetí se řízení jest při obou v podstatě totožný.
II. Přerušení řízení.
1. Případy přerušení.
Přerušení řízení nastává buď:
A. po zákonu nebo
B. z rozhodnutí soudního.
Ad A. Po zákonu vzchází přerušení řízení:
a) smrtí procesního subjektu;
b) změnou v osobě zákonného zástupce nebo ztrátou práva k zákonnému zastoupení;
c) vyhlášením konkursu;
d) smrtí advokáta;
e) zastavenou činností soudu;
f) v případě § 393 odst. 1. a 3. c. ř. s.
Co do jednotlivosti sluší v případech těchto uvésti:
Ad a) Smrt subjektu spor vedoucího má v zápětí přerušení řízení jen tehdáž, nebyl-li zemřelý zastupován advokátem nebo jinou osobou opatřenou procesní plnou mocí, jež zmocněnce již po zákonu spor i za pozůstalost provésti oprávňuje (§§ 31, 33, 35, 155 с. ř. s.).
[Dle Otta str. 361 jest nutno, aby zmocněnec již před smrtí mandanta nějaký úkon procesní provedl a tak před soudem jako zmocněnec strany zemřelé vystoupil.]
Smrti osoby fysické lze na roveň klásti i zánik osoby právnické aktivní nebo passivní subjekt procesní tvořící nebo i zrušení společnosti obchodní nebo společenstva výrobního a hospodářského, není-li tu osoby, jež by po zákonu byla oprávněna spory zaniklého právního subjektu tohoto do konce přivésti (na př. likvidátoři zrušené společnosti obchodní, čl. 137, 172, 205, 244 obch. z.; § 44 zák. ze dne 9. dubna 1873 č. 70 ř. z.).
Přerušení řízení sporného dle § 154 c. ř. s. nastává smrtí subjektu sporu nebo, jak se zákon vyjadřuje, smrtí »strany«. Stranou rozuměti sluší především žalobce a žalovaného. Bylo-li na jedné nebo na druhé straně litis consortium, nutno rozeznávati, tvoří li všichni společníci v rozepři jednotný subjekt procesní či nikoli. V případě prvém má i úmrtí jediného společníka (ovšem ostatní podmínky § 155 předpokládajíc) za následek přerušení řízení vůbec, v případě druhém však jen potud, pokud se zemřelý v rozepři jako subjekt procesní súčastnil (§§ 13 a 14 c. ř. s.).
Pravidlo poslední bude zejména i platiti při litis consortium dle § 11 č. 2. c. ř. s. Zemřel li vedlejší intervenient, má nastati dle Otta str. 362 přerušení rozepře tehdáž, když vedlejší intervenient se svolením obou stran za interventa spor převzal, (§ 19 odst. 2 c. ř. s.) nebo má postavení společníka v rozepři (§ 20 c. ř. s.). Dle Neumanna Com. str. 421 nepřerušuje však rozepře v případě posléz naznačeném, poněvadž vedlejší intervenient nikdy není »stranou« v rozepři, nikdy nevystupuje jako samostatný subjekt sporu, rozsudek nikdy nezní pro něho nebo proti němu, nýbrž má jen po zákonu pro intervenienta stejný význam a účinek, jako kdyby tento byl společníkem v rozepři.
Přerušení dle § 155 c. ř. s. nastává ať jde o jakýkoli spor majetkový a ať se řízení nalézá v stolici prvé nebo v stolici odvolací resp. dovolací. Ovšem nebude v řízení opravném vzhledem k předpisu § 463 odst. 2 c. ř. s., dle kterého strany v řízení tomto vždycky zastoupeny býti musí advokátem, valně praktickým.
Co do rozepří rodinných, manželských a o status osobní srvn. Ott str. 368 a násl.
Přerušení řízení vzniká ipso jure okamžikem smrti strany, aniž by bylo nějakého zpravení odpůrce nebo výroku soudcovského zapotřebí.
Ad b) Dle § 158 c. ř. s. má nastoupiti zákonné přerušení rozepře:
α) ztrátou procesní spůsobilosti strany, t. j. ztrátou způsobilosti k právním činům (§ 1 c. ř. s.); na př. vyhlášením za šíleného, blbého, marnotratníka, vykonáním slavných slibů řeholních a p. nebo
β) smrtí zákonného zástupce, t. j. smrtí poručníka, kuratora nebo zástupce právnických osob; na př. správce podstaty, představeného spolku a p. Je li více osob fysických po zákonu k zastupování povoláno, přerušuje se proces jen smrtí všech;
γ) ztrátou práva zástupcova jednati za stranu, buď že oprávnění k tomu časem nebo jiným důvodem (na př. zrušením kurately) pomine nebo ztrátou spůsobilosti k právním činům zaniká,
jestli nebyla strana (ad α), pokud se týče (ad β a γ), zákonný zástupce její zastupován advokátem procesní plnou mocí opatřeným (§ 158 c. ř. s.). Neboť i tu může plnomocník spor dále vésti, při čemž ovšem v případě ad γ) vyhraženo jest straně, která svéprávnou se stala, plnou moc bývalým poručníkem danou odvolati. Přerušení řízení však proto nenastává (§ 35 c. ř. s.).
Co shora o smrti strany, vedlejšího intervenienta nebo společníka rozepře bylo řečeno, platí v plném dosahu i v tomto případě přerušení.
Přerušení dle § 158 c. ř. s. nastává ipso jure okamžikem, kdy událost shora pod α—γ vytčená se naskytla.
Ad c) Vyhlášení konkursu má přerušení řízení v zápětí jen ve dvou případech:
α) ve sporech o nějaké právo obligační, jehož splnění proti nynějšímu kridataři ze jmění v konkursní podstatu spadajícího jest se domáháno, předpokládajíc, že rozepře v instanci první ještě nebyla rozhodnuta a
β) ve sporech odpůrcích proti kridataři před vyhlášením konkursu některým věřitelem zahájených.
Ad α) Dle zásad řízení konkursní ovládajících musí věřitel, jenž uspokojení z podstaty konkursní se domáhá, nároky své prováděti, nikoli samostatně, nýbrž ve společnosti a stejně s věřiteli ostatními dle předpisů konkurs upravujících (§§ 6 a 7, 103 a násl. konk. ř.). Musí tedy pohledávku svoji, třebas i o ní byl již spor zahájen, ve lhůtě k tomu určené přihlásiti a stání likvidačního vyčkati (§§ 108 a násl. 115 konk. ř.).
Dnem vyhlášení konkursu (§ 2 konk. ř.) přerušuje se proces o pohledávce této vedený a sejde s něho vůbec, jestli při stání likvidačním ani správce podstaty ani nikdo z věřitelů konkursních k tomu oprávněných likvidnost pohledávky a žádané pro ni pořadí nepopřel (§§ 119 odst. 1. a 2. a 124 k. ř.). Byla li však pravost nebo požadovaná třída popřena, musí věřitel proti správci podstaty, resp. i proti věřitelům, kteří se popření pohledávky súčastnili, v rozepři o pohledávce této před konkursem zahájené pokračovati (§ 134 odst. 1. k. ř.). Ovšem není pokračování toto jen dalším přirozeným postupem ve sporu původním, nýbrž jest vlastně jen použitím sebraného již materiálu v rozepři, která se nyní rozvine a jež od původního sporu v mnohých směrech se liší a sice:
α) příslušností soudní, ježto nutno pokračovati vždycky u soudu konkursního, ať byl spor původní veden kdekoli (§§ 126 a 134 c. ř. s.);
β) subjektem, ježto necelí jako původní rozepře proti kridatáři, nýbrž proti těm, kdo pravost nebo pořadí pohledávky popřeli (§§ 124 a 134 c. ř. s.);
γ) objektem, poněvadž nesmí se jí býti nikdy domáháno zapravení pohledávky, nýbrž jen uznání pravosti její, pokud se týče, zařadění její do určité třídy konkursních věřitelů (§§ 124 a 134 konk. ř.);
δ) řízením, ježto v řízení směnečném a mandátním nesmí býti pokračováno, nýbrž vždy jediné řádné řízení prováděno (§§ 131 a 134 konk. ř.).
Přerušení toto nastávající vyhlášením konkursu ipso jure trvá až po doby, kdy návrhu věřitele na pokračování v řízení jest vyhověno. Návrh tento, pro který neplatí předpisy § 164 c. ř. s. (jinak Fürstl, Comm. k § 159 с. ř. s.), nýbrž jedině ustanovení řádu konkursního (čl. 7. úv. z. k jur. nor.), učiniti jest u soudu konkursního a uvésti v něm všecko, čeho dle shora uvedeného jest třeba, aby rozepře již vedená byla poměrům změněným přizpůsobena (§§ 7, 134 konk. ř.).
Podati návrh tento jest vloženo ve vůli věřitele konkursního. Přímého donucení k tomu zákon nezná, nepřímo však na rozhodnutí věřitele bude působiti předpis §u 175 odst. posl. k. ř., dle kterého věřitel, jehož pohledávka byla popřena, jen tehdáž při rozdělování realisovaného jmění konkursního má býti respektován, jestli nejposléze do lhůty k podání připamatování proti rozvrhu dílčímu určené zahájení sporu prokáže.
Soud konkursní, vyhoví-li návrhu, vyžádá, nebyl-li sám soudem procesním, spisy od soudu, kde byla rozepře původně zahájena, načež dle zásad shora uvedených pokračuje a rozsudek o pravosti resp. pořadí pohledávky vydává (§ 136 k. ř.).
Ad β). K žalobě odpůrci jest mimo konkurs legitimován každý zkrácený věřitel (§ 32 zák. odp. ze dne 16. března 1884 č. 36 ř. z.), v konkursu jest však k podání žaloby a provedení sporu výlučně jen správce podstaty oprávněn (§ 16 cit. zák.). Proto zahájen-li byl spor tento před vyhlášením konkursu věřitelem, přerušuje se konkursem a správci podstaty konkursní se vyhražuje, aby v něj jako subjekt žalující jménem věřitelstva na místo věřitele žalujícího vstoupil (§ 40 cit. zák.). Přerušení toto trvá až do okamžiku, kdy prohlášení správcovo, že do sporu vstupuje, soudem nebo notářem bylo oběma původním stranám doručeno.
Váhá-li správce podstaty se prohlásiti, může kterákoli strana u soudu konkursního navrhovati, aby byla správci dána určitá kalendářová lhůta, do které má oznámiti své prohlášení soudu konkursnímu, jenž prohlášení toto se stranami sděluje.
Prohlásí-li se správce podstaty positivně, ujímá se procesu v stadiu, v jakém se nalézal v době přerušení, při čemž ode dne doručení jeho prohlášení běží jemu i jeho odpůrci plné lhůty procesní.
Prohlásí-li se negativně nebo neprohlásí-li se ve lhůtě stanovené, mohou strany původní samy ujati se rozepře, však nikoli, aby v ní co do merita pokračovaly, nýbrž jen, aby rozhodnutí sporu toho co do otázky útrat vyvolaly. I v případě tomto běží jim v projednávání tomto všecky lhůty nově od doručení negativního prohlášení správcova resp. od marného uplynutí lhůty k tomu určené (§ 40 cit. zák.).
V jiných případech než právě uvedených (ad α) a β)) přerušení sporu konkursem nevzchází. Zejména nejeví konkurs nižádného účinku na provedení sporů konkursantem vedených, jež netýkají se objektů do konkursní podstaty po zákonu náležejících, tedy sporu o práva rodinná, manželská nebo o status, sporů o výkon nějaké práce neb o opomenutí či trpění, sporů, jichž předmětem jsou věci v konkursní podstatu nenáležející (ku př. nemovitosti v cizině) a p. (§ 9 k. ř.).
Ve sporech ostatních, v nichž nynější kridatář jako subjekt aktivní nebo passivní vystupuje, má vyhlášení konkursu toliko ten účinek, že správci podstaty, který jménem věřitelstva rozepře na místo kridatáře se ujímá (§ 7 odst. 3 a § 10 k. ř.)., všecky procesuálné lhůty, jež v době vyhlášení konkursu byly v běhu, dnem vyhlášení znovu počínají.
Totéž platí zejména i v příčině lhůty k opravným prostředkům v případě, že rozepře proti kridatáři o nějaké právo obligační zahájená již před konkursem byla rozsudkem (odporu podléhajícím) rozhodnuta (§ 7 k. ř.).
Spor však zůstane u soudu, kde původně byl zahájen a dle tohoto soudu určuje se i eventuelní stolice opravná (§ 7 odst. 3 a 4 a 10 k. ř.).
Ad d). Přerušení dle § 160 předpokládá:
α) spor advokátský t. j. spor, ve kterém strana po zákonu nutně advokátem zastupována býti musí (§ 27 a násl. c. ř. s.). Nestačí tedy, jestli byla toliko z vůle své advokátem zastoupena, aniž by toho po zákonu bylo třeba. Nenastává proto také přerušení, zastupoval-li stranu jiný zmocněnec než advokát (srvn. §§ 29, 33 c. ř. s.), rovněž nelze použíti předpisu §u 160 c. ř. s. na případ, že strana sama před soudem vystupovati oprávněná pro neschopnost srozumitelného projevu byla poukázána advokáta si zříditi (§ 185 c. ř. s.);
ß) aby advokát stranu zastupující buď zemřel, nebo bez vůle strany k zastupování neschopným se stal. Tak tomu jest, když se advokát úřadu svého vzdal, nebo advokacie trvale nebo dočasně zbaven byl, nebo když vůbec ztrátou svéprávnosti nebo ztrátou státního občanství práva k výkonu advokacie v Rakousku pozbyl (§ 34 adv. ř., § 14 disc. adv. ř., § 6 zák. z 15. listopadu 1867 č. 131 ř. z.).
Však přerušení nenastává, jestli strana sama plnou moc odvolala, nebo ji advokát vypověděl. V případech těch platí § 36 c. ř. s. Přerušení vzchází okamžikem, kdy skutečnost ona nastala. Bylo-li však opatření učiněno, aby ihned za zemřelého advokáta se substitut jeho, ať již jím nebo výborem advokátní komory jmenovaný rozepře ujal (§ 28 lit. h) adv. ř.), přerušení řízení vůbec, zejména však tenkráte nenastává, když strana i tomuto substitutu své zmocnění udělí (§ 31 odst. 2 c. ř. s.).
Ad c). Přerušení dle § 161 c. ř. s. má na mysli případ, že činnost soudu byla zastavena ať válkou ať nějakou jinou elementární pohromou, tak že nedostává se subjektu, jenž by jako vykonavatel státní pravomoci se sporu súčastnil (justitium).
Přerušení toto nastává, jako ve všech případech shora uvedených, ipso jure, aniž by bylo třeba nějakého návrhu stran nebo rozhodnutí soudního nebo vyrozumění účastníků.
Ad f). K případům vypočteným v §§ 154—161 c. ř. s., ve kterých přerušení rozepře po zákonu nastává, řadí se i případ § 393 odst. 1. a 3. c. ř. s., dle kterého bylo-li rozsudkem mezitímným před řešením otázky o výši požadovaného obnosu rozhodnuto napřed o důvodu žalobním, a byl-li proti tomuto mezitímnému rozsudku vznesen prostředek opravný, další řízení o žalobě t. j. o obnosu na tak dlouho má se přerušiti, až by rozsudek onen ve právní moc vešel.
Ad B. Nepřihlížíme-li k předpisu §u 162 c. ř. s., spočívají všecky případy, kdy zákon dovoluje soudci, aby přerušení řízení vyslovil (§ 167 c. ř. s.), na jediné základní myšlénce, t. j. vyčkati výsledek jiného řízení, jež pro rozepři, o kterou jde, má v některém směru (co do soudní příslušnosti, co do určení sporného subjektu, formálního postupu řízení, nebo i co do meritorního rozhodnutí) účinek předurčující.
Spadají tedy do kategorie této vedle
а) předpisu §u 162 c. ř. s. ještě následující přerušení:
b) byla-li žádost vznesena za řešení konfliktu kompetenčního;
c) bylo-li žádáno za restituci in integrum pro zameškaný rok nebo zanedbanou lhůtu;
d) jedná-li se o rozhodnutí sporu o přípustnosti hlavní nebo vedlejší intervence;
e) veden-li spor o existenci nebo neexistenci právního poměru, na jehož rozhodnutí i výsledek sporu, jehož se týče, závisí;
f) rozhodným-li jest pro výsledek sporu výrok soudu trestního o tom, je-li tu přičítatelného skutku trestního.
K případům těmto pojí se:
g) přerušení rozepře syndikátní do ukončení příslušného řízení disciplinárního a
h) přerušení řízení opravného do rozhodnutí žaloby za obnovu.
Ad a) Je-li straně buď válkou nebo službou vojenskou, nebo tím, že zdržuje se v místě, které vrchnostenským nařízením, válkou nebo jinými událostmi (povodní, naprostou neschůdností) jest všeho spojení se soudem procesním zbaveno, může nastati přerušení řízení buď z moci úřední nebo k návrhu strany.
Podmínkou přerušení jest obava, že okolnosti ony na vedení rozepře v neprospěch strany jimi dotčené mohou míti účinek.
Že strana také jest zastupována osobou, procesní plnou mocí opatřenou, nemění na věci ničeho. Soud nařídí ex officio přerušení řízení, jestli vzhledem k poměrům jemu známým podmínky § 162 shledává a opatření toto v zájmu nepřítomného pokládá za účelné. Jinak jest třeba návrhu, který buď stranou samou nebo jejím zástupcem jest učiněn a buď písemně nebo protokolárně u soudu, při kterém záležitost právní jest zahájena, podán býti smí.
Rozhodnutí své vydává soud ve formě usnesení bez předchozího ústního jednání.
Soud však může před rozhodnutím zavésti šetření, které se mu k vysvětlení věci zdá býti žádoucím.
Přerušení toto trvá až do odstranění překážky, která přerušení přivodila (§ 162 c. ř. s.).
Ad b). Dle § 13 zák. z 18. dubna 1869 č. 44 ř. z. v čl. 11. č. 2. úv. z. k с. ř. s. v platnosti ponechaného má, byl-li od příslušné instance správní u říšského soudu vznesen návrh na řešení konfliktu kompetenčního, soud řízení v právní záležitosti, ohledně které konflikt tento vzešel, zavedené ihned přerušiti, jakmile zmíněná instance správní podání návrhu u onoho soudu prokázala.
O nastalém přerušení má soud obě strany vyrozuměti.
Přerušení toto trvá až do rozhodnutí říšského soudu. Byl li jím soud prohlášen za příslušný (§ 33 cit. z.), pokračuje se v řízení, jinak s jednání před soudy vůbec sejde.
Ad c). Byl-li učiněn návrh na navrácení v předešlý stav pro zameškaný rok nebo opomenutou lhůtu, může soud k návrhu naříditi přerušení řízení za následujících podmínek:
α) jestli se dle stavu věci dá předpokládati, že bude žádaná restituce povolena,
β) je-li tohoto opatření nezbytně zapotřebí, aby navrácení tomuto byl plný výsledek pojištěna
γ) jestli přerušením procesu odpůrci restituentovu se značná škoda nepůsobí (§ 152 c. ř. s.).
Návrh na přerušení řízení jest učiniti vždy, třebas i proces ve vyšší instanci již byl projednáván, u soudu prvé stolice. Povolí li soud toto přerušení, má ihned o tom stolici opravnou zpraviti.
Přerušení toto trvá až do rozhodnutí o návrhu restitučním (§ 152 c. ř. s.).
Ad d). Výsledek sporu o tom, má-li býti připuštěna vedlejší nebo hlavní intervence (§§ 18, 16 c. ř. s.), má pro rozepři, které se otázka ta týče, nemalý význam, poněvadž teprve jím se na jisto postaví, kdo jako subjekt procesní vystoupiti má.
Proto dopouští zákon v § 190 odst. 2 c. ř. s., aby soud — ovšem vždy jen na návrh strany — přerušení rozepře až do vyřízení tohoto vedlejšího sporu vyslovil.
Ad e) Případ přerušení ad c), upravený § 190 odst. 1. předpokládá, aby:
α) byl zahájen již spor, ve kterém se jedná o otázku existence nebo neexistence určitého práva nebo právního poměru, která jest také pro rozepři, o kterou jde, rozhodnou. Nesmí však býti tento spor vedlejší s rozepří hlavní totožným (srvn. § 233 c. ř. s.), nýbrž musí se dotýkati jen určité jeho základní části, β) aby byl spor tento zahájen u soudu, ať téhož, který se rozepří, o niž jde, zabývá, nebo i u soudu jiného, nebo třebas i u některého soudu rozhodčího, nebo u některého úřadu správního. (Srvn. Neumann, Comm. u § 190),
γ) aby byl spor ten veden mezi těmiže stranami, třebas i s úkoly vyměněnými, a
δ) aby řízení o něm nebylo dosud ukončeno.
Přerušení řízení z důvodu tohoto nastává netoliko k návrhu, nýbrž i z moci úřední (§ 190 odst. 1. u porovnání s odst. 2.).
K předpisu § 190 odst. 1. c. ř. s. staví se po bok podobné ustanovení § 393 odst. 2. a 3. c. ř. s., dle kterého, bylo-li rozsudkem mezitímným před rozhodnutím věci hlavní vydaným, v případech, kde učiněn byl během sporu dle §§ 236 a 259 c. ř. s. návrh na zjištění určitého právního poměru nebo práva, vysloveno, že dotčený právní poměr nebo ono právo pro rozhodnutí věci hlavní podstatné odůvodněným není, soud může naříditi, že další projednávání rozepře má býti na tak dlouho přerušeno, až rozsudek mezitímný vejde v právní moc.
Ad f). Je-li pro rozhodnutí sporu civilního prejudicielní důležitosti rozřešení nějaké otázky v pravomoc trestní spadající, může soud naříditi, aby řízení civilní na tak dlouho bylo přerušeno, dokud by otázka ona nebyla řízením trestním definitivně rozhodnuta. Nařízení toto může soud civilní netoliko vydati, když již soud trestní se záležitosti té ujal, nýbrž může i dříve, než trestní řízení se zahájí, přerušení vysloviti a záležitost onu, která zavdává podnětu k podezření z nějakého trestního činu, k dalšímu jednání na soud trestní vznésti.
Dle výslovného ustanovení zákona má přerušení toto obzvláště tenkráte nastati, jestli jsou tu důvody podezření zakládající, že nějaká listina pro rozhodnutí rozepře důležitá byla zfalšována nebo podvržena, nebo že strana o podstatných okolnostech vyslýchaná křivé výpovědi se dopustila, nebo že svědek nebo znalec, jehož výrok soud při svém rozhodování za podklad chce položiti, nepravdu potvrdil (§ 191 odst. 2. c. ř. s.).
V případech těchto nařizuje soud přerušení řízení, buď ex officio, buď k návrhu. Přerušení to trvá až do právoplatného rozhodnutí otázky trestní, ač-li soud dříve již v jednání pokračovati za vhodné neuznal (§§ 191 a 192 c. ř. s.).
K všeobecnému ustanovení § 191 c. ř. s. pojí se specielní předpis § 11 odst. 1. zák. ze dne 23. května 1881 č. 47 ř. z. zachovaný v platnosti čl. 11. č. 3. úv. z. k с. ř. s., upravující vzájemný poměr soudce civilního a trestního vzhledem k jednáním, v nichž může býti spatřován čin trestní lichvy v § 1 cit. zák. naznačený.
Dle tohoto předpisu smí civilní soudce přerušiti řízení jen tenkráte, jestli byl o to trestním soudem, jenž pro podezření trestního skutku shora naznačeného řízení trestní zavedl, požádán.
Přerušení toto trvá až do rozhodnutí soudu trestního.
Ad g). Prejudicielní význam výsledku disciplinárního řízení dle zákona syndikátního proti úředníku soudcovskému zahájeného má za následek, že k žádosti strany může býti řízení syndikátní až do ukončení jednání disciplinárního přerušeno, jestli se očekávati dá, že konečný výsledek jednání disciplinárního nebo použití šetření v disciplinárním jednání provedeného, po rozhodnutí procesu syndikátního bude míti významu (§ 14 zák. ze dne 12. července 1872 č. 112 ř. z.).
Ad h). Co do přerušení řízení odvolacího nebo dovolacího podanou žalobou o obnosu nutno rozeznávati:
α) opírá-li se žaloba tato o některý důvod v § 530 č. 1 až 5 vytčený, či
β) byla-li vznesena z důvodů jiných (§ 530 č. 6 a 7 c. ř. s.). V případě prvém (ad α) musí hned u vyřízení podané žaloby buď z povinnosti úřední nebo k návrhu býti přerušení řízení odvolacího nebo dovolacího vysloveno, jestli právoplatný rozsudek trestní existenci důvodů § 530 č. 1—5 c. ř. s. prokazující k žalobě o obnovu buď v originálu nebo alespoň v ověřeném opisu byl připojen (§ 544 odst. 1. c. ř. s.).
V případě druhém ad β) má soud, přihlížeje ku všem okolnostem а k důkazům, jež k zjištění důvodů žádané obnovy byly předloženy, buď hned při vyřízení žaloby nebo během řízení o ní zavedeného ex officio přerušení řízení opravného vysloviti, nebo o příslušném návrhu strany rozhodnouti (§ 545 odst. 2. c. ř. s.).
V obou případech těchto jest k výroku tomu povolán soud, u něhož žaloba o obnovu se podává (§ 532 c. ř. s.). Nalezá-li se rozepře v době, kdy přerušení bylo povoleno, u instance vyšší, má tato býti o povoleném přerušení ihned zpravena (§§ 544 odst. 2. a 545 odst. 2. c. ř. s.).
Ad a)—h). Usnesení, že řízení má býti přerušeno, přísluší při soudech sborových senátu. Vyjímaje případ § 393 odst. 2. a 3. (shora ad e), kdy usnesení toto v odpor bráti nelze, možno straně podati rekurs (§ 192 odst 2. c. ř. s.).
Přerušení ve všech případech, kdy k jeho zavedení se žádá výroku soudního, počíná doručením dotčeného usnesení.
2. Účinky přerušení.
Po dobu přerušení zastavuje se naprosto veškeré jednání v rozepři, o kterou jde. Následkem toho:
a) nemohou po dobu přerušení nižádná předvolání k projednání rozepře býti vydána, a byla-li vydána dříve, však s účinkem do doby přerušení spadajícím, pozbývají, jakmile přerušení nastalo, svého významu;
b) všecky lhůty, jak soudcovské tak i zákonné během procesu dané, zahrnuje v to i t. zv. lhůty konečné se zastavují a prošlá již část lhůty ztrácí všecken svůj účinek (§ 163 odst. 1. c. ř. s.). Předpis tento netýká se však takových lhůt, které v řízení se nenaskytají, nýbrž, které buď před procesem k. př. k podání žaloby ve věcech rušené držby (§ 454 c. ř. s.) jsou dány nebo pro splnění rozsudečné povinnosti jsou stanoveny;
c) po dobu přerušení nemůže nižádný úkon týkající se zastavené rozepře býti s právním účinkem od strany proveden a nižádné rozhodnutí v rozepři té soudem vydáno (§ 163 odst. 2. c. ř. s.).
Vyjímky z principu toho jsou připuštěny jednak v tom směru, že všecky ony úkony stran jsou platny, které soud provésti dovolil, jestli odpůrce proti nim výtky ihned, jakmile přerušení řízení pominulo, nepodal, i že všecka jednání soudu jsou účinná, jestli proti nim strany námitek (stížností) nečiní, jednak v tom, že přerušení, ač-li nenastalo vznesením žádosti za řešení konfliktu kompetenčního, nebo pro prejudicielní význam řízení trestního pro lichvu, nebrání tomu, aby rozhodnutí rozepře před nastalým přerušením již ukončené bylo vyhlášeno (§ 163 odst. posl. с. ř. s.). Bylo-li vysloveno přerušení rozepře až do rozhodnutí záležitosti prejudicielní účinek mající, nutno i vydání rozhodnutí ve sporu, o který jde, odložiti. (Viz Ott. str. 379.)
Účinky promlčení dotýkají se rovně obou stran a jeví se po celou dobu, po kterou přerušení trvá. Že přerušení nevylučuje úkony, jež se vedení procesu netýkají, na př. provedení zjišťovacích opatření, exekuci ku zjištění a p., leží na bíledni a jest ostatně i výslovně vytčeno v § 13 zák. z 18. dubna 1869 č. 44 ř. z.
3. Pokračování v řízení přerušeném.
Pokračování v přerušeném řízení předpokládá, aby překážka přerušení působící byla odstraněna a aby rozepře se bylo ujato.
Co do jednotlivých případů přerušení platí v příčině té následující:
a) bylo-li řízení přerušeno úmrtím strany (č. 1. a)), jest třeba, aby tu byl někdo, kdo by jménem pozůstalosti, pokud se týče, jménem zrušené společnosti nebo zaniklého spolku sporu se mohl ujati t. j. aby buď k pozůstalosti se dědic přihlásil, nebo kurator pro pozůstalost, resp. pro tu kterou právnickou osobnost byl zřízen.
Ustanovení kuratora bude zajisté i tenkráte zapotřebí, když právo těch kterých fysických osob zaniklý subjekt procesní zastupovati jest sporno, na př. když vzešla kolise nároků dědických, která jen sporem může býti rozřešena (§ 125 a násl. cís. pat. z r. 1854).
Je-li potřeba zříditi kuratora, může za jeho ustanovení i odpůrce v procesu u soudu rozepře žádati (§ 155 odst. 3. c. ř. s.).
Ujetí procesu děje se buď tím,
α) že přihlásivší se dědic nebo ustanovený kurator vykazuje svoji legitimaci k jednání — pokud soudu není známa (§§ 4 a 164 c. ř. s.) — navrhuje, aby lhůta přerušením přetržená byla nově ustanovena nebo rok položen (§ 163 c. ř. s.); nebo
β) že odpůrce sám nabízeje průkaz o tom, že příčina přerušení odpadla, činí návrh, aby representant pozůstalosti nebo zřízený kurator byl předvolán k projednání o pokračování v řízení а k současnému jednání ve věci hlavní (§ 155 odst. 3. c. ř. s.).
Soud procesní ustanoví o návrhu tomto rok k ústnímu projednávání, ke kterému jak navrhovatele tak i zástupce pozůstalosti (resp. zaniklého subjektu právního) předvolává, následky nedostavení se vytýkaje (§ 155 odst. 3 c. ř. s.). Následky ty jsou, že při dostatečném průkazu sukcesse, pokud se týče, práva volané osoby fysické k zastupování zaniklého procesního subjektu řízení se vyhlásí za znovu zahájené.
Znělo-li předvolání i na líčení ve věci samé, vytknou se dále i obecné následky nedostavení se (srv. Neumann, Comm. str. 432).
Doručení předvolání tohoto děje se do vlastních rukou po spůsobu pro doručení žalob předepsaném (§§ 155 odst posl., 106 a 107 c. ř. s.).
Při roku tomto mohou se naskytnouti následující eventuality:
αα) nedostavil-li se nikdo, nastává klid řízení (§§ 168 a 170 c. ř. s.);
ββ) nedostavil li se pouze volaný sukcessor resp. repressentant zaniklého subjektu, nebo je-li jich více, nedostavil-li se nikdo z nich, jedná soud s přítomným navrhovatelem, na němž jest, aby prokázal, že překážka působící přerušení odpadla.
Zdaří-li se mu důkaz tento, vyslovuje soud, že řízení jest znovu zahájeno, načež může ihned při témže roku, nečekaje na právní moc tohoto výroku, proti němuž straně právo rekursu přísluší, naříditi jednání ve věci hlavní, které za nepřítomnosti strany druhé in contumaciam provede (§ 156 с. ř. s.).
γγ) Dostaví-li se sukcessor, pokud se týče, representant zaniklého procesního subjektu nebo je-li jich více, alespoň jediný z nich, nutno dále rozeznávati:
buď uznají svoji povinnost a právo na místě strany odpadlé v rozepři vstoupiti nebo
legitimací svojí k jednání za stranu tuto popírají.
V případě prvém prohlásí soudce řízení za znovu zahájené a může, jak tomu jest v případě ad ββ ihned při tomto roku jednati a rozhodnouti ve věci samé (§ 157 с. ř. s.).
V případě druhém musí soudce tvrzení strany, která se pokračování v řízení domáhá, i odpor strany druhé učiniti předmětem jednání ústního, po jehož ukončení zkoušeje předvedené průvody má uvážiti, je-li odpor strany druhé proti ujeti se řízení důvodným či nikoli.
Nařídí-li pokračování v jednání, může, je li věc tak jasna, že eventuelní stížnost strany zajisté bez výsledku zůstane, ihned při témže roku, předsevzíti jednání in merito, a zdráhá li se zástupce pozůstalosti (resp. zaniklé osoby právnické) projednávati, postupuje in contumaciam.
Je-li otázka, má-li býti v řízení pokračováno, pochybnou, vyčká právní moci svého rozhodnutí (§ 157 c. ř. s.).
Poněvadž ve všech uvedených případech representant zaniklého procesního subjektu nikoli jménem vlastním, nýbrž toliko jako zástupce strany původní v proces vstupuje, nemůže zníti rozsudek na jméno jeho, nýbrž jen na jméno této.
b) Nastalo li přerušení sporu dle § 158 c. ř. s., jest třeba k faktickému ujetí se sporu, aby nový zákonný zástupce strany za pokračování v rozepři zažádal t. j. předkládaje průkaz o svém zřízení jako zástupce strany položení roku resp. ustanovení nové lhůty navrhoval (§ 164 c. ř. s.).
Neučiní-li tak, může strana druhá, prokazujíc, že důvod přerušení odpadl, navrhnouti, aby byl nový zákonný zástupce povolán k roku, při němž by se projednalo o otázce, má-li se zákonný zástupce rozepře ujati čili nic (§§ 166, 158, 164 c. ř. s.).
Vysloví li soud povinnost k tomu, může ihned jako v případě ad a) uvedeném ve věci samé projednávati eventuelně rozsudek ob contumaciam vydati.
V ostatním platí totéž, co shora uvedeno.
c) O pokračování v rozepři konkursem přerušené bylo již shora pojednáno.
d) Zemřel li advokát nebo práva substituce pozbyl, třeba zříditi pro rozepři advokáta nového (§ 160 c. ř. s.). Právo k tomu přísluší ovšem toliko straně samé. Jestli však strana v příčině této jest liknavou, může odpůrce u soudu, u něhož právě rozepře v době přerušení jest vedena, tedy u soudu procesního resp. u instance opravné navrhovati, aby jí bylo uloženo, do určité lhůty advokáta zříditi. Neustanoví-li strana ve lhůtě této advokáta nového, jenž plnou moc soudu předložiti má, pokládá se po zákonu řízení uplynutím lhůty této za zahájené a v rozepři jedná se tak, jakoby vůbec strana v rozepři advokátní bez advokáta vystupovala, což dle § 133 odst. 3 c. ř. s. nejednání vůbec se rovná. Dostaví-li se tedy po uplynutí zmíněné lhůty strana osobně bez advokáta k položenému roku, pokračuje se, jakoby vůbec se nedostavila a vznesla-li nějaké podání bez podpisu advokáta, vrátí se jí dle § 37 odst. 2 c. ř. s.
e) Při t. zv. justicium jest nutno, aby soud opětně činnosti své válkou nebo jinou elementární pohromou přerušené se ujal (§ 161 c. ř. s.) a při přerušení dle § 162 c. ř. s. nastalém se žádá, aby překážka odpadla t. j. aby buď přestala válka nebo strana vystoupila z vojenských služeb, nebo aby místo pobytu strany, jež z dopravy bylo vyloučeno, se soudem opět v řádné spojení přišlo (§ 162 c. ř. s.).
V obou těchto případech jest třeba k pokračování v řízení návrhu alespoň jedné z obou stran, o kterém soud bez předchozího ústního jednání, předsevezma šetření k objasnění věcí potřebná, rozhodne.
f) Ve všech ostatních případech přerušení řízení, které nastává výrokem soudu, žádá se k dalšímu pokračování v řízení, aby příčina přerušení působící odpadla t. j. aby otázka prejudicielní, do jejíhož rozřešení bylo řízení zastaveno, byla právoplatně rozhodnuta.
Pouze vyjímkou, totiž v případech §§ 190 a 191 c. ř. s. (závislost sporu na rozhodnutí soudu nebo úřadu správního o existenci nebo neexistenci jistého pr. poměru nebo na rozhodnutí otázky trestní zahájení sporu o přípustnost intervence) může soud dříve, než rozhodnutí bylo vydáno, vyslovené přerušení řízení zrušiti, jestli výrok jeho přerušení nařizující nestal se zatím podaným rekursem předmětem rozhodování instance vyšší (§ 192 odst. 2 c. ř. s.).
4. Řízení k ujetí se přerušeného sporu.
a) Návrh.
Ve všech případech § 161 vyjímaje vyslovuje soud pokračování v řízení přerušeném buď k návrhu stran nebo z moci úřední (§ 152 odst. posl., 164 с. ř. s., 192, 546 odst. 2. с. ř. s.).
Pokud k tomu jest potřeba návrhu, jest jej učiniti u toho soudu, u kterého rozepře v době, kdy důvod přerušení nastal, se nalézala, tedy u soudu procesního, nebo nastalo li přerušení během řízení opravného, u soudu odvolacího resp. dovolacího (§§ 164, 192, 546 odst. 2 c. ř. s.). Navrhovatel má prokázati (§ 274 c. ř. s.), že důvod přerušení spůsobivší pominul.
Pokládá-li soud průkaz tento za nedostatečný, může o návrhu před rozhodnutím vyslechnouti odpůrce nebo vhodná šetření zavésti (§ 165 c. ř. s.). Ústní jednání o návrhu tomto dopouští se jen v případě §§ 155 a 158 c. ř. s. (srvn. § 166 odst. 1. c. ř. s.).
b) Rozhodnutí.
Rozhodnutí o pokračování v řízení vydává při soudech sborových senát, při soudech okresních samosoudce (§ 190 a násl. a nadpis § 187 c. ř. s.). (Toliko příkaz, aby byl v případě § 160 c. ř. s. zřízen nový advokát, má vydati předseda senátu, § 160 odst. posl. с. ř. s.) Rozhodnutí vynáší se ve formě usnesení. V ně má pojati i pohrůžku následků, které strany mají stihnouti, jestli příkazu soudního, pokračování v řízení vyslovujícího neuposlechnou (§ 166 c. ř. s.).
Vyjímkou není pohrůžky této zapotřebí v případě § 155—158 t. j. při ujetí se řízení smrtí strany nebo změnou v osobě zákonného zástupce přerušeného, bylo-li hned jednáno při roku o návrhu na obnovení řízení položeném, poněvadž bylo příslušné poučení suksessoru resp. repraesentantu strany odpadlé v předvolání k roku tomuto dáno (§ 155 c. ř. s.).
V usnesení pokračování jednání nařizujícím má býti stanoven okamžik, kterým spor za znovu zahájený má býti pokládán (§ 166 c. ř. s.).
Nutnost toho však odpadá:
α) bylo-li zahájeno jednání ve věci samé hned při roku k projednávání o návrhu na pokračování v rozepři učiněném v případech §§ 155—158 c. ř. s.
β) jest-li soud sám klade k pokračování rozepře rok, poněvadž rokem tímto spor dále se ubírá. (Srvn. Neumann: Comm. str. 422);
γ) jest-li strana, u které důvod přerušení nastal, navrhujíc pokračování v rozepři, současně předsebeře procesní úkon, pro který v okamžik nastalého přerušení právě lhůta běžela.
Neboť stanovení okamžiku ujetí se sporu má jen potud význam, pokud třeba počátek lhůt po přerušení nově jdoucích na jisto postaviti. To však odpadá, když úkon, pro nějž lhůta běžeti má, jest hned proveden. (Neumann: Comm. 1. c.);
δ) v případě § 160 c. ř. s., poněvadž se tu řízení po zákonu znovu tím okamžikem zahajuje, kterým se končí lhůta k zřízení nového advokáta daná.
c) Stížnost.
Proti usnesení, kterým se přerušení řízení vyslovuje, jakož i pokračování řízení dopouští, jest dovolen rekurs (§ 192 odst. 2 c. ř. s.).
Vyjímku z toho tvoří jen usnesení, kterým ať ex officio nebo k návrhu strany se přerušení řízení opravného pro podanou žalobu o obnovu zavádí (§§ 544, 545, 546 odst. 2 c. ř. s.).
III. Klid řízení. 1. Podmínky. Klid řízení předpokládá řádně projevenou, souhlasnou vůli obou stran po určitou dobu v procesu nejednati (§ 168 c. ř. s.).
Vůle tato může dojíti výrazu buď výslovně nebo mlčky.
Výslovně tím, že strany (nikoli pouhý vedlejší intervenient) dohodnutí své nechati řízení in suspenso soudu písemně »oznámí« nebo — při soudech okresních — ústně sdělí.
V případě posledním soud prohlášení toto buď protokolárně nebo jen zápisem ve spisech dle § 86 j. ř. zjišťuje.
Mlčky může býti vůle tato projevena tím, že strany k roku položenému k ústnímu projednávání se nedostaví. K jakému cíli bylo toto ústní projednávání ustanoveno, jest lhostejno. Nastáváť klid řízení netoliko, byl-li zmeškán rok k ústnímu přelíčení (§ 257 c. ř. s.), nýbrž i nedostaví li se strany k roku prvnímu (§ 239 c. ř. s.), k roku v řízení přípravném, pokud má býti při něm ústně projednáváno (§§ 250, 251 c. ř. s.), k roku dle § 155 a 158 c. ř. s. (srvn. shora) nebo k roku položenému dle § 398 c. ř. s. pro nepodání odpovědi.
Dle výslovného ustanovení zákona nenastává však klid řízení, bylo-li zanedbáno stání položené toliko k provádění důkazu (§ 289 odst. 2 c. ř. s.), nebo k publikaci rozsudku (§ 414 c. ř. s.), nebo nedostaví li se strany k roku položenému k ústnímu líčení odvolacímu (§ 491 c. ř. s.), pokud se týče dovolacímu (§ 509 odst. 2 c. ř. s.). Ve všech případech, kdy nedostavení se stran k roku klid řízení v zápětí má, rovná se nedostavení, když strany se dostavivší přes vyzvání soudcovo neprojednávají, nebo po vyvolání věci se vzdálí nebo tam, kde advokátů jest nezbytně třeba, osobně bez advokátů se dostaví (§ 133 c. ř. s.).
Srovnalá vůle stran může přivoditi klid ve všech rozepřích, vyjímaje rozepři o rozloučení a neplatnost manželství, ve kterých officiosnost řízení každou disposici stran vylučuje. (Srvn. Ott, str 381.).
2. Vyřízení.
Soud oznámení stran o klidu řízení beře na vědomí a každé další jednání ve sporu dotčeném zastaví.
Byl-li klid řízení spůsoben oznámením nebo neprojednáváním advokátů nebo jiných procesních zmocněnců, má soud o tom, že ho oznámení ono došlo, nebo že stání bylo zmeškáno, vyrozuměti netoliko tyto zmocněnce, nýbrž i strany samy a s těmito sděliti následky processuálné, kterými jest klid řízení provázen (§ 170 c. ř. s.).
3. Účinky klidu.
Účinky klidu řízení jsou v podstatě tytéž jako účinky přerušení, zejména platí i pro klid posl. odst. § 163 c. ř. s. (Jinak: Fürstl Comm. k § 168 с. ř. s.). Rozdíl spočívá toliko v tom, že nastalým klidem řízení běh t. zv. lhůt konečných (Nothfristen) se nezastavuje (§ 168 c. ř. s.).
Poněvadž za klidu řízení nižádný úkon provésti nelze, jest strana ze všech úkonů, k nimž konečná lhůta v době, kdy klid nastal, běžela, zejména ze všech opravných prostředků praecludována. (Srvn. Neumann: Comm. 434.)
Účinky tyto nastupují okamžikem, kdy ujednání o klidu řízení soudu došlo, pokud se týče, vyvoláním roku, ke kterému se strany nedostavily, nebo ukončením líčení, při němž strany neprojednávaly (§§ 168, 170, 133, 145 odst. 2 c. ř. s.), a trvají po celou umluvenou dobu, nejméně však tři měsíce (§ 169 c. ř. s.).
4. Pokračování v řízení.
K pokračování v řízení in suspenso ponechaném jest třeba, aby jedna ze stran [při litis consortium alespoň jeden ze společníků] (§ 15 odst. 1 c. ř. s.) po prošlé době klidu řízení za položení roku k ústnímu projednávání nebo nastal-li klid během lhůty, za ustanovení nové lhůty zažádala.
Podán-li byl návrh tento dříve, než 3měsíční zákonná nebo delší smluvená lhůta uplynula, má jej soud ex officio nebo k žádosti odpůrcově bez jednání zamítnouti a ustanovil-li již lhůtu nebo položil rok, bezúčinnost toho vysloviti (§ 169 c. ř. s.).
Rozhodnutí o pokračování v řízení, jakož i usnesení posléz vzpomenuté náleží při soudech sborových senátu (§ 140 c. ř. s.).
Proti výroku soudu v otázkách těchto vydanému přísluší stranám rekurs (§ 514 c. ř. s.).

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Všeobecný slovník právní. Všeobecný slovník právní. Díl třetí. Padělání peněz - pych vodní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1898, svazek/ročník 3, s. 901-914.