Právo válečné.

I. Pojem.
Činí se rozdíl mezi válečným právem v subjektivním smyslu jakožto právem ku válce a v objektivním smyslu jako právem ve válce. Právo ku válce, vésti válku má ráz vnitrostátní a mezinárodní. Předkem jest to vnitřní záležitostí státu, komu přísluší vésti válku jakožto zástupci státu. Podle čl. 4 stát. zákl. zák. ze dne 21. prosince 1867, č. 145 ř. z. přísluší právo toto císaři, který má též vrchní rozkaz nad celou ozbrojenou mocí říše.
V nevlastním slova smyslu rozumí se právem válečným soubor válečných zákonů v rámci vojenského zákona trestního, k nimž náležejí však nejen ustanovení o trestných činech, jež mohou být spáchány pouze ve válce (ku př. kořistění, drancování), nýbrž spadají sem též ustanovení o trestných činech, jichž lze se sice dopustiti i v míru, pro které však platí tužší a přísnější ustanovení trestná vzhledem ku tíži porušení povinností, důležitosti splnění povinností nebo vzhledem ku následkům porušení povinností ve válce.
V rakouském trestním vojenském řízení rozumí se konečně právem válečným porotčí soud povolaný k rozsuzování trestných sporů vyššího řádu, pokud se týká, vojenský sborový soud 1. instance zřízený a soudící v závěrečném projednávání takovýchto sporů (§§ 223 a násl. voj. zák. trest.).
Za válečnou stranu a sice veřejnou válečnou stranu, tedy za subjekt k válce oprávněný ve smyslu práva mezinárodního platí bezpodmínečně toliko samostatné státy.
Jelikož po základních zákonech státních (zák. ze dne 21. prosince 1867, č. 146 ř. z.) válečnictví jest společnou záležitostí království a zemí na říšské radě zastoupených a zemí koruny uherské, jeví se býti na venek válečnou stranou toliko celé rakousko-uherské mocnářství, nikoli však jednotlivé části říše.
Toliko v nevlastním slova smyslu pokládá právo mezinárodní za válečnou stranu i povstalce, pokud nejde o přechodné nebo lokalisované povstání, nýbrž o organisovanou moc válečnou vystupující jako moc státní.
Vlastnímu státu volno jest ovšem jednati s organisovanou mocí odbojnou, jako se stranou válečnou prve, než některý jiný stát uznal ji za moc válečnou.
Nehledě k organisovanému odboji a ku válce občanské jeví se válka jako souhrn opatření ku odčinění bezpráví nebo ku vymožení nároku jistého se zbraní v rukou jakožto nejkrájnější svépomoc státu vůči státu jinému. Na povaze »oprávněné« války ničeho nemění, zda nejkrajnějším opatřením fysického boje předcházely mírnější prostředky svépomoci (retorse, repressalie, embargo, blokáda atd.) a zda dožadováno se přátelského zakročení třetího státu čili nic, a zda konečně příčina války byla skutečná či jen nastrojená; jenom když válku vede stát ku válce oprávněný a v rámci objektivního práva válečného. Právo válečné v tomto smyslu jest soujmem všech zásad práva mezinárodního, které v případu války upravují poměr válčících stran a států nesúčastněných (neutrálních). Pokud zásady tyto týkají se užívání prostředků a šetření mezí ve smyslu moderního válčení, označují se jako zvyklost válečná, kdežto raisonou válečnou nazývá se překročení zvyklosti válečné, které vyvoláno bylo nezbytnou (nejkrajnější) nutností nebo v odvetu za nepřátelské chování příčící se zásadami práva mezinárodního, avšak vybočení to obmezuje se vždy jen na míru nejnutnější.
II. Co do zvyklostí válečných rozhodnými jsou nyní mezinárodní úmluvy a nařízení státem vydaná; k těmto mezinárodním úmluvám přináleží:
1. pařížská deklarace ze dne 16. dubna 1856, jíž odstraněno lapačství a obmezeno právo námořského kořistění;
2. ženevská konvence ze dne 22. srpna 1864 o zmírnění osudu vojínů poraněných v poli a
3. petrohradská konvence ze dne 29. listopadu až do 11. prosince 1887 o zapovědí užívání třaskavých střel pod určitou nejmenší (minimální) váhou. Nařízení státem vydaná nalézají se ve služebních předpisech pro c. a k. vojsko, zvláště II. díl z r. 1887 (o styku s nepřítelem, o chování se v boji a po boji, nakládání se zajatci atd.), v manifestech válečných a v instrukcích nejvyššího velitele válečného (císaře) svědčících vrchním velitelům vojsk. Opatření dle válečné raisony (ku př. prohlášení, že »pardonu« se přijalo nebo že »pardon« dán byl nebo odepřen, zapálení míst setrvavších v odporu atd.) činí velitel vojska na základě instrukce, která mu zvlášť byla dána, nebo — je-li nebezpečí v prodlení — na své vlastní zodpovídání mocí svého oprávnění.
III. Má-li se užíti práva válečného v objektivním slova smyslu, předpokládá se stav válečný. Antické slavnostní prohlašování války jako podmínka spravedlivé války vyšlo z obyčeje; ani později obvyklé válečné manifesty nebo podání ultimáta, konečně přerušení diplomatického spojení nejsou podstatnými formalitami, jimiž se válka prohlašuje; rozhodným jest toliko, aby skutečně nastoupil stav válečný.
Toto stanovisko mezinárodního práva sdílí též § 89 voj. zák. trest., dle něhož stačí ku stanovení počátku války a ku početí platnosti zákonů válečných rozkaz vyhlášený vojsku nebo též jenom oddělení vojska, nebo osazení lodí mužstvem náležejícím ku výzbroji válečného loďstva. Podobně končí však válečná perioda všeobecně dnem prohlášení dotyčného armádního rozkazu a pro jednotlivá oddělení tím dnem, kdy sproštěna byla své služby válečné nebo dopluje-li loď do přístavu určeného ku odzbrojení kterýmžto dnem eo ipso nabývají působnosti zákony v čas míru platné. V dobách našich nejsou praktickými více formální avocatoria, odvolací patenty ku poddaným žijícím v zemi nepřátelské. Dle § 143 zák. ze dne 28. června 1890, č. 137 ř. z. dopouští se zločinu ti, kdož neuposlechnou úmyslně třeba jen všeobecně povolacího rozkazu vydaného na rozkaz císaře ku doplnění vojska (stavu námořnictva nebo zeměbrany) na stav válečný. Zcela obdobně počítá též § 321 voj. zák. trest, do času válečného i onen čas, kde sice nedošlo k nijaké nepřátelské akci, avšak na bíledni jest, že učiněna byla vojenská opatření nebo zbrojení proti hrozícímu nepříteli. Úřední prohlášení válečného stavu, pokud se týká, rozšíření kompetence soudů vojenských na všechny civilní osoby, pokud jde o zločin nedovoleného verbovaní, svádění nebo přispění při činech porušujících povinnost služební, v kterou se vojín přísahou uvázal, dále pokud jde o zločin vyzvědačství a o jiné činy čelící proti moci válečné, určí ve smyslu § 7 zák. ze dne 20. května 1869, č. 78 ř. z. ministr spravedlnosti.
IV. Právo válečné činí rozdíl mezi příslušníky státní branné moci a mezi ostatními příslušníky nepřátelského státu. Jedině proti oněm vede se válka na život a na smrt; s ostatními (pokojnými) obyvateli nakládá se dle práva válečného jenom pokud jde o dodání nebo zadržení rukojmí válečných a pokud mají býti tito podrobeni trestním zákonům vojenským okkupantovým a konečně v majetkoprávní příčině, pokud jde o zabrání (konfiskaci) zbraní a náboje, o rekvisici movitých věcí k vydržování, ubytování a vyzbrojení vojsk а k účelům operačním, a věcí nemovitých ku provedení děl operačních. Toliko z nejposlednějších důvodů raisony válečné smí velitel dovoliti kořistění (na místech, která dlužno určitě naznačiti, a po dobu přesně stanovenou) a naříditi, že (ku bezpečnosti vlastního vojska) nesmí se nikdo více zajmouti, nýbrž že musí se každý ozbrojený nepřítel usmrtiti, ježto zvyklost válečná zapovídá usmrco- vati a poraniti nepřítele tasícího zbraň, při čemž za »nepřítele« považují se toliko příslušníci organisované branné moci, kdežto obyvatelé nepřátelské země na vlastní pěst’ zbrojící posuzují se jako odbojníci neboli harcovníci, a mohou být tedy po případě jako zločinci souzeni dle práva stanného.
Příslušníky státní branné moci rakousko-uherského mocnářství jsou osoby zařaděné do c. a k. armády, do c. a k. válečného námořnictva, do bosenské trupy, do c. a k. zeměbrany (mořebrany) a královské zeměbrany a do organisované domobrany Avšak i tyto části vojska požívají předností válečné strany jenom potud, pokud bojují dovolenými prostředky.
V. Dovolenými prostředky ve válce jsou: otevřená síla a lesť; síly nesmí se však užívati ani zbytečně ani ukrutně (ku př. usmrcovati bezbranné nebo k boji neschopné, užívati zbraní jedem napuštěných nebo bezúčelné bolesti způsobujících atd., při čemž nelze uchýliti se k nízké šalbě nebo věrolomnosti: jako užívati falešných praporů nebo uniforem ještě na počátku boje nebo přepadnutí tlup, kterým byl zaručen odchod ve volném průvodu).
Než také jenom osoby branného stavu lze bezvýjimečně v boji muž proti muži usmrcovati a poraniti, kdežto osoby nenáležející k stavu brannému nesmí se ojediněle napadati; uchopí-li se však osoby tyto zbraně, pozbývají nároků na ušetření ve smyslu válečného práva.
Z osob vojenských nenáležejících ku stavu brannému osvobozeni jsou od válečného zajetí duchovní, lékaři, lékárníci a pomocníci hojičů, mají-li odznaky ustanovené konvencemi. Ostatní osoby ku př. auditory, profosy atd. lze zajmouti, a podobně i ty civilní osoby, které obstarávají jakékoli, třeba jen nepřímé služby válečné jako ku př. ministři, diplomati, úředníci, běžci atd.
Válka může býti skončena buďto bez jakéhokoli formálného prohlášení tím, že se všestranně zastaví nepřátelství a obnoví poznovu mírný styk, nebo tím, že přemožená strana úplně a bezpodmínečně vzdá se vítězi a moc státní na něho přejde, nebo konečně tím způsobem, že se uzavře formálně mír. Tento způsob jest v dnešním právu mezinárodním nejobvyklejším. Prve než uzavřen jest mír, nastává klid zbroje, a na to následuje ratifikace ve formě smlouvy o míru spořádané ve článcích. (Viz též čl. »Postliminium« a »Neutralita«).

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Právo válečné. Všeobecný slovník právní. Díl třetí. Padělání peněz - pych vodní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1898, svazek/ročník 3, s. 708-711.