University a akademie

.
A. University.
1. Pojem.
University jsou vyšší veřejné vyučovací ústavy, jichž úkolem jest veškeré vědy pěstovati a jim vyučovati, akademické stupně a hodnosti udělovati a svoje záležitosti korporační — byť i za vlivu státní správy — autonomně spravovati; jsou to nejvyšší učeliště pro všechna vědecká odvětví a mají poskytovati průpravu k oněm povoláním, pro něž jednotlivé fakulty jsou určeny.
2. Dějinný vývoj.
Název »universita« (universitas) vyskytá se teprve počátkem 13. století; původně se jím označovala korporace vyučujících a učících se (universitas magistratorium et scholarium), kteří si vytkli za úkol různá vědecká odvětví proniknout), rozptýlenou látku jednotně a soustavně spořádat) a ovládnout) a ji pro různé obory vědecké užitečnou učiniti. Prvními vysokými školami byly právnické školy v Ravenne a Bologni a lékařská škola v Salerně; v korporaci se sestoupili nejprve právníci v Bologni. Zde jakož i v Salerně vyvinuly se na těchto školách svobodné od církve neodvislé vědecké korporace, jež usilujíce o dosažení jistých práv jevily snahu státi se mocí pokud možná samostatnou a na venek i uvnitř spořádanou, aby tím spíše mohly splniti svůj veliký úkol vědecký, jejž si byly vytkly. Ku zmíněným universitám druží se dále škola v Padavě a Oxfordě, z nichž první založili, jak se zdá, počátkem 13. stol. studenti z Bologně se vystěhovavší a druhou studenti Pařížští.
Záhy však snažili se papežové dosíci protektorátu nad těmito novými ústavy, opírajíce se o to, že až posud veškerá věda spočívala nepopřeně v rukou duchovenstva. Tak byly zejména exemce, jichž požívali příslušníci církve, vztaženy i na světské společníky university, kteříž v celku všichni, učitelé i žáci, byli ve stejném stáří z pravidla dospělejším, ba žáci druhdy bývali starší učitelů. Uvnitř byly university později organisovány dle národností. Tak byla v r. 1206 rozdělena universita pařížská ve čtyry národnosti (Galikáni, Pikardi, Normani a Angličané), k nimž náleželi nejen učitelé, nýbrž i žáci. Každá národnosť měla svůj zvláštní statut, své úředníky a svého představeného (prokuratora). Stanovy celé university, jež navrhovali zástupci jednotlivých národností, nesměly býti v odporu se zvláštními stanovami národností.
Úřad učitelský nebyl z počátku podroben žádnému obmezení, každý, kdo cítil k tomu chuť a povolání, vyučoval a snažil se získati si mezi žáky posluchače. Učitelové slavného jména volili si obyčejně nejmilejšího ze svých žáků za zástupce (praepositus), jenž v jejich nepřítomnosti za ně četl a po jich smrti z pravidla učitelskou stolici převzal. Znenáhla však nastoupilo na místě volného uvážení, dle něhož si studující učitele vybírali, formální volební právo a i to bylo obmezeno předpisem papeže Honoria (r. 1219), že jenom ti docenti mohou býti zvoleni za učitele, kteří obdrželi od biskupa k tomu povolení (licenci). Tím pozbyly university, dostavše se takto v jakousi odvislosť od církve, své samostatnosti. Záhy však nastal obrat v postavení universit; státní moc nemohla vůči ústavům takové důležitosti zůstati nečinnou a snažíc se vymaniti je z přílišného vlivu církve poskytla jim plnou svoji ochranu; s jedné strany zaručila jim neodvislost, s druhé strany však podrobovala je znenáhla vždy více nejvyššímu dozoru státnímu. Přes to však zaujímaly university i na dále, jsouce obdařeny zvláštními právy a výsadami, jakožto nositelky a hlasatelky vyšších věd, výlučné postavení.
Další vývoj universit vedl k jich rozdělení ve fakulty. K nejstarším universitám středoevropským náleží universita pražská (založená r. 1348 Karlem 4. a zhusta za nejstarší universitu německou prohlašovaná se 4 národnostmi: českou, polskou, bavorskou a saskou a pak universita vídeňská (založena r. 1365). Ústava obou těchto universit byla sestavena dle vzoru pařížské university, avšak moment národnostní i tu vůči fakultám ustupoval znenáhla v pozadí. Zřízení fakult souvisí těsně se zřízením různých akademických stupňů. V Paříži byly tři hlavní stupně akademické, z nichž každý však měl opět pododdělení, bakaláři, licenciáti a magistři (mistři); magistři byli z části doktory. Na mnohých universitách byl název »doktor« toliko pouhým čestným titulem, jinde však byl vyšším stupněm, s nímž byly též spojeny zvláštní příjmy. Nejvíce výsad požíval doktorát práv, jejž udělovaly italské university, na nichž se odevzdával doktorský klobouk způsobem zvlášť slavnostním a okázalým. Pro ústavu a vývoj universit měly zvláštní význam t. zv. koleje, v nichž se studujícím původně dostávalo volné výživy, vyučování a dozoru; první a nejslavnější z nich byla Sorbona. V těchto kolejích bylo domácně vědám vyučováno a na mravy a pilnost’ přísně dohlíženo.
Reformací způsoben byl převrat též v postavení universit. Kdežto až posud university se pokládaly za příslušenství církve, zmocnil se jich nyní zeměpán jako summus episcopus; slavní učitelové často povoláváni z ciziny a university učiněny ústavy státními. Docenti potvrzováni nyní nikoli papežem, nýbrž císařem. Rovněž shora zmíněné koleje se rozpadávaly; bylo zapotřebí nových přípravných škol pro vyšší učení a zakládány tudíž nové ústavy pro přípravné studium pro university (školy klášterní, gymnasia a pod.). Následkem této nové organisace zmenšil se sice počet studujících na jednotlivých vysokých školách, avšak rozhodný prospěch její záležel v tom, že přicházela nyní na studie universitní mládež potřebnými vědomostmi opatřená. Na aktivní účastenství studujících v ústavě university nebylo ovšem nyní vůbec pomýšleno; studenti byli toliko akademickému úřadu podrobeni. Naproti professorům placeným bylo dovoleno i jiným neplaceným učitelům, jakmile splnili zákonné podmínky, na universitě čísti; tito poslední sluli soukromými docenty, kdežto profesoři se nazývali professores publici. Mezi soukromými docenty a profesory byli professores publici extraordinarii (veřejní profesoři mimořádní naproti professores publici ordinarii), kteří od státu zčásti byli sice též placeni, avšak podobně jako soukromí docenti neměli ani místa ani hlasu v senátě, nejvyšším správním úřadě university. Zákonodárství ohledně universit přešlo od doby, kdy se staly ústavy státními, rovněž na stát. Zákony státem vydané, jichž návrhy byly předloženy senátu k podání dobrozdání, byly rovněž senátu odevzdány k publikaci a provedení. Akademickou moc policejní a disciplinární vykonávaly původně zvláštní soudy universitní, později senát sám. Rektory byli v Německu — ovšem toliko dle jména — jednotliví zeměpánové; jelikož však tito sami správu universit vésti nemohli, byli od senátů voleni střídavě z jednotlivých fakult dle určitého pořadí vždy na semestr (půlletí) nebo na rok prorektoři, kteří všeobecné práce řídili a sezením senátu předsedali. Prorektoři měli titul »magnificence« a zaujímali jakožto zástupci zeměpána důležité místo. Každé fakultě stál v čele děkan z jejího středu na čas volený a děkanové všech čtyř fakult tvořili zhusta pro záležitosti méně důležité užší radu (užší senát) po straně prorektora.
Rok 1848 oživil opět veškerá přání a opravné snahy universit se týkající a učitelé i studující podnikli kroky k jich uskutečnění; k tomuto cíli byl svolán akademickým reformním spolkem v Jeně universitní kongres, kterýž se skutečně ve dnech 21. až 24. září 1848 za účastenství zástupců téměř všech evropských universit pod předsednictvím tehdejšího kancléře Wächtera odbýval. Hlavními předměty porady byla svoboda učení a vyučování, úprava zkoušek a ústava universit. (Srv. spis Meinerův Entstehung und Entwickelung der Universitäten.)
Pokud se týče rakouských universit, příslušela jim ještě v 18. stol. soudní moc nad jejími členy a správa a užívání rozsáhlého majetku. Za císaře Josefa 2. (1783) bylo akademické soudnictví zrušeno a akademickým úřadům ponechána toliko disciplinární moc nad studujícími. V této polovině říše jest nyní 8 universit: Kromě české university v Praze (zal. 1882) pět německých a sice ve Vídni, v Praze, Štýrském Hradci (1563), Innomostí (1675), Černovicích (1875, tato má toliko 3 fakulty, lékařská fakulta chybí) a dvě polské, v Krakově (1364) a ve Lvově (1661).
3. Ústava rakouských universit.
Zákonodárství o universitách náleží ke kompetenci říšské rady (zákl. z. st. ze dne 21. prosince 1867 č. 141 ř. z. o zastupitelstvu říšském, §11 lit. i). Zákon o organisaci universit ze dne 27. dubna 1873 č. 68 ř. z. obsahuje v podstatě následující ustanovení: Fakulty pozůstávají ze sborů učitelů a ze zapsaných (immatrikulovaných) posluchačů. Ke sboru učitelů každé fakulty náležejí veškeří řádní i mimořádní profesoři, soukromí docenti a učitelé v užším smyslu slova. Profesory jsou učitelé státem trvale zřízení, soukromí docenti jsou učitelé státem připuštění. Úřady akademickými jsou: akademický senát, děkanáty a sbory profesorské 4 fakult.
1. Akademický senát jest nejvyšším úřadem akademickým; skládá se z rektora university, prorektora (rektora předešlého studijního roku), čtyř děkanů a čtyř proděkanů (děkanů předcházejícího roku stu- dijního a konečně ze čtyř senátorů na 3 léta volených (po jednom z každé fakulty); senát jest dozorčím úřadem nad universitními záležitostmi, vlastním úřadem disciplinárním a nejvyšší instancí ve příčině rozhodnutí děkanů a profesorských sborů. Jako dozorčí úřad může senát v jednání sborů fakult nahlížeti a usnesení jejich si vyžádav zároveň bez prodlení rozhodnutí ministerstva zastaviti; senát rozhoduje kompetenční spory mezi jednotlivými sbory profesorskými; spory mezi těmito a senátem samým rozhoduje ministerstvo; senát konečně řídí svoje vlastní správní záležitosti. V čele senátu stojí rektor — hlava university — kterýž má vůči senátu táž oprávnění jako děkan vůči sboru profesorskému a jest zodpověděn za jednání akademického senátu. Rektor se volí vždy na rok; zástupcem jeho jest odstupující rektor jakožto prorektor. Převzetí hodnosti rektora děje se slavnostním způsobem (installace); rektor a děkani mají jako zevnější odznak své hodnosti úřední řetězy.
2. Obor působnosti fakult resp. profesorských sborů:
Úkolem jich jest
a) pečovati o studijní plán na zákonném základě zbudovaný;
b) pečovati o vědecká zařízení a prostředky pomocné (semináře,
ústavy atd.), pokud se nemají o ně starati jich správcové;
c) podávati návrhy ministerstvu vyučování na obsazení uprázdněných stolic učitelských;
d) dozor nad zapsanými studenty;
e) udělovati doktorát pod autoritou university;
f) podávati dobrozdání o příslušných předmětech;
g) propůjčovati veniam docendi proti potvrzení ministerstva.
Představenými fakult jsou děkani (na rok volení), kteříž obstarávají běžné záležitosti, k jichž vyřízení není zapotřebí usnesení profesorského sboru, předsedají sezením profesorských sborů a jsou (jak již bylo podotknuto) členy senátu. Sbor profesorský skládá se z řádných profesorů fakulty, dále z profesorů mimořádných, pokud jich počet nepřesahuje polovici počtu řádných profesorů a ze dvou zástupců soukromých docentů. Řádní profesoři liší se od mimořádných tím, že mají plné právo volební aktivní i passivní a neobmezené právo býti členy zkušební komise při přísných zkouškách (rigorosech), kdežto volitelnosť mimořádných profesorů jest obmezena, ke sboru profesorskému náležejí jen s obmezením shora naznačeným a při přísných zkouškách mohou zasedati toliko v zastoupení řádných profesorů. Profesoři honorovaní jsou akademičtí učitelé, kteří mají právo za kolejné na universitě přednášeti, nejsou však členy sboru a nemají vůbec ostatních práv profesorů. Soukromí docenti jsou učitelé, jimž fakulta na základě habilitačního aktu přiznala vědeckou způsobilost vyučovati; udělení této t. zv. venia docendi musí býti potvrzena ministerstvem. Konečně jsou na universitách ještě jiné síly učitelské, kteréž se označují jako učitelé nebo lektoři, jež přednášejí o jednotlivých předmětech odborných, zejména o hudbě, těsnopisu, cizích jazycích a pod. Tito dostávají odměnu přímo od posluchačů; zřizují se též pro odbory, jimž dle okolností též profesoři vyučují a slují pak honorovanými docenty (na př. pro státní účetnictví). Konečně bývají ještě adjunkti na bohoslovecké a asistenti na lékařské a filosofické fakultě, zejména při těch stolicích, s nimiž jest spojena činnosť klinická nebo experimentální. Zák. ze dne 31. prosince 1896 č. 8 ř. z. ex 1897 a prov. nař. ze dne 1. ledna 1897 č. 7 ř. z. byli asistenti na universitách, vysokých školách technických a jiných státních ústavech vyučovacích uznáni za úředníky státní předpokládajíc, že jsou rakouskými státními občany. Jmenováni jsou sborem profesorským a sice vždy na 2 roky, v celku však nejvýše na 6 let; po uplynutí 6 let mohou býti opět ustanoveni toliko ministerstvem.
3. Studující na universitě (akademičtí občané) jsou buď imatrikulovaní (řádní posluchači) nebo neimatrikulovaní (posluchači mimořádní). Toliko řádní posluchači jsou členy fakulty a mohou dosáhnouti stupňův akademických. Za mimořádné posluchače mohou býti zapsáni, kdož, aniž by byli snad absolvovali gymnasium, přiměřené předběžné vzdělání prokáží a 16. rok věku svého dokonali. Zvláštní třídu mimořádných posluchačů tvoří farmaceuti. Kdo chce býti zapsán na rakouské universitě jako řádný posluchač, má předložiti maturitní vysvědčení nebo přestupuje-li s jedné university na jinou, universitní vysvědčení o odchodu z oné university nebo průkaz, že v předcházejícím semestru (běhu) na jiné fakultě téže university byl imatrikulován. Příslušníci cizích států mohou býti na rakouské universitě imatrikulováni, mají-li v celku týž stupeň vzdělání, jaký se žádá od rakouských studujících. Zápis do přednášek děje se pro každý semestr zvlášť. Základ zápisu tvoří přihlašovací knížka (index lectionum), v níž se též návštěva přednášek potvrzuje. Aby studujícímu mohl býti semestr vpočten do předepsané studijní doby, musí býti zapsán a navštěvovati z pravidla tolik kolegií, jež obnášejí průměrně nejméně 10 hodin týdně. Povinností studujících jest v prvé řadě zachovávati akademické zákony a přednášky pravidelně navštěvovati.
Porušení těchto povinností trestá se disciplinárně dle platného discipl. řádu (výn. min. ze dne 13. října 1849 č. 416), kterýž rozeznává tyto tresty:
a) Napomenutí a výstrahu udělenou děkanem v soukromí nebo před učitelským sborem;
b) důtku rektorem vyslovenou před akademickým senátem;
c) t. zv. consilium abeundi, t. j. důtka zostřená výhrůžkou relegace v případě opakování ;
d) relegaci (vypovězení) z university na 1 až 4 semestry nebo na vždy; zdali relegovaný může býti přijat na jinou universitu, o tom rozhoduje příslušná fakulta, proti jejímuž rozhodnutí může relegovaný podati stížnosť k senátu;
e) konečně relegaci na vždy ze všech rakouských universit. Tento trest akademické úřady toliko navrhují a vyslovuje jej pak ministerstvo vyučování. Uložené tresty se zachovávají v evidenci a vyznačují se v ohlašovací knížce studujících.
4. Studijní řády.
Zákl. z. st. ze dne 31. prosince 1867 č. 142 ř. z. o všeobecných právech občanů státních ustanovuje: 142/1867 ř. z.. Na universitě jest tudíž svoboda učení a vyučování. Svobodě vyučovací dlužno v tom smyslu rozuměti, že učitel může vědeckou látku přednášeti dle svého přesvědčení a způsobem, který se mu zdá býti nejvhodnějším; vedle toho jest učiteli volno vedle kolegií povinných (obligátních) odbývati též kolegia speciální. Svoboda učení jeví se toliko v tom, že studující mohou kromě obligátních kolegií navštěvovati dle své vůle i kolegia jiná a že mezi více učiteli téhož předmětu mohou voliti. Jinak však jest svo- boda učení a vyučování na universitách (vyjímající fakultu filosofickou) studijními řády obmezena. V tom ohledu platí pro bohosloveckou fakultu min. nař. ze dne 29. března 1858 č. 50 ř. z., pro právnickou fakultu zák. ze dne 20. dubna 1893 č. 68 ř. z. a min. nař. ze dne 24. prosince 1893 č. 204 ř. z., pro lékařskou fakultu min. nař. ze dne 15. dubna 1872 č. 57 ř. z. a min. nař. ze dne 1. června 1872 obsahující ustanovení o zařízení studia lékařského.
1. Studia právnická a státovědecká (zák. ze dne 20. dubna 1893 č. 68 ř. z.):
a) Absolvování studií: Právnická a státovědecká studia, pokud jimi má býti nabyta způsobilost’ k veřejné službě, musí býti konána na některé právnické a státovědecké fakultě po určitou dobu. Doba studijní obnáší nejméně osm pololetí, z nichž nejméně tři buďtež odbyta před vykonáním historickoprávní zkoušky státní, ostatní pak pololetí, avšak nejméně čtyři, po vykonání zkoušky této. Avšak do této doby studijní včítáno buď pololetí toliko tenkráte, jestliže byl zachován počet přednáškových hodin stanovený cestou nařizovací (§ 3 nař. min. kultu a vyučovací ze dne 24. prosince 1893 č. 204). Rovněž zůstaveno určení ministra vyučování, pokud studijní čas, na jiné fakultě nežli právnické a státovědecké nebo na některé cizozemské universitě strávený, může býti včítán do doby studijní (§§ 9 a 10 cit. nař.). Připuštění ku theoretickým zkouškám státním jest podmíněno kromě studijní doby návštěvou předepsaných přednášek (obligátních kolegií), připuštění k soudní a státovědecké zkoušce státní kromě toho i průkazem, že historickoprávní zkouška byla s prospěchem vykonána. Obligátními jsou tyto discipliny: pro připuštění k historicko- právní zkoušce státní právo římské, církevní a německé (dějiny pramenů právních a práva veřejného, dějiny a systém práva soukromého) a rakouské říšské dějiny (dějiny státního vývoje a veřejného práva), pro připuštění k soudní a státovědecké zkoušce státní: rakouské právo soukromé, rakouské právo obchodní a směneční, rakouské civilní řízení soudní, rakouské právo trestní a řízení trestní, všeobecné a rakouské státní právo, nauka správní a rakouské právo správní, nauka o národním hospodářství a národohospodářská politika a konečně finanční věda se zvláštním zřetelem k rakouskému zákonodárství finančnímu.
b) Zkoušky:
α) Kolokvia (semestrální zkoušky z jednotlivých předmětů) konají se u příslušného docenta; tyto zkoušky nejsou povinnými a skládají se ku zvláštním účelům, zejména k průkazu o prospěšném studiu (za účelem osvobození od kolejného, dosažení nadací a pod.).
ß) Zkoušky státní (srv. tento čl.),
γ) Rigorosa (přísné zkoušky). Aby kdo mohl dosáhnouti doktorátu práv, musí složiti tři přísné zkoušky, z nichž první obsahuje právo římské, církevní a německé, druhá rakouské právo civilní a procesní, právo obchodní a směnečné a rakouské právo trestní i s trestním řízením, a třetí konečně obecné a rakouské právo státní, právo mezinárodní a politickou ekonomii.
Rigorosa se mohou odbývati teprve v posledním měsíci čtyřleté doby studijní nebo po úplném jejím odbytí.
2. Lékařská studia.
Pro absolvování lékařských studií jest předepsána doba 5 let; zkoušky dělí se ve zkoušky přípravné a v rigorosa. Kandidát, kterýž s výsledkem odbyl rigorosa, stává se doktorem veškerého lékařství. Zkoušky přípravné skládají se během 5 let lékařského studia. Rigorosa jsou veřejná a účinkuje při nich jako zástupce vlády vládní komisař. První rigorosum obsahuje fysiku, chemii, anatomii a fysiologii a může býti odbyto již během universitních studií. Druhé rigorosum obsahuje obecnou pathologii a therapii, pathologickou anatomii, farmakologii a vnitřní lékařství a předpokládá odbytí prvého rigorosa. Třetí regirosum obsahuje chirurgii, oční lékařství, gynekologii a soudní lékařství. Každé rigorosum skládá se z části praktické a theoretické. Vídeňské noviny (Wiener Zeitung) uveřejnily v roce 1896 usnesení ankety pro reformu medicínských studií a zkoušek, jež v podstatě vrcholí v těchto zásadách: Studijní doba 10 semestrů nebudiž prodlužována; nauky přírodopisné nebuďtež příště předmětem ani povinných kolegií ani zkoušek. Buďtež zavedena obligátní kolegia a stanovena jakožto podmínka vpočtení pololetí do studijní doby návštěva nejméně 20 hodin vyučovacích týdně, kterýžto počet však budiž pro pololetí, v nichž se skládají zkoušky, přiměřeně snížen. Přírodovědecké a lékařské nauky by měly tvořiti dvě oddělené skupiny studijní; po absolvování desátého semestru buďtež složeny dvě přísné zkoušky, jež tvoří druhé a třetí rigorosum. Ohledně mediků, kteří mají odbýti jednoroční dobrovolnickou vojenskou službu, budiž učiněno opatření, aby po odpočtení vojenské doby služební rovněž v 10 semestrech studie mohli ukončiti. Doktoři veškerého lékařství, kteří chtějí dosáhnouti t. zv. venia practicandi, buďtež povinni stráviti po promoci jeden rok ve službě nemocniční, do kteréžto doby se jim však včítá pololetní služba vojenská, kterouž strávili jakožto lékaři ve vojenských nemocnicích.
c) Studia filosofická: K dosažení doktorátu na filosofické fakultě některé university v královstvích a zemích v říšské radě zastoupených jest zapotřebí předložení vědeckého pojednání a odbytí přísných zkoušek (rigoros).
Kandidát musí především prokázati, že po 3 léta jako řádný imatrikulovaný posluchač navštěvoval některou tuzemskou nebo cizozemskou universitu. Výjimečně může býti takovýto průkaz nahražen k návrhu dotyčného profesorského sboru povolením ministra vyučování. Thema psaného nebo tištěného pojednání, jež kandidát dle libosti si může zvoliti, má býti vzato z některého oboru k filosofické fakultě náležejícího. Obě filosofická rigorosa lze skládati teprve po aprobaci tohoto pojednání; jedno rigorosum obsahuje filosofii, druhé dle volby kandidátovy různé odborné skupiny a sice dějiny ve spojení s klasickou filologií, klasickou filologii ve spojení s dějinami klasického světa; mathematiku a fysiku nebo jeden z těchto předmětů s chemií, zoologii, botaniku nebo mineralogii s mathematikou, fysikou nebo chemií. Rigorosa lze skládati teprve po odbytí tříletého studia universitního.
d) Studia theologická. Viz čl. Theologie.
5. Stupně akademické.
Nejvyšším stupněm akademickým jest doktorát, jenž se uděluje po složení rigoros slavnostním aktem promoce, při níž se kandidátu odevzdává též doktorský diplom. Zvláštním vyznamenáním jest promotio sub auspiciis imperatoris, kteréž se koná u přítomnosti zástupce císařova, jenž též odevzdá promovanému prsten jakožto dar císařův. Užívati titulu »doktorand« bylo studujícím, kteří neodbyli ještě zkoušek k dokto- rátu potřebných, výn. min. kultu a vyuč. ze dne 15. ledna 1897 č. 1754 zapověděno. Doktorátu jest zapotřebí k dosažení docentury na některé fakultě; doktorát práv jest pravidelnou podmínkou provozování advokacie, doktorát medicíny opravňuje sám o sobě k samostatnému vykonávání lékařské praxe. Každý doktorát dosažený na tuzemské universitě uděluje volební právo do zastupitelských sborů bez ohledu na placení daně. Též cizozemské doktorské diplomy se uznávají za jistých podmínek za platné; tato t. zv. nostrifikace jest upravena min. nař. ze dne 6. června 1870 č. 240 ř. z. Menší akademické stupně, kteréž akademické úřady udělují, jsou licenciát a bakalaureát na fakultě theologické a hodnost magistra farmacie. Úřad kancléře na pražské a vídeňské universitě, jejž zastává vždy kníže arcibiskup, jest obmezen toliko na katolickou fakultu theologickou. Sbory doktorské na universitě pražské a vídeňské nejsou již částmi fakulty a university a pozůstávají dále jako samostatné korporace.
6. Kolejné.
Z pravidla mají všichni studující zapraviti kolejné za každé jednotlivé kolegium, do něhož jsou zapsáni. Kolejné připadá dotyčnému docentu a vybírá se na theologických fakultách toliko ohledně specielních kategorií posluchačů; pravidelně jest vyměřeno nejnižším obnosem 1 zl. 5 kr. r. m. za 1 hodinu v týdnu, mohou však býti čtena zvláštní kolegia i za kolejné vyšší. Studující mohou býti od kolejného zcela nebo z polovice osvobozeni, prokáží-li bezúhonné chování, skutečnou nemajetnost a výtečný prospěch ve studiích.
Zákonem ze dne 19. září 1898 č. 167 ř. z., jímž byly upraveny platy universitních profesorů, bylo kolejné zachováno, avšak z největší části sestátněno, t. j. za příjem státu prohlášeno, a toliko učitelům neplaceným bylo ponecháno. Důvody, jež pohnuly vládu ke zrušení kolejného, vyložil ministr Gautsch v poslanecké sněmovně; mezi jiným poukázal k tomu, že dva vynikající profesoři evropského jména na vídeňské universitě vyučující mají z kolejného příjem zcela nepatrný a sice jeden 350 zl. a druhý dokonce jen 11 zl., kdežto z druhé strany učitelé méně známí a méně vynikající na kolejném 8000 zl. a i více dostávají. Obavu, že by zrušením kolejného duševní svazek mezi Rakouskem a Německem byl porušen, prohlásil za neodůvodněnou; neboť zrušení kolejného nemůže nikterak vaditi tomu, aby vynikající mužové z Německa i na dále na naše vysoké školy byli povoláváni, jelikož soukromými úmluvami může býti úbytek na kolejném zcela snadno nahražen. Jest nutno, aby profesorům byl zabezpečen pevný důchod, kterýž by je chránil před nahodilými nehodami, jako na př. v případě delší nemoci, nutných cest na zotavenou atd. Konečně dovolával se ministr i ethických účinků zrušení kolejného na poměr mezi profesory a studenty, poukazuje k tomu, že student, který necítí na sobě tlak kolejného a má svobodnou volbu mezi kolegiemi, bude zcela jinak k profesorům pohlížeti než posavad a s druhé strany, že i konkurence mezi profesory nejsouc vázána žádnými zájmy hmotnými bude čistší a ideálnější; profesor bude i tak svoje povinnosti vůči posluchačům řádně plniti a rád přenechá posluchače i učitelům mimořádným a docentům. — Profesorům ustanoveným v době vydání cit. zák. ponechána však volnost rozhodnouti se pro podržení kolejného se služným dle norem dřívějších (§ 14 cit. zák.). 7. Připuštění žen ku studiu universitnímu.
Otázka ženské emancipace v tomto století živější pozornosti se domáhající vyvolala též otázku připuštění žen k studiu universitnímu, při čemž poukazováno zejména k tomu, že na mnohých universitách cizozemských ženy se studujícími mužskými úplně na roveň jsou postaveny. I rakouská správa vyučování musela touto otázkou se zabývati. Ministr Gautsch vyslovil se v r. 1896 v poslanecké sněmovně rozhodně ve prospěch studia žen a nař. min. kultu a vyučování ze dne 23. března 1897 č. 84 ř. z. byly ženy připuštěny jako řádné a mimořádné posluchačky na filosofických fakultách, jestliže prokáží rakouské občanství státní, dále jestliže dokonaly 18. rok svého věku a jestliže předloží maturitní vysvědčení z některého rakouského veřejného gymnasia. Za posluchačky mimořádné mohou býti zapsány, jestliže navštěvovaly ústav pro vzdělání učitelek, lyceum, vyšší dívčí školu nebo gymnasium. O nostrifikaci cizozemských lékařských diplomů, kteréž byly ženám uděleny, obsahuje bližší ustanovení min. nař. ze dne 19. března 1896 č. 45 ř. z.
B. Akademie.
Akademie jsou spolky, společnosti nebo ústavy založené k pěstování a podporování věd a umění. V Rakousku existují následující akademie: císařská akademie věd ve Vídni, akademie věd v Krakově, česká akademie císaře Františka Josefa v Praze, společnost k podporování německé vědy,, umění a literatury v Praze, král. česká společnost věd se sídlem v Praze, akademie výtvarných umění ve Vídni, c. k. umělecká akademie v Praze, konsulární akademie, Teresianum, vývozní akademie, dále horní akademie a obchodní akademie. Každá z nich má svůj zvláštní organisační statut.
1. Císařská akademie věd ve Vídni (zal. r. 1847) má za účel především samostatnou činností podporovati matematické a přírodní vědy, jakož i dějiny, linguistiku a nauku o starověku; skládá se ze dvou tříd a má členy čestné, skutečné a dopisující.
2. Akademie věd v Krakově (zal. r. 1872) skládá se z třídy filologické, historicko-filosofické a matematicko-přírodovědecké. Jednání a sdělení konají se v jazyku polském. Předním jejím úkolem jest pěstovati polskou řeč a literaturu a pátrati v oboru dějin Polska. Členové akademie jsou skuteční (domácí a zahraniční) a dopisující (rovněž domácí a zahraniční).
3. Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění v Praze (zal. r. 1890) dělí se ve čtyry třídy pro historii filosofie, práv a věd státních, pro matematiku a přírodní vědy, pro filologii (zejména k pěstování české řeči, literatury a dějin) a konečně pro umění a literaturu. Jednací řečí její jest pravidelně česká. Členové její jsou čestní, řádní, mimořádní a zahraniční.
4. Úkolem společnosti k pěstování německých věd, umění a literatury v Praze (zal. r. 1891) jest v přední řadě udělovati ceny (spisovatelům a umělcům) českým Němcům nebo v Čechách bydlícím německým spisovatelům a umělcům; obsahuje tři třídy a má členy řádné a dopisující.
5. Král. česká společnost nauk se sídlem v Praze má za účel sledovati pátrání v oboru veškerých věd a podporovati veškerá odvětví vědecká kromě theologie a positivní vědy právní.
6. Akademie výtvarných umění ve Vídni (zal. r. 1872, nový statut z r. 1888) slouží k pěstování umění a jest ve spojení s umě- leckou školou, kteráž se skládá ze všeobecné školy malířské, všeobecné školy sochařské a ze škol speciálních (i pro architekturu).
7. C. k. umělecká akademie v Praze jest jednou z nejmladších státních akademií a vznikla z původní pražské malířské akademie, jež trvala již téměř 100 let jako ústav soukromý až dnem 1. října 1896 do státní správy byla převzata. Pražská malířská škola byla založena v r. 1799 společností vlasteneckých přátel umění v Čechách v r. 1796 vzniklou. Prvním řiditelem jejím byl Josef Bergler, žák Rafaela Mengse a Marona. Zvláštnímu rozkvětu těšila se tato škola za vlivu hrabete Františka Thuna, jehož blahodárné působení na poli uměleckém — a to netoliko v Čechách — se chová v živé paměti. Akademie měla dříve spíše povahu kreslířské školy a skládala se ze školy elementární, antického sálu, atelieru a školy stavitelské. К řízení ústavu byl po té povolán Kristian Ruben z Mnichova, žák Korneliův. Z velkého počtu Rubenových žáků vyšel J. M. Trenkwald, kterýž po Eduardu Engerthovi, nástupci Rubenově, byl řiditelem pražské akademie. V letech 1880tých byla akademie nově organisována; na místě řiditelství zaveden rektorát a ve vyučování provedena zásada škol mistrů protivou k posavadnímu rozdělení třídnímu. V nové své formě obsahuje akademie školu přípravnou, 5 škol mistrů (profesorů Brožíka, Hynaise, Mařáka, Pirnera a Ženíška) a školu sochařskou pod vedením Myslbekovým. V čele ústavu jest kurátor, jímž bývá některá osoba z vysoce postavených přátel umění.
8. Teresianská akademie ve Vídni (zal. r. 1746) jest vychovávací ústav pro chovance navštěvující gymnasium a universitu. Při výchově jejich se béře zřetel zejména na státní službu a vzdělávají se vedle předmětů gymnasialních a vědách právních a státních i v moderních jazycích a potřebné obratnosti.
9. Horní akademie v Lubně a v Příbrami (stanovy z r. 1875) jsou vyšší odborné ústavy pro hornictví a hutnictví sloužící ke vzdělávání chovanců na úředníky horní a báňské, horní inženýry a úředníky horních úřadů.
10. Obchodní akademie v Praze, ve Vídni a ve Štýrském Hradci, námořní a obchodní akademie v Terstu poskytují vzdělání obchodní, poslední i námořnické; vedle nich jest ještě celá řada ústavů se stejnou tendencí obchodním akademiím podobných.
11. C. a k. konsulární akademie vznikla reorganisací někdejší akademie orientální a úkolem jejím jest poskytnouti všestranného vzdělání ke službě konsulární. Akademie tato po stránce jazykové liší se v oddělení (sekci) východní a v sekci západní. Sekce východní odchovává kandidáty úřadu konsulského na Východu (v užším smyslu) a učí se tam vedle předmětů všeobecné osnovy učební i tureckému jazyku (jakož i arabskému a perskému jakožto řečem pomocným). Studie pro veškery posluchače akademie vyměřeny jsou na dobu pěti let. Jednotlivým chovancům, již nastoupiti mají konsulární službu ve Východní Asii, dostává se dle potřeby specielního průpravného vzdělání (jmenovitě v řeči čínské) v posledních dvou ročnících. Rodiče nebo poručníci zamýšlející dostati své syny, pokud se týká, poručence do akademie konsulární, podejtež příslušnou žádost řádně kolkovanou svědčící ministerstvu císařského domu ve Vídni v řiditelství akademie nejdéle do 15. září. Ku přijetí se žádá: rakouské neb uherské státní občanství, maturitní vysvědčení z rakouského nebo z uherského gymnasia a konečně znalost němčiny a frančtiny.
12. Vývozní akademie c. k. rakouského obchodního musea ve Vídni: Z obchodních akademií, jichž počet v posledních letech utěšenou měrou vzrostl, vycházejí sice výteční účetní, korrespondenti a počtáři, nikoli však obchodníci v širším slova smyslu, kteří by měli světový názor o obchodu a rozhled v politické situaci, která začasté obchod úplně ovládá. A pokud jde i o naše konsulární zařízení, neosvědčilo se vždy měrou valnou; konsulové jsou diplomaty, politickými mandatáři, kteříž až v poslední řadě povinnost mají zastávati zájmy obchodu a osvojí si potřebných vědomostí k tomu teprve víceletou praxí; tam pak, kde obchodníkům obstarávati jest záležitosti konsulární, jdou v cestu jinaké potíže a překážky. A právě tuto mezeru, tento nedostatek odhodlala se vláda konečně zažehnati zřídivši ve Vídni akademii vývozní — vysokou to školu nebo-li universitu pro svět obchodní; zde nemají být vzděláni účetní, bankovní úředníci a pod., nýbrž mladí obchodníci s obsáhlými vědomostmi a bohatou zásobou názorů, příští chefové, prokuristé, ředitelé továren a pod. Uvádějíc ve skutek předůležitý ústav tento naznačilo ministerstvo obchodu úplně stanovisko své v příslušném výnosu svědčícím komorám obchodním a živnostenským. Akademie tato skládá se z běhu průpravného, dvou ročníků a z více kursů speciálních po neurčitou dobu trvajících. Hlavní důraz položen na studium řečí moderních a později snad zahájí se též přednášky v některé řeči východní; spolu pomýšlí se na zřízení vzorného komptoiru (pisárny), při čemž ovšem pěstovati se bude i účetnictví komorní. Daleko však důležitějšími jsou studia národohospodářská a zeměpisná s naukou o zboží, dále studia o celnictví a o smlouvách celních, o politice obchodní, konečně studia o tarifech a stycích všech států. Zvláštní kursy věnovány jsou odboru právnickému, vědě ústavní a správní, právu směnečnému a obchodnímu, konsulátnímu zřízení, pojišťovnictví a přednáškám o patentech.
Z uvedeného vysvítá, že přičiněním vlády založeno učiliště dosahu velikolepého a není si jiného přáti, leč aby splnění došel cíl, jemuž ústav tento věnován jest a jejž ministerstvo obchodu naznačuje samo asi těmito slovy: »Cílem zamýšleného ústavu jest poskytnouti dorostu vcházejícímu v kruhy obchodní a průmyslové pracující na poli mezinárodním, kde dnes již více vedle všeobecného obchodního vzdělání průpravného nepostačuje routina kupecká a praxe, takového vzdělání, které by obepínalo veškery vědy odborné, ale také na ně se jen obmezovalo, tak aby tu byl základ dán ku slibné soutěži v cizině.«
C. Universitní a studijní knihovny.
1. U 7 rakouských universit jsou zřízeny knihovny, jež mají za účel poskytovati pomocné prostředky k vyššímu studiu učitelům i posluchačům jsouce k tomuto cíli opatřeny bohatým výběrem knih ze všech odvětví vědecké literatury. Jsou ústavy státními a podléhají přímo státnímu úřadu zemskému (místodržitelství, zemské vládě); nejvyšší dozor a kontrolu nad nimi přísluší ministerstvu kultu a vyučování. Týž ráz mají též studijní bibliotheky v Linci, Solnohradě, Celovci, Lublani, Gorici a Olomouci, toliko s tím rozdílem, že na knihovny universitní má jistý vliv též akademický senát, kterýž zejména činí návrhy na obsazení míst knihovníků a jest dále oprávněn činiti návrhy ministerstvu i ve příčině opatřování knih a celé správy. 2. Instrukce pro knihovny (min. nař. ze dne 20. prosince 1849 č. 30 ř. z., ze dne 9. února 1854 č. 144 ř. z., ze dne 14. února 1861 č. 1555 a ze dne 22. března 1868 č. 2562) obsahují o vypůjčování a použití knih v podstatě tato ustanovení:
1. Použití knih uvnitř jest volno každému bez obmezení vyjímajíc
toliko žáky nižších škol;
2. mimo knihovnu knih používati t. j. vypůjčiti si je pro domácí
potřebu jest dovoleno:
a) na universitách a vyšších studijních ústavech profesorům, soukromým docentům a učitelům, dále asistentům, adjunktům a suplentům;
b) na gymnasiích a reálných školách řádným učitelům jakož i učitelům výpomocným a vedlejším;
c) imatrikulovaným studujícím na universitách;
d) doktorandům a členům sboru doktorského na universitách ve Vídni a v Praze;
e) ministerstvům a veřejným úřadům k úřední potřebě;
f) členům cís. akademie věd;
g) představeným těch učených společností, jimž k jich žádosti zemskou vládou bylo dovoleno pro sebe nebo pro členy, avšak vždy za ručení předsedova, knihy si vypůjčovati;
h) konečně úředníkům knihovny;
i) jiné osoby z pravidla nemají práva knihy z těchto knihoven si vypůjčovati, výjimečně však jim to zemskou vládou po slyšení představeného knihovny může býti povoleno;
j) imatrikulovaní studující na universitách jakož i profesoři a docenti, kteří nemají trvalého nebo dočasného platu z veřejné pokladny, mohou si vypůjčovati knihy pro domácí potřebu jen pod tou podmínkou, že složí přiměřenou jistotu (kauci). Rovněž může býti žádána kauce dle okolností i od osob, jimž bylo zemskou vládou výjimečně uděleno právo knihy si vypůjčovati. Kauce obnáší nejméně 10 zl. 50 kr. Studující, kteří odbyli maturitní zkoušku nebo státní zkoušky s vyznamenáním, mohou býti od složení kauce osvobozeni;
k) vůbec pro domácí potřebu se nepůjčují rukopisy, zvláště cenná díla a knihy, jichž jest zapotřebí v knihovně k stálému používání (zejména knihy příručně), dále slovníky, ukazatelé, z pravidla i nenahraditelné nebo těžko nahraditelné knihy a taková díla, jež se studiemi a pracemi vypůjčitele nejsou v bližším vztahu. Knihy mohou se půjčiti toliko na měsíc, ovšem může býti tato lhůta též prodloužena;
l) konečně jsou přednostové knihoven zmocněni jednak cizím knihovnám tiskopisy a rukopisy na náklad vypůjčitele pod podmínkou, že budou bezpečným způsobem uschovány a že jich bude použito toliko v knihovně, zapůjčiti a s druhé strany přímo z cizozemských knihoven jednotlivá díla vypůjčovati (výn. min. kultu a vyuč. ze dne 12. března 1883 č. 21329).
3. Úředníci knihovny dělí se v knihovníky (bibliotekáře), kustody, skriptory, amanuense, praktikanty a volontéry. Ku přijetí za praktikanta se žádá dosažení doktorátu na některé tuzemské universitě nebo aprobace pro učitelský úřad na gymnasiích nebo reálných školách a potřebná znalosť jazyků, zejména jazyka vlašského, francouzského a anglického (výn. min. kultu a vyuč. ze dne 28. listopadu 1895 č. 27106).

Citace:

VESELÝ, František Xaver. University a akademie. Všeobecný slovník právní. Díl pátý. Tabák - živnost zlatnická. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 5, s. 246-257.