Výminky.

I. Pojem.
Výrazu »výminka« užívá o. o. z. v různém významu a sice:
a) ve smyslu »předpokládání« neb »náležitosti« (§§ 18, 29; nadpis §§ 432, 627, 797 a 931 o. o. z.);
b) ve smyslu »stanovení« neb »ustanovení« (§§ 103, 105 o. o. z.);
c) ve smyslu »dohodnutí« (§§ 894, 995, 1004 a nadpis k § 1336 o. o. z.);
d) ve smyslu »obmezení« (§§ 800 a 815 o. o. z., v nichž se označuje přihláška dědická s právním dobrodiním inventáře, tedy obmezená přihláška dědická co výminečné přihlášení se k dědictví).
Dle Ungerovy definice jest výminka v užším slova smyslu »závislost vůle k právnímu jednání potřebné na skutečnosti subjektivně nejisté« nebo »závislost bytí nebo nebytí právního jednání na skutečnosti určité okolnosti«. I okolnost sama sluje výminkou. V tomto posledním smyslu definuje o. o. z. v § 696 výminku jako »událost, na které je právo závislým učiněno«.
II. Druhy výminek.
1. Rozdíl mezi vlastními a nevlastními výminkami jest pro rakouské právo bez významu, ježto zákon pokládá za výminku každou událost, na které se činí závislou vůle k právnímu jednání potřebná. Dle rak. práva jsou tudíž též t. zv. výminky mlčky učiněné (conditiones tacitae) pravými výminkami, jestliže ten, kdo klade takovou výminku, zamýšlí skutečně učiniti existenci neb neexistenci právního jednání závislou na skutečnosti, jež již samozřejmě plyne z povahy a podstaty právního jednání. Jest otázkou skutkovou (quaestio facti), pokud se týče, otázkou výkladu příslušného projevu vůle, sluší-li v konkrétním případě pokládati vytknutí takové samozřejmé okolnosti za výminku. Praktický důsledek jest ten, že osoba, která nabýti chce práva závislého na takové nevlastní výmince, musí dokázati, že nastala skutečnost, jíž nabytí jest podmíněno a že při dědických institucích a legátech musí se obmýšlený též splnění takové výminky dožíti a v čas splnění býti způsobilým děditi, by mohl odkazu Výminky.
jemu zůstaveného nabyti a jej na své dědice převésti (§ 703 o. o. z.). Totéž platí o t. zv. výminkách nutných a o výminkách, kde se činí existence neb neexistence právního jednání závislou na skutečnosti přítomné nebo minulé, ježto dle rak. práva není ani objektivní nejistota ani budoucnost události podstatnou náležitostí výminky. Otázku, chtěla-li se skutečně výminka položiti, nutno zodpověděti se zřetelem na zvláštní význam užitých slov v jich souvislosti a se zřetelem k okolnostem projev provázejícím (§ 6 o. o. z.). Dle toho sluší posouditi, je-li tu condicio neb pouhá occasio (rozh. ze dne 14. prosince 1871 č. 9954, »Gl. U.« č. 4360).
2. Rozeznáváme dále výminky kladné (affirmativné) a záporné (negativné) dle toho, vztahují-li se výminky na to, že nastane neb nenastane jistá událost.
3. Výminky jsou odkládací (suspensivní) neb rozvazovací (resolutivní) dle toho, závisí-li vznik neb trvání poměru právního na splnění výminky.
4. Jsou dále výminky potestativní, nahodilé a smíšené dle toho, závisí-li existence neb neexistence právního jednání na vůli výminečně oprávněného neb osoby třetí, na náhodě neb konečně jak na náhodě tak i na vůli osoby.
5. Zvláštní praktickou důležitost má rozdělení na výminky možné a nemožné. Výminka jest nemožnou, když splněna býti nemůže následkem zákonů přírodních nebo právních; dle toho jest nemožnost fysickou nebo právnickou. Nemožnost je buď přechodnou nebo trvalou. Rakouské právo zahrnuje dle svědectví protokolů pod výminkami nemožnými (protivou k výminkám nedovoleným) jen výminky fysicky nemožné, jež buď o sobě aneb vztahem k výminečně oprávněnému odporují některému fysickému zákonu přírodnímu. Okolnost, že událost za výminku položená pokládá se všeobecně za nemožnou, nečiní již výminku nemožnou, ježto je možným, že ten, kdo výminku položil, pokládá její splnění dle svého snad správného přesvědčení za možné a že připojením výminky chtěl dát podnět k jejímu splnění.
6. Rovněž velmi důležitým je rozdíl mezi výminkami dovolenými a nedovolenými. Nedovolenými výminkami jsou ty, jichž obsah je zákonem přímo zakázán neb jež se zřejmě příčí bezpečnosti, veřejnému řádu nebo dobrým mravům (§ 26 o. o. z.). Zdali výminka je contra bonos mores, posouditi sluší dle panujících mravů a mravních názorů a není tu tedy stálosti. Nedovolenými výminkami jsou na př.:
a) výminka, že se bude kdo říditi při volbě manžela cizím dobrozdáním vzhledem k §§ 18, 47 a 52 o. o. z.;
b) že změní neb nezmění náboženské vyznání, ježto dle čl. 14 st. z. z. ze dne 21. prosince 1867 č. 142 ř. z. je každému zaručena úplná svoboda náboženská a požívání práv občanských je nezávislým na náboženském vyznání a ježto dle zák. ze dne 25. května 1868 č. 49 ř. z., čl. 4 může každý, kdo dovršil 14. rok věku svého, svobodně voliti náboženské vyznání dle svého vlastního přesvědčení a tato svobodná volba je po případě úřadem chráněna. Překonané ovšem jest stanovisko redaktorů o. o. z., kteří na př. pokládali za platnou výminku, »zůstane-li A. židem«, »ježto stát dopouští, by A. při svém náboženství setrval a zákonodárce nemůže zakázati, aby mu byl odkaz proto odňat, poněvadž přechází k pravému náboženství«; Výminky.
c) výminka, že některý člen rodiny osvědčí proti ostatním členům zášť (rozh. nejv. s. ze dne 3. prosince 1861 č. 7752, sb. »Gl. U.« č. 1425);
d) výminka, že někdo neurčí pobyt svůj dle své volby, tedy že buď bude bydleti stále v určitém místě, neb že své bydliště učiní závislým na libovůli osoby třetí, neboť to se příčí volnosti stěhovací zaručené čl. 6 st. zákl. zák. ze dne 21. prosince 1867 č. 142 ř. z.;
e) zákaz daný v posledním pořízení zakladatele svěřenství ve formě výminky rozvazovací, že nesmí býti svěřenství více zadluženo, byť i pozdější snad zákon dovolil větší zatížení svěřenství, neboť výminka taková odporuje absolutní normě § 635 o. o. z.;
f) zákaz vyživovati rodiče z dědictví, neboť to příčí se ustanovení § 154 o. o. z. (rozh. nejv. s. ze dne 20. listopadu 1866 č. 10194, sb. »Gl. U.« č. 3626) a j. v.
7. Za zvláštní druh výminky pokládá o. o. z. výminku, nevstoupí-li určitá osoba ve svazek manželský (§ 700 o. o. z.).
III. Splnění výminky.
Každá výminka buď přesně splněna; závazku toho nesprošťuje obtížnost splnění. Pouhá ochota ke splnění nestačí (§ 699 o. o. z. a dv. d. ze dne 16. listopadu 1826 sb. z. pol. sv. 54). Též nezletilec musí výminku přesně splniti (rozh. nejv. s. ze dne 2. května 1877 č. 10016, časop. »Jur. Bl.« r. 1877). Důvod zmaření splnění je lhostejným; též nahodilé zmaření splnění výminky má v zápětí ztrátu práva výminečného (rozh. nejv. s. ze dne 20. listopadu 1866 č. 9945, sb. »Gl. U.« č. 2666). Avšak nejde to tak daleko, že by nesplnění připojené výminky zbavovalo dědice nebo odkazovníka neb vůbec osobu výminečně oprávněnou nároku na právo jim zůstavené, jestliže osoba, jež jest při dostavení se výminky povinna pozůstalost vydati neb splniti nárok na výmince závislý, nemožným učiní dostavení se výminky, chtějíc se vymknouti svému závazku a zmařiti vůli toho, jenž výminku doložil. Zmaření splnění výminky v tomto úmyslu učiněné pokládá se za vinu osoby zavázané. Osoba taková ručí za nedostavení se výminky a je tudíž nehledě k této okolnosti ve smyslu § 1323 o. o. z. zavázána k plnění (rozh. nejv. s. ze dne 20. září 1877 č. 6201, sb. »Gl. U.« č. 6558). Splnění výminky potestativní osobou třetí nestačí (rozh. nejv. s. ze dne 23. ledna 1878 č. 5101, sb. »Gl. U.« č. 6812).
IV. Účinek výminky.
Sporno, působí-li výminka zpět. Unger soudí kladně, jak ohledně výminky suspensivní, tak i resolutivní. Praxe je však opačného náhledu a odůvodňuje jej zvláště §§ 1083 — 1085 o. o. z. Mimo to zastává se i mínění střední, dle něhož je otázka zpětného působení otázkou skutkovou (quaestio facti) a sluší ji v každém jednotlivém případě zodpověděti dle domnělé vůle stran.
V. Břímě průvodní.
Žalovaný dokaž, že právo žalobcovo je výminečným (rozh. nejv. s. ze dne 29. dubna 1856 č. 3276, sb. »Gl. U.« č. 193); výminečné přijetí offerty dokaž oblát (rozh. ze dne 27. října 1870 č. 2749, sb. »Gl. U.« č. 3924). Splnění výminky dokaž výminečně oprávněný (rozh. ze dne 25. srpna 1874 č. 5525, sb. »Gl. U.« č. 5454, ze dne 11. června 1856 č. 4845, sb. »Gl. U.« č. 994; jinak rozh. ze dne 23. června 1880 č. 7216, sb. »Gl. U.« č. 8027). Je-li v titulu exekučním učiněna vykonatelnost nároku závislou na tom, by oprávněný dokázal, že jistá skutečnost na- Výminky.
stala, zejména je-li závislou na jistém předcházejícím plnění exekventa, budiž dokázáno listinami veřejnými neb veřejně ověřenými, že se tak stalo (§ 7 ex. ř.).
VI. Jednotlivé poměry právní.
1. Právo manželské: Smlouva manželská doložení výminky nepřipouští, neboť zrušena by tím byla bezpečnosť obchodu a poměrů rodinných a mimo to nedalo by se to srovnati s institucí rejstříků o stavu osobním (§§ 44, 45 a 59 o. z. o.).
2. Práva věcná: Též práva věcná lze výminečně propůjčiti, pokud se týče, výminkou suspensivní nebo resolutivní doložiti; avšak proti třetímu nabyvateli práva věcného působí výminka taková jen tehdá, když ji znal aneb ji z knihy veřejné neb jinak seznati mohl (§§ 367, 456, 468, 527 o. z. o.)
3. Právo dědické:
a) Byly-li připojeny k poslednímu nařízení výminky
α) zcela nesrozumitelné (§ 697 o. o. z.);
β) nemožné rozvazovací (§ 698 o. o. z.);
γ) rozvazovací nedovolené (§ 698 o. o. z.);
δ) výminka, že dědic neb odkazovník nemá ani po nabyté zletilosti vstoupiti ve stav manželský, pokládají se výminky ty za nedoložené. Toliko osoba ovdovělá, má-li jedno neb více dětí, musí tuto poslední výminku splniti. Platně lze připojiti výminku, že nevstoupí dědic neb odkazovník v manželství s určitou osobou (§ 700 o. z. o.).
ad δ) § 700 o. z. o. netýká se takových opatření, jimiž zůstavitel přenechává své manželce požívání celé pozůstalosti neb některé části její neb odkazu s obmezením na dobu vdovství neb stejným způsobem postará se o jinou osobu až do jejího sňatku (dv. d. ze dne 23. května 1844 č. 807 sb. z. s.). Zemřou-li později děti, odpadá zákaz opětného vstoupení ve stav manželský dle zásady: cessante ratione legis cessat lex ipsa (rozh. nejv. s. ze dne 23. prosince 1862 č. 8251 sb. »Gl. U.« č. 1618 kn. jud. č. 52). Přes ustanovení § 700 o. z. o. sluší připustiti dědickou instituci dcery ku většímu dílu jmění s výminkou, že se neprovdá, nebyl-li pohnutkou nařízení úmysl dceři manželství zakazovati, nýbrž obava, že by mohla zůstati neprovdanou a že by se jí nedostávalo potřebných prostředků subsistenčních (rozh. nejv. s. ze dne 15. prosince 1857 č. 10779 sb. »Gl. U. « č. 487). Dobrovolné uznání připojené výminky stavu vdovství vylučuje pozdější se dovolávání § 700 o. o. z.; neboť přijetí výminky, kterým pozůstalý manžel prohlašuje, že vzdá se připadlého jemu dědictví, jestliže vstoupí v druhé manželství, neobsahuje nic nedovoleného a nezákonného. Condicio viduitatis není vůbec absolutně nepřípustnou ve smyslu § 698 o. o. z.; § 700 je spíše výminkou z pravidla § 699 o. o. z. a sluší ho tudíž přesně vykládati (rozh. nejv. s. ze dne 1. dubna 1857 č. 1978 sb. »Gl. U.« č. 327). Výminka, že někdo nevstoupí v manželství do jisté doby, se připouští, ač neobsahuje-li in fraudem legis agere. Osobou ovdovělou rozumí se jak vdovec tak vdova.
b) Odkladací nemožné a odkladací nedovolené výminky činí poslední pořízení neplatným.
c) Není-li jiného nařízení zůstavitelova, nesluší výminky rozšiřovati na dědice teprve po jiných povolané (§ 702 o. o. z.). Ten však, komu se dostane přírostem uprázdněného podílu dědického, splň výminku, ač nejde-li o čistě osobní jednání ustanoveného dědice (§ 563 o. o. z.). Výminky.
d) K nabytí dědictví zanechaného pod výminkou odkladací jest zapotřebí, by obmyšlený přežil splnění se výminky a byl v ten čas způsobilým děditi (§ 703 o. o. z.).
e) Právní poměr při výmince mezi osobou obmýšlenou a jí následující posuzuje se analogicky dle substituce fideikomissární (viz Poddědic) (§§ 707 a 708 o. o. z.).
3. Právo obligační: Ohledně výminek při smlouvách platí povšechně předpisy dané o výminkách připojených ku poslednímu pořízení, avšak s tou modifikací, že výminky, jež se při posledním pořízení pokládají za nedoložené (tedy výminky zcela nesrozumitelné, rozvazovací nemožné, rozvazovací nedovolené a výminka nevstoupení ve stav manželský třebas po nabyté zletilosti) činí smlouvy neplatnými (§§ 897 a 898 o. o. z.). Není však zapotřebí, by kontrahent dožil se splnění výminky odkladací, ježto právo suspensivně výminečné přichází dle § 900 o. o. z. (protivou k § 703) na dědice. Výminka, kterou oprávněný splniti nemůže, pokládá se ve smyslu § 914 o. o. z. za nedoloženou (rozh. ze dne 7. ledna 1869 č. 1204 sb. »Gl. U.« č. 3234). Slib zaplatiti něco z očekávaného dědictví je slibem učiněným pod výminkou odkladací a musí býti splněn, když se výminka dostavila (rozh. ze dne 27. ledna 1880 č. 45 sb. »Gl. U.« č. 8722). (Výminečné soudcovské přiřknutí práva bylo dle § 248 starého s. ř. ne přípustným, ježto rozsudek výminku obsahující není určitým a vykonatelným a ježto vždy třeba teprve pořadem práva vyříditi otázku, zda-li se výminka dostavila čili nic [rozh. nejv. s. ze dne 13. srpna 1861 č. 5060 sb. »Gl. U.« č. 1373]). Zmaření výminky může k platnosti přivésti ten, v jehož zájmu byla položena; v pochybnosti působí však zmaření výminky pro oba smluvníky (rozh. nejv. s. ze dne 7. června 1865 č. 4538 sb. »Gl. U. « č. 3217).
VII. Poplatky.
1. Osvobození od dávky pro jiné předměty jí podléhající než přílohy jest buď bezvýminečným neb výminečným, t. j. poskytuje se buď za všech okolností aneb jen potud, pokud jsou tu předepsané náležitosti. Nejsou-li zde tyto náležitosti, zakládá každé použití povinnost k zapravení poplatku (§ 12 popl. z.). O bezvýminečném a výminečném osvobození od poplatků a o jednotlivých případech, viz čl. Poplatky.
2. Pokud se týče poplatkové povinnosti výminečných právních jednání, dlužno rozeznávati mezi právními jednáními, jež podléhají poplatku procentnímu a těmi, jež podléhají poplatku stupnicovému.
a) Poplatek procentní zapraven buď teprve, když se výminka dostavila, ovšem oznámení staň se v čas (§ 44 popl. z.). Totéž platí i o dědictvích neb odkazech, jež teprve dostavením se výminky napadají neb na jiné osoby přecházejí. Nabyvatel věci učiň v 8 dnech, počítajíc ode dne, kdy zvěděl, že událosť nastala, oznámení o tom úřadu povolanému k vyměření poplatků. Týž závazek jest uložen při právních jednáních též druhé straně a zemřela-li, jejím dědicům a při věcech, jež dle ustanovení smlouvy darovací nebo posledního pořízení přejíti mají s osoby jedné na osobu druhou, osobě a nežije-li již tato, dědicům této osoby, od které věc přechází na osobu jinou. Všechny tyto osoby jsou právy rukou nerozdílnou ze škody, jež vzejde státnímu pokladu nesplněním tohoto závazku. Správa finanční jest za všech okolností oprávněna žádati zjištění eventuelního poplatku soudním složením neb jiným způsobem na osobě, od které přejíti Výminky.
má věc na osobu jinou, jestliže se dostaví výminka odkladací (zák. ze dne 13. prosince 1862 č. 89 ř. z. § 16). Převezme-li někdo závazek »po zrušení manželství«, je tu výminka odkladací a sluší užíti § 10 zák. ze dne 13. prosince 1862 č. 89 ř. z. (rozh. spr. s. ze dne 12. května 1891 č. 5954).
b) Co se týče poplatku stupnicového pokládají se právní jednání výminečná za bezvýminečná, poněvadž § 15 popl. z. nerozeznává mezi plněními výminečnými a bezvýminečnými a § 10 zák. ze dne 13. prosince 1862 nepřipouští extensivní interpretaci, pokud se týče analogické užití (rozh. spr. s. ze dne 15. července 1879 č. 541, ze dne 19. září 1879 č. 557, ze dne 21. října 1879 č. 593 a ze dne 13. května 1890 č. 5311).

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Výminky. Všeobecný slovník právní. Díl pátý. Tabák - živnost zlatnická. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 5, s. 578-583.