Úpis dlužní

.
1. Pojem.
Úpis dlužní v nejširším slova smyslu je listina, kterou se uznává závazek ku plnění sumy peněžité neb majetkové hodnoty; v užším slova smyslu je dlužní úpis listina, kterou se potvrzuje přijetí zápůjčky a slibuje její vrácení. Hlavním účelem, pro který se dlužní úpis vyhotovuje, jest, aby se zjednal věřiteli průvod, pročež tvořiti má dluhopis plný důkaz o všech okolnostech, jež obsahuje. Je otázka, je-li dlužní úpis smlouvou či jen jednostrannou listinou, jež působí pouze proti tomu, kdo vydal dlužní úpis. Bez odporu je dlužní úpis listinou smluvní, když jej věřitel spolu vydá a spolu podpíše; je tu pak smlouva o dluh, jíž obě strany přesně stipulují poměr dlužní ve smlouvě té potvrzený. Avšak i tehdá, když pouze dlužník sám vydal, pokud se týče podepsal dlužní úpis, má úpis moc smlouvy, schválil-li věřitel výslovně nebo mlčky jeho obsah. Mlčky se tak státi může zejména tím, že přijme věřitel dlužní úpis od dlužníka bez námitky a tím mlčky projeví, že souhlasí s obsahem dlužního úpisu.
2. Druhy dlužních úpisů.
1. Rozeznáváme veřejné a soukromé dluhopisy, dle toho jsou-li vyhotoveny státem, zeměmi, okresy, obcemi neb veřejně spravovanými fondy, korporacemi pod státním dohledem a kontrolou se nalézajícími neb jsou-li vydány osobami soukromými.
2. Dlužní úpisy majiteli znějící (au porteur) (viz čl. Papíry cenné), a papíry na určité jméno znějící (au nome), jež obsahují slib ve prospěch určité osoby.
3. Co se týče formy může býti dlužní úpis uzavřen výhradně jen mezi kontrahenty bez dalšího dotvrzení neb osvědčení osob třetích a sice stačí, když je dluhopis vydatelem podepsán neb opatřen legalisovaným (soudně neb notářsky) vlastnoručním znamením jeho ruky (§ 294 c. ř. s.). Pro dluhopisy před 1. lednem 1898 vydané platí ovšem předpisy starého soudního řádu, který vyhledával, aby dluhopis byl buď vydatelem vlastnoručně psán a podepsán neb aby vedle vydatele dluhopis podepsali ještě dva svědci (§ 114 star. s. ř., čl. VII. úvoz. zák. k civ. ř. s. a § 5 o. o. z.).
4. Na základě dluhopisů povoliti lze vklad knihovní, ač obsahují-li právní důvod, zřízení zástavy a svolení dlužníkovo ke vkladu práva zástavního.
5. Dlužní úpisy zhotovené ve formě notářského aktu dle § 3 not. ř.
jsou tituly exekučními (§ 1 č. 17 ex. ř.).
6. Dlužní úpisy jsou buď listinami speciálními, t, j. obsahují výhradně dlužní slib a podmínky splácení neb mohou býti spojeny s jinými právními jednáními, pokud se týče právními listinami, tak na př. se smlouvou trhovou, rukojemskou, cessí a pod.
3. Obsah a průvodnosť dlužního úpisu.
Aby dlužní úpis činil úplný důkaz, musí obsahovati to, co stanoví § 1001 o. o. z. (totiž jméno půjčitele neb věřitele, vypůjčitele neb dlužníka, předmět a obnos zápůjčky a jde-li o peníze, druh peněz, jakož i všechny podmínky, týkající se placení jak dluhu hlavního tak i případných úroků. Forma dluhopisu řídí se předpisy civ. řádu soud. (§ 1001 o. o. z.). A tu stačí, když dlužník podepíše vlastnoručně dlužní úpis, neb když dlužní úpis opatřen jest znamením jeho ruky soudně neb notářsky ověřeným. Aby dlužník dluhopis též vlastnoručně napsal se dnes nežádá. Dlužní úpis, který neobsahuje vše, co uvádí § 1001, činí důkaz neúplný, t. j. činí (pokud ovšem je dlužníkem podepsán neb jeho znamením ruky soudně neb notářsky ověřeným opatřen) důkaz jen o těch okolnostech, jež jsou v něm uvedeny (§ 294 c. ř. s.). Není pochybnosti, že předpis § 1001 o. o. z. (ohledně obsahu dluhopisu) nevztahuje se toliko na dluhopisy o zápůjčkách, nýbrž též na jiná uznání dluhu (rozh. z 3. srpna 1886 č. 9034 č. sb. 11128). Z § 1001 o. o. z. vyplývá konečně, že podstatnou náležitostí dluhopisu, má-li činiti plný důkaz, je udání právního důvodu; není-li udán důvod právní, tvoří dluhopis dle shora řečeného jen důkaz neúplný. Výjimečně připouští právo obchodní zavazující listy, jež nemusí obsahovati výslovný titul právní. Ve příčině zevnější formy dluhopisů některých ústavů úvěrních platí předpisy zvláštní (hypot. banka král. českého, § 29 stan. ze dne 26. prosince 1864 č. 99 ř. z.; haličský úvěrní ústav, § 12 stan. ze dne 3. listopadu 1841 č. 569 sb. z. s.; rak. uh. banka, stan. ze dne 27. června 1878 č. 66 ř. z. resp. ze dne 21. května 1887 č. 51 ř. z. atd.). Dílčí dlužní úpisy o zápůjčkách soukromých musí zníti aspoň na obnos 100 zl. konv. m. a nikoli majiteli, nýbrž na jméno (výn. dv. kom. ze dne 17. prosince 1847 č. 105 sb. z. s.).
4. Naříkání dluhopisu.
Dluhopisu lze odporovati jednak ve směru formálním (t. j. popřením jeho pravosti), jednak může dlužník činiti námitky práva hmotného, zejmena namítati, že neobdržel valutu (exceptio non numeratae pecuniae). Dle římského práva nabyl dlužní úpis průvodnosti teprve ve 2 letech po vydání. Před uplynutím této doby mohl se dlužník brániti exceptione non numeratae pecuniae a věřitel musil dokázati, že peníze vyplatil. Dlužník mohl též dluhopis zpět žádati querela non numeratae pecuniae. Toto ustanovení nepřijalo právo rakouské. Dle civ. řádu soudního nelze o obsahu dluhopisu za pravý uznaného pochybovati a soudce nemůže tu dle svého volného uvážení rozhodovati. Ovšem může dlužník vésti protidůkaz jinými průvody o tom, že valutu neobdržel. Průvodnosť těchto průvodů pak soudce volně uváží. Základ exceptionis non numeratae pecuniae, dokaž dlužník (rozh. z 16. července 1879 č. 6932 č. sb. 7544). Tuto námitku lze činiti i bezelstnému cessionáři (rozh. z 29. května 1874 č. 4370 č. sb. 5377). Exceptio non numeratae pecuniae je však vyloučena, vzdal-li se jí výslovně vydatel dluhopisu, nebo potvrdil-li příjem valuty nebo valutu jakkoliv uznal (rozh. z 1. srpna 1860 č. 8354 časop. »Ger. Halle« r. 1860 č. 41). Zvláště je námitka tato vyloučena, obsahuje-li dlužní úpis doložku »valutu obdržel v hotovosti« (rozh. z 28. října 1885 č. 12482 č. sb. 10768).
5. Vrácení dluhopisu.
Byl-li dluh zaplacen, je věřitel povinen dlužníkovi dluhopis vrátiti. Bylo-li jen částečně zaplaceno, vyznačí se to na dluhopise. Byl-li dluhopis vrácen bez kvitance, platí právní domněnka, že bylo placeno (§ 1428 o. o. z.). Avšak třeba skutečného vrácení, nestačí tedy pouze okolnosť, že dlužník nabyl držení dluhopisu. Ačkoliv se v pochybnosti předpokládá bezelstnosť držitele (§ 328), musí nicméně dlužník, jenž se dovolává právní domněnky (§ 1428 o. o. z.), prokázati, že mu věřitel dlužní úpis vrátil (rozh. ze dne 26. srpna 1874 č. 6867 č. sb. 5455). Domněnku § 1428 o. o. z. lze vyvrátiti odvodem. Ztratil-li se dluhopis, je dlužník oprávněn, platí-li, buď žádati jistotu neb složiti obnos dle § 1425 o. o. z. k soudu a zároveň žádati za umoření (amortisaci) dluhopisu a sice na náklady věřitelovy jen tehdá, je-li věřitel vinen ztrátou dluhopisu (rozh. z 30. března 1871 č. 1804 č. sb. 4116).
6. Poplatky. Viz čl. Zápůjčka.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Úpis dlužní. Všeobecný slovník právní. Díl pátý. Tabák - živnost zlatnická. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 5, s. 262-264.