Ústavy pro hluchoněmé.
I. Pojem a význam.
Účel ústavy těmito sledovaný má význam neocenitelný; vychovávají, vyučují a schopnými k výdělku činí nešťastníky, jež od narození nebo nejútlejšího mládí jsou sluchu zbaveni a u nichž se tudíž ani řeč vyvinouti nemohla; ústavy tyto pečují tudíž o výchovu hluchoněmých, by tito nalezli výživu v životě občanském a založili svoji existenci a tím se stali potřebnými a prospěšnými členy společnosti lidské. Účel ústavů těchto je tudíž velmi humánním a zároveň všeužitečným. Ústavy tyto jsou požadavkem pravé a ušlechtilé lidskosti a slouží též zájmu veškerenstva, umožňujíce tisícům nešťastným a opuštěným, by se stali účelnou činností prospěšnými celku. Statistické výkazy poučují, že hluchoněmých je daleko více v krajinách hornatých, než v nížinách, nejvíce jich jest v zemích alpských; tak připadá na př. ve Švýcarsku na 100 000 obyvatelů 245 hluchoněmých, v Solnohradsku 278, v Korutansku 441, ve většině evropských zemí přibývá pak hluchoněmých. Ústavy hluchoněmých jsou výsledkem snah dobročinných, jevících se od 2. polovice 18. stol. Ústavy tyto vznikly lidumilným působením 2 mužů. Byl to jednak abbé Karel Michael de l'Epée, jenž na své útraty založil r. 1760 ústav takový (teprve r. 1791 sestátněný) a v Německu byl to vynikající filantrop Samuel Heinicke, který přiměl r. 1778 knížete voliče Bedřicha Augusta Saského ku zřízení veřejného ústavu hluchoněmých v Lipsku. Od toho času pokládaly evropské státy a obce za svou povinnost následovati tohoto vzoru a pečovati o výchovu a vyučování hluchoněmých ve zvláštních ústavech. Tak povstaly vynikající ústavy hluchoněmých ve Vídni, Berlíně, Praze a j. V nynější době věnuje moderní stát plnou péči též výchově těchto mrzáků. Ve všech vzdělaných státech setkáváme se již s ústavy hluchoněmých. Veliký počet těchto ústavů založili též soukromníci. Rostoucí potřebě není však dosud přes četné a dobře zřízené ústavy tohoto druhu ani z daleka vyhověno, takže se právem stěžuje, že mnoho těchto nešťastníků, zejména v zemích alpských, vyrůstá beze všeho vyučování a propadá přímo blbosti. Jest tudíž předním úkolem státu věnovati hluchoněmým pozornost ještě větší. Ústavy pro hluchoněmé.
357
II. Vyučování hluchoněmých má umožniti jim, by jiným rozuměli a se s nimi dorozuměli, čímž se probouzejí a cvičí jich síly duševní a sdělují potřebné vědomosti a dovednosti. Především jedná se zde o prostředky, které sloužiti mají k tomu, aby si učitelé a žáci rozuměli a o osvojení si těchto prostředků dbali. Prostředky těmi jsou znamení a posunky, jimž všichni lidé, zejména hluchoněmí jíž z domova rozumějí a jež jsou nepostrádatelným prostředkem, jímž osoby hluchoněmé s učitelem a mezi sebou z počátku se mohou dorozuměti. Vyučováním, podmíněným neúnavnou trpělivostí a vytrvalostí, vytvořena byla v nejstarší době přirozená řeč posunková tím, že bylo pro každý pojem stanoveno určité znamení rukou nebo posuněk. Tímto způsobem přivedl to abbé de l'Epée tak daleko, že chovanci jeho rozuměli řeči písemné. Ač nutno uznati, že bylo docíleno utěšených výsledků, že postavení hluchoněmých se tím podstatně zlepšilo a že stali se způsobilými myšlénky své písemně vyměňovati, zůstali nicméně osamocenými a z kruhů slyšící a mluvící společnosti vyloučeni. Teprve Samuel Hainicke (1729—1790), zakladatel německého vyučování hluchoněmých, naučil své žáky nejen mluvenému rozuměti, nýbrž i mluviti. Bedlivým pozorováním pohybů rtů, jazyka a tahů v obličeji mluvícího učí se dle methody Heinickovy hluchoněmý rozuměti nejen slovům, nýbrž též souvislým větám a tím i sám mluviti. Jinými slovy — je to řeč rtová (t. j. umění bedlivým pozorováním pohybů rtů, jazyka a většinou též tahů v obličeji rozuměti mluvícímu), jejíž zavedením docílilo vyučování hluchoněmých přímo úžasných výsledků, čímž právě je hluchoněmému umožněno dorozuměti se s jinými osobami; ovšem osvojuje si hluchoněmý tuto dovednost z počátku těžko, avšak stalo-li se tak, může to přivésti následkem svých velmi vyvinutých smyslů ku značné dokonalosti. Nejdůležitější úkol vyučování hluchoněmých záleží však v tom, aby hluchoněmý řečí písemnou, zvukovou a hláskovou k tomu byl přiveden, by své myšlénky správně ústně a písemně vyjadřoval; tím stane se způsobilým, pohybovati se v životě občanském a poskytnou se mu tím nejdůležitější prostředky, by si zajistiti mohl budoucí svoji existenci.
III. Rakouské ústavy hluchoněmých.
V Rakousku je celkem 17 ústavů hluchoněmých, a sice v Brně, Budějovicích, Döblingu, Štýrském Hradci, Gradisce, Celovci (soukromý ústav), Litoměřicích (soukromý ústav), Lvově (2 ústavy, jeden židovský soukromý ústav), Linci, Mills u Hallu, Praze (spolkový ústav), sv. Hipolytě (biskupský ústav), Trientě, Währingu, Vídni (2 ústavy, jeden židovský). Ústavy tyto čítaly v r. 1891: 1494 chovanců. V Rakousku bylo napočítáno při sčítání lidu 31. prosince 1890: 30 867 hluchoněmých a sice 16 961 mužů a 13 915 žen, takže připadá na 10 000 duší víc jak 12 hluchoněmých; v Uhersku bylo napočítáno 19 024 hluchoněmých (10 310 mužů, 8714 žen), připadá tudíž na 10 000 duší 11 hluchoněmých. Úkolem vyučování ve všech těchto ústavech jest, by se chovancům dostalo vzdělání mravně náboženského, aby stali se způsobilými k výdělku, proto pěstuje se kromě obecných předmětů učebních (náboženství, počty, reální předměty, krasopis, kreslení, tělocvik) též artikulace a vyučování v řeči a mimo to vyučují se chovanci různým řemeslům (obuvnictví, truhlářství, kovářství, košikářství, knihařství atd.). Jednotlivým ze jmenovaných ústavů (ve Vídni, v Praze) dostává se státní podpory. V Uhersku jsou ústavy hluchoněmých v Záhřebu, Aradě (nadační), Budapešti (židovský), Kaposváru (městský), v Kološi (soukromý Ústavy učitelské.
ústav), v Mitrovicích, Temešváru (městský), Uj Juttaku (soukromý ústav) a Vácově.