Včely.
Dle § 384 o. o. z. nejsou roje domácích včel »předmětem volného uchopení, nýbrž vlastník má právo pronásledovati je na cizím pozemku; avšak má držiteli pozemku nahraditi případnou škodu« (způsobenou buď samým rojem včel, buď pronásledováním se strany vlastníka). Včely divoké posuzují se jako »divoká zvěř«. Jestliže by pak vlastník úlu mateřského roj nepronásledoval po 2 dny nebo by se roj sám od sebe nevrátil (jakkoli vlastník počal jej pronásledovati a řádně v něm pokračoval, tedy když roj sám nemá již animus revertendi čili zvyku vrátiti se), může včely usadivší se na obecném pozemku (ku př. na silnici) podržeti kdokoliv, na své půdě vlastník půdy. Dle toho označuje o. o. zákonník včely jako zvířata ochočená t. j. taková, jichž druh všeobecně jest divoký a z nichž jen jednotlivá individua člověku přivykla, na rozdíl od krotkých (domácích) zvířat a zvířat divokých; právo vlastnické ku včelám zaniká v souhlase s právem římským a staršími předpisy domácími (fr. 5, § 5 Dig. 41, 1, »Tractatus de juribus incorporalibus« ze dne 13. března 1679, 9 §§ 8 a 9) dvojím způsobem a to:
1. tím, že včely pozbyly t. zv. animus revertendi (tedy do jisté míry přešly ve stav divokosti) a pronásledovány byvše po 6 neděl nebo 42 dní nebyly nalezeny nebo dosaženy;
2. tím, že vlastník úlu mateřského nepronásledoval roj po dva dny, neboť má se pak za to, že vlastník se mlčky práva svého vzdává. Vždy však dlužno předpokládati, že vzdálení se roje má svůj důvod v nedostatku t. zv. animus revertendi. Byl-li tedy ku př. nějaký roj bezprávně Vdovné.
z úlu mateřského odnesen nebo po dobu pronásledování kýmsi třetím chycen proti právu, nepozbývá vlastník svého práva projitím těchto lhůt. Dle § 1321 o. o. z. má vlastník pozemku právo zahnati vhodnými prostředky cizí roj (nikoli však zničiti jej) a právo soukromého zájmu roje pro škodu rojem způsobenou.
O včelařství platí na většině posud ustanovení patentu císařovny Marie Teresie ze dne 8. dubna 1775 (sb. zákonů a nařízení z let 1740 až 1780, sv. VIL, č. 1680, str. 206), kterýžto patent vydán byl pro Rakousy a Moravu. Od té doby nebylo prohlášeno ve příčině té nijakého nařízení s platností všeobecnou, nýbrž jen dv. dek. ze dne 30. června 1796 pro Korutany, zák. ze dne 18. června 1879 pro Gorici a Gradišku č. 13 z. z. a ze dne 24. února 1885 č. 12 z. z. Dle čl. 9. patentu ze dne 8. dubna 1775 dovoleno jest vlastníku včel vynésti si úly na pastvu ku př. na lučiny (vřesoviště) koncem léta kvetoucí a to bez překážení vlastníka půdy, kterému se za neškodné používání zaplatiti má přiměřeného pastevného (z úlu nanejvýš 2 kr.), avšak vlastník úlů povinnen jest ostříhati úly i pastvu.
Ostatní zákony shora citované liší se co do předmětu tohoto od nejstarších předpisů potud jen, že zřízení úlů závisí na nařízeních představenstva obecního, pokud se týká, jiných orgánů správy politické. Svolení vlastníka pozemku se nežádá k tomu; i není zřizování úlů na cizím pozemku dle citovaného ustanovení patentu posud ještě platného (ovšem již zastaralého) rušením držby (roz. ze dne 8. listopadu 1885 č. 13 084, sb. »Gl. U.« č. 10 794). Vedle cit. patentu zapovězeno jest přísně (náhrada dvojnásobné ceny) zničiti cizí včely a nesmí se ani včely divoké ničiti.
Dle zákona o pěstování včel pro Gorici a Gradišku vydaného nesmí se stavětí úly blíže než 10 m u veřejně užívané cesty, cizího obývaného domu, stájů, dvora nebo zahrady, leda by vylétaly včely aspoň ve výši 3 m nad naznačenými místy, a že by mezi včelami a místem byla zeď, husté křoviny nebo podobné rozhraní aspoň 8 m vysoké. Zákon o pastvě včel stěhovavých pro Korutany vydaný dovoluje přivážeti včely do obcí s rozlehlými vřešovišti z jiných stran země po dobu od 15. srpna do 15. září po předchozím oznámení učiněném obecnímu představenstvu a za stejných podmínek, jako v Gorici a Gradišce.