Ustanovení vedlejší jsou úmluvy neb nařízení, jimiž se smlouva, poslední pořízení nebo vůbec nějaký poměr právní co do hlavní věci blíže určují, obmezují nebo rozšiřují a tím tedy určitým způsobem modifikují pravidelné účinky právního poměru. Římské právo označuje vedlejší ustanovení pojmem »clausulae«. Jsou to condiciones, dies a modus.
0. z. o. počítá k vedlejším ustanovením : výminky (§§ 897—900), pohnutku (§ 901), čas, místo a způsob splnění §§ 902—907), závdavek (§ 908), litkup (§ 909), povinnosti vedlejší (§§ 912—913). (Viz čl. Výminky, Pohnutka, Obligace alternativní, Pořízení poslední, Čas splnění, Místo splnění, Splnění, Závdavek, Litkup, Povinnosti vedlejší.)
Jednotlivá ustanovení vedlejší vztahují se — jak plyne z hořejší definice — na poměry právní, jež se zakládají nejen smlouvami, nýbrž též jinými činy právními; tak mají značný vliv výminky při posledním pořízení (§§ 696 a 703), rovněž (doložení času) dies (§§ 704—708) a příkaz (§§ 707 až 712) (viz čl. Pořízení poslední). Zvláštní význam má čas pro právní účinnost při prohlášení za mrtva (§§ 24, 113, 114, 227) (viz čl. Prohlášení za mrtva), pro předsevzetí ohlášek (§§ 72, 73) (viz čl. Manželství), opětné provdání se manželky, bylo-li manželství rozloučeno (§ 120) (viz čl. Manželství), pro otázku manželského zrození (§§ 138, 156—159 a 163) (viz článek Otcovství), přenechání nalezené věci (§§ 391 — 392) (viz čl. Nález), způsobilost dědickou (§ 545) (viz čl. Právo dědické a způsobilost dědická), pro zapravení odkazů (§ 685) (viz čl. Odkazy), pro přijetí slibu (§ 862) (viz čl. Nabídka), zánik rukojemství (§§ 1363, 1367) (viz čl. Rukojemství) a pro promlčení (§ 1451) (viz čl. Promlčení).