Uvážení volné průvodů.

I. Pojem.
Předpisuje-li zákon, jakého druhu, počtu a míry musí býti průvodní důvody a průvody, by přesvědčily soudce o pravdivosti okolností ve sporu tvrzených, mluvíme o zákonné (legální) theorii průvodní. Při tom nemá soudce požadovati jen určitý druh a určitou míru důkazu, nýbrž musí se též spokojiti s měrou zákonem stanovenou. Není-li takových vížících pravidel průvodních, platí volná theorie průvodní, volné uvážení průvodů. Soudce dle svého volného přesvědčení odvažuje důkazy, rozhoduje o jich přípustnosti a průvodnosti. Třebas jest uváženi průvodů volným, musí býti nicméně jen objektivně odůvodněným a nelze zaměňovati volné uvážení průvodů s osobní libovůlí tvrzené skutečnosti za pravdivé nebo nepravdivé pokládati. Zákonná theorie průvodní byla vytvořena středověkou doktrínou procesní, jež byla při tom ovládána snahou zajisté uznání hodnou, totiž snahou vyloučiti pouhou subjektivitu. Soudce byl vázán pevnými pravidly průvodními; pravidla sama zřízena byla na základech zkušeností Uváženi volné průvodů.
381
nabytých. Jakkoliv byly tyto abstraktní normy průvodní dobře míněny, vedly nicméně v praxi k formalismu, jenž, uchyluje se zcela od konkrétního stavu věci, nevyhovoval potřebám daných případů. Vydáním novějších zákonů materielních stalo se, že staré procesní právo objevilo se býti zastaralým, jsouc jen překážkou volného rozvoje obchodu právního. Proto vrátilo se moderní zákonodárství ku theorii volného uvažování průvodů. Avšak jako zákonná theorie průvodní nemůže postrádati úplně volného uvážení soudcovského; tak nemůže ani volné uvážení průvodů býti prosto všech pravidel.
II. Řízení soudní civilní.
Ve starém (Josefínském) řádu soudním platila zásada legální theorie průvodní s jistými výminkami. Avšak již řízení bagatelni opustilo zásadu tuto a přijalo zásadu volného uvážení průvodů. Též četné zákony novější ovládány jsou zásadou volného uvážení důkazů, tak zejména zákon odpůrčí (ze dne 16. března 1884 č. 36 ř. z.), zákon proti lichvě (ze dne 28. května 1881 č. 47 ř. z.), zákon ze dne 25. dubna 1885 č. 58 ř. z. (upravující rybářství ve vodách vnitrozemských), zák. ze dne 6. června 1887 č. 72 ř. z. (týkající se účinků a naříkatelnosti správních náhradních nálezů vynesených úřady řadového vojska, námořnictva a zemské obrany).
Snaha vymýtiti naprosto zákonnou theorii důkazní a nahraditi ji theorií volného uvážení důkazu dosáhla u nás cíle svého při reformě práva procesního, neboť platný civilní řád soudní ze dne 1. srpna 1895 č. 113 ř. z. zbudován jest na zásadě posléz dotčené. Soud volně posuzuje výsledky jednání a dokazování (§ 272 c. ř. s.), soud volně uváží, jaký význam přičísti sluší různým okolnostem ve sporu se vyskytnuvším. Důležitým jest dále ustanovení § 273 c. ř. s. Je li totiž nárok strany jistým, avšak obnos nároku sporným a nelze-li výši obnosu tohoto buď vůbec dokázati, nebo jen s nepoměrnými obtížemi, určí soud sám výši obnosu dle svého volného uvážení, slyšev třeba dříve pod přísahou některou stranu o okolnostech pro určení obnosu rozhodných. Předpis § 273 civ. ř. s. obzvláště se dobře osvědčí ve sporech o náhradu škody, jejíž výši nelze vždy přesně zjistiti. Ostatně zásada § 273 civ. ř. není novou; něco podobného stanovily již zákon o expropriaci (ze dne 18. února 1878 č. 30 ř. z.), zákon o ochraně známek (ze dne 6. ledna 1890 č. 19 ř. z.), a dokonce již i čl. 27 obch. z.
III. Řízení trestní.
Platný řád trestní ovládán jest rovněž zásadou volného uvážení důkazů. § 258 tr. ř. stanoví: Soud zkoumej pečlivě a svědomitě průvody ohledně jich věrohodnosti a průvodnosti jak jednotlivě, tak i v jich vnitřní souvislosti. O otázce, zda sluší pokládati nějakou skutečnost za prokázanou, rozhodují soudcové nikoliv dle zákonných pravidel průvodních, nýbrž jen dle svého volného přesvědčení, čerpaného ze svědomitého zkoumání všech průvodů, jež byly pro a proti přivedeny (srov. § 326 tr. ř. o poučení, jež přečisti sluší porotcům). Při tom nutno však na tom setrvati, že soudcovské přesvědčení může býti čerpáno a odůvodněno jen tím, co uvedeno bylo při hlavním přelíčení. V důvodech rozhodovacích buď pod zmatečností určitě udáno, které skutečnosti a ze kterých důvodů pokládal soud za prokázané nebo neprokázané (§ 270 č. 7, § 281 č. 5 tr. ř.). Od porotců nežádá zákon, aby odůvodnili své přesvědčení (§ 326 tr. ř.). Ve příčině dokazování a formy, ve které sluší důkazů užiti, stanoví zákon předpisy, jichž porušení může založiti zmatečnost.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Uvážení volné průvodů. Všeobecný slovník právní. Díl pátý. Tabák - živnost zlatnická. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 5, s. 402-403.