Věci a právo věcné.

I. Pojem a význam.
Již právo přirozené poukazuje k tomu, že mohou lidé dle svých potřeb přivlastniti si v mezích řádu právního prostředky k dosažení svých cílů životních. Člověk má tudíž právo podrobiti svým absolutním potřebám a účelům životním vše, co je nutnou podmínkou jich dosažení. Pro lidstvo je tedy veškerosť předmětů, jež státi se mají lidskou činností podmíkou existence a prostředkem rozvoje lidstva, statkem společným. Věci jsou osobám podrobeny a tyto jsou povolány všecky věci uspořádati. Tento pořádek upravuje právo a zákon. V nejužším slova smyslu jsou tudíž věcmi hmotné předměty, jež pouze k vůli lidem zde jsou, by Věci a právo věcné.
419
sloužily k ukojení jich potřeb. Avšak moment hmotnosti není podstatným a ani nutným, užívá-li se pojmu věc v nejširším slova smyslu, poněvadž věcmi rozumí se v obchodu právním nejen předměty hmotné, nýbrž i jednání a plnění, tudíž práva nejrozmanitějšího druhu. O. o. z. nepodává v § 285 vlastní definice, nýbrž vyznačuje pojem věci protivou k pojmu osoby, chce totiž jen vytknouti rozdíl mezi věcí a osobou. § 285 o. o. z. zahrnuje tudíž názvem »věc« »vše, co od osoby je různé а k potřebě osoby slouží«. Tato definice nekryje však pojem věci, ježto k pojmu věci je třeba nejen možnosti prospěchu, nýbrž i možnosti vlády osoby nad věcí. Neb jen to, co jednotlivá osoba své právní moci podrobila, je věcí ve smyslu právního řádu. Tělesa nebeská, jel jsou sice též věcmi ve smyslu obecné mluvy, nemohou býti pokládána za věci ve smyslu právním, ježto člověk nemůže jimi nakládati a je své vládě podrobiti. Pojmový rozdíl v právu rakouském a v právu římském jeví se hlavně v tom, že Římané slovem »res« rozuměli každou věc a činili rozdíl mezi »res corporales, quae tangi possunt« a »res incorporales, quae tangi non possunt«. Jen ony byly dle římského práva věcmi v právním smyslu, k těmto byly počítány věci »quae in jure consistunt«, tudíž všechna práva a pohledávky. Právo rakouské zahrnuje však pojmem věci všechny hmotné a nehmotné předměty (§§ 29 a 353 o. o. z.). Jak již podotknuto, musí býti věc způsobilá, aby podrobiti se dala moci neb vládě osoby. V této bezprostřednosti vlády spočívá věcná povaha práva věcného. Právo věcné je tudíž souhrn všech těch právních mocí nad věcí. Právo lpí na věci a každé právo věcné vztahuje se z pravidla k věci individuelně určité.
II. Rozdělení práv věcných.
Občanské právo rozeznává mezi věcnými a osobními právy k věcem dle toho, přísluší-li osobě právo k věci bez ohledu na jiné osoby nebo přísluší-li jí právo k věci jen proti určitým osobám. Předmět práva věcného jest tudíž buď od osoby úplně různým, tudíž věc v nejužším slova smyslu, neb jen různým v jejich vztazích k osobám třetím, takže tyto jsou povinny k plnění neb k určitému jednání; do této poslední skupiny spadají smlouvy a obligace. Věcné právo k věcem liší se tedy od osobního tím, že při onom osoba třetí je jen zavázána věcná práva oprávněného respektovati, věci, nad nimiž někdo jiný vládu vykonává, nepoškoditi, a se každého zasahání zdržeti; při osobně věcném právu třetí osoby takového passivního závazku nemají, nýbrž v přímý poměr vstupují k tomu, komu věcné právo přísluší a spíše jemu něco plniti mají a tento od nich pohledávati může. Věcné právo k věci předpokládá tedy věc o sobě pozůstávající. Věcné právo k věci působí proti každému, každého lze, když v toto právo zasáhne, actione in rem, tedy věcnou žalobou stihati; osobní právo k věci zakládá naproti tomu právní poměr ne mezi osobou a věcí, nýbrž poměr obligační povahy jen mezi dvěmi nebo více osobami, z nichž jedna právo má k pohledávce, druhá zavázána je dotyčnou pohledávku splniti, nebo jedna osoba druhé něco plniti má, aby vzájemného plnění došla; osobní práva k věci zakládají actio in personam, tedy žalobu ryze osobní. Z pojmu věci, pokud o osobním právu k věci řeč jest, vyplývá dále náležitosť tělesné spojitosti součástek její, takže zrušením této spojitosti zaniká i jednota věci a právní existenci její. V nejširším slova smyslu náleží všechna práva věcná ku právům majetkovým, jak § 353 o. o. z. výslovně naznačuje; z § 353 plyne však též, že jmění je souhrn všech Věci a právo věcné.
věcí, tudíž nejen hmotných, nýbrž i nehmotných, tedy pohledávek a právních nároků. Ve příčině osobního práva k věcem, viz článek »Smlouvy«. Ve věcném právu k věcem je tudíž věc totožná s předmětem práva na rozdíl od osoby co podmětu práva.
III. Rozdělení věcí.
Věci lze rozmanitě děliti:
1. Přihlížíme-li k podmětu právnímu, rozeznáváme:
a) věci, jež podléhají výhradné moci jedné nebo více osob. K těmto věcem vztahuje se držba, vlastnictví atd. Dále jsou věci, jež neslouží výhradně jednotlivým osobám a nemohou tudíž tyto nad nimi výhradné vlády nabyti. Sem patří věci, jež Stubenrauch označuje jako res inexhausti usus, jako světlo, vzduch, moře.
b) Z tohoto rozdělení podává se další kategorie věcí a sice věci, jež jsou ve vlastnictví neb v držení určité osoby (res alicujus) a věci bez pána (res nullius).
c) Vzhledem k podmětu právnímu rozeznává se dále statek státní a statek soukromý dle toho je-li věc ve vlastnictví státu nebo jen ve vlastnictví jednotlivé osoby. Liší se dále statek státní a jmění státní, statek obecní a jmění obecní. Statek státní a obecní slouží potřebě příslušníků státu neb obce, ze jmění státního neb obecního kryjí se výlohy správy státní neb obecní.
2. Přihlížíme-li k věcem jako k předmětům právním, můžeme je děliti:
a) na věci hmotné a nehmotné, dle toho, zda je lze, jak se § 292 o. o. z. krátce a stručně vyjadřuje, smysly chápati čili nic;
b) na movité a nemovité;
c) zužívatelné a nezuživatelné;
d) cenitelné a necenitelné;
e) věci jednotlivé a hromadné (viz čl. Věci movité u nemovité, Věci hromadné).
3. Další rozdělení podává se ze vztahu věcí k obchodu a rozeznáváme
a) res intra a res extra commercium; jen tyto jsou z obchodu vyloučeny. S tím souvisí rozdělení věcí starého římského práva v: res sacrae, res religiosae, res sanctae, jež římské právo označovalo co res divini juris na rozdíl od res humani juris. Toto rozdělení nemá pro platné právo již žádného významu, ježto všecky věci, náboženské i církevní, zpravidla a jen s nepatrnými výjimkami z obchodu vyloučeny nejsou, nýbrž jen jistým obmezením podléhají;
b) věci dělitelné a nedělitelné: Ony rozložití možno ve více věcí, z nichž každá jednotlivá má hospodářský význam, při těchto je dělení dle jistých specielních ustanovení zákonných nepřípustno, na př. fysické dělení domu.
c) Věci zastupitelné a nezastupitelné. Ony definují Římané jako »res, quae numero, pondéré, mensura constant«, jsou to věci, jež se liší od jiných téhož druhu kvantitativně, ježto jich význam pro obchod nespočívá v individuelních zvláštnostech jednotlivých věcí, nýbrž pouze v jich vlastnostech jako určité množství určité hmoty (res fungibiles). Sem náleží též peníze. V pojmu zastupitelnosti nejsou však zahrnuty známky spotřebitelnosti, nejsou všechny zastupitelné věci zároveň zužívatelnými. Věci hromadné. — Věci movité a nemovité.
421
IV. Rozdělení věcných práv k věcem.
Dle rozsahu a objemu práva věcí vládnouti, dělíme věcná práva к věcem na taková, která se vztahují k věci v její celistvosti a oprávňují věcí dle libosti nakládati a každého třetího z podobného nakládání vyloučiti. Takové věcné právo sluje vlastnictví (§ 354 o. o. z.). Držitel má sice vůli, avšak ne vždy právo věcí jako vlastník nakládati. Věcná práva k věcem, jež mají za účel buď úplné neb částečné užívání cizí věci neb obmezení vlastníka (zápovědi) ve prospěch třetích osob, tvoří právo služebnosti. Věcné právo, které zřízeno je k věci za účelem a zjištění pohledávky a spojeno je s právem z věci se uspokojiti pro případ, že by závazek nebyl splněn, sluje právem zástavním a věcné právo k části neb k celku pozůstalosti právem dědickým.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Věci a právo věcné. Všeobecný slovník právní. Díl pátý. Tabák - živnost zlatnická. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 5, s. 440-443.