Vada v léčení (dle soudního lékařství).

I. Pojem.
Lékař dopouští se trestné vady v léčení, jestliže mohl svobodně použíti vědomostí a schopností svých a přece ublížil nemocnému jím ošetřovanému nebo dokonce přivodil smrt jeho tím, že jednal neb opomenul něco proti všeobecně uznaným zásadám léčebním, jakkoli rozpoznal případ nemoci správně (čili učinil správnou diagnosu) nebo případ ten mohl rozpoznati maje obyčejné jen vědomosti a zručnost a tak moha vady v léčení se vystříhati (ku př. neštovice). Jest ovšem na snadě, že i zruční lékaři delší dobu působící v místech od universitních měst vzdálenějších nemohou začasté sledovati stejnoměrně pokrok v oboru lékařské vědy se jevící; to platí jmenovitě o technickém provádění nového vyšetřování nemoci, nového způsobu léčení a operací. Nemůžeť každý praktický lékař Vada v léčení.
z důvodů hmotných prodlévati občas na klinikách a jiných učelištích lékařských za účelem doplnění vědomostí svých. Než i lékař stojící na výši vědy své ocitne se druhdy v praxi své v situaci nanejvýš choulostivé a obtížně nemaje v konkrétním případu všeliké prostředky po rukou. Nelze se tudíž diviti, že ostatně i lékaři jinak na slovo vzatí tu a tam dopustí se omylu nebo poklesku v léčení.
II. Trestní ustanovení.
§ 358 vš. tr. zákona hrozí lékaři trestem jen pro ten případ, že zanedbá nemocného, jehož léčení na se vzal, ke skutečné ujmě na jeho zdraví. Než úřední řízení zavésti se má i tu, když osoba k službě zdravotní povolaná zdráhá se mimo případ prokázané (absolutní) nemožnosti — nemocnému poskytnouti potřebné pomoci a službu svou prokázati všude tam, kde toho nutnost vyžaduje (dv. dek. ze dne 24. června 1832). Trestně má být ovšem stíhán lékař každý, jenž vědomě ublíží zdraví člověka nebo dokonce jej o život připraví; jiná jest otázka, pokud má být trestán lékař vykonávající úřad svůj svědomitě (bona fide), ale dopustí se při tom vady v léčení, takže z toho vzejdou těžké následky. Spravedlnost toho žádá, aby potrestán byl lékař za poškození zdraví, jež nedbalostí jeho způsobeno bylo, zejména z toho důvodu, že opomenul pozornosti jeho povoláním podmíněné. Prve však, než se na takového lékaře podá obžaloba, dlužno bedlivě uvážiti veškery okolnosti svědčící proti němu i ve prospěch jeho, případ ten nesluší uváděti na veřejnost, ježto dle zkušenosti může býti lékař snadno veřejným míněním odsouzen a zničen, takže i v případu prokázané neviny jeho nesnadno vrácena mu bývá obecenstvem důvěra dřívější a pravidlem snad oprávněná. Hlavně bývá to použití bezúčelného prostředku léčebného nebo vadný výkon tohoto prostředku (radikálně působícího), na čemž se zakládá podobná obžaloba; zřídka bývá to opomenutí nutného prostředku nebo řízení léčivého. § 356 vš. zák. trest. prohlašuje, že lékař, který se dopustil při léčení nějakého pacienta vady z očividné nevědomosti, dopouští se — nejde-li tu o těžké ublížení na těle nebo dokonce i o smrt — přečinu a zapoví se mu praxe lékařská na tak dlouho, dokud neprokáže novou zkouškou, že dohonil nedostatek svých vědomostí (zkouška tato může se ostatně obmeziti jen na jeden předmět). Ustanovení toto má dle toho platnost jen tehdy, když byla nevědomost hrubá a když vada učiněná v zápětí měla těžké tělesné ublížení nebo smrt. Vina toho z části způsobena jest tím, že posluchači lékařství nemusí studovati veškery předměty, jež musí dle okolností znáti později ve svém praktickém působení, ba ani zhusta nežádá se na nich, aby aspoň osvojili si základní pojmy předmětů takových. V tom směru vykazuje nyní platný řád pro studia lékařská v Rakousku citelný nedostatek.
III. Žádoucím jest, aby v případu nastalé vady v léčení především lékařské fakultě ponecháno bylo rozhodnutí a dobrozdání podati, zda a pokud vada v léčení se stala. Při tom zase zkoumati jest, pokud jde tu o nedbalost, pokud se týká, o nevědomost obžalovaného a tu ovšem objeví se v nejednom případu značné potíže co do pojímání těchto pojmů. Lze-li omluviti omyl nerozpoznáním konkrétního případu, pak i činnost z toho vzešlá dá se omluviti, ač-li při výkonu samém nestala se vada hrubá. Má-li se lékaři přičítati nedbalost, musí tu býti vada spáchaná proti všeobecným pravidlům léčení, pak dlužno podati i důkaz, že případ Vadium.
397
rozpoznán byl správně, ale nesprávně, vadně léčen nebo že léčilo se na základě vadné diagnosy, která však byla by se musila napraviti bez přímé nevědomosti. Při důkazu, že povstala z nedbalosti určitá škoda, nedá se druhdy stanoviti, na kolik dlužno výsledek klást: na vrub případného léčení vadného, takže tu znalci musí si počínati se vší opatrností. Zejména tu běží o důkaz souvislosti mezi porušením zdraví (nebo smrtí) a mezi léčením, či-li o to, zda příčinou určitého výsledku byl jediné způsob léčení a zdali by jiným způsobem léčení nemocný byl se vyléčil a zda mohl se uzdravili, kdyby tohoto způsobu léčení nebylo se použilo nebo za jiných příznivých okolností. Při vyřízení takovýchto otázek nezbytno předložiti podrobnou zprávu obviněného lékaře a případně i jiných lékařů, kteří později snad zavoláni byli (k nemocnému). Konečně nesluší se zřetele spouštěti, zdali obviněný lékař byl s to, aby volně užiti mohl v konkrétním případu svých vědomostí a zručnosti.
K případům nedbalosti přivoděné opomenutím nutného způsobu léčení počítati dlužno mezi jiným zejména opomenutí antiseptických obvazů, jež přikládati se mají při léčení ran nebo při výkonu operací; tyto obvazy uznány byly na základě zkušenosti za nutné opatření se všeobecného lékařského hlediska.
Vada v léčení nastává i tu, když způsobena otrava následkem hrubé nevědomosti (t. j. neznalostí léku a tím předepsáním více než maximální dávky jedu).

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Vada v léčení. Všeobecný slovník právní. Díl pátý. Tabák - živnost zlatnická. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 5, s. 417-419.