čís. 12026,
Předpis § 185 c. ř. s. nebyl porušen tím, že soud, ač zjistil, že žalovaný jest úplně hluchý, těžko chápavý, a že soudce sám se s ním nemohl domluviti, ústní jednání neodročil a žalovaného nevyzval, by si opatřil zmocněnce, po případě advokáta, dostavil-li se žalovaný se svým zástupcem, jenž také podepsal protokol o ústním jednání.
Povinnost soudu, starati se o úplné probráni věci, nesahá tak daleko, by musil upozorňovati strany, co by mohly a měly přednésti k odůvodnění svých nároků nebo námitek, naopak jest povinností strany, by uvedla vše, co její nároky nebo námitky opodstatňuje nebo podporuje.
(Rozh. ze dne 22. října 1932, Rv I 1115/32.) Žalobě o uznání nemanželského otcovství a o placení výživného bylo Vyhověnosoudy všech tří stolic.
Nejvyšší soud uvedl v otázkách, o něž tu jde, v
důvodech:
Zmatečnost podle § 477 čís. 5, pokud se týče čís. 4 c. ř. s., opodstatňující prvý dovolací důvod § 503 čís. 1 c. ř. s., spatřuje dovolání v tom, že soud prvé stolice porušil předpis § 185 c. ř. s. tím, že ač zjistil, že žalovaný jest úplně hluchý, těžko chápavý a že soudce sám nemohl se s ním domluviti, ústní jednání neodročil a žalovaného nevyzval, aby si opatřil zmocněnce, po případě advokáta. Tohoto opatření nebylo však v souzeném případě zapotřebí, neboť žalovaný dostavil se podle zápisu protokolu k ústnímu jednání s Čeňkem Š-em, jako se svým zástupcem, poněvadž, jak jest v protokole dále uvedeno, »žalovaný je hluchý a není možno se s ním srozuměti«. Čeněk Š. podepsal také protokol O- ústním jednání. Nebylo tu tedy vůbec předpokladů § 185 c. ř. s. pro odročení ústního jednání, a nemůže proti býti řeč ani o zmatečnosti podle § 477 čís. 4 nebo 5 c. ř. s., ani o vadnosti řízení, již dovolání z této příčiny rovněž uplatňuje.
Pokud dovolání spatřuje vadnost odvolacího řízení (§ 503 čís. 2 c. ř. s.) v tom, že odvolací soud prostě převzal skutková zjištění prvého soudu, nepostarav se podle § 182 c. ř. s. o vysvětlení žalovaného k jeho dopisu ze dne 4. prosince 1931 a k jeho ostatním námitkám, přezírá jednak, že žalovaný v odvolání to vůbec nevytýkal jako vadu řízení prvé stolice, jednak, že povinnost soudu, starati se 0 úplné probrání věci (§§ 180, 182 c. ř. s.) nesahá tak daleko, by musil upozorňovati strany, co by mohly a měly přednésti k odůvodněni svých nároků nebo námitek, a že jest naopak povinností strany, by uvedla vše, co její nároky nebo námitky opodstatňuje nebo podporuje.