Čís. 12237.
Pokud nelze vyhověli návrhu na povolení exekuce zabavením převoditelného a zpeněžitelného prý nároku povinného ze záruky poddlužníka, že uspokojí všechny věřitele povinného.
(Rozh. ze dne 29. prosince 1932, R I 966/32.)
Vymáhající věřitelka navrhla exekuci zabavením převoditelného a zpeněžitelného nároku povinné strany ze záruky poddlužníka Emila H-a, že uspokojí všechny věřitele povinné strany. Při tom též navrhla, by poddlužníku bylo zakázáno platiti povinné straně ze zabaveného nároku nebo na srážky; dále navrhla (pro exekuční soud), by byla zmocněna, by zabavený nárok přivedla k platnosti a by zažalovala zejména i jednotlivé nároky. K odůvodnění těchto návrhů uvedla, že likvidátor povinné prý žádal od poddlužníka, by se zavázal úplně uspokojiti veškeré její věřitele, pokud její jmění nestačí, a by dal nutné peněžité částky k disposici. Na to poddlužník se zavázal, že dá nutné částky k disposici, pokud jsou splatnými závazky povinné, k jichž zaplacení není peněz. Soud prvé stolice exekuci povolil, rekursní soud exekuční návrh zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Soudu exekuci povolujícímu nepřísluší sice zkoumali, zda povinnému přísluši proti poddlužniku zabavený nárok, nýbrž musí se omeziti na zkoumání, zda vymáhající věřitel tvrdí nárok povinného proti poddlužníku a zda nárok ten je popsán tak dostatečně, by bylo lze posoudili jeho zabavitelnost a zpeněžitelnost a přípustnost navržených exekučních prostředků. Nejprve jest zdůraznili, že vymáhající věřitelka nenavrhla zabavení nároku povinného na to, by poddlužník dal k disposici potřebné částky k zaplacení věřitelů. To uvedla jen k odůvodnění návrhu na zabavení »nároku ze záruky, že uspokojí věřitele povinné strany«. Jest tedy zkoumatk nejprve zabavitelnost a zpeněžitelnost nároku, jehož zabavení je navrženo, tedy »nároku ze záruky poddlužníka, že uspokojí věřitele povinné strany«. Nárok ze záruky uspokojili věřitele ve smyslu § 1346 obč. zák. není zabavitelný. Tento nárok ze záruky je nárokem příslušejícím věřiteli. Ten Jej může uplatniti přímo proti ručiteli a nepotřebuje zabavení nároku hlavního dlužníka; to by odporovalo samé podstatě rukojemství. Vymáhající věřitelka patrně nemínila takový nárok ze záruky, nýbrž nárok povinné ze slibu poddlužníka, že uspokojí všechny věřitele, ač ani to jasně nevyjádřila. Ale takový nárok je nárokem z převzetí plnění podle § 1404 obč. zák. Věřitel jej nemůže přímo uplatnili, protože podle zákona z převzetí splnění věřiteli oprávnění nevzchází (§ 1404 obč. zák.). O splnění může žalovati jen dlužník (povinný). Ale nárok z převzetí plnění není vůbec zabavitelný, pokud se týká splnění závazků jiných věřitelů, než věřitele vymáhajícího. Nelzeť ve prospěch vymáhajícího věřitele zpeněžiti nárok povinného na to, by poddlužník zaplatil cizí pohledávku. Ze splnění závazku třetího přejímatele nemůže vymáhajícímu věřiteli cizímu vzejíti pramen pro uspokojení jeho vlastní pohledávky. Vymáhající věřitel mohl by uplatnili jen, by poddlužník platil cizímu věřiteli, a tím by nemohl dojiti uspokojení. Proto nárok z převzetí splnění není ve prospěch třetího věřitele ani zpeněžitelný ani zabavitelný. Nárok povinného proti poddlužniku na splnění vlastního závazku vymáhajícího věřitele, nepatří k pohledávkám ve smyslu §§ 290 až 324 ex. ř. Není ani nárokem povinného na to, by mu byly dodány nebo vydány věci hmotné podle §§ 325 a 329 ex. ř. Je jiným majetkovým právem ve smyslu § 330 a násl. ex. ř. o zpeněžení takového práva ve prospěch samého věřitele nemá exekuční řád zvláštní ustanovení a podle všeobecného předpisu § 331 prvý odstavec ex. ř. má určili soud k návrhu vymáhajícího věřitele, jak má býti právo zpeněženo. Zvláštní způsoby zpeněžení uvedené v §§ 334—344 ex. ř. se na zpeněžení práva z převzetí plnění'vlastní pohledávky nehodí. Z toho ovšem nelze ještě usuzovali, že pro vymáhajícího věřitele, jehož pohledávku převzal poddlužník ke splnění proti povinnému, není nárok ten vůbec exekucí postižitelný. Realisací nároku vymáhajícím věřitelem za povinného může vymáhající věřitel dosíci uspokojení. Bude-li poddlužník plnili přímo vymáhajícímu věřiteli, bude nárok realisován a vymáhající věřitel uspokojen. Nechce-li plnili ani po rozsudku, bylo by na vymáhajícím věřiteli, by vedl exekuci za povinného podle § 353 a násl. ex. ř. Třebaže tedy zásadně není vyloučen z exekuce nárok z převzetí splnění vlastního nároku vymáhajícího věřitele, právem rekursní soud nevyhověl návrhu vymáhající věřitelky proto, že nežádala o zabavení nároku povinného, by jen ona byla uspokojena, a také svou pohledávku blíže nepopsala, nýbrž navrhla zabavení nároku povinné na uspokojeni věřitelů vůbec, tedy jiných. Ostatně vymáhající věřitelka podle vlastních svých vývodů v exekučním návrhu ani netvrdila, že povinná má nárok na to, by poddlužník přímo plnil věřitelům, nýbrž tvrdila, že převzal závazek dáti povinné (jejímu likvidátoru) potřebné částky k zapravení věřitelů. Rekursní soud má právem za to, že ze žádosti povinné není jasno, co má býti předmětem exekuce. Stěžovatelka neprávem vytýká, že napadené usnesení jí neříká, jak má exekuční návrh sepsati. Není věcí soudu, aby dáyal vymáhajícímu věřiteli návod k sepsání exekučního návrhu. Jeho věcí je jen posouditi, zda vyhovuje návrh zákonu. Tomu nevyhovuje, jak bylo již ukázáno.