Čís. 12181.
Český honební zákon (ze dne 1. června 1866, čís. 49 z. zák. pro Čechy).
Zrušovací stížnost jest přípustná i proti výroku smluvčího soudu, jímž byl nárok na náhradu škody zamítnut. Nález smluvčího soudu je zmatečný, nebyli-li důvěrnicí vystupující při smluvčím soudě za žalované společenstvo jmenováni společenstvem (jeho výborem), aniž ustanoveni vrchním rozhodčím, nýbrž zástupcem společenstva, jenž vsak nebyl zvlášť (§ 1008 obč. zák.) zmocněn i ke jmenování důvěrníků (rozhodčích), nýbrž jen všeobecně k zastupováni společenstva při jednání o náhradě škody. To, že onen zástupce společenstva převzal jako nájemce honitby na sebe závazek hraditi také škodu zvěří způsobenou, kterážto povinnost by jinak postihovala honební společenstvo, neopravňovalo ho ke jmenování důvěrníků za společenstvo a nenahrazovalo potřebné zmocnění společenstva.
Nebylo-li při obsazení smluvčího soudu, pokud jde o důvěrníky za honební společenstvo, zachováno ustanovení § 46 čes. hon. zák., lze to uplatniti zrušovací stížností.
(Rozh. ze dne 15. prosince 1932, R I 831/32.)
O žalobě Josefa K-a proti honebnímu společenstvu v D. v Čechách o náhradu škody rozhodl smluvčí soud v ten rozum, že žalobu zamítl. Ve zmateční stížnosti žalobce uváděl, že smluvčí soud nebyl řádně ustanoven a že žalované honební společenstvo nebylo řádně zastoupeno. Soud prvé stolice zmateční stížnosti vyhověl a výrok smluvčího soudů i s předchozím řízením zrušil. Rekursní soud zamítl zmateční stížnost.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Především je řešiti otázku, žalovaným společenstvem v jeho rekursu nadhozenou, zda je přípustná zrušovací stížnost, byla-li, jakž se stalo v projednávaném případě, žaloba o náhradu škody (§ 45 čes. hon. zák.) smluvčím soudem zamítnuta. Otázkou touto zabýval se nejvyšší soud již v případě řešeném v rozhodnutí ze dne 25. října 1930 č. j. R I 343/30 (sb. n. s. čís. 10205) a rozřešil ji z důvodů v tomto rozhodnutí uvedených, na něž se odkazuje, kladně. Odchýliti se od tohoto stanoviska není důvodu. Ve věci samé je dovolací rekurs opodstatněn. Žalobce uplatňoval ve zrušovací stížnosti a trvá i v dovolacím rekursu na výtce, že nález smluvčího soudu je mimo jiné zmatečný i proto, že smluvčí soud nebyl řádně podle § 46 čes. hon. zák. obsazen, že totiž důvěrníci, vystupující při smluvčím soudě za žalované společenstvo, nebyli jmenováni společenstvem, pokud se týče jeho výborem a též, jak v takovém případě § 46 čes. hon. zák. předpisuje, nebyli ustanoveni vrchním rozhodčím. Výtka tato, se kterou se rekursní soud nezabýval, jest jak seznal také již první soud, oprávněna. Důvěrníky za společenstvo při smluvčím soudě vystupující jmenoval jako zástupce společenstva Jan B., nájemce honitby. Co se jeho zástupčího oprávnění týče, odvolal se Jan B. na plnou moc, danou mu starostou honebního výboru. Nestačila by plná moc jen od starosty výboru, neboť honební společenstvo podle § 12 čes. hon. zák. zastupuje honební výbor, nikoli jeho starosta, ale tento nedostatek byl, jak jest za to míti, zhojen tím, že většina, pokud se týče ostatní členové výboru, jak starosta Josef K. potvrdil, s udělením plné moci Janu B-ovi souhlasili. Než, i když plná moc daná Janu B-ovi byla podle toho udělena honebním výborem a po té stránce nebyla závadnou, nebyla dostatečnou, by důvěrníci smluvčího soudu, rozhodčí, mohli Janem B-em býti s platnou účinností jmenováni za honební společenstvo. K tomu podle § 1008 obč. zák. bylo zapotřebí, by Jan B. byl v plné moci zvlášť zmocněn i ke jmenování důvěrníků (rozhodčích) a nestačí, že byl zmocněn všeobecně k zastupování při jednání o náhradě škody, jak se v plné moci uvádí. Nelze proto jmenování důvěrníků Janem B-em uznati za jmenování honebním společenstvem a, ježto důvěrníci za společenstvo při smluvčím soudu vystupující ani vrchním rozsudím nebyli stanoveni, nebyl smluvčí soud řádně podle § 46 čes. hon. zák. obsazen. Podotknouti jest, že to, že Jan B. převzal jako nájemce honitby na sebe závazek hraditi i škodu zvěří způsobenou, kterážto povinnost by jinak postihovala honební společenstvo, neopravňovala o sobě Jana B-a ke jmenování důvěrníků za společenstvo a nenahrazovala k tomu potřebné zmocnění od společenstva. V § 46 poslední odstavec čes. hon. zák. dopouští se zrušovací stížnost pro nezachování toho, co je v tomto paragrafu předepsáno. Při obsazení smluvčího soudu nebylo, pokud jde o důvěrníky za honební společenstvo, ustanovení § 46 čes. hon. zák. zachováno a zrušovací stížnost dovolacího rekurenta byla, pokud se týče jest opodstatněna. Bylo se proto na dovolací rekurs do usnesení druhého soudu, onu stížnost zamítajícího, usnésti, jak se stalo. Ježto důvod vpředu uvedený ke zrušení nálezu smluvčího soudu postačuje, ne'třeba se zabývati ostatními proti nálezu uplatňovanými námitkami.