Čís. 12196.
Ustanovení § 951 obč. zák. nepředpokládá posloupnost z posledního pořízení; oprávnění k žalobě podle tohoto ustanovení přísluší zkrácenému nepominutelnému dědici i tehdy, jde-li o zákonnou posloupnost dědickou.
(Rozh. ze dne 16. prosince 1932, Rv I 1724/31.)
Žalobu, jíž se nepominutelní dědici po Antonínu T-ovi domáhali na žalovaném, by byl uznán povinným trpěti exekuci na svou nemovitost ve prospěch nároku žalobců na povinný díl po 4000 Kč s tím, že by mohl odvrátili tuto exekuci zaplacením 4000 Kč každému ze žalobců, oba nižší soudy zamítly.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
V souzeném případě jde o žalobu podle § 951 obč. zák., jíž se žalobci jako nepominutelní dědici po zesnulém Antonínu T-ovi domáhají na žalovaném doplnění povinného dílu, tvrdíce, že povinný díl byl Zkrácen tím, že zůstavitel za svého života prodal žalovanému kupní smlouvou ze dne 17. května 1918 svou usedlost za kupní cenu 14000 K, ač prý usedlost ta měla v době prodeje nejméně cenil 150000 Kč. Z toho dovozovali žalobci v žalobě, že právní jednání, jímž zůstavitel postoupil žalovanému usedlost, jest koupí smíšenou s darováním, při čemž hodnota daru vyplývá z rozdílu mezi skutečnou cenou usedlosti v době předání 150000 Kč a mezi kupní cenou 14000 Kč. Žalobci odporují tomuto darování, opírajíce žalobní nárok o předpis § 951 obč. zák., jenž stanoví, že vpočítají-li se on určení povinného dílu darování, jež učinil zůstavitel před svou smrtí (§ 785 obč. zák.), avšak pozůstalost nestačí k jeho uhražení, může zkrácený nepominutelný dědic žádati na obdarovaném vydání daru ke krytí toho, co se na něho nedostalo. Obdarovaný může ovšem zabrániti tomuto vydání daru tím, že zaplatí, co chybí. Je-li však — jak tomu jest v souzeném případě — obdarovaný, t. j. žalovaný, sám nepominutelným dědicem a tudíž oprávněn požadovali povinný díl, jest práv druhému jen potud, pokud by darováním obdržel více než povinný díl, který mu při započtení darů připadá. Ustanovení § 951 obč. zák., jímž mají býti chráněny zájmy zkrácených nepominutelných dědiců, nepředpokládá posloupnost podle posledního pořízení, nýbrž oprávnění k žalobě podle tohoto ustanovení přísluší zkrácenému nepominutelnému dědici i tehdy, jde-li — jako v souzeném případě — o zákonnou posloupnost dědickou. S hlediska tohoto zákonného ustanovení, jehož se žalobci v žalobě výslovně dovolávali, opírajíce o ně žalobní nárok, měly tudíž nižší soudy řešiti veškeré otázky sem spadající, totiž, zda jsou žalobci nepominutelnými dědici, zda a pokud zahrnuje v sobě kupní smlouva ze dne 17. května 1918, kterou předal zůstavitel za živa svou usedlost žalovanému, darování, k němuž lze přihlížeti při výpočtu povinného dílu, zda tímto darováním byl povinný díl vůbec nebo do jaké míry zkrácen, pokud se týče zda a o kolik obdržel žalovaný, jsa sám nepominutelným dědicem, oním darováním více, než by činil povinný díl, který by mu při započtení daru připadal, a zda a pokud se tudíž žalobci jako nepominutelní dědici mohou na žalovaném domáhati vydání daru za účelem uspokojení vypočteného povinného dílu. Nižší soudy se však s těmito rozhodnými otázkami vůbec nezabývaly, směšujíce zcela nesprávně otázku, jež je předmětem této rozepře, s otázkou, o kterou v souzeném případě podle žalobního přednesu vůbec nejde a o níž pojednávají ustanovení §§ 790' až 794 obč. zák., — totiž s otázkou, co se započítává či nezapočítává do dědického podílu při zákonné posloupnosti. Poněvadž se nižší soudy při svém nesprávném názoru nezabývaly s okolnostmi shora uvedenými, rozhodnými s hlediska § 951 obč. zák. pro řešení této rozepře, a neučinily v této příčině potřebná skutková zjištění, bylo dovolání vyhověli a podle § 510 c. ř. s. rozhodnouti, jak se stalo.