Čís. 11977.Pro žalobu, jíž se zaměstnanec domáhá na zaměstnavateli náhrady škody, již prý utrpěl tím, že ho zaměstnavatel nepřihlásil jako svého zaměstnance k nemocenskému pojištění, jest příslušným pracovní soud (oddělení okresního soudu pro pracovní spory), v případě pak, že jich není, okresní soud. (Rozh. ze dne 13. října 1932, R II 398/32.) Žalobou, zadanou na okresním soudě v P., domáhala se žalobkyně na žalovaném jako bývalém svém zaměstnavateli zaplacení 550 Kč, jako náhrady škody za to, že ji žalovaný neohlásil k nemocenskému pojištění, a, když onemocněla v jeho službách, poukázal ji, by se obrátila sama svým jménem na lékaře, že její dodatečné zakročení u nemocenské pojišťovny zůstalo bezvýsledným, jelikož ji pojišťovna odmítla. K námitce nepřípustnosti pořadu práva soud prvé stolice žalobu odmítl, rekursní soud zamítl námitku nepřípustnosti pořadu práva. Důvody: Soud prvé stolice, vyhověv námitce nepřípustnosti pořadu práva, odmítl žalobu, s poukazem na předpisy zákona ze dne 9. října 1924 čís. 221 sb. z. a n. Právem si žalobkyně proti tomu stěžuje. Řečený zákon určuje jen právní poměry mezi zaměstnancem, pojištěncem, a pojišťovnou. Pro právní poměr mezi zaměstnancem, pojištěncem, a zaměstnavatelem nemá však platnosti. Žalobní nárok nelze posuzovati s tohoto hlediska. Žalobkyně uplatňuje jako žalobní důvod poměr soukromoprávní, nárok na náhradu škody, a o tom rozhodnouti jest povolán řádný soud. Arciť při posouzení, zda žalobní nárok jest odůvodněn, čili nic, bude přihlížeti i k předpisům shora řečeného zákona. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody: Stěžovatel ve svých vývodech přehlíží, že v tomto sporu nejde vůbec o náhradní nárok nemocenské pojišťovny proti zaměstnavateli ve smyslu § 20 zákona ze dne 9. října 1924 čís. 221 sb. z. a n. (v doslovu novely ze dne 8. listopadu 1928 čís. 184 sb. z. a n.), nýbrž že se žalobkyně domáhá na žalovaném náhrady škody, kterou prý utrpěla tím, že ji žalovaný nepřihlásil jako svou zaměstnankyni k nemocenskému pojištění a že ji žádal, by věc neoznamovala, čímž prý zavinil, že žalobkyně z nemocenské pojišťovny nic neobdržela a musila si sama platiti lékaře a léky. Jde tudíž o spor z pracovního poměru, založeného soukromoprávní smlouvou, mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, a to o nárok soukromoprávní, který sice vznikl z příslušnosti k sociálněpojišťovacímu ústavu, o němž však nenáleží rozhodovati ani obligatorním rozhodčím soudům sociálněpojišťovacích ústavů ani soudům pojišťovacím (§§ 1 a 2 e) zákona ze dne 4. července 1931 čís. 131 sb. z. a n.). Protože byl tento spor zahájen po 1. lednu 1932, tedy již za účinnosti zákona čís. 131 z roku 1931 sb. z. a n., jest tu použíti předpisu § 42 téhož zákona, v němž jest ustanoveno, že spory uvedené v §§ 1 a 2, pokud není pro soudní okres zřízen pracovní soud aneb oddělení okresního soudu pro pracovní spory, náležejí k věcné příslušnosti okresních soudů, ať byla žaloba podána za trvání pracovního, služebního neb učebního poměru či po jeho skončení a ať jest hodnota předmětu sporu jakákoliv. Pro obvod okresního soudu v P. nebyl zřízen ani pracovní soud ani oddělení okresního soudu pro spory pracovní, takže okresní soud v P. jako řádný soud jest povolán, by o tomto sporu jednal a rozhodoval. Z toho plyne, že námitka nepřípustnosti pořadu práva byla rekursním soudem právem zamítnuta, třebaže nelze bez výhrady souhlasiti s názorem, že k rozhodování o sporech tohoto druhu jsou za všech okolností povolány jen řádné soudy, jak bylo shora dolíčeno.