Čís. 12218.
Hypotekární věřitel, jemuž hypotekární dlužník dluh zaplatil, není oprávněn bez zmocněni hypotekárního dlužníka žádati o výmaz zástavního práva zřízeného pro jeho pohledávku na dlužníkově nemovitosti.
Návrh odpůrce dovolacího rekurenta, by byl dovolacímu rekurentu uložen trest pro svévoli, jest odmítnouti.
(Rozh. ze dne 22. prosince 1932, R I 1035/32.)
K návrhu knihovní věřitelky povolil soud prvé stolice výmaz zástavního práva. Rekursní soud zamítl k rekursu vlastníka zavazené nemovitosti návrh knihovní věřitelky; Důvody: Otázka, zda k návrhu na výmaz hypotéky jest oprávněn jen vlastník nemovitosti, či i hypotekární věřitel, byla sporná před novelisací. Zavedení disposičního práva majitelova ohledně vymazané hypotéky rozhoduje otázku tu ve smyslu výlučného oprávnění majitele nemovitosti, neboť žádost o výmaz podaná jen věřitelem by vzala jeho disposičnímu právu podklad (§ 39, III. dílčí novely, Ehrenzweig 1/2-547, Klang Kommentar 1/2-469). Poněvadž ani kvitanční a výmazné prohlášení neobsahuje příkaz, aneb zmocnění knihovní věřitelky k výmazu práva zástavního, nebyla k tomu oprávněna.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu knihovní věřitelky a odmítl návrh vlastníka zavazené nemovitosti, by byl dovolací rekurentce uložen trest pro svévoli.
Důvody:
Jde o otázku, je-li hypotekární věřitel, když zaplatí hypotekární dlužník dluh, oprávněn, neměl-li podle § 77 knih. zák. zmocnění hypotekárního dlužníka, žádati o výmaz zástavního práva zřízeného pro jeho pohledávku na nemovitosti hypotekárního dlužníka. Rekursní soud ji zodpověděl, přihlížeje k ustanovení § 39 III. dílčí novely záporně á jest s ním úplně souhlasiti, ano uvedené ustanovení zákona ani jiného výkladu nepřipouští. K obsahu dopisu hypotekárního dlužníka ze dne 6. ledna 1932, jehož se stěžovaíelka dovolává teprve, v dovolacím rekursu, nebylo lze přihlížeti pro zákaz novot (§ 126 druhý odstavec knih. zák.). Dovolacímu rekursu bylo tudíž odepříti oprávnění.
Návrh vlastníka zavazené nemovitosti, aby byl stěžovatelce uložen trest pro svévoli, bylo odmítnouti, ježto zákon (§ 47 zákona čís. 100/ 1931 sb. z. a n.) neposkytuje účastníkům nesporného řízení práva k takovému návrhu, vyhradiv jen nejvyššímu soudu právo zkoumati, jsou-li dány předpoklady tohoto ustanovení zákona.